JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 799/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Mgr. J. H., zastoupeného advokátkou, proti žalované E. V., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 49 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 80/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2006 č. j. 15 Co 463/2005-215, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 14. června 2005 č. j. 7 C 80/2001-193 uložil žalované zaplatit žalobci částku 49 000 Kč s 12% úrokem z prodlení od 22. 5. 1999 do zaplacení, zamítl žalobu v části týkající se dalšího úroku z prodlení ve výši 4,40% z částky 49 000 Kč od 22. 5. 1999 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o dílo, jejímž předmětem byla dodávka a montáž nových oken v bytu žalované spojená s demontáží oken stávajících. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že vztah mezi účastníky se řídí obchodním zákoníkem, neboť se strany na tom podle ustanovení § 262 odst. 1 ObchZ dohodly. Pokud jde o námitku, že žalobce nebyl ve smlouvě řádně označen, lze souhlasit s žalovanou, že označení žalobce není v souladu s živnostenským listem. Není však sporu o tom, že žalobce smlouvu uzavřel a že adresa uvedená ve smlouvě je adresou tehdejší provozovny žalobce. Tvrzení žalované, že smlouva je z tohoto důvodu neplatná, je účelové. Dílo bylo provedeno a předáno žalované. Zednické práce, jejichž nekvalitu žalovaná vytýká, nebyly předmětem smlouvy o dílo. Soud proto vyhověl žalobě o zaplacení nedoplatku ceny díla, přičemž s odkazem na výši diskontní sazby zamítl pouze částečně požadavek na příslušenství dlužné částky.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. února 2006 č. j. 15 Co 463/2005-215 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně považoval označení žalobce ve smlouvě o dílo za postačující k jeho identifikaci. Smlouva byla uzavírána dne 29. 3. 1999, tedy v době, kdy podnikatelé v praxi užívali různých podob obchodního jména, když teprve právní úprava účinná od 1. 1. 2000 uložila podnikateli-fyzické osobě povinnost užívat jako obchodní jméno (firmu) jeho jméno a příjmení. Žalovaná pochybnost o osobě zhotovitele neměla (resp. nic takového netvrdí, tím spíše ani neprokazuje) a nemá ji ani soud, když zhotovitel je ve smlouvě nezaměnitelným způsobem ztotožněn svým identifikačním číslem. Smlouva tudíž není neplatná důvodu nepřesného označení zhotovitele. Odvolací soud rovněž souhlasil s tím, že smluvní vztah mezi účastníky založený uzavřením smlouvy o dílo byl jejich ujednáním podřízen režimu obchodního zákoníku. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětem smlouvy o dílo byla demontáž starých oken a dodávka a montáž oken nových, přičemž práce další – zednické – byly víceprací. Souhlasil rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že dílo bylo provedeno. Žalovaná je proto povinna zaplatit žalobci cenu díla.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla pochybení soudů obou stupňů při posouzení smlouvy o dílo, na jejímž základě se žalobce jako zhotovitel domáhal úhrady nedoplatku ceny díla, a to konkrétně jejich závěru, že mezi účastníky došlo k dohodě podle § 262 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ) o tom, že se jejich závazkový vztah bude řídit obchodním zákoníkem. Podle názoru žalované neobsahuje smlouva o dílo nic, z čeho by se dalo dovodit, že zde existoval výslovný projev vůle o volbě práva, tedy výslovné vyjádření, že se strany dohodly na tom, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod obchodní závazkové vztahy uvedené v § 261 ObchZ, se bude přesto řídit tímto zákoníkem. Pouhý nadpis formulářové smlouvy o takové dohodě nesvědčí a k obdobnému závěru dospěl i Nejvyšší soud České republiky ve svých rozhodnutích sp. zn. 33 Cdo 1962/98, 29 Odo 350/2003, 32 Odo 1686/2005. Smlouva by navíc musela být perfektní i ohledně označení jejích účastníků, námitky žalované v tomto směru nebylo možno odbýt s tím, že v době uzavření smlouvy používali podnikatelé různých podob svého jména. Dále žalovaná namítla, že zednické práce byly prováděny na základě smlouvy, jsou totiž součástí montážních prací. Poukázala na skutečnost, že dílo nebylo žalobcem nikdy předáno a tím ani dokončeno, takže nenastala splatnost nedoplatku ceny díla, neboť podle smlouvy byla faktura splatná až po skončení montáže, která zahrnovala i zmíněné zednické práce. Žalovaná také poukázala na judikaturu dovolacího soudu, který otázku předání díla řeší tak, že jestliže dílo nebylo provedeno řádně, tj. bez vad, nebyla splněna ani povinnost k předání díla a nemohla nastat splatnost nedoplatku sjednané ceny díla. Z toho důvodu nemohla ani reklamovat vady díla. Žalovaná navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. l o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ]. Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání však není podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč.

V dané věci napadá žalovaná rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 49 000 Kč; jednalo se o nedoplatek sjednané ceny díla podle smlouvy o dílo ze dne 29. 3. 1999, v níž se její účastníci ve smyslu § 262 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku dohodli, že se jejich závazkový vztah řídí obchodním zákoníkem. Žalovaná se mýlí, pokud se domnívá, že v dané věci nedošlo k dohodě ve smyslu § 262 odst. 1 ObchZ. Žalovaná argumentuje tím, že účastníci pouze v úvodní části předmětné smlouvy o dílo uvedli, že smlouvu uzavírají podle § 536 a násl. obchodního zákoníku. Žalovaná pomíjí, že poslední článek smlouvy o dílo č. VII označený jako „Další ujednání“ obsahuje ve své části 1 výslovné ujednání, že „V případech, které nejsou precizovány touto smlouvou, platí obchodní zákoník“. V dané věci je tedy projev vůle uzavřít dohodu o tom, že závazkový vztah účastníků se bude řídit obchodním zákoníkem, učiněný písemnou formou, a je obsažen v úvodní části smlouvy o dílo (jejím záhlaví) a dále v jejím článku VII.1. Odvolací soud proto nepochybil, pokud dospěl ke stejnému závěru. Odvolací soud rovněž správně dovodil, že nepřesné označení žalobce ve smlouvě o dílo nezpůsobuje neplatnost tohoto právního úkonu. Nejvyšší soud totiž již v rozsudku ze dne 10. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 386/96, který byl publikován v Soudní judikatuře pod č. 46/98, a v rozsudku ze dne 27. 10. 1999 sp. zn. 2 Cdon 824/97, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 9/2001, dovodil, že vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem, popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy. Při zkoumání podmínek přípustnosti dovolání je proto nutno vycházet ze závěru, že mezi účastníky existoval obchodněprávní vztah. Z hlediska procesní jde tudíž o věc obchodní.

Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na usnesení ze dne 15. 12. 1998 sp. zn. 33 Cdo 2272/98, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2000, v němž Nejvyšší soud vyjádřil, že závazkový vztah mezi stranami, které uzavřely dohodu podle ustanovení § 262 odst. 1 ObchZ, že jejich vztah se řídí obchodním zákoníkem, je závazkovým vztahem obchodním a spor mezi těmito stranami je z procesního hlediska obchodní věcí.

Vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o peněžité plnění, jehož výše nedosahuje zákonné hranice stanovené pro obchodní věci, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné.

Přípustnost dovolání přitom nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002 sp. zn. 29 Odo 425/2002, publikované v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 7/2002, pod číslem 140/2002, jakož i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. července 2007

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Vydáno: 25. July 2007