JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 724/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně E.B., spol. s r.o., zastoupené Mgr. J. S., advokátem, proti žalovanému MVDr. V. K., zastoupenému JUDr. M. T., advokátem, o zaplacení částky 93 279 Kč a smluvní pokuty, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 141/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. října 2005 č. j. 28 Co 22/2003-220, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. října 2005 č. j. 28 Co 22/2003-220, pokud směřovalo proti jeho výroku pod bodem IV, se zamítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobkyně odmítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 550 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. M. T., advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. července 2002 č. j. 17 C 141/97-161 zastavil řízení ohledně částky 54 732 Kč, ohledně smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z částky 54 732 Kč od 9. 12. 1997 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z částky 93 279 Kč za den 10. 1. 1997 (výrok pod bodem I), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 110 327,22 Kč (výrok pod bodem II), žalobu v části požadované ceny za dílo ve výši 36 119 Kč a dále smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z částky 93 279 Kč od 11. 1. 1997 do 20. 2. 1997, z částky 36 119 Kč od 21. 2. 1997 do 8. 12. 1997, z částky 36 119 Kč od 9. 12. 1997 do 29. 7. 2002 a z částky 38 547 Kč od 30. 7. 2002 do zaplacení zamítl (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body IV až VII). Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení ceny díla ve výši 93 279 Kč a smluvní pokuty za prodlení se zaplacením ceny díla ve výši 0,5 % z částky 93 279 Kč za každý den prodlení od 10. 1. 1997 a smluvní pokuty ve výši 0,5 % z částky 50 000 Kč (záloha z ceny díla) ve výši 0,5 % za každý den prodlení od 22. 11. 1996 do 11. 12. 1996. Řízení bylo zčásti zastaveno v důsledku částečného zpětvzetí žaloby a pokud jde o částku 110 327,22 Kč uvedenou ve výroku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně, tato se skládá ze dvou druhů nároků, jedná se o nárok na zaplacení doplatku ceny díla ve výši 2 428 Kč, dále pak jde o smluvní pokuty za různá období a z různých částek ve výších 82 596,20 Kč, 20 553 Kč a 4 750 Kč.

Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 13. 11. 1996 smlouvu o dílo, na jejímž základě provedla žalobkyně pro žalovaného úpravu interiéru veterinární ordinace v B. Žalobkyně vyhotovila dne 23. 12. 1996 předávací protokol, který však účastníci nepodepsali, a na jeho základě vystavila žalovanému fakturu na částku 93 279 Kč. Žalovaný dne 20. 1. 1997 sepsal zápis z prohlídky stavebních prací, ve kterém uvedl vady díla, následující den žalobkyně tento zápis převzala a uvedla v něm, že estetické závady budou odstraněny téhož dne. Soud prvního stupně vyšel ze závěru, že cena díla byla mezi účastníky nesporná ve výši 263 279 Kč, žalovaný uhradil zálohy celkem v částce 170 000 Kč a poté, co po zahájení řízení zaplatil žalobkyni částku 54 732 Kč, zůstal předmětem sporu nedoplatek ceny díla v částce 38 547 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný považoval dílo za vadné, takže je z toho důvodu podle jeho obrany nelze považovat za provedené, a odmítal proto doplatit zbytek ceny díla, nechal soud prvního stupně vypracovat znalecký posudek soudním znalcem Ing. P. P., který vyčíslil náklady na opravu zjištěných vad částkou 36 119 Kč (bez nákladů na opravu atypického podhledu stropu). Soud prvního stupně posoudil vztah účastníků jako obchodněprávní, když žalobkyně je obchodní společností a žalovaný je osobou podnikající na základě jiného než živnostenského oprávnění, přičemž závazkový vztah se týkal jejich podnikatelské činnosti, a aplikoval ustanovení § 536 odst. 1, § 548 odst. 1, § 560 odst. 1 a 2, § 564 a § 436 až 441obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“); dovodil, že žaloba je co do doplatku ceny díla důvodná pouze v částce 2 428 Kč vzhledem k výši znalcem zjištěných nákladů nutných na odstranění vad (předmětem řízení zůstala částka 38 547 Kč). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný převzal od žalobkyně dílo s vadami, takže měl podle § 564 a § 439 odst. 1 ObchZ právo nezaplatit část ceny díla, jež by odpovídala jeho nároku na slevu, jestliže by vady nebyly odstraněny. Při posouzení splatnosti ceny díla vyšel soud prvního stupně z ustanovení § 548 odst. 1 ObchZ, podle něhož je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě a pokud ze smlouvy nebo z tohoto zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla. Soud prvního stupně posoudil ujednání v článku V smlouvy o dílo, podle něhož „při předání hotového díla bude vystaven předávací protokol a do sedmi dnů bude proplacena konečná faktura“, tak, že splatnost ceny díla je vázána na jeho předání s tím, že vystavení předávacího protokolu a konečné faktury je již pouze technickou záležitostí. Nejpozději k 20. 1. 1997 (zápis z prohlídky sepsaný žalovaným) žalovaný dílo převzal (o čemž svědčí i to, že žalovaný při jednání uvedl, že plný provoz veterinární kliniky začal v únoru 1997). Ohledně smluvní pokuty ve výši 0,5 % za pozdě uhrazenou zálohu ve výši 50 000 Kč a za prodlení se zaplacením ceny díla posoudil soud prvního stupně ujednání účastníků v článku VI bodu 4 smlouvy o dílo jako platné; smluvní pokuta není nepřiměřeně vysoká. U zálohy ve výši 50 000 Kč, která měla být uhrazena 21. 11. 1996, a k platbě došlo dne 11. 12. 1996, činí smluvní pokuta za 19 dnů prodlení částku 4 750 Kč. U pokuty za pozdní úhradu ceny díla vyšel soud prvního stupně z dlužné částky 57 160 Kč (nesporná cena díla ve výši 263 279 Kč snížená o slevu ve výši 36 119 Kč a uhrazené zálohy ve výši 170 000 Kč) a doby prodlení žalovaného od 21. 2. 1997 do 8. 12. 1997, kdy žalovaný po zahájení řízení uhradil žalobkyni částku 54 732 Kč, takže pokuta za 289 dnů prodlení činí částku 82 596,20 Kč. Posledním důvodným nárokem na smluvní pokutu je částka 20 553,02 Kč za prodlení s úhradou nedoplatku ceny díla, jak výše uvedeno, v částce 2 428 Kč, přičemž prodlení začalo dnem následujícím po zaplacení částky 54 732 Kč, tj. 9. 12. 1997 a skončilo dnem vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, tj. 29. 7. 2002. Soud prvního stupně totiž dovodil, že rozhodnutím lze přiznat takto sjednanou smluvní pokutu (denní sazbou) nejpozději do dne vydání soudního rozhodnutí, neboť jinak by byl přiznán nárok, který není dosud splatný. Zamítavý výrok pod bodem III opřel soud prvního stupně o závěr, že žaloba byla zamítnuta v části požadované ceny za dílo ve výši 36 119 Kč, neboť po částečném zpětvzetí žaloby požadovala žalobkyně na zaplacení ceny díla částku 38 547 Kč, avšak soud prvního stupně, jak výše uvedeno, shledal žalobu v tomto směru za důvodnou pouze v rozsahu částky 2 428 Kč. Zamítnutí žaloby ohledně smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z částky 93 279 Kč od 11. 1. 1997 do 20. 2. 1997 odůvodnil tím, že žalobkyně nesprávně dovozovala prodlení žalovaného od splatnosti její faktury ze dne 10. 1. 1997, soud prvního stupně však vyšel ze splatnosti založené výzvou žalobkyně k úhradě smluvních pokut učiněnou jejím dopisem ze dne 17. 2. 1997. Pokud jde o smluvní pokutu z částky 36 119 Kč od 21. 2. 1997 do 8. 12. 1997, vyšel soud prvního stupně z toho, že počínaje dnem 21. 2. 1997 byl žalovaný v prodlení se zaplacením částky 57 160 Kč, a to až do 8. 12. 1997, kdy zaplatil část ceny díla ve výši 54 732 Kč. Co se týče smluvní pokuty z částky 36 119 Kč od 9. 12. 1997 do 29. 7. 2002, vyšel soud prvního stupně ze skutečnosti, že od 9. 12. 1997 požadovala žalobkyně po žalovaném již pouze částku 38 547 Kč, soud prvního stupně však shledal důvodným nedoplatek ceny díla pouze ve výši 2 428 Kč. Zamítnutí žaloby v části týkající se smluvní pokuty z částky 38 547 Kč od 30. 7. 2002 do zaplacení vychází ze zásady, že soudním rozhodnutím nelze přiznat dosud nesplatný nárok, takže nejpozději bylo možno přiznat žalobkyni nárok na smluvní pokutu do dne 29. 7. 2002, kdy byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. října 2005 č. j. 28 Co 22/2003-220 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II co do částky 2 428 Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok pod bodem I), odvolání žalobkyně proti výroku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně co do částky 110 327,22 Kč odmítl (výrok pod bodem II), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III co do částky 12 208 Kč, co do smluvní pokuty 0,5 % denně z částky 12 208 Kč od 21. 2. 1997 do 8. 12. 1997, co do smluvní pokuty 0,5 % denně z částky 12 208 Kč od 9. 12. 1997 do 29. 7. 2002 a ve výroku pod bodem VII (výrok pod bodem III), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II co do částky 107 899,22 Kč změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (výrok pod bodem IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím (výroky pod body V až VIII). Odvolací soud posoudil předmětnou smlouvu o dílo shodně se soudem prvního stupně podle § 536 a násl. obchodního zákoníku a ohledně vzájemných nároků účastníků taktéž vycházel ze závěrů znaleckého posudku soudního znalce Ing. P. P. Potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně o důvodnosti žaloby ohledně nedoplatku ceny díla pouze co do částky 2 428 Kč. Splatnost ceny díla a v důsledku toho i nárok na smluvní pokutu za pozdní úhradu ceny díla však posoudil jinak. Vyšel z § 548 odst. 1 ObchZ, podle něhož se považuje za hotové dílo, ve smyslu jeho řádného ukončení a předání předmětu díla, jež bylo dokončeno řádně, tedy bez vad. Za situace, kdy dílo nebylo dokončeno zcela bez vad, a přesto je žalovaný začal v únoru 1997 reálně užívat, nenastala dosud podle závěru odvolacího soudu splatnost ceny díla ve smyslu ujednání účastníků v článku V smlouvy o dílo, neboť vystavení konečné faktury žalobkyně bylo vázáno na předání hotového díla (řádně provedeného díla bez vad). Vzhledem k tomuto závěru se žalovaný nemohl ocitnout ani v prodlení se zaplacením ceny díla a žaloba proto není podle závěru odvolacího soudu důvodná ani co do obou smluvních pokut, jež byly žalobkyni přiznány v částkách 82 596,20 Kč a 20 553,02 Kč. Pokud jde o pokutu ve výši 4 750 Kč za pozdní úhradu zálohy ve výši 50 000 Kč, učinil odvolací soud závěr, že placení smluvní pokuty bylo v článku VI bodu 4 smlouvy sjednáno výslovně za prodlení objednatele (žalovaného) s placením faktury nebo splátky, a z obsahu spisu se nepodává, že by záloha byla žalobkyní fakturována, přičemž tato částka sjednaná jako záloha není splátkou, tedy částkou, jíž je postupně splácen dluh. Zrušení rozsudku soudu prvního stupně co do částky 2 428 Kč a zastavení řízení odůvodnil odvolací soud zpětvzetím žaloby v této výši po úhradě této částky žalovaným v odvolacím řízení. Pokud se týká rozsahu odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně, učinil odvolací soud závěr, že odvolání žalobkyně co do doplatku ceny díla směřovalo do částky 12 208 Kč a do smluvní pokuty 0,5 % denně z této částky od 21. 2. 1997 do 29. 7. 2002.

Proti rozsudku odvolacího soudu – jeho výrokům pod body III, IV, V, VI a VII podala žalobkyně dovolání, v němž ohledně jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přičemž uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Odvolací soud podle názoru žalobkyně pochybil především v posouzení splatnosti ceny díla a vzniku jejího nároku na zaplacení ceny díla. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem shledává žalobkyně ve výroku pod bodem IV, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá. Odvolací soud tento výrok odůvodnil s odkazem na ustanovení § 548 ObchZ a přehlédl ustanovení § 560 ObchZ, z něhož lze dovodit, že zákonodárce pod provedením díla rozumí nejen dílo bez vad, ale i s vadami (podle tohoto ustanovení má dílo vady, jestliže provedení díla neodpovídá výsledku určenému ve smlouvě). Se zřetelem na dikci tohoto ustanovení nebránilo ustanovení § 548 ObchZ, jehož se dovolává odvolací soud, vzniku nároku žalobkyně na cenu díla. Lze připustit, že výkladem ustanovení § 560 ObchZ možno dospět k závěru, že provedením díla není dílo s vadami bránícími jeho užívání. Jestliže tedy jde pouze o vady nebránící v užívání, lze o provedení díla hovořit i při existenci vad. Žalobkyně jako zhotovitelka má nárok na zaplacení ceny a žalovaný jako objednatel má povinnost cenu díla zaplatit i při vadách, které v daném případě dílo provázejí. Žalovaný jako objednatel má nároky z vad díla podle ustanovení § 564 ObchZ. Žalobkyně má za to, že odvolacím soudem přijatému výkladu zákona brání i ustanovení § 3 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) i zásada poctivého obchodního styku, a to s ohledem na ujednání v článku V smlouvy o dílo, podle něhož bude „dílo považováno za předané, včetně práv zhotovitele na úhradu provedeného díla“, i když se objednatel k předání díla nedostaví a také vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný dílo provedené žalobkyní užívá již 9 let a dosud neuhradil jeho celou cenu. Vadu řízení spatřuje žalobkyně v tom, že odvolací soud podle jejího názoru nerozhodl o celé projednávané věci, jedná se o výrok pod bodem III rozsudku soudu prvního stupně (a to v úplnosti, nikoliv jen jeho část). Odvolací soud si měl ozřejmit, čeho se žalobkyně domáhá, což neučinil. Jestliže bylo žalobkyní učiněno po podání odvolání další podání z 11. 11. 2002, v němž uvedla, že výrok pod bodem III nenapadá, pak zde odvolací soud měl vyslechnout žalobkyni, aby ozřejmil, co je její vůlí. Pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že v určitém rozsahu od odvolání upouští, měl řízení v tomto rozsahu zastavit. Žalobkyně také nesouhlasí s výroky o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, které nejsou podle jejího názoru v souladu s vyhláškou č. 484/2000 Sb., neboť mělo být rozhodnuto v její prospěch. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání poukázal na to, že po znalcem zjištěné slevě rozdíl v ceně díla okamžitě doplatil a celý spor se nadále týkal a týká pouze příslušenství jistiny. Vystavená konečná faktura byla splatná podle jeho názoru až potom, kdy žalovaný v závěru řízení prohlásil, že namísto provedení oprav souhlasí, že vady díla budou řešeny znalcem zjištěnou slevou a teprve tímto svým prohlášením žalovaný dílo převzal ve stavu, v jakém bylo dokončeno, tj. včetně vad. Dílo nebylo podle žalovaného dokončeno včas a bez vad, které nebyly odstraněny ani do dnešního dne. Podle současné judikatury dovolacího soudu, na kterou žalovaný v průběhu řízení odkazoval, byl žalovaný jako příjemce díla oprávněn část ceny díla vzhledem k jeho vadám pozastavit. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání nevyhověl.

K uvedenému vyjádření žalovaného žalobkyně ve svém podání z 15. 8. 2006 poukázala na skutkové okolnosti související s předáním díla s tím, že podle jejího názoru bylo dílo dokončeno včas a jiná tvrzení žalovaného ohledně převzetí díla označila za účelová. Žalovaným prezentovaný soupis vad byl předán až dne 19. 1. 1997, přičemž v soupisu vytýkané drobné estetické vady odstranila dovolatelka dne 21. 1. 1997. Je pravdou, že právní zástupce žalovaného navrhoval dopisem ze dne 8. 4. 1999, aby si dovolatelka určila slevu 1 – 10 % z ceny díla (až 26 300 Kč). Ve skutečnosti však žalovaný zadržel více než třetinu z ceny díla, tj. 93 279 Kč. Dovolatelka má za prokázané, že žalovaný začal dílo užívat již od ledna 1997 k podnikatelské činnosti. Ke kvalitě provedeného díla uvedla, že prováděla dílo na zdech, které byly křivé a příčinou toho, že malba nebyla vyschlá, bylo její akceptování dodatečných přání objednatele. Závěrem uvedla, že akceptuje právní názor soudu prvního stupně, že dílo nebylo předáno 23. 12. 1996 fikcí, ale až doručením dopisu 17. 2. 1997.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné. Dovodil, že je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem IV. V tomto rozsahu dovolání přezkoumal podle ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání v tomto rozsahu není důvodné.

Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že účastníci učinili zaplacení ceny díla závislé na předání hotového díla. Současně dovodil, že ve smyslu ustanovení § 548 odst. 1 ObchZ se dílo považuje za hotové, pokud je řádně, tedy bez vad, dokončeno. Dovolatelka tento závěr odvolacího soudu popírá a s odkazem na ustanovení § 560 ObchZ dovozuje, že zákonodárce pod provedením díla rozumí nejen dílo bez vad, ale i s vadami. Podle dovolatelky lze dospět k závěru, že provedením díla není dílo s vadami bránícími jeho užívání, jestliže však jde pouze o vady nebránící užívání, lze o provedení díla hovořit i při existenci vad.

Námitky dovolatelky nejsou opodstatněné. V daném případě si strany sjednaly, že zhotovitelce vznikne právo na zaplacení ceny díla po předání hotového díla. Odvolací soud vyložil pojem „hotového díla“ tak, že jde o dílo řádně dokončené, tedy o dílo bez vad.

Nejvyšší soud se závěrem odvolacího soudu souhlasí s výhradou, že nejde o otázku splatnosti ceny díla, jak odvolací soud dovodil, ale o otázku vzniku práva na zaplacení ceny díla. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že dílo nebylo řádně dokončeno, a tedy ve smyslu smlouvy o dílo nebylo hotovo, nevzniklo žalobkyni právo na zaplacení ceny díla, a to nejen v rozsahu ustanovení § 439 odst. 4 ve spojení s § 564 ObchZ.

Podle ustanovení § 548 odst. 1 ObchZ je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu díla v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo obchodního zákoníku nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla.

Podle ustanovení § 554 odst. 1 ObchZ zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli.

Pokud si strany ve smlouvě sjednaly, že právo na zaplacení ceny díla vzniká po převzetí hotového díla, nesjednaly si nic jiného, než co je upraveno v § 548 odst. 1 a § 554 odst. 1 ObchZ. Za hotové dílo je nutno považovat řádně ukončené dílo. Řádně ukončeným dílem je dílo bez vad, jak konečně Nejvyšší soud již vyjádřil v rozsudku ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. 29 Odo 11/2001, jenž byl publikován v Právních rozhledech, sešit č. 7/2002, str. 340, a v rozsudku ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. 29 Odo 1119/2003.

Námitka dovolatelky, že takovému výkladu brání ustanovení § 3 ObčZ, jakož i zásada poctivého obchodního styku, je irelevantní. Výklad právního úkonu může být proveden v rozporu s ustanovením § 35 odst. 2 ObčZ, resp. s ustanovením § 266 odst. 1 a 4 ObchZ, nemůže však být v rozporu s § 3 ObčZ či § 265 ObchZ.

Pokud se pak týká zamítavého výroku odvolacího soudu v rozsahu částky 4 750 Kč (smluvní pokuta za prodlení s úhradou částky 50 000 Kč za období od 21. 11. 1996 do 11. 12. 1996), který odvolací soud odůvodnil tím, že žalobkyně tuto částku žalovanému řádně nevyúčtovala, nebyl tento závěr dovoláním zpochybněn. Protože dovolací soud může dovolání přezkoumat pouze z důvodů v dovolání uvedených, bylo nutno dovolání zamítnout i v tomto rozsahu, neboť ostatní uvedené dovolací důvody nemohou tento závěr odvolacího soudu zvrátit.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je ve výroku pod bodem IV správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v tomto rozsahu podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání žalobkyně v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem III.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ]. Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání však není podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč.

V dané věci napadá žalobkyně část rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 12 208 Kč. Předmětem řízení byl nárok na zaplacení ceny díla, které pro žalovaného podle jeho zadání žalobkyně provedla, a ve smyslu § 261 odst. 1 ObchZ se jedná o obchodní závazkový vztah. Vzhledem k tomu, že jde o peněžité plnění, jehož výše nedosahuje zákonné hranice stanovené pro obchodní věci, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v této části podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné.

Dovolání směřující proti zbývající části výroku odvolacího soudu pod bodem III – týkající se smluvní pokuty z částky 12 208 Kč není přípustné proto, že není dán zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, a to ze stejných důvodů, proč není dovolání proti výroku pod bodem IV důvodné – odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem a nejsou dány ani další důvody podle § 237 odst. 3 o. s. ř., pro něž by rozhodnutí odvolacího soudu mělo zásadní právní význam.

Dovolání není v tomto rozsahu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné i z toho důvodu, že odvolací soud nejen dospěl k závěru, že dílo nebylo řádně dokončeno, a tudíž nenastala splatnost ceny díla (jak shora odůvodněno, nejde správně o splatnost ceny díla, ale o vznik práva na zaplacení ceny díla), ale navíc se i ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podle ustanovení § 439 odst. 4 ObchZ ve spojení s § 564 ObchZ nevzniklo žalobkyni v rozsahu částky 36 119 Kč právo na zaplacení ceny díla. Tento závěr odvolacího soudu nebyl dovoláním napaden. I z toho důvodu tedy nemůže mít rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu po právní stránce zásadní význam. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na své rozhodnutí ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003 publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky pod číslem 48/2006, číslo sešitu 6/2006, v němž dospěl k závěru, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.

Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřujícím proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu týkajícím se náhrady nákladů řízení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné.

Námitkou žalobkyně, že odvolací soud nerozhodl o celé projednávané věci, tedy o celém rozsahu odvolání, se dovolací soud nezabýval, neboť v tomto případě měla žalobkyně postupovat podle § 166 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.

K dalšímu tvrzení dovolatelky v podání ze dne 15. 8. 2006 nebylo možno přihlédnout, a to vzhledem k ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. podle něhož může být dovolání doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání (podle § 240 o. s. ř. může účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod body III, V, VI, VII a VIII podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 16 475 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) ve znění účinném do 31. 8. 2006] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 8. 2006).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 31. července 2008

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu

Vydáno: 31. July 2008