JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 763/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce P. f. Č. r., zastoupeného Prof. JUDr. M. B., advokátem, proti žalovaným 1. P. V., 2. D. H., oběma zastoupeným Mgr. L. K., advokátem, o zaplacení částky 6 378 128,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 116/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. listopadu 2005 č. j. 25 Co 154/2005-122, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. listopadu 2005 č. j. 25 Co 154/2005 122 a rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 14. prosince 2004 č. j. 7 C 116/2003-97 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Tachově k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Tachově v pořadí druhým rozsudkem ze dne 14. prosince 2004 č. j. 7 C 116/2003-97 opětovně zamítl žalobu o zaplacení částky 6 378 128,80 Kč s 10% úrokem z prodlení od 2. 2. 2001 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce v postavení pronajímatele pronajal žalovaným nájemní smlouvou č. 81N 99/31 ze dne 25. 8. 1999 hotel B. d. v kat. území V. D. se dvěma pozemky a zařízením hotelu s účinností od 1. 9. 1999 na dobu neurčitou. V článku IV této smlouvy si účastníci sjednali, že nájemci (žalovaní) na svůj náklad ve prospěch žalobce předmět nájmu pojistí. Dne 17. 9. 1999 v důsledku požáru hotel B. d. vyhořel, pachatel trestného činu zjištěn nebyl a věc byla proto Policií ČR odložena. Žalobce dovozoval odpovědnost žalovaných za škodu, která žalobci požárem vznikla, z nesplnění smluvní povinnosti „pojistit předmět nájmu“ vyplývající z článku IV nájemní smlouvy. Toto porušení povinnosti je dle názoru žalobce v příčinné souvislosti se vzniklou škodou. Soud prvního stupně posoudil nájemní smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a žalovanými jako typ tzv. absolutní neobchodní smlouvy. U těchto smluv sice mohou být splněny náležitosti § 261 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), protože takové smlouvy upravují závazkové vztahy mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, ale obchodní zákoník na tyto druhy smluv aplikovatelný není, a to včetně jeho § 266. Soud prvního stupně proto posoudil ujednání účastníků o povinnosti žalovaných pojistit předmět nájmu podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a dospěl k závěru, že sporný projev vůle je neurčitý a z toho důvodu neplatný. A to především proto, že ve sporném smluvním ustanovení chybí specifikace, proti jakým rizikům má být předmět nájmu pojištěn, kdy má být pojištění uzavřeno a chybí i ujednání, zda stejný typ pojištění bude sjednán na pojištění pronajatých pozemků, budovy hotelu i pronajatého movitého zařízení hotelu. Žalobce tvrdil, že smluvní formulace „pojistit předmět nájmu“ se v praxi běžně používá a výkladem lze dovodit základní náležitosti pojištění. Podle toho je nájemce povinen uzavřít pojistnou smlouvu na pojištění majetku pro případ jeho poškození či zničení, a to na dobu trvání nájemní smlouvy. I když žalobce tvrdil, že žalovaní měli uzavřít standardní pojištění, jak bylo běžnou praxí, ani po poučení soudem nepředložil žádný důkaz o tom, jak se v ostatních případech běžné pojištění, tzv. standardní pojištění, sjednávalo. Soud prvního stupně naznal, že pokud žalobce dovozuje, že běžně se v praxi užívá určitý standardní typ pojištění, bylo plně na jeho vůli, aby vše slovně vyjádřil v ujednání o povinnosti nájemců předmět nájmu pojistit. Při extenzivním výkladu sporného smluvního ustanovení by povinností nájemců bylo pojistit předmět nájmu proti všem možným rizikům, avšak z vyjádření účastníků je zřejmé, že takové ujednání na mysli neměli. Soud prvního stupně byl proto toho názoru, že není možno určitě vyjádřit, proti jakým možným rizikům (např. poškození či zničení bleskem, povodní, požárem, pádem letadla, či jiného vlivu, anebo toliko proti rizikům v souvislosti s předmětem podnikání žalovaných) měl být předmět nájemní smlouvy pojištěn. Z výše uvedených důvodů shledal soud prvního stupně ujednání o povinnosti žalovaných pojistit předmět nájmu podle § 37 odst. 1 ObčZ jako neurčité a tudíž neplatné.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. listopadu 2005 č. j. 25 Co 154/2005-122 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za úplná a správná. Na rozdíl od soudu prvního stupně aplikoval odvolací soud na právní vztah mezi žalobcem a žalovanými vedle občanského zákoníku i obchodní zákoník v jeho znění účinném do 31. 12. 2000. Odvolací soud dospěl k závěru, že občanský zákoník se použije na vztah z nájemní smlouvy uzavřené mezi podnikateli v rozsahu zvláštních ustanovení daných občanským zákoníkem pro tento smluvní typ a ve všem, co není dáno zvláštní úpravou pro smlouvu nájemní, platí obecná úprava daná obchodním zákoníkem pro obchodně závazkové vztahy. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně pokládal ujednání o „pojištění předmětu nájmu“ za neurčité a tedy neplatné podle § 37 odst. 1 ObčZ. Dle jeho názoru nebylo možno prostředky gramatickými, logickými, či systematickými posoudit, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavření předmětné smlouvy. Odvolací soud přitom vzal v úvahu i skutečnost, že návrh předmětné nájemní smlouvy vypracoval žalobce jako pronajímatel. Z toho důvodu přihlédl k ustanovení § 266 odst. 4 ObchZ a vyložil projev vůle obsahující výraz připouštějící různý výklad k tíži strany, která jej jako první v jednání použila, v dané věci tedy k tíži žalobce v postavení pronajímatele.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Žalobce v dovolání nesouhlasí s výkladem poslední věty článku IV nájemní smlouvy, v níž byl sjednán závazek žalovaných „pojistit předmět nájmu“, jak byl proveden odvolacím soudem. Podle názoru žalobce je tento výklad v rozporu s hmotným právem, a to s výkladovými pravidly obsaženými v ustanovení § 35 odst. 2 ObčZ ve spojení s ustanovením § 266 ObchZ. Podle jeho názoru se v obchodním styku zpravidla přikládá významu pojištění nemovitosti sjednání pojištění proti běžným rizikům plynoucím z nejrůznějších živelních událostí, a proto nemohli být žalovaní na pochybách ohledně obsahu závazku jim ze smlouvy plynoucího. Z běžně dostupných informací lze dovodit, že v případě pojištění nemovitosti je zájemci ze strany pojišťovny jako minimum, resp. základ, nabídnuto pojištění proti základním rizikům, kterými jsou požár, výbuch, úder blesku nebo zřícení letounu, voda, vichřice, krupobití, vystoupení vody z vodovodního zařízení, a to vše v souhrnu základního pojištění. Mimo to existuje i široký výběr možností připojištění, k čemuž ale žalobce žalované nezavazoval. Obsah a smysl pojmu „pojištění nemovitosti“, resp. „pojištění předmětu nájmu“ je podle názoru žalobce objektivně srozumitelný a žalovaným postačilo k naplnění tohoto smluvního závazku uzavření jakéhokoliv základního pojištění předmětu nájmu proti základním rizikům. Ustanovení § 266 odst. 4 ObchZ nelze podle názoru žalobce aplikovat odděleně od ostatních odstavců tohoto ustanovení vztahujících se k projevu vůle účastníků smlouvy, přičemž v dané věci nemohly vzniknout pochybnosti o projevu vůle žalovaných pojistit předmět nájmu, neboť výraz „pojištění nemovitosti“ různý výklad nepřipouští. Žalobce poukázal také na okolnost, že závazek žalovaných pojistit předmět nájmu byl zohledněn i při sjednání výše nájmu. Sporný článek „pojištění předmětu nájmu“ pokládá žalobce za určitý a platný, a proto navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se závěry odvolacího soudu. Výklad sporného článku nájemní smlouvy žalobcem v jeho podání opakovaně uváděný není podle názoru žalovaných správný, když zásadním způsobem překračuje hranice vymezené pravidly stanovenými zákonem pro výklad právních úkonů. Žalovaní navrhli odmítnutí dovolání, event. v případě jeho přípustnosti jej navrhli zamítnout.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. V daném případě přichází do úvahy pouze posuzování přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c), jelikož dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, přičemž ale nejsou naplněny předpoklady ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jelikož odvolací soud posoudil otázku výkladu sporného smluvního ustanovení v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud věc posoudil z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, jímž je podle ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán, a to i z hlediska jeho obsahového vymezení v dovolání. Předmětem dovolacího přezkumu bylo tedy pouze posouzení otázky, zda ujednání stran v článku IV nájemní smlouvy o povinnosti nájemců na svůj náklad ve prospěch pronajímatele pojistit předmět nájmu, je určité.

Soud prvního stupně i soud odvolací dovodily, že ujednání v článku IV nájemní smlouvy, podle kterého se nájemce zavazuje „na svůj náklad ve prospěch pronajímatele pojistit předmět nájmu“, je neurčité, a tedy podle ustanovení § 37 odst. 1 ObčZ neplatné. Je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak jeho obsah zůstává nejednoznačný, lze s konečnou platností takový právní úkon považovat za neurčitý až v tom případě, že tuto nejednoznačnost nelze odstranit ani za použití zákonem předpokládaných výkladových pravidel.

Následujícímu výkladu je nezbytné předeslat, že sporné smluvní ujednání účastníků je nutno interpretovat pouze podle výkladových pravidel obsažených v § 35 odst. 2 ObčZ. Výkladová pravidla obsažená v obchodním zákoníku, především v jeho § 266, nelze k interpretaci sporného smluvního ustanovení využít, což je v rozporu se závěrem učiněným odvolacím soudem. Dle znění obchodního zákoníku účinného v době uzavření nájemní smlouvy (především § 261 odst. 6 ObchZ ve znění do 31. 12. 2000) se celý právní vztah založený uzavřenou nájemní smlouvou řídí pouze zákoníkem občanským. Takový výklad aplikovatelnosti obchodního zákoníku na tzv. absolutní neobchodní smlouvy se zakládá na konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 15. 12. 1998 sp. zn. 33 Cdo 237/98, rozsudek ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. 30 Cdo 595/2006, aj.). V daném případě aplikovatelné zákonné interpretační pravidlo je tedy obsaženo v § 35 odst. 2 ObčZ, podle něhož je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Interpretaci právních úkonů je třeba provádět při vědomí zásad, na kterých je soukromé, resp. občanské právo postaveno, v daném případě především zásady pacta sunt servanda. S přihlédnutím k výše uvedenému Nejvyšší soud dovodil, že v daném případě je domnělá neurčitost sporného projevu vůle řádně provedeným výkladem odstranitelná, a tudíž sporné smluvní ustanovení nelze považovat za neplatné.

Ustanovení smlouvy, které činí výkladové potíže a soud prvního stupně i soud odvolací jej zhodnotily jako neurčité, tedy poslední věta článku IV nájemní smlouvy, zní: „Nájemce se zavazuje na svůj náklad ve prospěch pronajímatele pojistit předmět nájmu.“ Soud prvního stupně i soud odvolací spatřovali neurčitost projevu vůle především v absenci specifikace rozsahu požadovaného pojištění (proti jakým rizikům má být předmět smlouvy pojištěn), doby uzavření pojištění (odkdy dokdy má být pojištění uzavřeno) a typu pojištění s ohledem na pronajímané movité a nemovité věci. Možnou rozdílnost výkladu tohoto ustanovení pak odvolací soud přičetl k tíži žalobci, a to na základě § 266 odst. 4 ObchZ. Jak už ovšem bylo uvedeno výše, interpretační pravidlo obsažené v § 266 ObchZ odst. 4 je pro výklad daného sporného smluvního ustanovení z důvodu vyloučené aplikace obchodního zákoníku irelevantní, a proto není možné obtížnost jeho výkladu k tíži dovolatele přičítat.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za pomoci extenzivního výkladu sporného ustanovení by bylo možné tvrdit, že nájemci jsou povinni pojistit předmět nájmu proti všem možným rizikům, což podle názoru soudu evidentně účastníci smlouvy neměli na mysli. Pokud je soud prvního stupně schopen extenzivním výkladem dospět k pevnému závěru ohledně toho, co účastníci smlouvy daným ustanovením rozhodně nezamýšleli, pak by měl být také schopen k tomu vhodným postupem zjistit, k čemu tedy jejich projev vůle ve skutečnosti směřoval.

Dovolatel namítal, že při absenci přesné specifikace rozsahu pojištění ve smlouvě postačovalo pro splnění smluvní povinnosti „pojistit předmět nájmu“ zajistit uzavření pojištění proti základním rizikům, tedy tzv. minimální pojištění, které pravidelně nabízejí pojišťovny. Soud prvního stupně vyzýval dovolatele, aby označil důkazy ohledně toho, jak se běžné (standardní, základní) pojištění sjednávalo. Dovolatel tyto důkazy nepředložil. Nejvyšší soud je však toho názoru, že nepředložení takových důkazů není překážkou vyslovení určitosti sporného smluvního ustanovení, resp. z důvodu nepředložení důkazů o konkrétních podmínkách základního pojištění v době uzavření smlouvy není možné považovat smluvní ustanovení za neurčité. Jelikož ve smlouvě nebyl požadován jakýkoli specifický nadstandardní rozsah pojištění, nelze než uzavřít, že nájemci byli povinni pojistit předmět nájmu pouze minimálním (základním, standardním) způsobem, který se běžně v obdobných případech vyžaduje.

Doba pojištění vyplývá jasně z účelu onoho ustanovení a z dalších podmínek celé nájemní smlouvy. Jelikož smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, je možné logickým výkladem dospět k závěru, že předmět nájmu měl být dle smlouvy pojištěn od doby její účinnosti po dobu jejího trvání, tedy na neurčito.

Pokud byl předmětem nájemní smlouvy pronájem jak nemovitých, tak movitých věcí, pak předmětem pojistné smlouvy, resp. pojistných smluv musí být vzhledem k povinnosti „pojistit předmět nájmu“ jak věci movité, tak věci nemovité, a to opět v rozsahu onoho základního pojištění, které pojišťovny obvykle poskytují.

Podstatným pro posouzení celé otázky je i účel onoho smluvního ustanovení, kterým se nájemce zavazuje pojistit nemovitost. V posuzované věci byl předmětem nájmu hotel se souvisejícími pozemky a vnitřním zařízením, tedy věci větší hodnoty, a nájemní smlouva byla sjednána na dobu neurčitou. Za této situace nelze mít pochyb o tom, že sjednáním povinnosti „pojistit předmět nájmu“ projevili účastníci smlouvy shodnou vůli dosáhnout stavu, kdy předmět nájmu bude pojištěn, a tak bude v průběhu jeho pronajímání zabezpečen před poškozením z důvodu vzniku rozumně předpokládatelných nahodilých událostí. To lze považovat za výraz obvyklého obezřetného jednání způsobilého zabránit vzniku škod, které odpovídá obecné prevenční povinnosti.

Závěr odvolacího soudu, že nájemní smlouva je v části ukládající žalovaným pojistit předmět nájmu na svůj náklad ve prospěch žalobce neplatná, neboť je neurčitá, spočívá z výše uvedených důvodů na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání je tudíž důvodné.

Nezbytné je ovšem upozornit na to, že při stanovování vzniklé škody je do úvahy nutné vzít veškeré standardní podmínky pojistné smlouvy, která by bývala měla být uzavřena, kupř. obvyklou hodnotu, na kterou se nemovitosti a věci movité obdobného účelu užití pojišťovaly, případnou spoluúčast pojištěného, atp.

Vzhledem k nesprávnému právnímu závěru, který odvolací soud zaujal, již neposuzoval platnost nájemní smlouvy, ačkoliv tuto platnost měl posoudit jako předběžnou otázku. Soud tak proto neopomene učinit v dalším řízení.

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. října 2008

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu

Vydáno: 29. October 2008