JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 81/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce O. B. H. a. s., proti žalovanému T., a. s., zast. advokátkou, o zaplacení částky 12.743,034 EUR a 88.328,82 Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 Cm 332/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2005, č.j. 7 Cmo 434/2003-124, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 6. 2003, č.j. 1 Cm 332/98-92 zamítl žalobu jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 12.743,034 EUR s 8,8 % úrokem od 19. 8. 1996 do zaplacení a částky 88.328,82 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 19. 8. 1996 do zaplacení a dále rozhodl o nákladech tohoto řízení.

Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 9. 2005, č.j. 7 Cmo 434/2003-124, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 12.743,34 EUR s 8,8 % úrokem od 19. 8. 1996 do zaplacení a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 88.328,82 Kč s přísl.; odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že žalobce právo na zaplacení částky 88.328,28 Kč uplatnil u soudu dne 5. 3. 2003, tj. dne , kdy změnil žalobu ohledně skutkového základu tohoto nároku. Na základě vznesené námitky promlčení tohoto nároku pak konstatoval, že právo na zaplacení částky 88.328,28 Kč je podle § 391 a 397 obch. zák. promlčeno. Vzhledem k tomu odvolací soud v této části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že podle factoringové smlouvy a všeobecných obchodních podmínek (VOP), byl žalobce oprávněn požadovat vrácení vyplacených záloh za postoupené pohledávky podle § 5, popř. § 13 VOP. Podle § 5 VOP bylo možné požadovat vrácení poskytnutých záloh u pohledávek vůči odběratelům, u nichž byly evidovány pohledávky po uplynutí 90 dnů po jejich splatnosti nebo u pohledávek za odběrateli, u nichž saldo pohledávek přesáhlo 20 % celkového stavu pohledávek klienta, popř. u pohledávek za odběrateli, jejichž bonita byla podle posouzení žalobce sporná. Ke vzniku nároku na vrácení postačovalo naplnění pouze jedné z těchto podmínek. Odvolací soud dále konstatoval, že pohledávky ze společností T. T. I. T. S. G., postoupené na žalobce nebyly uhrazeny do 90 dnů po jejich splatnosti, saldo pohledávek za tímto odběratelem přesahovala 20 % celkového stavu pohledávek žalovaného postoupených žalobci a bonita společnosti T. T. I. T. S. G. byla podle posouzení žalobce sporná. Podle odvolacího soudu byly naplněny předpoklady pro vznik práva žalobce na vrácení vyplacených záloh dle § 5 odst. 3 VOP. S ohledem na tento závěr se již odvolací soud nezabýval tím, zda právo na vrácení od factoringové smlouvy dle § 13 VOP.

Dále odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že podle § 4 odst. 1 VOP byl žalovaný povinen sdělit žalobci informace o skutečnostech, které mohly mít význam pro posouzení úvěrového rizika, což je rozhodné pro posouzení, zda žalobce podle § 4 VOP převzal riziko neplacení z důvodu platební neschopnosti. Na základě skutkových zjištění, zejména z časové posloupnosti uzavření factoringové smlouvy (17. 6. 1996), postoupení pohledávek žalobci (28. 6. 1996, 1. 7. 1996) a odstoupení žalovaného od smlouvy se společností T. T. I. T. S. G., dne 1. 7. 1996, mj. pro problémy s platební morálkou tohoto odběratele, odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný v okamžiku, kdy žalobci postupoval uvedené pohledávky věděl o špatné platební morálce tohoto odběratele. Vzhledem k tomu odvolací soud uzavřel, že žalobcem nebylo převzato úvěrové riziko dle § 4 odst. 3 VOP a žalobce byl tak oprávněn podle § 5 odst. 3 VOP požadovat vrácení záloh poskytnutých žalovanému při postoupení pohledávek.

Odvolací soud proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora, a to včetně příslušenství ve sjednané výši – 8,8 % p. a. (bod 6 a přílohy č. 1 factoringové smlouvy).

Dovoláním ze dne 29. 11. 2005 napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v jeho výrocích uvedených pod bodem I., III. a IV. s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).

V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že odvolací soud nesprávně vyložil podmínky uvedené v § 5 odst. 3 VOP a tyto podmínky jsou neurčité.Především není zřejmé co znamená výraz „evidovaná“ pohledávka, zda jde o postoupení pohledávky, popř. kde a kým mají být evidovány. Dále není zřejmé, co strany chtěly vyjádřit tím, že saldo pohledávek mělo přesahovat 20 % celkového stavu pohledávek a dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že za společností T. T. I. T. S. G. (odběratelem) přesahovalo saldo pohledávek 20 % celkového stavu pohledávek žalovaného postoupených žalobci (žalobci byly postoupeny jen pohledávky za tímto odběratelem). Zcela neuvěřitelné je ujednání o posuzování bonity odběratele žalobcem, neboť ze smlouvy nevyplývá, podle jakých kritérií a kdy měl žalobce provést posouzení bonity odběratele žalovaného. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku neuvedl, na základě jakých důkazů vycházel z toho, že bonita T. T. I. T. S. G. byla sporná.

Dovolatel je toho názoru, že ust. § 5 odst. 3 VOP je vágní, neurčité a proto absolutně neplatné. Soud se podle dovolatele nezabýval určitostí tedy platností factoringové smlouvy včetně VOP a má za to, že uvedená smlouva neupravuje vzájemné práva a povinnosti, aby byla určitá.

Dovolatel dále uvedl, že žalobce mohl požadovat vrácení zaplacené zálohy při ukončení factoringové smlouvy dle § 13 VOP (mj. odstoupením od smlouvy). Odstoupení od factoringové smlouvy učiněné faxem dne 19. 11. 1996 je podle dovolatele neplatné, neboť nebyly splněny podmínky uvedené v § 13 odst. 2 VOP, zejména nebylo sjednáno, co se rozumí hrubým porušením závazků ze smlouvy.

Podle dovolatele je jediným dokladem o vědomosti žalovaného o špatné finanční situaci společnosti T. T. I. T. S. G. jeho dopis žalobci ze dne 24. 1. 1997, v němž je mj. uvedeno, že předmětná firma neodebrala smluvené množství zboží ve II. kvartále a že byly jíž v té době problémy s platební morálkou této firmy a žalovaný odkázal na upomínky žalobce; vlastní poznatky o platební morálce odběratele však neměl. O problémech s platební morálkou odběratele věděl až z upomínek žalobce.

Závěrem dovolatel uvedl, že „v řízení byla učiněna dostatečná skutková zjištění“, odvolací soud je však nesprávně právně vyložil, neboť nebylo prokázáno, že byly splněny podmínky, které by žalobci umožňovali požadovat zpět zaplacenou část zálohy dle § 5 VOP popř. podle § 13 VOP.

Pokud by žalobce požadoval vrácení vyplacených záloh z titulu bezdůvodného obohacení, namítá dovolatel promlčení takového nároku.

Dovolatel s ohledem na uvedené navrhl, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dále dovolatel navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Žalobce, jak to vyplývá z obsahu spisu, se k dovolání žalovaného nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátkou a jí bylo dovolání sepsáno (§ 241 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 3. 2005 – čl. II, bod 3 zák. č. 59/2005 Sb., dále jen „o. s. ř.“).

V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť v dovolání napadené části (o zaplacení 12.743,034 EUR s přísl.) byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.

V dovolání uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s. ř.) a to, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden a je přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Dovolací soud je dále povinen, je – li dovolání přípustné, přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 239 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Existence uvedených vad nebyla v dovolání namítána a dovolací soud tyto vady z obsahu spisu též nezjistil.

V dovolání, jak již bylo uvedeno, dovolatelka odkázala na vadu řízení uvedenou v ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. (nesprávnosti ve skutkovém zjištění), avšak z hlediska obsahové konkretizace tohoto dovolacího důvodu a dalšího uplatněného dovolacího důvodu (nesprávné právní posouzení věci), je zřejmé, že její námitky lze zejména podřadit pod posléze uvedený dovolací důvod (§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.), čemuž nasvědčuje i dovolatelovo konstatování (v závěru dovolání na čl. 136), že v řízení byla učiněna „dostatečná skutková zjištění, aby mohlo být rozhodnuto, odvolací soud je však nesprávně právně vyhodnotil“.

Pokud dovolatel v dovolání namítal, že z rozsudku odvolacího soudu není zřejmé z jakých důkazů vycházel, když vzal za prokázané, že bonita T. T. I. T. S. G. byla sporná je nepochybné, že tato skutečnost mj. vyplývá z toho, že žalobce, jako správce postoupených pohledávek evidoval pohledávky se splatností přesahující lhůtu splatnosti o 90 dnů, což dovolatel nerozporoval a mj. z toho odvolací soud vycházel.

Taktéž je nedůvodná námitka dovolatele, že nevěděl o špatné finanční situaci, což bylo důležité pro aplikaci § 4 odst. 1 VOP, tj. pro „nepřevzetí“ úvěrového rizika. Odvolací soud podrobně rozvedl z jakých důkazů vycházel a zejména z dopisu dovolatele z 24. 1. 1997 jasně vyplývá, že již ve II. čtvrtletí roku 1996 věděl o problémech s platební morálkou firmy T. T. I. T. S. G., tedy v době před postoupením pohledávek, u nichž byly vyplaceny zálohy, jejichž vrácení se žalobce domáhá.

Prostřednictvím dovolacího důvodu dle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Tento dovolací důvod byl v dovolání obsahově vymezen v podstatě tak, že ujednání obsažené v § 5 odst. 3 VOP, které tvořilo součást factoringové smlouvy uzavřené účastníky řízení dne 17. 6. 1996, je neplatné pro neurčitost.

Podle § 5 odst. 3 VOP mohl žalobce zálohování pohledávek mj. vůči odběratelům, u kterých jsou evidovány pohledávky přes 90 dnů po splatnosti, nebo přesahovalo-li saldo pohledávek za odběrateli 20 % celkového stavu pohledávek klienta nebo byla-li bonita odběratele dle posouzení žalobce sporná, snížit nebo odmítnout. Zálohy již poskytnuté byl žalobce oprávněn požadovat zpět.

U první z uvedených podmínek, jejíž neplnění opravňovalo žalobce požadovat vrácení poskytnuté zálohy dovolatel namítal, že tato podmínka je neurčitá proto, že není zřejmé co znamená „evidované“ pohledávky, kde a kým jsou evidovány.

Z factoringové smlouvy vyplývá, že žalobce podle bodu 11 smlouvy spravoval postoupené pohledávky klienta (žalovaného) včetně upomínání a soudního vymáhání (bod 13 smlouvy). Je tedy zřejmé, že evidenci postoupených pohledávek a jejich splatnosti vedl žalobce a tato ujednání nelze s ohledem na vznesenou námitku pokládat ve smyslu ust. § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 odst. 1 až 4 obch. zák. za neurčité a tedy neplatné.

Taktéž námitka dovolatele brojící proti určitosti ujednání týkající se salda pohledávek přesahující 20 % celkového stavu pohledávek za odběrateli není důvodná. Odvolací soud posoudil toto ujednání správně, když saldo pohledávek posuzoval ve vztahu ke konkrétnímu odběrateli a pohledávkám postoupeným za tímto odběratelem, neboť na ně byly podle factoringové smlouvy poskytovány zálohy.

Odvolací soud dále správně dovodil, že ke vzniku nároku žalobce na vrácení vyplacení záloh podle § 5 odst. 3 VOP postačuje mj. splnění pouze některé z podmínek uvedených shora. Z uvedeného je zřejmé, že minimálně byla splněna podmínka týkající se pohledávek, u nichž uplynula doba delší 90 dnů od jejich splatnosti a tím žalobci vzniklo právo na vrácení vyplacených záloh v rozporované výši (12.743,034 EUR s přísl.).

Podle § 4 odst. 1 a 3 VOP přebíral žalobce rizika neplacení z důvodu platební neschopnosti odběratele mj. za předpokladu, že „klient nemá žádné negativní informace, kromě jiného, o platební morálce odběratele“. Přičemž bylo dále sjednáno, že „úvěrové riziko bude pokládáno za nikdy nepřevzaté, pokud dojde později ke zjištění, že výše uvedené podmínka (§ 4 odst. 3 písm. a ) až c) VOP) nebyly splněny.

Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, jak již bylo uvedeno výše, vyplývá, že žalovaný věděl, resp. žalobci nesdělil informace o okolnostech významných pro posouzení úvěrového rizika, zejména o platební morálce odběratele T. T. I. T. S. G. ve smyslu § 4 odst. 1 VOP.

Pokud odvolací soud za uvedeného skutkového stavu v souladu s ust. § 4 odst. 3 VOP upravujícím převzetí úvěrového rizika žalobcem dospěl k závěru, že pro nesplnění uvedené podmínky žalobce nepřevzal úvěrové riziko (viz poslední část textu odst. 3 § 4 VOP), je toto jeho právní posouzení věci správné.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolání není důvodné.

O odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolací soud s ohledem na ustálenou praxi nerozhodoval.

Pokud dovolatel v souvislosti s dovoláním proti výroku ve věci samé napadl též výroky III. a IV. rozsudku odvolacího soudu (náklady řízení) je třeba konstatovat, že dovolání proti těmto výrokům, které mají povahu usnesení (byť jsou obsaženy v rozsudku), není přípustné (viz ust. § 238 až 239 o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto podle ust. § 243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nedůvodnost zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 § 142 odst. 1 o. s. ř. a s ohledem na to, že žalobci podle obsahu spisu v tomto řízení žádné náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. listopadu 2007

JUDr. Ing. Jan Hušek

předseda senátu

Vydáno: 21. November 2007