JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 624/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně Č. k. a., zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1) M. P. s. r. o., a 2) Ing. Š. S., oběma zastoupeným, advokátem, o zaplacení 16,314.945,63 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 769/1999, o dovoláních žalobkyně a druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna 2002, č.j. 9 Cmo 160/2001-142, takto:

II. Dovolání žalobkyně se zamítá.

I. Dovolání druhého žalovaného se odmítá.

III. Žalobkyně a druhý žalovaný nemají proti sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 138.185,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. září 2000, č.j. 13 Cm 769/1999-110, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 16,314.045,63 Kč s úrokem z prodlení ve výši 5 % ročně z částky 8,289.316,32 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 14 % ročně z částky 5,184.215,89 Kč od 24. září 1999 do zaplacení a náklady řízení ve výši 652.564,- Kč.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. ledna 2002, č.j. 9 Cmo 160/2001-142, odvolání první žalované proti té části rozsudku soudu prvního stupně, ve které bylo rozhodnuto ve vztahu k druhému žalovanému, odmítl (výrok I.) a tento rozsudek změnil v části, ve které bylo rozhodnuto proti první žalované, tak, že žalobu o zaplacení 16,414.045,63 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v předmětné věci se žalobkyně domáhala, s odkazem na dohodu o narovnání uzavřenou K. b. P. s. p. ú. s první žalovanou a týkající se úvěru na trvale se obracející zásoby, zaplacení pohledávky, která vznikla poskytnutím úvěru právnímu předchůdci první žalované – S. t. s. P. s. p.

Odvolací soud se nejprve zabýval tím, v jakém rozsahu byl odvoláním první žalované dotčen napadený rozsudek v části, ve které bylo rozhodnuto ve vztahu k druhému žalovanému. Odvolací soud se neztotožnil s názorem odvolatelky, že se na straně žalovaných jednalo o nerozlučné společenství. Jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, nemají žalovaní z té právní skutečnosti, že druhý žalovaný ručí ze zákona podle § 59 odst. 4 a § 477 odst. 3 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) za splnění převedených závazků první žalovanou, společná práva nebo povinnosti, pro které by je bylo nutné podle § 91 odst. 2 občanského soudního řádu považovat za nerozlučné společníky; v dané věci hmotné právo umožňuje, aby předmět řízení byl projednán samostatně vůči každému společníkovi. Z tohoto důvodu dospěl k závěru, že odvoláním nebyla dotčena ta část rozsudku soudu prvního stupně, ve které bylo uloženo druhému žalovanému zaplatit žalobkyni vymáhanou částku s příslušenstvím, a proto odvolání první žalované do této části rozsudku odmítl.

Odvolací soud opakoval dokazování dohodou ze dne 17. srpna 1995 uzavřenou mezi K. b. P. s. p. ú. a první žalovanou; na rozdíl od soudu prvního stupně, který ji posoudil jako dohodu o narovnání podle § 585 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), případně jako privativní novaci dle § 570 odst. 1 obč. zák. se shodnými právními důsledky, dospěl k závěru, že uvedený právní úkon za dohodu o narovnání podle § 585 obč. zák. považovat nelze, neboť z ní neplyne, že by byla mezi účastníky upravována práva mezi nimi sporná. Podle zjištění odvolacího soudu z textu dohody vyplývá, že se její účastníci dohodli na zrušení původních hospodářských závazků, což má právní oporu v § 125 odst. 1 hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“) a na vzniku nového obchodního závazku první žalované, čemuž žádné ustanovení obchodního ani občanského zákoníku nebránilo. Podle názoru odvolacího soudu tak není v dané věci přímo aplikovatelné ustanovení § 570 a násl. obč. zák., neboť závazek zaniklý na základě dohody ze dne 17. srpna 1995 se právní úpravou občanského ani obchodního zákoníku neřídil, ale lze ho aplikovat analogicky. Protože je podle uvedeného ustanovení podmínkou platnosti privativní novace existence původního závazku, který má zaniknout a má být nahrazen novým závazkem, zabýval se odvolací soud dále námitkou první žalované, že původní závazek již v době uzavírání dohody ze dne 17. srpna 1995 neexistoval.

S ohledem na shodná tvrzení účastníků vzal odvolací soud za prokázané, že dluh z úvěru poskytnutého na základě smlouvy ze dne 30. března 1990 byl splacen z úvěru poskytnutého úvěrovou smlouvou ze dne 28. prosince 1990. Proto dále zaměřil svou pozornost na zjištění, která pohledávka byla dohodou ze dne 18. března 1991 postoupena z původního věřitele K. b. na K. b. s. p. ú.

Za tím účelem odvolací soud opakoval dokazování dohodou ze dne 18. března 1991 uzavřenou mezi K. b. jako postupitelem a K. b. s. p. ú. jako postupníkem. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že podle jejího obsahu se jednalo o smlouvu o postoupení pohledávek, jejíž přílohou byl soupis postupovaných pohledávek z úvěrových smluv na trvale se obracející zásoby. Z listu číslo 4 přílohy odvolací soud zjistil, že je na něm uvedena postoupená pohledávka ve výši 14,470.000,- Kč vůči S. t. s. P. s. p. z úvěrové smlouvy ze dne 30. března 1990, tedy pohledávka, která zanikla platbou z úvěru poskytnutého následnou úvěrovou smlouvou ze dne 28. prosince 1990.

S ohledem na uvedený zánik pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 30. března 1990 nemohla být tato pohledávka podle odvolacího soudu předmětem pozdější smlouvy o postoupení pohledávky podle § 128 odst. 1 hosp. zák., neboť právo, které mělo být touto smlouvou převáděno, již neexistovalo. Z tohoto důvodu posoudil smlouvu o postoupení pohledávky jako absolutně neplatnou podle § 21 odst. 1 hosp. zák. se závěrem, že na K. b. s. p. ú. nebyla pohledávka vůči S. t. s. P. s. p. převedena a že tak z tohoto důvodu nemohou být jak právní předchůdce žalobkyně, tak i žalobkyně aktivně legitimovanými v dané věci. S ohledem na uvedený právní závěr se odvolací soud již dalšími námitkami odvolatelky nezabýval a rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k první žalované změnil tak, že žalobu v uvedené části zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně a druhý žalovaný.

Druhý žalovaný napadl dovoláním výrok I. rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“), protože odvolání podané proti rozsudku soudu prvního stupně bylo odmítnuto. Podle něj je jeho přípustnost založena i ustanovením § 237 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť žaloba nesplňovala veškeré náležitosti řádného návrhu podle § 79 o. s. ř., a dále i ustanovením § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť tímto nesprávným procesním postupem odvolacího soudu mu byla odňata možnost projednání odvolání ve vztahu k jeho osobě.

Dovolatel dále namítl, že nebyl podán řádný návrh na zahájení řízení, neboť z obsahu žaloby nebylo patrno, jaký podíl je vůči každému ze žalovaných uplatňován, nebo zda jde o povinnost společnou a nerozdílnou. Protože v předmětné věci žaloba uvedenou náležitost postrádala, nebyla podle názoru dovolatele způsobilá k věcnému projednání a tento její nedostatek nebyl odstraněn ani v průběhu odvolacího řízení. Pokud pak za této situace bylo rozhodnuto o odmítnutí odvolání ve vztahu k druhému žalovanému, bylo postupováno v rozporu s procesními předpisy, neboť nejprve bylo nutné odstranit nedostatky žaloby.

Podle dovolatele se hmotně právní postavení žalovaných, které má v předmětné věci charakter nerozlučného společenství, musí projevit i v procesní rovině, přičemž při ukládání povinnosti dlužníkovi a ručiteli se musí jednat o takové společné povinnosti, které nejsou procesně oddělitelné. Pokud pak má plněním jednoho z nich zaniknout i závazek druhého, pak je podle dovolatele z logiky věci zřejmé, že odvoláním jednoho z nich je dotčeno i rozhodnutí ve vztahu k druhému ze žalovaných. Podle dovolatele neměl odvolací soud splněny zákonné podmínky pro odmítnutí odvolání ve vztahu k druhému žalovanému, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně napadla dovoláním výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dovolatelka cituje tento právní předpis ve znění účinném od 1. ledna 2001), a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Tohoto právního pochybení se podle dovolatelky dopustil odvolací soud posouzením dohody ze dne 17. srpna 1995 jako privativní novace dle § 570 obč. zák., ačkoli ji je třeba dle jejího názoru posoudit jako dohodu o narovnání podle § 585 obč. zák. Vytkla mu, že nepřihlédl k nesporné skutečnosti, že se v daném případě všechny tři úvěrové smlouvy (ze dne 30. března 1990, 31. prosince 1990 a 4. února 1991) uzavřené mezi K. b. a.s. a právním předchůdcem první žalované týkaly stále stejné pohledávky (v téže výši) použité ke stejnému účelu, ani k základním interpretačním pravidlům obsaženým v § 20 odst. 2 hosp. zák. Podle dovolatelky se tak jednalo o tentýž právní závazek, takže k zániku závazku ze smlouvy o úvěru ze dne 30. března 1990 jeho vyplacením z pozdější úvěrové smlouvy nedošlo. Dále poukázala na to, že účastníci uzavřeli dohodu ze dne 17. srpna 1995 za účelem nově stanovit obsah svých závazků, protože opakovaným uzavíráním úvěrových smluv s různým označením účelu a týkající se stále stejné pohledávky, se stal obsah závazku pochybný, přičemž z obsahu dohody je podle ní zřejmé, že se jednalo o úpravu práv mezi nimi pochybných a sporných.

Protože je pro posouzení vztahů mezi účastníky narovnání právně bezvýznamný obsah jejich právních vztahů před uzavřením dohody o narovnání a tato dohoda je pro existenci a obsah vzájemných práv a závazků určující, je podle dovolatelky nesporné, že na základě dohody ze dne 17. srpna 1995 byl platně uzavřen právní vztah, v jehož důsledku právní předchůdce první žalované dlužil jejímu právnímu předchůdci žalovanou částku ve výši 16,314.045,63 Kč s příslušenstvím ke dni podání žaloby, jak správně rozhodl soud prvního stupně. Dovolatelka opřela svůj názor na posuzování právních důsledků dohody o narovnání o rozhodnutí Nejvyššího soudu „č.j. 29 Odo 415/2001-99“.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalobkyně se oba žalovaní ztotožnili se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována, neboť pohledávka ze smlouvy o úvěru ze dne 30. března 1990 v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky neexistovala. S argumentací žalobkyně, jakož i soudu prvního stupně o zachování právní návaznosti úvěrových smluv, vyjádřili nesouhlas, neboť každá ze všech tří smluv o úvěru, byť uzavřených mezi týmiž subjekty, se obsahově liší a každá z nich zakládá pro smluvní strany odlišná práva a povinnosti. Podle žalovaných nemůže povinnost první žalované k úhradě žalované částky vyplývat ani z dohody ze dne 17. srpna 1995, jak tvrdí žalobkyně. Souhlasili se závěrem odvolacího soudu, že tuto dohodu nelze podřadit pod ustanovení § 585 a násl. obč. zák., ale pod privativní novaci podle § 570 obč. zák. Žalovaní se i v ostatním, vyjma „argumentace ohledně neexistence nerozlučného procesního společenství žalovaných“, se závěry odvolacího soudu ztotožnili, a proto navrhli, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001. O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.

Dovolání druhého žalovaného, směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání první žalované proti části rozsudku soudu prvního stupně, v níž bylo rozhodnuto ve vztahu k druhému žalovanému, není subjektivně přípustné.

Přípustnost, jakož i důvodnost svého dovolání zakládá druhý žalovaný na mylném přesvědčení, že účastníci na straně žalované v postavení dlužníka a ručitele tvoří nerozlučné společenství ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř.

Podle § 91 odst. 1 o. s. ř. je-li navrhovatelů nebo odpůrců v jedné věci několik, jedná v řízení každý z nich sám za sebe.

Podle § 91 odst. 2 o. s. ř. jestliže však jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, platí úkony jednoho z nich i pro ostatní. Ke změně návrhu, k jeho vzetí zpět a k uzavření smíru je však třeba souhlasu všech účastníků, kteří vystupují na jedné straně.

Pro posouzení, zda se jedná o samostatné nebo nerozlučné společenství, je rozhodná povaha předmětu řízení, vyplývající z hmotného práva. Tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán samostatně vůči každému společníkovi, jde o nerozlučné společenství. Naopak v případech, kdy hmotné právo nebrání tomu, aby nárok mohl být uplatněn samostatně proti každému společníku, resp. tomu, aby – je-li uplatněn proti několika společníkům – ve vztahu k jednomu z nich bylo žalobě vyhověno a vůči ostatním byla žaloba zamítnuta, budou mít takoví účastníci postavení samostatných společníků v rozepři. Tak je tomu i tehdy, vystupují-li na straně žalované dlužník a ručitel, neboť žalobu na plnění dluhu lze podat a projednat samostatně proti každému z nich, přičemž výsledek řízení (výrok rozhodnutí) může být pro oba společníky rozdílný. Pro posouzení, zda jde o samostatné nebo nerozlučné společenství, je (oproti očekávání dovolatele) akcesorický charakter ručení nerozhodný.

Samostatný společník je oprávněn podat odvolání jen za sebe. Odmítl-li soud odvolání podané jen jedním ze samostatným společníků, nejsou ostatní společníci oprávněni podat proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. K podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto podle § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je zásadně oprávněn pouze odvolatel (shodně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 211/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 2/2000, pod č. 19 a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 381/98 uveřejněném v témže časopise, sešitu č. 2/2000 pod č. 18).

Nejvyšší soud proto dovolání druhého žalovaného podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítl.

Dovolání žalobkyně je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu v rozsahu dotčeném dovoláním byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé; není však důvodné.

Vady řízení uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř., jakož i jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani netvrdila. Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu z důvodu uplatněného v dovolání, který dovolatelka spatřuje v nesprávném právním posouzení dohody ze dne 17. srpna 1995 [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.]. Odvolacímu soudu vytýká, že při určení právního charakteru dohody nepřihlédl dostatečně k interpretačním pravidlům obsaženým v § 20 odst. 2 hosp. zák., a dále ke skutečnosti, že i přes uzavření dalších úvěrových smluv se stále jednalo o stejnou částku (pohledávku) a věcně stejný vztah mezi účastníky úvěrové smlouvy a konečně k právním závěrům vyslovených Nejvyšším soudem v obdobné věci (rozhodnutí ze dne 27. února 2002, č. j. 29 Odo 415/2001 – 99).

O nesprávné právní posouzení se jedná, jestliže soud na daný případ použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, případně aplikoval.

V právním posouzení věci odvolacím soudem neshledal Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek žádná pochybení. Svůj závěr o tom, že smlouvu ze dne 17. srpna 1995 nelze považovat za dohodu o narovnání uzavřenou (analogicky) podle § 585 obč. zák., opřel odvolací soud o zjištění, že z obsahu dohody neplyne, že by mezi účastníky byla upravována práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Naopak z textu dohody podle odvolacího soudu plyne, že se účastníci dohodli na zrušení původních hospodářských závazků a na jejich nahrazení novým obchodním závazkem, i když dohoda v záhlaví nesprávně poukazuje na ustanovení § 516 obč. zák. V každém případě je však účastníky projevená vůle nahradit dosavadní závazek (nikoli sporný nebo pochybný) závazkem novým výslovná a nesporná a odvolacím soudem vyložená v souladu s ustanovením § 20 odst. 2 hosp. zák. Skutečnost, že úvěry poskytnuté na základě později uzavřených uvěrových smluv mezi účastníky byly použity na splacení dluhů z dřívějších úvěrových smluv, takže v rozsahu zaniklého (splněného) závazku z dřívější úvěrové smlouvy vznikl dlužníku současně nový závazek ke splacení dalšího poskytnutého úvěru, sama o sobě nečiní práva těchto účastníků vzniklá z těchto smluv sporná nebo pochybná, jak se snažila dovolatelka dovodit.

Jako argument proti tomuto právnímu posouzení předmětné dohody odvolacím soudem neobstojí ani odkaz dovolatelky na shora označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť v této věci se jednalo o textově i obsahově odlišnou dohodu.

Nicméně se závěrem Nejvyššího soudu o tom, že nic účastníkům nebránilo, aby dřívější hospodářsko-právní závazky nahradili smlouvou, kterou podřídili režimu obchodního zákoníku, a tím i podpůrně režimu občanského zákoníku (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze uveřejněné pod číslem 8/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je plně konformní i právní posouzení předmětné dohody odvolacím soudem jako privativní novace za analogického použití ustanovení § 570 obč. zák.

Od tohoto dílčího závěru pak odvolací soud věcně správně odvíjel úvahy, které musely logicky následovat. Na rozdíl od dohody o narovnání je jednou z podmínek platnosti privativní novace existence původního závazku, v daném případě dluhu z úvěru poskytnutého na základě smlouvy ze dne 30. března 1990, který byl podle zjištění odvolacího soudu splacen z úvěru poskytnutého úvěrovou smlouvou ze dne 28. prosince 1990. Proto odvolací soud důvodně zkoumal, která pohledávka byla postoupena z původního věřitele K. b. na K. b. dohodou ze dne 18. března 1991, přičemž zjistil, že předmětem postoupení podle § 128 odst. 1 hosp. zák. byla právě v té době již zaniklá pohledávka vůči S. P. z úvěrové smlouvy ze dne 30. března 1990. Odtud odvolací soud správně dovodil, že zaniklá (neexistující) pohledávka nemohla být způsobilým předmětem smlouvy o postoupení pohledávky podle § 128 odst. 1 hosp. zák. a tudíž že tato pohledávka za S. P. na K. b. nepřešla. Z toho pak vyplývá nezbytný a konečný závěr odvolacího soudu o nedostatku věcné aktivní legitimace žalobkyně (jejich právních předchůdců) v dané věci.

Jelikož odvolací soud na zjištěný skutkový stav použil správné právní normy, které rovněž správně vyložil a aplikoval, není dovolací důvod uplatněný dovolatelkou podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. naplněn.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu je správné, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř., zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu žalobkyně a druhého žalovaného je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 4, a § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam). Druhý žalovaný procesně zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto a žalobkyni v řízení o dovolání druhého žalovaného žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu žalobkyně a první žalované je založen na ustanoveních § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady úspěšné první žalované sestávají z odměny za zastupování v částce 138.110,- Kč podle § 3 odst. 1, bod 7, § 3 odst. 3, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální sazby 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 22. ledna 2004

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 22. January 2004