JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 632/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně R. s.r.o., zastoupené JUDr. A. Z., advokátem proti žalované F. E. s.r.o., zastoupené Mgr. P. G., advokátem o zaplacení 454 048,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 131/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2005, č.j. 2 Cmo 104/2004-67, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 19 235 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. P. G., advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. června 2003, č.j. 28 Cm 131/2002-36, uložil žalované zaplatit žalobkyni 635 726,20 Kč s 6% úrokem z prodlení p.a. od 30. 7. 2002 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaná nezaplatila žalobkyni 635 726,20 Kč, z čehož 181 677,40 Kč činí částka za objednanou a provedenou opravu a náhradní díly a zbytek představuje nezaplacenou část akontace za vozidlo, které bylo předmětem leasingové smlouvy mezi žalovanou a O. L., a. s. Vyšel přitom ze souhlasného prohlášení účastníků o výši nezaplacené částky 635 726,20 Kč. Soud neuznal oprávněnou obranu žalované, že pohledávka žalobkyně vůči ní zanikla tím, že žalobkyně nezaplatila žalované částku 533 881,02 Kč a 452 915,89 Kč, jako náhradu škody, kterou žalované způsobila tím, že jí odebrala tahač a návěs, přestala-li žalovaná platit leasingové splátky, jestliže vozidlo s návěsem vykazovalo vady bránící jejich řádnému užívání. Konstatoval, že vznik škody podle § 373 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) s ohledem na ustanovení § 757 obch. zák., musí být následkem protiprávního jednání škůdce, avšak v daném případě se žalované nepodařilo jen tvrzením, že nemohla předmět leasingu užívat, prokázat, že by se žalobkyně dopustila protiprávního jednání, jako nutného předpokladu pro úspěšné uplatnění náhrady škody. Podle soudu prvního stupně musí žalovaná v rámci podnikání kalkulovat s určitými riziky v průběhu podnikatelské činnosti a učinit opatření k odvrácení škody, proto soud v daném případě dovodil existenci liberačního důvodu podle § 384 obch. zák. Přihlédl i k tomu, že k zániku předmětu leasingu došlo v důsledku neplacení leasingových splátek žalovanou. Za nezaplacení požadované částky včas přiznal žalobkyni nárok na zaplacení úroků z prodlení v souladu s § 369 odst. 1 obch. zák.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. února 2005, č.j. 2 Cmo 104/2004-67, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 181 677,40 Kč s 4% úrokem z prodlení p.a. od 30. 7. 2002 do zaplacení, výrokem II. změnil vyhovující výrok soudu prvního stupně tak, že ve zbytku uplatněného nároku žalobu zamítl a změnil i výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Pokud se týká nároku žalobkyně vůči žalované za nezaplacenou provedenou opravu a dodané náhradní díly, shledal odvolací soud nárok žalobkyně ve shodě se soudem prvního stupně za oprávněný. Nepřijal však právní názor nalézacího soudu ohledně zbývající části uplatněného nároku, představující nezaplacenou část akontace za vozidlo, které bylo předmětem leasingové smlouvy mezi žalovanou a O. L., a. s. ze dne 6. 12. 2000. Vyšel ze zjištění, že žalovaná se zavázala složit na účet dodavatele předmětu leasingu (žalobkyně) zálohu (akontaci), jako leasingový nájemce, v zastoupení O. L., a. s. Dlužníkem, který byl povinen žalobkyni za dodávku předmětu leasingu zaplatit, byl tedy O. L., a. s., a nikoliv žalovaná, která měla činit úkony související s předmětem leasingu jen v zastoupení leasingové společnosti O. L., a. s., a proto ve vztahu k žalobkyní uplatněnému nároku na zaplacení doplatku akontace za dodání předmětu leasingu není dána pasivní věcná legitimace žalované. V otázce uplatněné obrany žalované se odvolací soud plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tato obrana je nedůvodná, když nebyly shledány všechny požadované předpoklady pro vznik škody, kterou měla žalobkyně žalované způsobit.

Proti rozsudku odvolacího soudu do výroku pod bodem II. o zamítnutí žaloby co do výše 454 048,80 Kč a s tím souvisejícím výrokům o náhradě nákladů řízení podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Poukazuje na skutečnost, kterou odvolací soud pominul, že žalovaná svůj závazek vůči žalobkyni ve výši nezaplacené části akontace před soudem prvního stupně uznala, nikdy vůči žalobkyní uplatněnému nároku nic nenamítala, přičemž jedinou obranou žalované bylo tvrzení, že na základě vad vozidla jí vznikla škoda, jejíž náhradu v rámci své obrany požadovala. Domnívá se, že je v rozporu s dobrými mravy, pokud žalovaná podle rozhodnutí odvolacího soudu nemusí uhradit žalobkyni závazek, který výslovně před soudem uznala. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání, neboť se domnívá, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl v napadené části rozhodnutí ke správnému právnímu závěru, že žalovaná není ohledně části uplatněného nároku co do výše 454 048,80 Kč pasivně legitimována, jestliže povinnost zaplatit tuto částku svědčí smluvnímu partnerovi žalobkyně, tedy leasingové společnosti, a nikoliv žalované. Skutečnost, že žalovaná nesporovala, že žalobkyně, jakožto prodávající, má právo na zaplacení zálohy na kupní cenu, neznamená, že by uznala vůči žalobkyni závazek zaplatit uvedenou částku, nebyla-li kupující stranou.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Podle § 31 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) je možné při právním úkonu dát se zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou. Zmocnitel udělí za tímto účelem plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění.

Uvedené ustanovení platí i pro právnickou osobu – podnikatele, za níž může jednat její smluvní zástupce. Ve vztahu ke třetím osobám se zástupce prokazuje plnou mocí vystavenou zmocnitelem, z níž je patrný rozsah právních úkonů, k nimž byl zástupce zmocněn. Je třeba rozlišovat právní vztahy mezi zmocnitelem a zmocněncem, vzniklé na základě dohody o plné moci ve smyslu § 23 obč. zák., a právní vztahy mezi zmocnitelem a osobami třetími, které vznikají v důsledku právních úkonů zmocněnce, učiněných jménem zmocnitele na základě plné moci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. Odon 28/95). V daném případě žalovaná na základě plné moci plnila za O. L., a. s., ale pro neplnění závazků vůči žalobkyni mohla být žalována jen leasingová společnost O. L., a. s., nikoliv zástupce této leasingové společnosti - žalovaná, která pouze nedostála svým závazkům, jež jí vyplývaly z plné moci. Odvolací soud tedy dospěl ke správnému závěru, že žalovaná, jako pouhá zástupkyně O. L., a. s., není v dané věci pasivně legitimována.

Pokud dovolatelka namítá, že odvolací soud pominul, že žalovaná svůj závazek vůči žalobkyni ve výši nezaplacené části akontace před soudem prvního stupně uznala a nikdy vůči žalobkyní uplatněnému nároku nic nenamítala, nejednalo se v dané věci o uznání závazku ve smyslu § 323 obch. zák., který vyžaduje písemnou formu. Dovolatelka sama poukazuje na to, že žalovaná uznala svůj závazek pouze ústním prohlášením u soudního jednání, což nemůže naplnit platnost uznání závazku, i kdyby takový závazek žalovaná měla a ústně jej uznala. Mimoto je soud ze zákona povinen posuzovat oprávněnost uplatněného nároku a pouhé prohlášení účastníka nemůže být jedinou rozhodující okolností pro právní závěr soudu o posuzované věci.

Dovolací důvod vycházející z nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s. ř. nebyl tedy uplatněn důvodně.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože nebylo zjištěno a ani dovolatelkou tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen takovými vadami, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 19 160 Kč /§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)/ a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 19 235 Kč.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně dne 30. května 2007

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu

Vydáno: 30. May 2007