JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 770/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce F. Z., proti žalovaným 1) J. Š., a 2) P. Š., o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 18 C 208/97, o dovolání druhé žalované a nezletilých V. Š., a M. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. dubna 2000 č. j. 6 Co 840/2000-176, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. dubna 2000 č. j. 6 Co 840/2000-176 se ve vztahu k druhé žalované zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Dovolání P. Š. a nezletilých V. a M. Š. jakožto údajných právních nástupkyň prvého žalovaného se odmítá.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a nezletilými V. a M. Š. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 24. ledna 2000 č. j. 18 C 208/97-151 zamítl žalobu, aby žalovaní zaplatili žalobci společně a nerozdílně částku 300 000 Kč s 21% úrokem z prodlení od 1. 6. 1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozsudek odůvodnil tím, že žaloba na zaplacení výše uvedené částky je nedůvodná. Požadovaný nárok sice žalobci vznikl, avšak zanikl kompenzací. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaní jsou vlastníky domu v Č. B., přičemž žalobce jako nájemce nebytových prostor v tomto domě vložil do majetku žalovaných investice. Účastníci dne 6. 2. 1997 uzavřeli písemnou smlouvu, podle níž se žalovaní zavázali zaplatit žalobci z titulu jeho investic 600 000 Kč, z čehož zaplatili polovinu dne 6. 2. 1997 a zbytek se zavázali zaplatit do 31. 5. 1997. Tuto částku již žalobci nezaplatili. V průběhu řízení vznesli žalovaní kompenzační námitku, kterou uplatnili vzájemný nárok vůči žalobci na zaplacení celkové částky 317 231,80 Kč. Jde jednak o dlužné nájemné za nebytové prostory včetně úroků z prodlení ve výši 217 231,80 Kč a dále o částku 100 000 Kč, kterou zaplatili žalovaní žalobci dne 31. 7. 1995 z titulu náhrady ušlého zisku, přičemž důvod k takové platbě nebyl dán. Žalobce tvrdil, že výše uvedené vzájemné nároky žalovaných byly vypořádány dohodou účastníků o narovnání, uzavřenou dne 6. 2. 1997. Pokud by tato smlouva nebyla posuzována soudem jako dohoda o narovnání, domáhá se žalobce zaplacení stejné částky z titulu náhrady škody. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ze smlouvy ze dne 6. 2. 1997 není patrné, že by se jednalo o celkové narovnání závazků mezi účastníky, nevyplývá to ani z výpovědí svědků R. A. a M. H., kteří byli u podpisu smlouvy přítomní. Pod sp. zn. 16 C 71/96 u Okresního soudu v Českých Budějovicích vedl žalobce s žalovanými spor o ušlý zisk, následně vzal žalobu zpět. Pouze z tohoto zpětvzetí však nelze dovodit závěr, že by tak žalobce učinil proto, že by byla dne 6. 2. 1997 mezi účastníky uzavřena dohoda o narovnání. Rovněž ve věci sp. zn. 8 C 27/96 téhož soudu došlo ke zpětvzetí žaloby manželů Š. proti F. Z. na vyklizení bytu, neboť ten byt dobrovolně vyklidil. Ani zde však nebyla prokázána souvislost s dohodou účastníků ze dne 6. 2. 1997. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že smlouva ze dne 6. 2 .1997 není dohodou o narovnání, takže jejím uzavřením vzájemný nárok žalovaných nezanikl. Z provedených důkazů soud dovodil, že žalobce dluží žalovaným nájemné v celkové výši 217 231,80 Kč. Dále pak převzal 31. 7. 1995 částku 100 000 Kč z titulu náhrady ušlého zisku, přičemž důvod k platbě dán nebyl, jde tedy o přijetí bezdůvodného obohacení. Oba vzájemné nároky žalovaných jsou proto způsobilé k započtení; protože přesahují částku požadovanou žalobou, nemůže být žalobě vyhověno. Soud prvního stupně rovněž neshledal, že by žalobě mělo být vyhověno z důvodu odpovědnosti žalovaných za škodu. Proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25. dubna 2000 č. j. 6 C 840/2000-176 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 300 000 Kč s 21 % úrokem z prodlení od 1. 6. 1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že dohodu ze dne 6. 2. 1997 je třeba posuzovat jako dohodu o narovnání veškerých práv mezi účastníky sporných nebo pochybných. „Pokud by se smlouva posuzovala izolovaně, pouze podle textu v ní obsaženém, patrně by nešlo hovořit o tom, že je narovnáním veškerých práv mezi žalobci a žalovanými spornými či pochybnými“. Z toho, že účastníci o investicích jednali opakovaně, však odvolací soud dovodil, že lze předpokládat, že byly diskutovány i další sporné otázky, tedy i náhrada škody a dlužné nájemné. Výše uvedenou dohodu pak odvolací soud hodnotí ve spojení s tím, že dne 31. 7. 1995 zaplatili žalovaní žalobci částku 100 000 Kč jako zálohu na ušlý zisk, z čehož vyplývá, že existenci tohoto ušlého zisku od počátku nepopírají. Že jde o dohodu o narovnání, odvolací soud odvozuje i z procesního postupu účastníků, zpětvzetí žalob ve věcech Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 8 C 27/96 a sp. zn. 16 C 71/96. V první věci podáním datovaným dne 20. 2. 1997 vzali zpět manželé Š. žalobu na vyklizení dvou bytů poté, co žalovaný oba byty dne 10. 2. 1997 na základě dohody s nimi vyklidil. V druhé věci se F. Z. domáhal vůči manželům Š. ušlého zisku, přičemž dne 3. 2. 1997 bylo jednání odročeno po sdělení stran, že do konce března uzavřou mimosoudní dohodu. Žalobce pak 10. 3. 1997 vzal žalobu zpět a uváděl, že mezi účastníky byla uzavřena mimosoudní dohoda. Z toho, že účastníci netvrdí, že by kromě dohody ze dne 6. 2. 1997 byla uzavřena ještě jiná dohoda, odvolací soud dovodil, že muselo jít o dohodu o narovnání všech sporných závazků. V opačném případě by nebylo logické, aby žalobce vzal žalobu zpět. Pokud byl nájem ukončen k 10. 2. 1997, je nepravděpodobné, že by se účastníci nedohodli o dlužném nájemném a dalších sporných otázkách. Odvolací soud proto smlouvu z 6. 2. 1997 považuje za dohodu o narovnání, v jejímž rámci byly vyřešeny i vzájemné nároky žalovaných (na nájemné a vrácení zálohy 100 000 Kč). Z této dohody jsou pak žalovaní povinni plnit uplatněnou částku 300 000 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání druhá žalovaná, a to jednak jako účastnice řízení, jednak jako údajná procesní nástupkyně prvého žalovaného. Uplatňuje celkem tři dovolací důvody. První, že řízení trpí vadou uvedenou v § 237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“), neboť jednání před odvolacím soudem dne 25. dubna 2000 proběhlo přesto, že již předtím 23. 4. 2000 první žalovaný zemřel. Jeho procesním nástupcům proto byla odňata možnost účastnit se jednání před odvolacím soudem. Dále uplatňuje dovolací důvody dané v § 241 odst. 3 písm. c), d) o. s. ř. Tedy, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že tento rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ze smlouvy ze dne 6. 2. 1997 nevyplývá, že by šlo o narovnání všech sporných nároků mezi účastníky. Především tak smlouva není nazvána. Pojem „narovnání“ se neobjevuje ani v jejím textu. Naopak se v ní výslovně uvádí, že jde o „odstupné z titulu investic a nákladů žalobce na stavební úpravy“. Ani v žalobě není uváděno, že by mělo jít o takovou dohodu. Žalobce naopak požaduje danou částku z titulu investic. Své tvrzení změnil až v průběhu řízení. Pokud byl nárok žalovaných na nájemné založen písemnou nájemní smlouvou, muselo by k narovnání tohoto nároku dojít rovněž písemnou formou, což smlouva ze dne 6. 2. 1997 nesplňuje (§ 585 odst. 2 občanského zákoníku). Důvodem zpětvzetí žaloby podané u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 71/96 nebylo uzavření dohody o narovnání, ale skutečnost, že žalobce nebyl schopen doložit výši škody ani její základ, neboť žalovaní nárok popírali. Pokud by dohoda ze 6. 2. 1997 měla být i narovnáním z tohoto soudního sporu, nepochybně by to do ní účastníci uvedli. Druhá žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu se v témže rozsahu, s použitím týchž dovolacích důvodů dovolaly i nezletilé děti zemřelého žalovaného a to V. Š., a M. Š. Žádají, aby byl tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovoláním nevyjádřil.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000, dále jen „o. s. ř.“). Tak je tomu i v daném případě.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se musel nejdříve zabývat tím, zda dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě jednoho měsíce oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Takovouto osobou je druhá žalovaná. Nikoli však obě nezletilé děti zemřelého žalovaného a P. Š. podávající dovolání jako procesní nástupkyně prvého žalovaného.

Způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.) žalovaný ztratil smrtí dne 23. 4. 2000 (před jednáním odvolacího soudu, při němž byl vyhlášen rozsudek napadený dovoláním). V souladu s § 211 o. s. ř. mělo být v tomto případě postupováno podle § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř. Podle § 107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit a přerušit, anebo zda v něm může pokračovat. Podle § 107 odst 3 o. s. ř. soud přeruší řízení zejména tehdy, jde-li o majetkovou věc a navrhovatel nebo odpůrce zemřel; v řízení pokračuje s dědici účastníka, jakmile se skončí řízení o dědictví, pokud povaha věci nepřipouští, aby se s těmito dědici nepokračovalo dříve.

Ze zprávy soudního komisaře JUDr. Z. M. ze dne 23. 7. 2002 vyplývá, že v dědické věci po zemřelém prvním žalovaném (sp. zn. D 747/2000 Okresního soudu v Českých Budějovicích) odmítla druhá žalovaná i nezletilé děti V. a M. dědictví po zůstaviteli. Dědictví odmítli i všichni další v úvahu připadající dědici ze zákona. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. března 2003 č. j. D 747/2000-385 byla nařízena likvidace dědictví po zemřelém J. Š. (§ 175t o. s. ř.). Usnesení nabylo právní moci dne 15. dubna 2003. Druhá žalovaná a obě nezletilé V. a M. Š. tudíž nejsou procesními nástupkyněmi prvního žalovaného.

Dovolání nezletilých V. a M. Š. a dovolání P. Š. podané z titulu procesního nástupnictví po prvém žalovaném bylo proto jakožto podané neoprávněnými osobami odmítnuto [§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].

Předmětem řízení je solidární závazek žalovaných. Hmotné právo umožňuje, aby takovýto závazek byl projednán samostatně vůči každému společníkovi, takže v daném případě nejde o nerozlučné společenství. Dovolání druhé žalované proto nemůže mít žádné právní účinky ve vztahu k prvnímu žalovanému [§ 91, § 242 odst. 2 písm. c), § 243c o. s. ř.]. Dovolací soud mohl přezkoumat rozsudek pouze ve vztahu k druhé žalované. Nejdříve se zabýval přípustností tohoto dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání je tedy přípustné.

Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. K vadám uvedeným v § 237, a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Vady uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř. (zmatečnost), jakož vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, z obsahu spisu nevyplývají a nejsou ani dovolatelkou ve vztahu k ní namítány. Již zmíněná vada odnětí možnosti účastníka jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.) se netýká jí, ale prvního žalovaného. Ve vztahu k ní proto dána není.

Dovolacím důvodem podle druhé žalované je to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§ 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.], a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.]. Z obsahu dovolání se však podává, že druhá žalovaná uplatňuje pouze dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Odvolací soud dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli dne 6. 2. 1997 podle § 585 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) dohodu o narovnání, v níž mezi sebou upravili veškerá vzájemná práva, včetně nároku žalovaných na nájemné ve výši 217 231,80 Kč a navrácení částky 100 000 Kč, kterou zaplatili žalobci dne 31. 7. 1995 jako náhradu jeho ušlého zisku.

Podle ustanovení § 35 odst. 2 ObčZ právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Při výkladu projevu vůle podle § 35 odst. 2 ObčZ lze na vůli smluvních stran usuzovat i z jejich následného chování, pokud to povaha věci připouští. Naproti tomu k procesnímu chování účastníka – kromě § 41 odst. 3 o. s. ř. – při výkladu projevu vůle jako hmotněprávního úkonu přihlížet nelze. Skutečná vůle toho, kdo právní úkon učinil, může být při jeho výkladu významná jen za předpokladu, že není v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem. Jednou vyjádřený obsah právního úkonu lze proto jen vykládat, výkladem nelze učiněný projev vůle doplňovat, měnit nebo nahrazovat.

Při aplikaci těchto pravidel na daný případ nelze dovodit, že by závěr odvolacího soudu o tom, že účastníci dne 6. 2. 1997 dohodou narovnali veškerá mezi nimi sporná práva, byl správný.

Rozsah úpravy právního vztahu je vymezen zcela jednoznačně v bodě I smlouvy ze dne 6. 2. 1997. Podle něj se žalovaní zavazují zaplatit žalobci částku 600 000 Kč s tím, že „tato částka představuje odstupné z titulu investic a nákladů F. Z. na stavební úpravy předmětných nebytových prostor v domě čp. 197 se st. p. č. 406 v Č. B.“. Ani v dalších bodech smlouvy není uvedeno nic o tom, že by tato částka měla být plněna z jiného titulu či byla výsledkem jakýchkoli jiných nároků. Tedy ani výsledkem vzájemných nároků účastníků po jejich započtení. Jazykový projev účastníků je tedy jednoznačný a nepřipouští jiný výklad, než že obsahem smlouvy byl pouze nárok žalobce na úhradu nákladů jeho investic do předmětné nemovitosti. Tento nárok též žalobce uplatnil v žalobě a až následně, v podání ze dne 16. 2. 1998, změnil své tvrzení tak, že uvedenou smlouvu považuje za narovnání všech do té doby sporných práv a povinností mezi účastníky.

Závěr, že smlouvou ze dne 6. 2. 1997 její účastníci mezi sebou upravili všechna práva mezi nimi sporná, nelze opřít ani o skutečnost, že účastníci vzali zpět žaloby ve věcech vedených u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 C 27/96 a sp. zn. 16 C 71/96. Jak již bylo shora uvedeno, při výkladu projevu vůle jako hmotněprávního úkonu nelze přihlížet k procesnímu chování účastníka.

Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že smlouva ze dne 6. 2. 1997 představuje narovnání všech práv účastníků mezi nimi sporných, není správný a dovolání druhé žalované je tudíž důvodné. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a nezletilými V. Š. a M. Š. bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. března 2006

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 29. March 2006