JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 893/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce J. Ch., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. T., zastoupenému advokátem, o zaplacení 1 686 660,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 9 C 147/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 3. listopadu 2005, č.j. 25 Co 345/2005-215, takto:

Rozsudek Městského soudu v P. ze dne 3. listopadu 2005, č.j. 25 Co 345/2005-215, a rozsudek Obvodního soudu pro P. ze dne 1. října 2004, č.j. 9 C 147/99-158, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v P. ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 1. října 2004, č.j. 9 C 147/99-158, jímž Obvodní soud pro P. žalovanému uložil zaplatit žalobci 1 686 660,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení a dále rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit náklady řízení Č. r. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení žalované částky jako úhrady za provedený odvoz zeminy na v. d. G., který si u něj žalovaný objednal. Při přezkoumání odvolání žalovaného vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Ve shodě se soudem prvního stupně na základě provedeného dokazování dovodil, že mezi účastníky byla dne 25. září 1992 uzavřena písemná smlouva, jejímž předmětem byl odvoz zeminy na vo. d. G. Přestože byla účastníky nazvána jako smlouva o dílo, soud prvního stupně postupoval podle odvolacího soudu správně, posuzoval-li ji podle jejího obsahu a na zjištěný skutkový stav aplikoval § 638 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) upravující smlouvu o provozu dopravního prostředku. Námitka žalovaného, že se ho smluvní vztah netýkal, nemůže podle odvolacího soudu obstát, protože předmětnou listinu osobně podepsal, což ostatně ani v řízení nezpochybňoval. Odvolací soud však nepřisvědčil ani jeho následnému tvrzení o neplatnosti smlouvy pro nedostatek písemné formy, které stavil na argumentaci, že ji nepodepsal osobně žalobce, ale osoba třetí. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že v řízení nebylo sporné a žalobce ani netvrdil, že by to byl osobně on, kdo smlouvu podepsal, a to z objektivních důvodů, neboť měl v té době ruku na pásce a nemohl psát. Vycházeje ze zásady, že uzavření smlouvy je vyjádřením shodné vůle smluvních stran, uvedl, že požadavek písemné formy byl naplněn a že ani jeden z účastníků netvrdil, že by tato jejich vůle neexistovala. Žalovaný podepsal předmětnou listinu osobně; podpis žalobce, který byl rovněž osobně přítomen, byl nahrazen za něj jednající osobou v tom smyslu, aby písemně projevená vůle žalobce byla potvrzena, a to ve prospěch právní jistoty žalovaného. Za stavu, kdy žalobce prokázal rozsah provedených prací a kdy cenu za tuto práci stanovil sám žalovaný, dospěl k závěru, že žalobní nárok je důvodný. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalovaného, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, jelikož o věcné příslušnosti soudu bylo v posuzované věci rozhodnuto usnesením ze dne 23. března 1999, č.j. 23 Cm 199/98-67, jímž Krajský obchodní soud v P. vrátil věc Obvodnímu soudu pro P. jako soudu věcně příslušnému. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje zejména v tom, že odvolací soud řešil právní otázky v rozporu s hmotným právem. Má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Naplnění tvrzené vady řízení dovolatel spatřuje v tom, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, přičemž tuto vadu nenapravil ani odvolací soud. Podle názoru dovolatele nebyl ve věci příslušným okresním soud, nýbrž krajský soud, jelikož oba účastníci byli podnikatelé a výše žalobního nároku přesahovala 50 000,- Kč. Okresní soud sice byl ve smyslu tehdy platného ustanovení § 104a odst. 2 o. s. ř. rozhodnutím krajského soudu o nesouhlasu s postoupením vázán, to mu však nebránilo, aby ve smyslu pozdější právní úpravy provedené zákonem č. 30/2000 Sb. věc k námitce žalovaného předložil v otázce věcné příslušnosti k rozhodnutí Vrchnímu soudu v P. Žalovaný považuje i nadále svou námitku věcné nepříslušnosti za důvodnou, jelikož v době, k níž se žalobou uplatněný nárok vztahuje, měl žalobce podnikatelské oprávnění na silniční nákladní dopravu, tedy na činnost, kterou měl podle žaloby provádět pro žalovaného. Tato skutečnost však žalovanému ani soudům v době rozhodování věcné příslušnosti známa nebyla. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, pokud označil za právně bezvýznamné případné námitky žalovaného, že v době rozhodování o věcné příslušnosti nebyly známy všechny skutečnosti podstatné pro její posouzení. Tento závěr odvolacího soudu označuje dovolatel za nesprávný a vytýká mu, že jeho námitku o věcné nepříslušnosti řádně neposoudil, ačkoli platí, že věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení.

Dovolatel dále odvolacímu soudu (a rovněž tak soudu prvního stupně) vytýká, že posuzoval žalobou uplatněný nárok jako nárok jediný, ačkoli je ze žalobních tvrzení zřejmé, že žalovaná částka představuje dva nároky - jednak nárok za činnost spočívající v odvozu zeminy uskutečněný nákladními vozidly konkrétně vyjmenovaných firem a dále úhradu za poskytnutí zaměstnanců žalobce žalovanému pro řízení a obsluhu vozidel žalovaného, přičemž však žalobce skutkově nevymezil (v žalobě ani v průběhu řízení), jakou částku za každý z obou nároků požaduje. Podle názoru dovolatele není z rozsudku soudu prvního stupně vůbec zřejmé, jak soud dospěl k částce, kterou žalobci vůči žalovanému přiznal. I nadále trvá na tom, že žalobce své nároky neprokázal a že ve vztahu k druhému nároku nebylo nic v řízení prokazováno, ač oprávněnost takového nároku byla žalovaným popřena, přičemž žalobce k takto tvrzenému nároku žádné důkazy ani nenavrhl. Odvolací soud se však touto jeho námitkou vůbec nezabýval a nevypořádal se s ní. Podle dovolatele nelze považovat tvrzené dodání pracovníků žalobce k řízení vozidel žalovaného za závazek, který by bylo možné podřadit pod smlouvu o provozu o dopravním prostředku podle § 638 a násl. obch. zák., který soudy obou stupňů na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikovaly a tím i řešily právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolatel dále brojí proti právnímu závěru soudů obou stupňů o uzavření smlouvy o provozu dopravního prostředku mezi účastníky, který je podle jeho názoru v rozporu s hmotným právem, konkrétně s ustanovením § 40 odst. 3 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Výhrady proti právnímu posouzení, že listinou „smlouva o dílo“ došlo dne 25. září 1992 k uzavření uvedené smlouvy, staví na argumentaci, že smlouva o provozu dopravního prostředku vyžaduje podle § 638 odst. 2 obch. zák. písemnou formu. To však v posuzované věci dodrženo nebylo, což dovozuje z toho, že listinu žalobce nepodepsal, na listině není vyjádřeno, že by ji podepisující osoba pan P. uzavíral jako zástupce žalobce, přičemž jmenovaný ani neměl písemnou plnou moc k zastupování žalobce, což potvrdil i sám ve své svědecké výpovědi. Kromě toho namítá, že předmětná listina ani neobsahuje určité vymezení předmětu smlouvy, ač jde o obligatorní náležitost smlouvy o provozu dopravního prostředku. Vzhledem k tomu, že smlouvu podepsal pan P., který byl vedoucím pracovníkem společnosti Valašské lesotechnické meliorace, a.s., mohla by podle dovolatele předmětná smlouva vzniknout jedině mezi touto společností jako provozcem a žalovaným jako objednatelem; pak by však byla ve sporu aktivně legitimována právě uvedená společnost, a nikoli žalobce. Podle názoru dovolatele nejenže nedošlo k uzavření smlouvy mezi účastníky řízení písemnou formou, jak nesprávně dovodily soudy obou stupňů, ale ani ústní formou při jednání dne 24. listopadu 1998, jak posléze tvrdil při jednání před soudem prvního stupně žalobce. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, se však těmito jeho námitkami vůbec nezabýval a věc nesprávně právně posoudil.

Dovolatel má dále za neodůvodněný závěr soudů obou stupňů, že by měla žalobci náležet z titulu smlouvy o provozu dopravního prostředku právě částka v žalované výši. Tuto námitku staví na argumentaci, že v řízení nebylo prokázáno, že by došlo k dohodě stran o výši úplaty za převoz zeminy, a už vůbec ne v písemné formě. Rovněž tak nebylo podle jeho názoru provedenými důkazy prokázáno, jaký rozsah přeprav zeminy měl být v předmětné době uskutečněn. Soud prvního stupně však převzal za správné údaje z žalobcem vystavených faktur a odvolací soud, aniž se náležitě vypořádal s jeho námitkami, založil prokázání výše žalobního nároku na dokladu obsahujícím potvrzení množství provedené práce zaměstnancem žalovaného S. Tento závěr odvolacího soudu však podle dovolatele oporu v provedeném dokazování nemá; jednání jmenovaného nemohlo žalovaného zavazovat, když jakýkoli úkon svědka S. ve vztahu k žalobci učiněný v době, kdy již nebyl zaměstnancem žalovaného, není možné považovat za odsouhlasení množství provedené práce ze strany žalovaného. Kromě toho argumentuje tím, že žalobce nenavrhl žádný důkaz, jímž by prokázal oprávněnost tvrzeného nároku ohledně jeho pracovníků dodaných k řízení vozidel žalovaného.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle bodu 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 2. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze spatřovat v rovině námitek dovolatele o tom, že skutková zjištění odvolacího soudu, rozhodná pro posouzení žalobního nároku co do důvodu a výše, jsou nesprávná nebo neúplná. Tyto námitky dovolatele, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), nemohou přípustnost dovolání založit [srov. shodně též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto].

Rovněž tak námitka dovolatele o tom, že odvolací soud posuzoval žalobou uplatněný nárok jako nárok jediný, nikoli jako dva samostatné nároky, není způsobilá založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť řešení této otázky není pro právní závěry, na nichž odvolací soud postavil své rozhodnutí, určující.

Za zásadně právně významnou však dovolací soud považuje otázku, zda obsah (text) listiny datované dnem 25. září 1992 lze posoudit jako smlouvu o provozu dopravního prostředku podle § 638 a násl. obch. zák. uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání je proto přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a současně je i důvodné.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvním stupně dovodil z listiny datované dne 25. září 1992 a označené jako „smlouva o dílo“, že mezi účastníky řízení došlo k uzavření písemné smlouvy o provozu dopravního prostředku podle § 638 a násl. obch. zák., když žalovaný podepsal listinu osobně a za žalobce, který z objektivních příčin nemohl psát (měl ruku na pásce), tak učinil pan P.

Podle § 22 odst. 1 obč. zák. je zástupcem ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému.

Podle § 23 obč. zák. zastoupení vzniká na základě zákona nebo rozhodnutí státního orgánu (zákonné zastoupení) anebo na základě dohody o plné moci.

Odvolacímu soudu je třeba při řešení shora uvedené otázky především vytknout, že svůj závěr o tom, že pan P., v předmětné době zaměstnanec Valašských lesotechnických meliorací, a.s., uvedenou listinu podepsal v zastoupení žalobce jako zhotovitele, neopřel o žádné ustanovení občanského či obchodního zákoníku, z něhož by vyplývalo, že pan P. byl oprávněn jednat za žalobce jeho jménem. Pouhá skutečnost, že žalobce pro zranění ruky nemohl v daném čase psát a že pan P. svým podpisem, byť za přítomnosti žalobce, vyjádřil vůli žalobce, nepostačuje k přijetí závěru, že pan P. byl oprávněn jednat za žalobce jeho jménem a s účinky podle § 22 odst. 1 obč. zák. Nejde-li o zastoupení na základě rozhodnutí státního orgánu nebo na základě dohody o plné moci (která by s ohledem na ustanovení § 31 odst. 4 obč. zák. ve spojení s § 638 odst. 2 obch. zák. musela mít písemnou formu), může vzniknout zastoupení s účinky podle § 22 odst. 1 obč. zák. jen na základě zákona (§ 23 obč. zák.). Podle kterého zákonného ustanovení zastoupení v předmětné věci vzniklo, však odvolací soud neuvedl a žádným ustanovením zákona zjištěný skutkový stav nepoměřoval. Současně však odvolací soud rovněž nevzal v úvahu, že listina datovaná dnem 25. září 1992 vůbec neobsahovala ani nepřímé označení žalobce, natož žalobce jako zhotovitele, kterému měly ze zastoupení vzniknout práva a povinnosti. Za tohoto stavu dovolací soud uzavřel, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a tudíž nesprávné a že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně.

S ohledem na přípustnost podaného dovolání dovolací soud rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). Tyto vady (s výjimkou tvrzené věcné nepříslušnosti soudu prvního stupně) však dovolatelem namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Z obsahu spisu se podává, že usnesením ze dne 23. března 1999, č.j. 23 Cm 199/98-67, vrátil Krajský obchodní soud v P. věc Obvodnímu soudu pro P. jako soudu věcně příslušnému podle § 104a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001. Tímto usnesením byl soud nižšího stupně vázán, a proto poté nemohla již být otázka věcné příslušnosti znovu důvodně nastolena. Podle ustanovení § 104a o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001 soud již nemohl postupovat (jak se mylně domnívá dovolatel) též proto, že mu v tom bránil bod 2., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a podle kterého pro určení věcné a místní příslušnosti v řízeních, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se použijí dosavadní právní předpisy. Dovodil-li proto odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí právní bezvýznamnost námitek žalovaného, že v době rozhodování o věcné příslušnosti nebyly známy všechny skutečnosti podstatné pro posouzení věcné příslušnosti, nelze mu žádné právní pochybení, jak činí dovolatel, vytýkat.

Dovolací soud proto uzavřel, že v určení věcné příslušnosti soudu k tvrzenému pochybení a tím i k naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nedošlo.

Protože, kdy však došlo k naplnění uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 17. ledna 2008

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Vydáno: 17. January 2008