JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 72/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Vosečka a JUDr. Petra Hampla v právní věci žalobce Ing. J. S. , zastoupeného, advokátkou, proti žalovanému L. S., zastoupenému , advokátem, o zaplacení 150 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 15 C 30/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. října 2001, č.j. 20 Co 506/2000-84, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18.8. 2000, č.j. 15 C 30/99-69, ve znění opravného usnesení ze dne 12.9. 2000 č.j. 15 C 30/99-72, zamítl žalobu na zaplacení 150 000,- Kč spolu s 16% úrokem z prodlení od 1.6. 1997 do zaplacení a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. Okresní soud zjistil, že žalobce jako zhotovitel uzavřel dne 2.7. 1996 se svědkem MUDr. L. Z. a jeho manželkou jako objednatelem smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla výstavba domu. Okresní soud pak na základě provedených důkazů, zejména výpovědí svědků MUDr. Z. a PhDr. K. dospěl k závěru, že mezi výpověďmi svědků jsou rozpory; žalobce v důsledku toho neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání smlouvy o zprostředkování uzavřené mezi stranami sporu podle ust. § 642 a n. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), na jejímž základě požadoval žalobce plnění.

K odvolání podanému žalobcem Krajský soud v Hradci Králové napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl v plném rozsahu. Ve výroku o nákladech řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a po provedeném jednání, na němž opakoval výslech svědkyně PhDr. J. K., vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu, avšak dospěl k opačnému závěru pokud šlo o uzavření smlouvy o zprostředkování mezi žalobcem jako zprostředkovatelem a žalovaným jako zájemcem. Na rozdíl od soudu prvního stupně, má za prokázáno, že k takové dohodě mezi účastníky sporu došlo a žalovaný je proto povinen zaplatit žalobci sjednanou provizi včetně požadovaného úroku z prodlení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, ve kterém napadá rozsudek odvolacího soudu s odůvodněním, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vytýká odvolacímu soudu, že se jednostranné přiklonil k výpovědi svědkyně PhDr. J. K., aniž by se podrobněji vypořádal s ostatními důkazy provedenými před okresním soudem. Poukazuje zejména na vnitřní rozpory její výpovědi a rozpory s výpovědí svědka MUDr. L. Z., namítá dále, že se žalobce pokoušel svědka MUDr. Z. ovlivnit ve svůj prospěch. V doplnění dovolacích důvodů upozorňuje na to, že odvolací soud se v odůvodnění rozsudku nezabýval splatností příslušenství přiznané pohledávky, dále též uvádí, že svědkyně PhDr. K. má k žalobci blízký vztah a zpochybňuje její věrohodnost. Jelikož byla stavebníkovi poskytnuta sleva z ceny díla, dovozuje, že provize za zprostředkování nebyla dohodnuta. Protože nebylo uzavření zprostředkovatelské smlouvy prokázáno, navrhuje dovolatel, aby bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, (dále též jen „o.s.ř.“), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právní předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1. 2001).

Dovolání je přípustné je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, není však důvodné.

Existenci vad uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř., jakož i vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3, věta druhá o.s.ř.), Nejvyšší soud z obsahu spisu neshledal a dovolatel je ani netvrdil. Nejvyšší soud proto podle § 242 odst. 3, věty prvé o.s.ř. přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu z důvodu uplatněného v dovolání.

Dovolacím důvodem uvedeným v § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nelze úspěšně napadat jakékoliv skutkové zjištění odvolacího soudu, nýbrž jen takové, které jako výsledek hodnocení důkazů soudem, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů stran nevyplynuly nebo nevyšly ani jinak v řízení najevo nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti popř. věrohodnosti logický rozpor. Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak je soud provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry; znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud jasně a zřetelně uvedl, které skutečnosti má za prokázané a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. To platí i o důkazu svědeckou výpovědí PhDr. J. K., jakož i výpovědích svědků, ohledně nichž opíral dovolatel své námitky. V hodnocení těchto důkazů odvolacím soudem neshledal Nejvyšší soud z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti logický rozpor. S rozporností účastnické výpovědi žalovaného, výpovědi svědkyně K. a svědka MUDr. Z. se odvolací soud přesvědčivě ve vzájemné souvislosti s dalšími důkazy vypořádal.

Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nebyl dovolatelem uplatněn právem a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 1, část věty před středníkem, o.s.ř., zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobci žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 19. února 2003

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 19. February 2003