JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 829/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně S. p. K. V., s.r.o., zastoupené JUDr. J. M., advokátem, proti žalované L. p. z. s.r.o., zastoupené Mgr. L. J., advokátem, o zaplacení částky 52 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 5/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2004 č. j. 2 Cmo 326/2003-79, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. října 2002 č. j. 45 Cm 5/2001-45 uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 52 500 Kč s 15% úrokem z prodlení od 2. 11. 1999 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem vydaným podle § 153b občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání. Žalované bylo řádně doručeno předvolání k jednání na den 14. 10. 2002 a současně byla poučena o následcích zmeškání tohoto jednání. Žalovaná se k jednání bez důvodné a včasné omluvy nedostavila a žalobkyně při jednání navrhla vydání rozsudku pro zmeškání. Soud prvního stupně vzal za prokázaná tvrzení žalobkyně obsažená v žalobě, že mezi účastníky byla uzavřena mandátní smlouva podle § 566 obchodního zákoníku a žalovaná nesplnila svoji povinnost zaplatit služby, které jí žalobkyně poskytla.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. prosince 2004 č. j. 2 Cmo 326/2003-79 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal v postupu soudu prvního stupně podle § 153b o. s. ř. žádného pochybení. Odvolací soud nepřijal tvrzení žalované, že byla telefonicky vyrozuměna soudem prvního stupně v den jednání nařízeného na 9.00 hodin, že se jednání nekoná. O takovém postupu soudu nebyl učiněn písemný záznam do spisu a také s ohledem na vzdálenost sídla žalované od sídla soudu prvního stupně (cca 90 km) lze předpokládat, že žalovaná by musela ze svého sídla vyjet s určitým předstihem, nejpozději v 7.30 hodin, kdy u soudu prvního stupně ještě nezačala pracovní doba.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a za otázku zásadního právního významu označila otázku porušení rovnosti účastníků řízení zaručenou podle § 18 odst. 1 o. s. ř., článku 96 odst. 1 Ústavy ČR a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Uvedla, že se k předmětnému jednání nařízenému na den 14. 10. 2002 nedostavila výlučně z toho důvodu, že před jednáním obdržela informaci o tom, že jednání se v tento den nekoná a v dobré víře vycházela z presumpce pravdivosti této informace. Současně připustila, že důkazní břemeno o poskytnutí předmětné telefonické informace jde k její tíži. Žalovaná dále poukázala na jiné případy, kdy byla soudem telefonicky vyrozuměna o odložení jednání v jiných věcech, a také na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR, v nichž byla deklarována rovnost účastníků řízení. Ohledně dovolacího důvodu odkázala na § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého lze namítat, že řízení je postiženo vadou řízení, které mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání žalované není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. písm. c) o. s. ř. Tato přípustnost je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmene b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.

Dovolací soud tedy není při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu.

V dané věci se však o uvedený případ nejedná. Podstatou problému je jiná než právní otázka, a sice otázka skutkového stavu věci, ze kterého vycházel odvolací soud, a skutkového stavu, který tvrdí dovolatelka. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dovolatelka zmeškala první jednání, které se ve věci konalo, bez důvodné a včasné omluvy.

Dovolatelka sama uznává, že k pochybení na straně soudu nedošlo a že skutečnost, že obdržela telefonickou zprávu o odročení jednání, prokázat nemůže. Dovolatelka tvrdí, že soud porušil rovnost účastníků tím, že postupoval podle ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř., neboť podle jejího názoru by měl soud vždy žalovanému poskytnout opakovanou možnost, aby se k jednání dostavil. Tím však dovolatelka nenastoluje žádnou otázku zásadního právního významu, pouze se domnívá, že pokud tak soud nepostupoval (i když takový postup zákon nepředepisuje) zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Námitka dovolatelky však ve skutečnosti polemizuje se zněním zákona.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 150 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. ledna 2008

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu

32 Odo 829/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně S. p. K. V., s.r.o., zastoupené JUDr. J. M., advokátem, proti žalované L. p. z. s.r.o., zastoupené Mgr. L. J., advokátem o zaplacení částky 52 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 5/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2004 č. j. 2 Cmo 326/2003-79, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. října 2002 č. j. 45 Cm 5/2001-45 uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 52 500 Kč s 15% úrokem z prodlení od 2. 11. 1999 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem vydaným podle § 153b občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání. Žalované bylo řádně doručeno předvolání k jednání na den 14. 10. 2002 a současně byla poučena o následcích zmeškání tohoto jednání. Žalovaná se k jednání bez důvodné a včasné omluvy nedostavila a žalobkyně při jednání navrhla vydání rozsudku pro zmeškání. Soud prvního stupně vzal za prokázaná tvrzení žalobkyně obsažená v žalobě, že mezi účastníky byla uzavřena mandátní smlouva podle § 566 obchodního zákoníku a žalovaná nesplnila svoji povinnost zaplatit služby, které jí žalobkyně poskytla.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. prosince 2004 č. j. 2 Cmo 326/2003-79 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal v postupu soudu prvního stupně podle § 153b o. s. ř. žádného pochybení. Odvolací soud nepřijal tvrzení žalované, že byla telefonicky vyrozuměna soudem prvního stupně v den jednání nařízeného na 9.00 hodin, že se jednání nekoná. O takovém postupu soudu nebyl učiněn písemný záznam do spisu a také s ohledem na vzdálenost sídla žalované od sídla soudu prvního stupně (cca 90 km) lze předpokládat, že žalovaná by musela ze svého sídla vyjet s určitým předstihem, nejpozději v 7.30 hodin, kdy u soudu prvního stupně ještě nezačala pracovní doba.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a za otázku zásadního právního významu označila otázku porušení rovnosti účastníků řízení zaručenou podle § 18 odst. 1 o. s. ř., článku 96 odst. 1 Ústavy ČR a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Uvedla, že se k předmětnému jednání nařízenému na den 14. 10. 2002 nedostavila výlučně z toho důvodu, že před jednáním obdržela informaci o tom, že jednání se v tento den nekoná a v dobré víře vycházela z presumpce pravdivosti této informace. Současně připustila, že důkazní břemeno o poskytnutí předmětné telefonické informace jde k její tíži. Žalovaná dále poukázala na jiné případy, kdy byla soudem telefonicky vyrozuměna o odložení jednání v jiných věcech, a také na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR, v nichž byla deklarována rovnost účastníků řízení. Ohledně dovolacího důvodu odkázala na § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého lze namítat, že řízení je postiženo vadou řízení, které mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání žalované není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. písm. c) o. s. ř. Tato přípustnost je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmene b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.

Dovolací soud tedy není při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu.

V dané věci se však o uvedený případ nejedná. Podstatou problému je jiná než právní otázka, a sice otázka skutkového stavu věci, ze kterého vycházel odvolací soud, a skutkového stavu, který tvrdí dovolatelka. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dovolatelka zmeškala první jednání, které se ve věci konalo, bez důvodné a včasné omluvy.

Dovolatelka sama uznává, že k pochybení na straně soudu nedošlo a že skutečnost, že obdržela telefonickou zprávu o odročení jednání, prokázat nemůže. Dovolatelka tvrdí, že soud porušil rovnost účastníků tím, že postupoval podle ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř., neboť podle jejího názoru by měl soud vždy žalovanému poskytnout opakovanou možnost, aby se k jednání dostavil. Tím však dovolatelka nenastoluje žádnou otázku zásadního právního významu, pouze se domnívá, že pokud tak soud nepostupoval (i když takový postup zákon nepředepisuje) zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Námitka dovolatelky však ve skutečnosti polemizuje se zněním zákona.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 150 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. ledna 2008

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu

Vydáno: 31. January 2008