JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 901/2004

Započtení proti části závazku jako projev vůle k uznání zbytku závazku

Právní věty

  1. I když započtení (kompenzace) je zařazováno mezi způsoby zániku závazku jinak než splněním, z hlediska věřitele je tento způsob zániku srovnatelný se splněním, neboť věřitelův nárok bývá uspokojen. Započtení splnění nahrazuje. Započtení je vlastně splacením pohledávky vzájemným zúčtováním – odpočtem (....). Z určitého pohledu se dá započtení vykládat též jako specifický způsob změny závazku obsahu – mění se jednostranně, nebo dohodou způsob a placení (.....).

  2. Pokud tedy zákonodárce použil v ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. slova plni-li, nebylo zřejmým úmyslem zákonodárce vykládat je pouze tak, že dosažení účelu plnění má pouze zánik závazku splněním, ale i zánik závazku započtením, neboť v obou případech je dán projev vůle dlužníka, jež směřuje k uspokojení nároku věřitele, když započtení je vlastně splacením pohledávky vzájemným zúčtováním (odpočtem). Účinky uznání závazku jako uznání zbytku nezapočitatelného dluhu má uvedený způsob započtení části pohledávky k okamžiku účinnosti úkonu směřujícího k započtení, neboť v tomto okamžiku dlužník projevuje svoji vůli uspokojit nárok věřitele. Odvolací soud tak nepochybil, pokud jím zjištěný rozsah ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. přesahuje rozsah doslovně se jevící z izolovaného textu právní normy. Z výše uvedeného vyplývá, že interpretační závěr předmětné právní normy musí nezbytně vést na základě systematického výkladu k rozšiřujícímu smyslu a rozsahu právní normy.

  3. Z dané situace tak byla nastolena vyvratitelná právní domněnka existence předmětného závazku žalované k žalobkyni, a to v plném jeho rozsahu podle § 323 odst. 1 obch. zák. ve spojení s § 323 odst. 2 obch. zák.

32 Odo 901/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně R. obchodní společnost, spol. s r. o., proti žalované I. spol. s r. o., o zaplacení 67 291,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 145/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. března 2004, č.j. 23 Co 457/2003-148, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 10. června 2003, č.j. 6 C 145/2001-128, zamítl návrh žalobkyně na zaplacení částky 67 291,80 Kč s 18% úrokem z prodlení od 30. 1. 1998 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že nebyla prokázána existence kupní smlouvy a o existenci pohledávky žalobkyně vůči žalované nemůže svědčit ani dohoda o zápočtu pohledávek ze dne 11. 11. 1998, když z okolností jejího uzavření nelze dovodit, že částku představující rozdíl po provedení zápočtu uznala žalovaná jako svůj dluh vůči žalobkyni. Z provedeného dokazování vyplynulo, že částečné plnění žalovanou nemělo v dané věci za následek uznání dluhu ve smyslu § 407 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.). Nebylo rovněž prokázáno že by žalovaná svůj závazek vůči žalobkyni uznala ve smyslu § 323 obch. zák.

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 11. března 2004, č.j. 23 Co 457/2003-148, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 67 291,80 Kč s 18% úrokem z prodlení od 30. 1. 1998 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i odvolacím soudem. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že částečným zánikem (splněním) pohledávky žalobkyně formou započtení byla nastolena vyvratitelná právní domněnka existence závazku žalované k žalobkyni a to v plném rozsahu podle § 323 odst. 1 obch. zák. ve spojení s § 323 odst. 2 a § 407 odst. 3 obch. zák. Na základě tohoto uznání závazku nemusela žalobkyně prokazovat vznik závazku (uzavření kupní smlouvy) a splnění závazku dodat sjednané zboží a ani jeho rozsah v době uznání. Žalovaná jako dlužnice pak pouze účelovým tvrzením o neexistenci jakéhokoliv závazku vůči žalobkyni nemohla vyvrátit právní domněnku o existenci předmětného závazku vůči žalobkyni.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., neboť má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, a domnívá se, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítá, že nebyla prokázána existence jejího závazku vůči žalobkyni a nesouhlasí se závěrem soudu, že předmětná dohoda o zápočtu pohledávek je platná. Poukazuje přitom na její nejasnost a nesrozumitelnost, jestliže ve svém textu odkazuje na číslo faktury znějící na částku 0 Kč, avšak částka uvedená v dohodě odpovídá jiné faktuře. S ostatními svými námitkami odkázala dovolatelka na své odvolání ze dne 29. 7. 2002 s tím, že za správné považuje rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. června 2003, č.j. 6 C 145/2001-128. V závěru odkazovaného odvolání namítá, že v daném případě nemůže obstát aplikace § 407 odst. 3 obch. zák., neboť v daném případě nelze usuzovat, že by žalovaná částečnou platbou uznala i zbytek dluhu. Nesouhlasí s dedukcí odvolacího soudu, že dohodou o zápočtu pohledávek došlo k uznání jejího závazku. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř.

Pro dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž dovolatelka namítá, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nenalezl Nejvyšší soud ČR v dané věci opodstatnění.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se totiž nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu spisu v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Tak je tomu tehdy, týká-li se skutkové zjištění skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva (srov. též rozhodnutí uveřejněné pod číslem 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutkové zjištění pak v provedeném dokazování nemá oporu také tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo.

Dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaná se mýlí, poukazuje-li, že skutková zjištění ohledně dohody o zápočtu pohledávek, z níž napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části. Poukazuje-li přitom, že dohoda ve svém textu odkazuje na číslo faktury znějící na částku 0 Kč, avšak částka uvedená v dohodě odpovídá jiné faktuře, což odvolací soud nevzal v úvahu, pak je třeba dovolatelce oponovat, neboť z tohoto skutkového zjištění odvolací soud vyšel, a nelze za použití dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvodně namítat, že toto skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování. Na straně 4, 5 a 7 odůvodnění svého rozsudku po zopakování dokazování zálohovou fakturou č. 980004 ze dne 19. 1. 1998, splatné dne 29. 1. 1998, a její přílohy, na níž byla uvedena převážná část zboží specifikovaného v dodacím listu (č.l. 18-18a spisu) učinil odvolací soud skutkové zjištění, že žalobkyně vyúčtovala žalované za uvedené zboží částku 95 066,20 Kč a z faktury č. 980058 ze dne 19. 5. 1998, splatné dne 29. 5. 1998, dále zjistil, že žalobkyně žalované vyfakturovala co do druhu a hodnoty totožné zboží jako je zboží uvedené ve faktuře č. 980004 s tím, že k úhradě předepisuje 0 Kč. Dovozuje-li žalovaná ze své námitky, že dohoda o zápočtu pohledávek nebyla platně uzavřena pro její nejasnost a nesrozumitelnost, napadá tím ve skutečnosti právní závěr odvolacího soudu o platnosti předmětné dohody.

Dovolací soud se proto nadále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Podle § 364 obch. zák. lze na základě dohody stran započítat jakékoli vzájemné pohledávky.

Podle § 34 obč. zák. je právní úkon projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud vyložil předmětnou dohodu o započtení pohledávek uzavřenou mezi účastníky v souladu s § 35 odst. 2 obč. zák., když dovodil, že ačkoliv se pohledávka žalobkyně za žalovanou v částce 95 067 Kč v dohodě o započtení odkazovala na konečnou fakturu 980058 znějící na částku 0 Kč, nebylo možno vycházet jen z číselného označení faktury, ale i ze skutečnosti, že se jednalo o konečnou fakturu, která úzce souvisela s předešlou zálohovou fakturou, obě měly stejné označení dodávky, jednotky množství, ceny za jednotku. V konečné faktuře byla i konstatována výše zaplacené zálohy. Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout, že by pochybil ve výkladu předmětného právního úkonu – dohody o započtení pohledávek, uzavřel-li, že pohledávka ve výši 95 067 Kč byla dostatečně identifikována a že byly splněny všechny předpoklady započtení, když pohledávky účastníků byly vzájemné, v obou případech se jednalo o peněžité pohledávky, jejich započtení nebylo vyloučeno zákonem ani dohodou účastníků a zánik závazku vycházel z dvoustranného právního úkonu, vypořádal-li se odvolací soud i s námitkou žalované k podpisu dohody oprávněnou osobou. Nelze rovněž přehlédnout, neuniklo-li odvolacímu soudu, že i samotná žalovaná připustila existenci své vzájemné pohledávky proti žalobkyni z titulu jí odebraného zboží z jejího skladu (viz výpověď jednatele žalované J. N. na č.l. 94 spisu).

Odvolací soud poté správně aplikoval ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák., podle něhož, plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku, vyplynulo-li ze skutkového zjištění, že žalovaná formou zápočtu ve skutečnosti plnila (částečně) svůj závazek vůči žalobkyni. Dospěl k závěru, že pokud v daném případě ze skutkového zjištění nevyplynulo, že by žalovaná vznesla námitky k výzvě žalobkyně k úhradě zbytku dluhu v určeném termínu a podpisem potvrzenou předmětnou dohodu o zápočtu vrátila žalobkyni, a ani nevznesla námitky ohledně nedodání zboží či kvality, množství či ceny dodaného zboží, žalovaná tak ve smyslu uvedeného ustanovení uznala i zbytek závazku. Odvolací soud dovodil, že žalovaná na základě dohody o započtení projevila vůli částečně plnit závazek, což lze považovat za uznání zbytku dluhu, když z projevu žalované bylo zřejmé, že věřiteli poskytuje částečné plnění.

Obchodní zákoník s přihlédnutím k potřebám obchodního styku na rozdíl od občanskoprávní úpravy spojuje účinky uznání závazku (přetržení promlčecí lhůty, vyvratitelnou právní domněnku o trvání a existenci uznaného závazku) s určitým jednáním dlužníka, z něhož lze nepřímo dovodit uznání závazku (§ 323 a § 407 odst. 2 a 3 obch. zák.). Jedná-li se o dluh dosud nepromlčený je možno jej uznat placením úroků (§ 407 odst. 2 obch. zák.), nebo částečným plněním závazku (§ 407 odst. 3 obch. zák.).

I když započtení (kompenzace) je zařazováno mezi způsoby zániku závazku jinak než splněním, z hlediska věřitele je tento způsob zániku srovnatelný se splněním, neboť věřitelův nárok bývá uspokojen. Započtení splnění nahrazuje. Započtení je vlastně splacením pohledávky vzájemným zúčtováním – odpočtem (srov. Rouček F., Sedláček J., Komentář cit., VI. Díl, s. 348, Sedláček J., op. cit., s. 233). Z určitého pohledu se dá započtení vykládat též jako specifický způsob změny závazku obsahu – mění se jednostranně, nebo dohodou způsob a placení (srov. Bejček J., Eliáš K., Raban P. a kol., Kurs obchodního práva, Obchodní závazky, 3. vydání, Praha, C. H. Beck, 2003, s. 603). Pokud tedy zákonodárce použil v ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. slova plni-li, nebylo zřejmým úmyslem zákonodárce vykládat je pouze tak, že dosažení účelu plnění má pouze zánik závazku splněním, ale i zánik závazku započtením, neboť v obou případech je dán projev vůle dlužníka, jež směřuje k uspokojení nároku věřitele, když započtení je vlastně splacením pohledávky vzájemným zúčtováním (odpočtem). Účinky uznání závazku jako uznání zbytku nezapočitatelného dluhu má uvedený způsob započtení části pohledávky k okamžiku účinnosti úkonu směřujícího k započtení, neboť v tomto okamžiku dlužník projevuje svoji vůli uspokojit nárok věřitele. Odvolací soud tak nepochybil, pokud jím zjištěný rozsah ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. přesahuje rozsah doslovně se jevící z izolovaného textu právní normy. Z výše uvedeného vyplývá, že interpretační závěr předmětné právní normy musí nezbytně vést na základě systematického výkladu k rozšiřujícímu smyslu a rozsahu právní normy.

Z dané situace tak byla nastolena vyvratitelná právní domněnka existence předmětného závazku žalované k žalobkyni, a to v plném jeho rozsahu podle § 323 odst. 1 obch. zák. ve spojení s § 323 odst. 2 obch. zák. Odvolací soud rovněž správně uzavřel, že žalovaná jako dlužnice pouhým účelovým tvrzením (poukazem na rozdílné údaje mezi žalobkyní předloženými fakturami a dodacími listy) o neexistenci jakéhokoliv závazku vůči žalobkyni, nemohla vyvrátit právní domněnku o existenci předmětného závazku vůči žalobkyni (srov. rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2000. sp. zn. 18 C 61/96, uveřejněný v Soudních rozhledech č. 7/2000, s jehož závěry, použitelnými pro danou věc, se Nejvyšší soud ČR ztotožňuje).

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože nebylo zjištěno a ani dovolatelkou tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen takovými vadami, Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalované podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalovaná nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 16. listopadu 2005

JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.

předsedkyně senátu

Nahoru

Mapa stránek

Vydáno: 16. November 2005
Vloženo: 05. June 2012

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás