JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 787/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně O. H. a.s., zastoupené JUDr. J. V., advokátkou proti žalované S. T. P., spol. s r.o., zastoupené JUDr. V. K., advokátem o zaplacení 65 902,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 149/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2005, č.j. 12 Cmo 85/2005-153, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 652 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. V, advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. srpna 2005, č.j. 12 Cmo 85/2005-153, změnil odvoláním žalobkyně napadený zamítavý výrok rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2004, č.j. 31 Cm 149/2003-131, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 65 902,10 Kč s 8 % úrokem z prodlení z částky 48 915 Kč od 8. 3. 2001 do zaplacení a z částky 1 997,10 Kč od 10. 3. 2001 do zaplacení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky po ukončení platnosti smlouvy o spolupráci z 8. 6. 1999 nevznikl žádný další právní vztah, proto žalobkyni nevznikla smluvní povinnost poskytnout klientům žalované ubytování v požadovaném čase od 24. 2. 2001 do 3. 3. 2001 a za požadovaných podmínek v hotelu S., a žalované pak nevznikla povinnost bez dalšího zaplatit cenu, která byla žalobkyní účtována za zajištění a úhradu ubytování klientů žalované v hotelech S., A. a K. Zatímco soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně se na úkor žalované neobohatila, že obohacení by bylo možné dovodit jen u samotných klientů žalované (příp. holandské společnosti, která byla s těmito klienty ve smluvním vztahu), spočívající v bezesmluvním poskytnutí ubytovacích služeb žalobkyní, odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná získala na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení podle § 454 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jestliže žalobkyně zaplatila za ubytování klientů žalované bez právního důvodu požadovanou částku, kterou by jinak musela zaplatit žalovaná včetně sankce smluvního zahraničního partnera žalované za nezajištění ubytování klientů podle smlouvy. Odvolací soud přiznal žalobkyni i úrok z prodlení podle § 369 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) za nezaplacení požadované částky včas.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů uvedených v ustanoveních § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Nesouhlasí se závěrem, že bylo třeba požadovaný nárok žalobkyně posuzovat podle zásad bezdůvodného obohacení, neboť je přesvědčena, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o poskytnutí ubytování klientů žalované v hotelu S. na období od 24. 2. 2001 do 3. 3. 2001, což dovozuje z listin ze dne 10. 7. 2000 a 1. 11. 2000. Zdůrazňuje, že pokud by smluvní vztah pro zajištění ubytování v dané době neexistoval, žalobkyně by neuvažovala o poskytnutí ubytovacích služeb pro žalovanou v hotelu S. a dalších ubytovacích objektech. Má za to, že závěr soudu o bezesmluvním plnění ze strany žalobkyně ve prospěch žalované nemá oporu v provedeném dokazování a že odvolací soud hodnotil provedené důkazy nesprávně, v čemž spatřuje vadu řízení. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena v napadeném rozsahu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla zamítnutí dovolání, neboť se domnívá, že odvolací soud dospěl v napadené části rozhodnutí ke správnému právnímu závěru, že mezi účastníky neexistoval v dané věci smluvní vztah, a žalovaná získala na úkor žalobkyně bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák., jestliže žalobkyně zaplatila za ubytování klientů žalované bez právního důvodu požadovanou částku, kterou by jinak musela zaplatit žalovaná včetně sankce smluvního zahraničního partnera žalované za nezajištění ubytování klientů podle smlouvy. Pokud žalovaná v dovolání odkazuje na dopis z 1. 11. 2000, žalobkyně poukazuje na to, že tento dopis byl jen sdělením žalobkyně žalované, že rezervuje místa v hotelu, který měl podle žalobkyně jen účinky neodvolatelného návrhu na uzavření smlouvy, k jejímuž uzavření ale posléze nedošlo. Jestliže podle tvrzení žalované jí vznikla majetková újma, nebylo to příčinou jednání žalobkyně spočívající v zajištění ubytování pro klienty žalované, resp. klienty holandského smluvního partnera žalované, ale uplatněním práva holandské společnosti vůči žalované, jako jejímu smluvnímu partnerovi, z důvodu její odpovědnosti za škodu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.

Pokud dovolatelka namítá, že řízení je postiženo jinou vadou spočívající v tom, že odvolací soud nehodnotil důkazy správně a ve vzájemné souvislosti, zejména tím, že nevzal v úvahu dopisy ze dne 10. 7. 2000 a 1. 11. 2000, jež měly podle dovolatelky prokazovat existenci smluvního vztahu mezi účastníky, dovolací soud tento důvod neshledal opodstatněným. Odvolací soud vyšel z dokazování provedeného soudem prvního stupně, který těmito dopisy provedl důkaz (č.l. 45 spisu). Dovolací soud neshledal pochybení odvolacího soudu ani v tom, že by postupoval v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř., podle něhož soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Je třeba konstatovat, že případná nesprávnost hodnocení důkazů není vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelka i pominula, že odvolací soud se na str. 3 napadeného rozhodnutí objednávkou žalované ze dne 1. 11. 2000 ve zdůvodnění zabýval. Ze samotné objednávky, jako jednostranného právního úkonu, však odvolací soud správně dovodil, že neprokazuje vznik smlouvy jako dvoustranného právního úkonu. Uzavření smlouvy nemohl odvolací soud dovodit ani z odkazovaného dopisu ze dne 10. 7. 2000, v němž žalobkyně žádala žalovanou o „navrácení kapacity“, která jí byla přidělena na určitý termín z důvodu „zabukování“ hotelu S. pro organizační tým a účastníky mistrovství světa ve skoku na lyžích. Nelze proto dospět k závěru, že je důvodný dovolatelkou uplatněný důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a že by důsledkem jiné vady řízení bylo nesprávné právní posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolací soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nenastala situace, jež by naplňovala předpoklady tohoto dovolacího důvodu, a dovolatelka ani neuvádí, v čem konkrétně spatřuje jeho naplnění. Pokud dovolatelka namítá, že závěr soudu o bezesmluvním plnění ze strany žalobkyně ve prospěch žalované nemá oporu v provedeném dokazování, ve skutečnosti namítá nesprávné právní posouzení věci.

Dovolací soud se proto dále zabýval nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Ustanovení § 43a obč. zák., které upravuje vznik smlouvy, platí i pro uzavírání smluv mezi podnikateli, jak je to v daném případě. Právní úprava občanského zákoníku v uvedeném ustanovení vychází z toho, že ve všech případech je smlouva uzavírána na základě určitého návrhu. Smlouva pak vzniká včasným přijetím tohoto určitého konkrétního návrhu. Pokud by přijetí návrhu obsahovalo dodatky, výhrady, či jiné změny, je odmítnutím návrhu a považuje se za nový návrh (srov. např. Obchodní zákoník, komentář, Štenglová, Plíva, Tomsa a kol., C.H.BECK, 11. vydání, 2006, str. 995 a násl.).

Z provedeného dokazování v dané věci nevyplynulo, že by mezi žalobkyní a žalovanou došlo ve smyslu § 43a obč. zák. k uzavření písemné smlouvy, jejímž předmětem by bylo ubytování klientů smluvního zahraničního partnera žalované v období od 24. 2. 2001 do 3. 3. 2001. Smlouva nemohla vzniknout ani konkludentně, neboť klienti smluvního partnera žalované nebyli všichni ubytováni v hotelu S., jak vyplývalo z požadavku žalované, což znamená, že návrh žalované na uzavření smlouvy o ubytování v hotelu S. nebyl žalobkyní akceptován. Nedojde-li totiž k akceptaci návrhu uvedeného v objednávce bez výhrad, nemůže dojít ke konkludentnímu uzavření smlouvy. Soudy na základě provedeného dokazování tedy dospěly ke správnému právnímu závěru, což v průběhu řízení žalovaná ani nezpochybňovala, že mezi účastníky smlouva nebyla uzavřena.

Podle § 454 obč. zák. se bezdůvodně obohatí ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.

Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, pokud uzavřel, že žalovaná získala na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení podle § 454 obč. zák., jestliže žalobkyně zaplatila za ubytování klientů žalované bez právního důvodu požadovanou částku, kterou by jinak musela zaplatit žalovaná včetně sankce smluvního zahraničního partnera žalované za nezajištění ubytování klientů podle smlouvy.

Dovolací důvod vycházející z nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s. ř. nebyl tedy uplatněn důvodně.

Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), proto dovolání žalované podle § 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 7 195 Kč /§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)/ a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.) a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1382 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od. 1. 5. 2004, § 46a odst. 1 z. č. 337/1992 Sb.), tedy celkem ve výši 8 652 Kč.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně dne 18. června 2007

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu

Vydáno: 18. June 2007