JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 747/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně W. T. P. spol. s r.o., zastoupené advokátkou, proti žalované Č. L., a.s., o určení neplatnosti podmínky leasingové smlouvy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 83/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2005, č.j. 2 Cmo 285/2004-82, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 933,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 9. června 2004, č.j. 49 Cm 83/2002-59, jímž Městský soud v Praze určil, že je neplatná část Všeobecných smluvních podmínek Č. L., a.s., FDTNK 02/01, leasingová smlouva (dále též jen „Všeobecné smluvní podmínky“), nedílná součást leasingové smlouvy ze dne 29. června 2001, v bodě 4. Ukončení leasingové smlouvy, části 4.4.1. písm. f) obsahující text, jsou-li dány důvody k výpovědi nebo odstoupení od jiné mezi oběma stranami uzavřené leasingové nebo jiné smlouvy, a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud dospěl k závěru, že předmětné ustanovení Všeobecných smluvních podmínek je neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Tento rozpor spatřuje v tom, že shora citované ujednání, podle něhož je žalovaná jako leasingový pronajímatel oprávněna vypovědět leasingovou smlouvu, i když tato smlouva není ze strany leasingového nájemce porušována, má podle Všeobecných smluvních podmínek stejné důsledky, jako když dojde k předčasnému ukončení leasingové smlouvy proto, že leasingový nájemce tuto smlouvu porušuje (například tím, že je v prodlení s placením leasingových splátek nebo hrubým způsobem porušuje povinnosti z leasingové smlouvy). Dojde-li k vypovězení leasingové smlouvy leasingovým pronajímatelem podle článku 4.4.1. písm. f) Všeobecných smluvních podmínek, je podle těchto podmínek leasingový nájemce povinen nejen vrátit předmět leasingu včetně příslušenství, ale je povinen strpět jeho případné odebrání a uhradit všechny do té doby splatné a neuhrazené peněžité závazky, náklady spojené s odebráním předmětu leasingu a s jeho oceněním, náhradu škody, dohodnuté smluvní pokuty, ztrátu z prodeje, jakož i případně zaplatit částku až do výše sumy všech zbývajících splátek sjednaných v leasingové smlouvě. Vazba předmětného ustanovení Všeobecných smluvních podmínek na důsledky spojené s ukončením leasingové smlouvy v případě jejího porušení leasingovým nájemcem v situaci, kdy je leasingová smlouva ukončena leasingovým pronajímatelem pouze pro existenci důvodu k výpovědi u jiné smlouvy uzavřené mezi leasingovým pronajímatelem a leasingovým nájemcem (jak se stalo v souzené věci), činí podle posouzení odvolacího soudu toto ustanovení absolutně neplatným pro rozpor s dobrými mravy, přičemž jde o neplatnost od samého počátku (ex tunc). Je-li toto ustanovení neplatné od počátku, nelze podle názoru odvolacího soudu ani zvažovat, zda se toto ustanovení příčí zásadám poctivého obchodního styku podle § 265 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jak dovodil soud prvního stupně.

Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle názoru dovolatelky má napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní právní význam, neboť soudem posuzované ustanovení článku 4.4.1. písm. f) Všeobecných smluvních podmínek je běžným institutem používaným finančními institucemi a ve smluvních vztazích vůbec.

Dovolatelka uvádí, že jako leasingový pronajímatel nemá zájem na předčasném ukončování smluv s leasingovými nájemci a že postup podle článku 4.4.1. písm. f) Všeobecných smluvních podmínek uplatňuje až při hrubém porušování smluvních povinností ze strany leasingového nájemce, kdy vyřešení celé záležitosti smírnou cestou není možné. Možnosti dané jí tímto ustanovením využila dovolatelka ve vztahu k žalobkyni až poté, kdy po vypovězení jiné leasingové smlouvy uzavřené mezi účastníky pro neplacení peněžitých závazků žalobkyní žalobkyně nesplnila ani povinnost vrátit vozidlo, které bylo předmětem leasingové smlouvy.

Dovolatelka se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti předmětného ustanovení pro rozpor s dobrými mravy nesouhlasí a naopak se domnívá, že je v obchodních vztazích v oblasti zajišťování obchodů formou financování obvyklé. Namítá, že tento postup není zákonem zakázán a že je jen otázkou smluvní volnosti stran, jak si vzájemné vztahy a rizika z nich upraví, včetně jejich případného zajištění, a to i nadměrného. Za nadměrné zajištění nelze podle jejího názoru považovat ujednání v článku 4.4.4. písm. a) až f) Všeobecných smluvních podmínek, které představují pouze vyrovnání nákladů vzniklých leasingovému pronajímateli v souvislosti s leasingovou smlouvou a s jejím ukončením, nýbrž pouze ustanovení článku 4.4.4. písm. g) Všeobecných smluvních podmínek, podle kterého je leasingový pronajímatel oprávněn požadovat po leasingovém nájemci zaplacení částky až do výše sumy všech zbývajících splátek sjednaných leasingovou smlouvou. Toto ustanovení je třeba podle dovolatelky vykládat tak, že leasingový pronajímatel je oprávněn uvedenou částku sice požadovat, ale leasingový nájemce ji není povinen hradit automaticky, nýbrž pouze v případě, že by ji leasingový pronajímatel uplatnil. To se však v praxi neděje a uvedené ustanovení slouží pouze k zajištění řádného plnění závazků leasingového nájemce. Ani ustanovení v článku 4.4.4. písm. g) neopravňuje však podle dovolatelky soud k závěru o neplatnosti celého ujednání podle článku 4.4.1. písm. f) Všeobecných smluvních podmínek. Mělo-li by mít vypořádání smlouvy vypovězené podle článku 4.4.1. písm. f) Všeobecných smluvních podmínek jiný režim, než jaký je u smluv ukončených pro porušení povinností leasingovým nájemcem, ztrácí tento institut podle dovolatelky význam.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně s právním posouzením věci odvolacího soudu zcela ztotožnila. Ve shodě s ním zastává názor, že vazba ustanovení článku 4.4.1. písm. f) Všeobecných smluvních podmínek na důsledky spojené s ukončením leasingové smlouvy v případě jejího porušení leasingovým nájemcem v situaci, kdy je leasingová smlouva ukončena leasingovým pronajímatelem pouze pro existenci důvodu k výpovědi u jiné smlouvy uzavřené mezi leasingovým pronajímatelem a leasingovým nájemcem, činí toto ustanovení absolutně neplatným. Kromě toho se domnívá, že se uvedené ustanovení příčí i zásadám poctivého obchodního styku.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.

Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

Protože řešení otázky platnosti konkrétního smluvního ujednání nemá judikaturní přesah, může přípustnost dovolání založit podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. pouze to, že by odvolací soud řešil tuto otázku v rozporu s hmotným právem, neboť jiný důvod, pro který by Nejvyšší soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, nebyl shledán.

Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), lze považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky splňující shora popsaná hlediska, jejichž nesprávné řešení dovolatelka v rámci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadla (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). To má ten důsledek, že posouzení, zda-li odvolací soud řešil otázku v rozporu s hmotným právem, mohlo být dovolacím soudem zkoumáno jen v rámci uplatněného dovolacího důvodu včetně toho, jak jej dovolatelka svými námitkami vymezila.

Námitky dovolatelky o tom, že předmětné ujednání [článek 4.4.1. písm. f) Všeobecných smluvních podmínek] je v oblasti zajišťování obchodů formou financování obvyklé, dále že je otázkou smluvní volnosti stran a není zákonem zakázáno a že nadměrný důsledek předčasného ukončení leasingové smlouvy ze strany leasingového pronajímatele, spočívající v jeho oprávnění požadovat po leasingovém nájemci též všechny zbývající splátky sjednané v leasingové smlouvě, je zmírněn tím, že v praxi tento nárok neuplatňuje, nejsou způsobilé zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu o neplatnosti uvedeného smluvního ujednání pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák.

Dovolatelka se mýlí, staví-li tvrzený soulad předmětného ujednání s dobrými mravy na argumentaci o jeho obvyklosti v podnikatelské praxi. Je-li něco v obchodní praxi obvyklé, nemusí to ještě znamenat, že to v rozporu s dobrými mravy není. Smluvní volnost účastníků není neomezená. Meze smluvní volnosti zákon vymezuje například i ustanovením § 39 obč. zák., které spojuje neplatnost s právním úkonem, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. I když zákon výslovně nestanoví, jaký důvod pro odstoupení od smlouvy či pro výpověď smlouvy mohou strany sjednat, je právě jejich smluvní volnost omezena pod sankcí neplatnosti právního úkonu v případě, že se mimo jiné příčí dobrým mravům.

Oponuje-li dovolatelka správnosti závěru odvolacího soudu o neplatnosti ujednání v článku 4.4.1. písm. f) Všeobecných smluvních podmínek tvrzením, že v praxi svůj nárok na zaplacení všech zbývajících splátek sjednaných v leasingové smlouvě neuplatňuje, patrně přehlíží, že předmětem posouzení je smluvní ujednání, a nikoli praxe leasingového pronajímatele. Postupuje-li proto žalovaná dle předmětného smluvního ujednání či nikoli, nemá to na posouzení jeho platnosti jakýkoli vliv.

Dospěl-li proto odvolací soud k závěru o neplatnosti ujednání v článku 4.4.1. písm. f) Všeobecných smluvních podmínek podle § 39 obč. zák., dovolací soud uzavřel, že odvolací soud v rozporu s hmotným právem nepostupoval. To má ten důsledek, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam a dovolání není proti němu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, majícímu charakter usnesení ve smyslu § 167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením pro nepřípustnost odmítl [243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalovaná z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 1 625,- Kč podle § 8 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 19 % daně z přidané hodnoty ve výši 308,80 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. května 2004).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 17. října 2007

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Vydáno: 17. October 2007