JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 898/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně České republiky – Správy státních hmotných rezerv se sídlem v Praze 5, Šeříková 1/616, PSČ 150 85, IČ 48 13 39 90 proti žalované M. P., a.s., o zaplacení částky 24,391.320,66 Kč, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 1/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. dubna 2002, č.j. 15 Co 212/2002-189, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 27. prosince 2001, č.j. 4 C 1/2001-170, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 24,391.320,66 Kč jako náhrady škody za vadné masové konzervy, dodané do státních hmotných rezerv právním předchůdcem žalované M. P., s.p.

Soud prvního stupně na základě provedených důkazů především dovodil, že na žalovanou nepřešla práva a povinnosti ze smlouvy č. 2/91, kterou žalobkyně uzavřela s právním předchůdcem žalované, když předmětem privatizace tohoto právního předchůdce podle schváleného privatizačního projektu č. 21325 nebyl sklad státních hmotných rezerv, který byl z privatizace vyňat.

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem, označeným v záhlaví tohoto usnesení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením důkazů, které provedl soud prvního stupně, jakož i s jeho právními závěry.

Listinné důkazy, předložené žalobkyní s odvoláním, které odvolací soud provedl, nemohou podle jeho názoru změnit nic na již zjištěných skutečnostech, že mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy, z jejíhož porušení by bylo možno vyvodit povinnost žalované k náhradě škody. Přitom je zcela nerozhodné, z jakých důvodů k uzavření smlouvy nedošlo. Byl-li pak majetek tvořící státní hmotné rezervy z privatizace výslovně vyňat, nemohla žalovaná vstoupit do práv a povinností svého předchůdce, plynoucí ze smlouvy č. 2/91.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvádí, že se cítí poškozena na svých právech. Vychází z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odstavce 3 občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“) po právní stránce zásadní význam, když řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka má za to, že je naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj., že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka především namítá, že odvolací soud omezil odůvodnění svého rozhodnutí, jímž potvrdil zamítavý prvoinstanční rozsudek, pouze na obecné prohlášení shody svého právního názoru se závěry prvoinstančního soudu, aniž by se zabýval odvolatelčinými námitkami.

Na rozdíl od soudů obou stupňů je dovolatelka přesvědčena, že žalovaná je právním nástupcem s.p. M. P., protože byla jako akciová společnost založena podle § 172 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obch. zák.“), přičemž jediným zakladatelem byl F. n. m. ČR, na který přešel celý majetek státního podniku ve smyslu § 11 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., p podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Na žalovanou, vzniklou k 1. 1. 1994, tak přešla všechna práva a závazky, včetně práv a povinností ze smlouvy o ochraňování federálních hmotných rezerv č. 2/91. Žalovaná ostatně nikdy vstup do práv a povinností z této smlouvy neodmítla, když nadále účtovala a přijímala platby za ochraňování. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudů, že nebyly placeny náklady za oceňování, neboť – jak prokazovala vyúčtováním při podání žaloby – nebyly placeny pouze zálohy na tyto náklady.

Dovolatelka akcentuje, že v daném případě nárok na náhradu škody vyplývá z porušení smlouvy o ochraňování federálních hmotných rezerv (masových konzerv) č. 2/91 z 29. 3. 1991, nikoliv z ročních hospodářských smluv o obměnách, které skutečně uzavřeny nebyly. Žalovaná působila nejen jako ochraňovatel hmotných rezerv, nýbrž i jako výrobce masových konzerv, které byly dílčími dodávkami dodávány do hmotných rezerv, a žalovaná nechtěla dílčí smlouvy o obměnách uzavírat, poněvadž docházelo k častým vadám jejích dodávek (praskání dna a víčka konzerv).

Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že majetek tvořící státní hmotné rezervy byl výslovně vyňat z privatizace. Předmětem privatizačního projektu nebyl sklad konzerv, ale hmotné rezervy, které byly ve skladu uloženy. Žalobkyně převzala dne 27. 5. 1995 na základě hospodářské smlouvy o převodu práva hospodaření sklad státních hmotných rezerv. Žalovaná však působila jako ochraňovatel hmotných rezerv, tj. masových konzerv, nikoli skladu.

Ze všech uvedených důvodů žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací konstatuje, že podle bodu 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro toto řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání v této věci není přípustné.

Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolání lze v tomto případě podat jen z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka nenamítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolacím důvodem proto může být jen to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písmeno c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žádnou takovou právní otázku však dovolatelka nenastoluje a z její argumentace v dovolání nikterak nevyplývá, že by akcentovala právní otázku zásadního významu, která by měla judikatorní přesah, popř. právní otázku řešenou odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem.

Předmětem přezkoumání je v posuzovaném případě závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy, z níž by mělo, resp. mohlo rezultovat žalobkyní tvrzení porušení povinnosti. Odvolací soud dovodil, že jestliže byl majetek tvořící státní hmotné rezervy z privatizace výslovně vyňat, nemohl žalovaný vstoupit do práv a povinností svého předchůdce, které plynuly ze smlouvy č. 2/91. Není zde tedy žádná povinnost, jejíž porušení by bylo možno klást do souvislosti se vznikem tvrzené škody.

Otázkou právního nástupnictví ve vztahu ke smlouvě č. 2/91 z 29. 3. 1991 se oba soudy zevrubně zabývaly a dospěly k odůvodněnému právnímu závěru, že závazky z této smlouvy o ochraňování státních hmotných rezerv na žalovanou jako právní nástupkyni privatizovaného státního podniku nepřešly. Tato otázka je ostatně otázkou skutkového zjištění, které vyplynulo z předložených důkazů. Rozhodnou je tudíž skutečnost, že žádný závazek (povinnost) ze smlouvy č. 2/91, jehož porušení by mohlo zakládat nárok na náhradu škody vůči žalovanému, na žalovaného nepřešel a není proto splněn předpoklad porušení právní povinnosti, resp. existence právní povinnosti, jejíž porušení je tvrzeno, ke vzniku nároku na náhradu škody. Tato otázka je otázkou skutkového zjištění, nikoliv právního posouzení.

Spornou otázkou v daném případě totiž nebylo posouzení, zda s převáděným majetkem souvisela ta či ona právní povinnost, nýbrž otázka, zda majetek, s nimž tvrzená právní povinnost souvisela resp. měla souviset, na žalovaného vůbec nepřešel. Nemohlo se proto jednat o hmotněprávní otázku výkladu § 15 zákona o velké privatizaci, nýbrž o skutkové zjištění soudů, která dovolací soud nemůže přezkoumávat.

Z uvedeného se jednoznačně podává, že podmínky přípustnosti podle dovolatelkou tvrzeného ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. nejsou v tomto případě naplněny a dovolací soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (ustanovení § 243b odst. 5 ve vazbě na ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 v návaznosti na ustanovení § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolateka nemá na náhradu těchto nákladů právo, žalobkyni pak náklady v dovolacím řízení podle obsahu spisu nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 16. prosince 2003

JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.

předseda senátu

Vydáno: 16. December 2003