JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 901/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně E. CZ s.r.o., proti žalované DM Petrol spol. s r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení 365 905,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v H. K. – p. v P. pod sp. zn. 36 Cm 260/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 18. ledna 2006, č.j. 6 Cmo 177/2005-145, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v P. ze dne 18. ledna 2006, č.j. 6 Cmo 177/2005-145, a rozsudek Krajského soudu v H. K. – pobočky v P. ze dne 25. února 2005, č.j. 36 Cm 260/2004-115, ve výrocích, jimiž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 365 905,- Kč s 3% p. a. úrokem z prodlení od 12. března 2003 do zaplacení a náklady řízení, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil v napadené části rozsudek ze dne 25. února 2005, č.j. 36 Cm 260/2004-115, jímž Krajský soud v H. K. – p. v P. žalované uložil zaplatit žalobkyni 365 905,- Kč s 3 % p. a. úrokem z prodlení od 12. března 2003 do zaplacení a náklady řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Při posuzování žalobního nároku na zaplacení dodatečně doúčtované daně z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“) vyšel (stejně jako soud prvního stupně) ze zjištění, že v kupní smlouvě ze dne 3. března 2000 uzavřené mezi žalobkyní (jako prodávajícím) a žalovanou (jako kupujícím) se strany dohodly, že kupující zaplatí za dodávky jednoho kilogramu methylesteru kupní cenu 21,40 Kč bez DPH. Rovněž bylo zjištěno, že tuto cenu a 5% DPH žalovaná žalobkyni na základě jejího vyúčtování uhradila. Z obsahu spisu odvolací soud dále zjistil, že žalovaná založila obranu před soudem prvního stupně výlučně na tvrzení, že jí nebyl dlouho znám výsledek řízení před celními a finančními úřady ohledně řešení požadavku žalobkyně o přiznání nižšího zdanění nakoupeného methylesteru sazbou DPH 5 % a nikoliv 22 %, jak rozhodly celní orgány a z tohoto důvodu měla žalované marně uplynout tříletá lhůta k uplatnění odpočtu DPH na vstupu. Založila-li proto odvolatelka (žalovaná) argumentaci na tvrzení o vadách plnění žalobkyně, která jí měla dodat podle zjištění laboratoře celního úřadu methylester mastných kyselin ze směsi rostlinných olejů, šlo podle odvolacího soudu o nové tvrzení, jímž se nemohl v odvolacím řízení s ohledem na systém neúplné apelace zabývat. Odvolací soud založil proto přezkoumání odvolacích námitek na předpokladu, že žalobkyně dodala předmět koupě řádně.

Za situace, kdy odvolací soud vyšel z předpokladu řádného dodání předmětu koupě žalobkyní, nemůže podle odvolacího soudu obstát ani odvolací tvrzení, že z důvodu dodání vadného zboží došlo jednostranně a nepřípustně ke zvýšení dohodnuté ceny zboží, stejně jako tvrzení, že nárok žalobkyně je s ohledem na vadnost dodávky v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.

S ohledem na skutečnost, že vedle povinnosti odvést příslušnou DPH byla žalobkyně podle § 10 tehdy platného zákona č. 558/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, povinna uplatnit i daň na výstupu, postupovala podle posouzení odvolacího soudu žalobkyně správně, pokud žalované vyúčtovala ke kupní ceně i příslušnou 22% DPH stanovenou celními a finančními orgány. Na tomto závěru podle posouzení odvolacího soudu nic nemění, že k platbě DPH došlo na dvakrát, nejprve v řádných fakturách, kdy žalobkyně vyúčtovala žalované 5 % DPH a následně v opravných daňových dokladech jí doúčtovala zbylou část DPH do celkové výše 22 %.

Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci a pro postižení řízení u soudů obou stupňů vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Napadené rozhodnutí má podle dovolatelky zásadní právní význam, neboť jsou v něm řešeny ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. právní otázky, které nebyly v praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny (poučovací povinnost soudu, zákaz uvádění nových skutečností a důkazů v odvolacím řízení, podmínky pro rozhodnutí věci bez nařízení jednání, opakování důkazů odvolacím soudem a možnost jednostranného zvýšení ceny na základě vystavení opravného daňového dokladu) a kromě toho se domnívá, že soudy řešily otázku jednostranného zvýšení ceny na základě opravných daňových dokladů v rozporu s hmotným právem.

Vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se podle dovolatelky dopustil odvolací soud tím, že v odvolacím řízení uplatnil zákaz tvrzení nových skutečností a důkazů, který vyplývá z § 205a odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu o. s. ř., na základě názoru, že při splnění podmínek pro rozhodnutí věci bez nařízení jednání nesvědčila soudu prvního stupně poučovací povinnost vůči účastníkům v tom rozsahu, v jakém by je byl jinak povinen při jednání poučit. Ze skutečnosti, že se účastníci k předmětné výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřili, nelze podle dovolatelky dovozovat, že tím byla vyčerpána poučovací povinnost soudu o zákazu uvádění nových skutečností a důkazů v odvolacím řízení, popřípadě že by se účastníci svým pasivním chováním vzdali svého práva na poučení o svých procesních právech a povinnostech v občanském soudním řízení. Za situace, kdy soud prvního stupně své poučovací povinnosti podle § 119a odst. 1 o. s. ř. nedostál, tvrdí, že na ni nelze zákaz uvádění nových skutečností a důkazů v odvolacím řízení vztáhnout, když navíc je přesvědčena o tom, že skutečnosti uvedené v odvolání nebyly novým tvrzením, jelikož vyplývaly již ze žalobních tvrzení žalobkyně a předložených důkazů.

V důsledku uvedeného pochybení pak odvolací soud podle dovolatelky vycházel nesprávně z předpokladu řádného dodání předmětu koupě žalobkyní a s poukazem na systém neúplné apelace v odvolacím řízení se nezabýval tvrzením odvolatelky o vadnosti plnění spočívající v tom, že jí žalobkyně podle zjištění laboratoře celního úřadu dodala methylester mastných kyselin ze směsi mastných olejů namísto dohodnutého methylesteru řepkového oleje. Pakliže již soud prvního stupně konstatoval shodné tvrzení účastníků, že žalobkyně dodala žalované methylester řepkového oleje, jehož cenu žalobkyně žalované vyfakturovala včetně DPH ve výši 5 % a že žalovaná vyúčtovanou cenu řádně zaplatila, označuje skutečnost, že předmětem dodávky měl být methylester řepkového oleje, za nespornou již v řízení před soudem prvního stupně a z tohoto důvodu nemohlo jít o nové odvolací tvrzení. O novou skutečnost nemohlo jít podle dovolatelky ani z tohoto důvodu, že z předložených listinných důkazů, které měl soud prvního stupně k dispozici, zcela jednoznačně vyplývá, že předmětem dodávky nebyl dohodnutý methylester řepkového oleje, nýbrž zboží jiné. Vyšel-li odvolací soud z předpokladu, že žalobkyně dodala předmět koupě řádně a odmítl odvolací tvrzení žalované, že jí žalobkyně nedodala zboží odpovídající vzájemné dohodě účastníků, dospěl podle dovolatelky bez jakéhokoliv opakování dokazování oproti soudu prvního stupně ke zcela odlišným skutkovým závěrům, čímž zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a napadené rozhodnutí spočívá ne nesprávném právním posouzení věci.

Zásadní věcí, kterou podle dovolatelky pominuly soudy obou stupňů, bylo ujednání účastníků v předmětné kupní smlouvě o předmětu koupě a o ceně za dodané zboží, která byla sjednána ve výši 21,40 Kč bez DPH za 1 kg methylesteru, když z provedeného dokazování před soudem prvního stupně vyplynulo, že celková cena, tedy cena včetně DPH ve výši 5 %, byla sjednána ve výši 22,47 Kč za 1 kg dodaného zboží. V souladu s touto dohodou pak i žalobkyně vystavila žalované faktury, v nichž jí vyúčtovala cenu za 1 kg methylesteru ve výši 22,47 Kč včetně DPH, tedy s DPH ve výši 5 %.

Podle názoru dovolatelky si již soud prvního stupně musel být s ohledem na předložené stanovisko příslušného celního úřadu vědom, že předmětem dodávky methylester řepkového oleje nebyl a že bylo dodáno zcela jiné než dohodnuté zboží. Dovolatelka se domnívá, že za dané důkazní situace, kdy byla tvrzení obou účastníků řízení o dohodnutém předmětu koupě ve zjevném rozporu se zjištěními příslušného celního úřadu o dodání jiného zboží, neměl soud prvního stupně bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř. vůbec rozhodnout. Pakliže se soud těmito zjevnými rozpory nezabýval a ve věci rozhodl bez jednání, na němž mohlo dojít k jejich objasnění, přičemž odvolací soud tento jeho postup potvrdil, byla řízení před soudy obou stupňů postižena vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci.

Zjistila-li žalobkyně později na základě stanoviska příslušného celního úřadu, že porušila svou smluvní povinnost dodat žalované methylester řepkového oleje, který byl zařazen ve snížené sazbě DPH ve výši 5 % a že dodala žalované jiné zboží - methylester mastných kyselin ze směsi rostlinných olejů, u něhož byla uplatňována základní sazba DPH ve výši 22 %, byla podle dovolatelky skutečně povinna podat dodatečné daňové přiznání, uhradit daň odpovídající rozdílu těchto sazeb, čímž splnila svou veřejnoprávní povinnost uhradit DPH ve stanovené výši, a vzniklo jí i právo vystavit opravný daňový doklad se stanovenými daňovými náležitostmi. Tyto skutečnosti však nic nemění podle dovolatelky na tom, že jako odběratel není povinna takový daňový doklad jako změnu ceny akceptovat a že dodání vadného zboží nemůže znamenat zvýšení sjednané kupní ceny. Nelze tedy dovodit, že by jí na základě uvedených skutečností vznikla povinnost tento rozdíl na DPH, který byl způsoben dodáním vadného zboží, žalobkyni doplatit. Poukazujíc na možné způsoby tvorby ceny podle tehdy platného zákona o cenách zdůrazňuje, že mezi účastníky došlo k dohodě o ceně ve výši 22,47 Kč, tedy 21,40 Kč za 1 kg dodaného zboží + DPH ve výši 5 %, která byla předmětem soukromoprávní dohody účastníků a kterou také žalobkyně žalované vyfakturovala a žalovaná jí na základě těchto faktur uhradila. Dovolatelka nesouhlasí s tím, aby žalobkyně dodáním vadného zboží dosáhla jednostranného zvýšení sjednané ceny. Dále uvádí, že skutečnost, že žalobkyní vystavené opravné daňové doklady neakceptovala, byla soudu prvního stupně zřejmá z podaného odporu proti platebnímu rozkazu, jakož i z dalších listin, které měl k dispozici. Dovodily-li soudy obou stupňů, že žalovaná byla povinna žalobkyní vystavené opravné daňové doklady přijmout, dopustily se podle dovolatelky nesprávného právního posouzení věci, jelikož dohodu o ceně nelze měnit jednostranným úkonem, nýbrž opět pouze shodným projevem smluvních stran.

Dovolatelka dále zopakovává odvolací námitku, že soudy obou stupňů neměly žalobkyni přiznat žalobní nárok i z důvodu, že výkon uplatněného práva u soudu je zcela zřejmě v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Porušila-li žalobkyně smlouvu tím, že žalované nedodala smluvené plnění, které bylo zařazeno do 5% sazby DPH, ale zboží jiné, na které se uplatnila sazba DPH ve výši 22 %, neměla by nyní z této skutečnosti profitovat, a proto by výkon jejího práva neměl požívat právní ochrany podle § 265 obchodního zákoníku.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam v řešení otázky, zda-li povinnost plátce daně odvést státu vyšší daň z přidané hodnoty (22 %), než jakou si jako prodávající sjednal v kupní smlouvě v rámci ujednání o kupní ceně, zakládá jeho nárok na doplatek tohoto daňového rozdílu vůči kupujícímu, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval nejprve správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud založil své rozhodnutí na aplikaci § 10 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty. Podle tohoto ustanovení v rozhodném znění (tj. ke dni uzavření předmětné kupní smlouvy) vzniká povinnost uplatnit daň na výstupu dnem uskutečnění zdanitelného plnění, pokud zákon nestanoví jinak (odstavec 1), v případě, že plátce uskutečnil zdanitelné plnění osvobozené od daně podle § 25, 46 a 47 nebo podléhající snížené sazbě a vystavil na toto zdanitelné plnění daňový doklad s nesprávně vyšší sazbou daně, vzniká povinnost uplatnit daň na výstupu, a to ve výši rozdílu mezi daní uvedenou na daňovém dokladu a daní na výstupu za uskutečněné zdanitelné plnění, dnem vystavení tohoto daňového dokladu (odstavec 2) a daň na výstupu je plátce povinen uvést do daňového přiznání za zdaňovací období, ve kterém se uskutečnilo zdanitelné plnění (odstavec 3).

Ustanovení § 15a odst. 1 téhož zákona, z něhož vyšel při rozhodování soud prvního stupně, pak stanoví, že pokud plátce po vyměření daně zjistí, že uskutečnil zdanitelné plnění a zároveň vystavil daňový doklad, přičemž u tohoto zdanitelného plnění nesprávně uplatnil a) sníženou sazbu a měla být uplatněna základní sazba, b) osvobození od daně podle § 25, 46 nebo § 47 a měla být uplatněna snížená sazba, c) osvobození od daně podle § 25, 46 nebo § 47 a měla být uplatněna základní sazba, d) sníženou sazbu a mělo být uplatněno osvobození od daně podle § 25, 46 nebo § 47, e) základní sazbu a mělo být uplatněno osvobození od daně podle § 25, 46 nebo § 47, a snížil tím svou daňovou povinnost, je povinen předložit samostatné dodatečné daňové přiznání. Ve smyslu druhého odstavce téhož ustanovení opravu podle odstavce 1 může plátce provést tak, že vystaví opravný daňový doklad.

Dovodil-li odvolací soud z ustanovení § 10 cit. zákona (soud prvního stupně tak učinil z § 15a cit. zákona), že v posuzované věci vzniklo plátci daně (žalobkyni jako prodávající) vůči kupujícímu (žalované) právo na doplatek rozdílu DPH, právně pochybil, neboť toto ustanovení ani jiná ustanovení cit. zákona takové právo prodávajícího vůči kupujícímu nezakládají a nemohou být proto právním důvodem pro přiznání nároku prodávajícího proti kupujícímu na doplatek daňového rozdílu. Tímto právním důvodem není ani skutečnost, že prodávající (plátce daně) vyhotovil opravné daňové přiznání či ve vztahu ke kupujícímu opravný daňový doklad. K nesprávnému závěru odvolacího soudu patrně přispělo, že nerozlišoval dva zcela samostatné právní vztahy, na což důvodně poukazuje i dovolatelka – veřejnoprávní vztah mezi plátcem daně (žalobkyní jako prodávajícím) a státem na straně jedné a na straně druhé soukromoprávní vztah založený kupní smlouvou uzavřenou mezi prodávajícím (žalobkyní) a kupujícím (žalovanou), v níž si její účastníci sjednali i kupní cenu dohodnutého předmětu koupě.

Lze proto uzavřít, že § 10 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v rozhodném znění, ani jiná jeho ustanovení neposkytují oporu pro právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná jako kupující je povinna zaplatit žalobkyni jako prodávajícímu vyšší kupní cenu, než jaká jimi byla sjednána v předmětné kupní smlouvě.

Za situace, kdy došlo k naplnění uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., bylo nadbytečné, aby se dovolací soud zabýval tvrzenými vadami řízení, jelikož svá procesní práva bude moci dovolatelka uplatnit v dalším řízení.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je v dotčeném rozsahu (ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení) a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 17. října 2007

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Vydáno: 17. October 2007