JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 606/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce B. CR, s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) F. P. veřejná obchodní společnost, 2) M. B. a 3) A. B., všichni zastoupeni, o zaplacení 157.433,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu P. pod sp. zn. 21 C 186/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 3. 10. 2005, č.j. 25 Co 195/2005-117, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným společně a nerozdílně 20.120,- Kč na náhradu nákladů dovolacího řízení a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejich právního zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v P. jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 10. 2005, č.j. 25 Co 195/2005-117 potvrdil rozsudek Okresního soudu P. ze dne 15. 12. 2004, č. j. 21 C 186/2002-81, jímž tento soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 157.433,80,- Kč s příslušenstvím; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že předmět řízení byl v konečném důsledku vymezen tak, že se jednalo o zaplacení částky 157.433,80,- Kč s příslušenstvím. Část pohledávky byla uplatněna z titulu nezaplacení kupní ceny zboží dodaném právnímu předchůdci 1) žalovaného (F. C.) a vůči žalovaným 2) a 3) z důvodu ručení za závazky 1) žalovaného a zbývající část pohledávky byla vůči žalovaným 1) až 3) uplatněna z titulu náhrady škody ve výši nákladů za rozkazní a exekuční řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi společností F. C., s. r. o. a 1) žalovaným nebyla uzavřena smlouva o prodeji podniku. Část závazků a pohledávek a část majetku uvedené společnosti však na 1) žalovaného byla převedena, žalobce však v řízení neprokázal uzavření smlouvy, která by zakládala právní nástupnictví 1) žalovaného. Vzhledem k tomu nelze 1) žalovaného k zaplacení kupní ceny zavázat a nelze jej zavázat ani k náhradě škody spočívající v nákladech soudního řízení vedeného žalobcem proti společnosti F. C., s. r. o., neboť nebyla-li uzavřena smlouva o prodeji části podniku, neměl žalovaný povinnost informovat žalobce dle ustanovení § 477 odst. 4 obch. zák. Odvolací soud dále uvedl, že ze stejných důvodů není třeba se zabývat ručením žalovaných 2) a 3).

Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalovaní neodpovídají za uplatněnou škodu ani podle ustanovení § 415 obč. zák., neboť obecná povinnost oznámit přechod závazků by byla na společnosti F. C., s. r. o., popř. jejích jednatelích a 2) a 3) žalovaní byli žalováni jako společníci a ručitelé 1) žalovaného. Taktéž odvolací soud nedospěl k závěru, že by předchozí řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť pokud soud prvního stupně usnesením nepřipustil změnu žalobního návrhu postupoval procesně správně a proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

Odvolací soud na základě výše uvedeného rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.

Dovoláním ze dne 6. 2. 2006 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V odůvodnění dovolání žalobce shrnul dosavadní průběh řízení, včetně změn skutkových tvrzení a žalobního návrhu s tím, že se domáhá nahrazení kupní ceny za zboží dodané právnímu předchůdci 1) žalovaného z titulu právního nástupnictví tohoto žalovaného. Další změnu žalobního návrhu spočívající v tom, že žalobce hodlal nárok na zaplacení kupní ceny předmětného zboží uplatňovat vůči žalovaným z důvodu náhrady škody, soud prvního stupně nepřipustil.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) žalobce spatřuje v tom, že za situace, kdy o odpovědnosti žalovaných za škodu nerozhodly orgány činné v trestním řízení (odložily věc), soudy v občanskoprávním řízení nedocenily závažnost takového jednání, jež se příčí „základním právním principům“. Dovolatel má též za to, že v obdobných věcech existuje značná variabilita rozhodování soudů, která není sjednocena stanoviskem nejvyššího soudního orgánu.

Dovolatel je dále toho názoru, že řízení bylo postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť mu bylo znemožněno provést změnu skutkových tvrzení a i ohledně části nároku uplatňovaném z titulu náhrady škody nedospěly ke kvalifikovaným závěrům a rozsudek je v této části nepřezkoumatelný. Uzavření série smluv se společností F. C., s. r. o., se 1) žalovaný stal fakticky nabyvatelem části podniku ve smyslu § 467 a násl. obch. zák. a zároveň se vyhnul nepříznivým dopadům s tím spojeným a tímto obcházením zákona byla dovolateli způsobena škoda. Přestože soudy obou stupňů konstatovaly splnění podstatných náležitostí směřujících k uzavření smlouvy o prodeji podniku, ani jeden ze soudů tento postup jako smlouvu o prodeji podniku neposoudil a ani mu nepřiznal právo na náhradu škody vzniklou tímto jednáním žalovaných.

Dovolatel se dále domnívá, že jednání žalovaných je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák., popř. v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. Žalovaní 2) a 3) podnikali původně ve společnosti F. C., s. r. o., poté co se společnost ocitla v ekonomických potížích, převedli aktiva na 1) žalovaného a na uvedenou společnost byl prohlášen konkurs. Stejně tak, kdy se 1) žalovaný dostal do obdobných problémů, žalovaní 2) a 3) převedli aktiva na společnost S. C., s. r. o., na jejíž majetek byl též prohlášen konkurs.

Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu včetně rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení.

V podání ze dne 28. 2. 2006 se k dovolání vyjádřili žalovaní. Ve vyjádření uvedli, že není dán „dovolací důvod“, jehož se žalobce domáhá. Žalovaní se dále ohrazují proti tomu, že se žalobce snaží jejich jednání „kriminalizovat“. V době prodeje části majetku F. C., s. r. o. bylo v této společnosti dostatek aktiv k uspokojení pohledávky žalobce. Žalobce též vedl výkon rozhodnutí na movité věci této společnosti (drogistické zboží) a vzhledem k tomu, že věci nebyly včas prodány, prošla lhůta použitelnosti a následně byly tyto věci prodány za zlomek ceny, za což žalovaní neodpovídají. Pokud žalobce poukazuje na trestní stíhání 2) a 3) žalovaného, šlo o vztah se společností O. H., a. s. Tato společnost vypověděla společnosti F. C., s. r. o. „faktoringovou smlouvu, kterou byl financován chod společnosti a v důsledku toho již tato společnost nemohla využít investici do úhrady vstupních poplatků do obchodních řetězců (cca 10 mil. Kč).

Žalovaní proto navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací konstatoval že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

V dovolacím řízení dovolací soud s ohledem na čl. II. odst. 2 a 3 zák. č. 59/2005 Sb., postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2003 (dále jen „o. s. ř.“).

Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, a to s ohledem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatel odkázal.

V daném případě dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. V takovém případě se přípustnost dovolání řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené odvolacím soudem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci samé.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je tedy založena pouze na posouzení otázek právních, a proto způsobilým dovolacím důvodem je námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Námitky vytýkající vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] nebo vytýkající nesprávnost skutkových zjištění [§ 241a odst. 3 o. s. ř.] nejsou proto významné při posuzovaní přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolací soud je dále podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán s výjimkou určitých vad uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením a pro závěr, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli jsou relevantní pouze otázky, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

V posuzované věci se žalobce po spojení čtyř samostatných žalob domáhá po 1) žalovaném celkem částky 99.783,50 Kč s přísl., která představovala kupní cenu zboží dodaného společnosti F. C., s. r. o., jejímž právním nástupcem měl být 1) žalovaný. Usnesením ze dne 10. 2. 2003 soud prvního stupně připustil změnu žaloby, kdy žalobce požadoval zaplacení dalších částek, a to 11.560,- Kč, 7.950,- Kč, 27.940,- Kč a 10.200,- Kč představujících náhradu škody za náklady vynaložené žalobcem v nalézacím a exekučním řízení vedeném proti společnosti F. C., s. r. o., o zaplacení výše uvedené kupní ceny za dodané zboží. Usnesením ze dne 10. 11. 2004 byla dále připuštěna změna žaloby v tom smyslu, že řízení bude vedeno o zaplacení celkem 157.483,80 Kč. Zaplacení kupní ceny zboží žalobce požaduje po 1) žalovaném z titulu právního nástupnictví po společnosti F. C. a vůči žalovaným 2) a 3) z titulu ručení za závazky žalovaného 1) a nárok na náhradu škody (náklady soudního řízení včetně řízení exekučního) uplatnil žalobce vůči žalovaným 1) až 3) z důvodu nesplnění informační povinnosti o přechodu závazků při prodeji podniku.

Další žalobcem při jednání dne 15. 12. 2004, požadovaná změna žaloby, a to že žalovaní 2) a 3) jako společníci společnosti F. C., s. r. o. a společnosti F. P., v. o. s., se dopustili nestandardního jednání při převodu majetku, konkrétně zásob a jiných majetkových hodnot společnosti F. C., s. r. o. na 1) žalovaného, nebyla připuštěna a tímto jednáním mu způsobili škodu v žalované výši.

Z obsahu dovolání předně vyplývá, že dovolatel uplatnil dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení bylo postiženo vadou, které mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod obsahově ve stručnosti vymezil tak, že při jednání ve věci samé dne 15. 12. 2004, soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby, s čímž se odvolací soud ztotožnil, spočívající v tom, že žalobce se chtěl nadále domáhat zaplacení kupní ceny zboží a úroků z prodlení na žalovaných 1) až 3) z důvodu náhrady škody a dovolatel se domnívá, že pro postup dle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. nebyly dány předpoklady, neboť důkazy provedené soudem prvního stupně mohly být použity.

Dovolací soud již shora uvedl, že námitky jimiž jsou odvolacímu soudu vytýkány vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejsou významné při posuzování přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proto námitky dovolatele, kterými napadá nesprávnost postupu soudu při rozhodování o změně žaloby dle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. nemohou založit přípustnost dovolání dle uvedeného ustanovení, a to ani v případě, kdyby řízení touto vadou skutečně trpělo.

Dovolatel dále v dovolání uplatnil způsobilý dovolací důvod, a to nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř.). Otázku zásadního právního významu dovolatel vymezil neurčitě s tím, že soudy nedocenily „v řízení občanskoprávním závažnost“ jednání žalovaných (v trestním řízení nebylo o odpovědnosti žalovaných 2) a 3) za škodu rozhodnuto – věc byla odložena). Z obsahu dovolání lze dovodit, že dovolatel napadá právní posouzení odvolacího soudu spočívající podle jeho názoru v tom, že tento soud dospěl k nesprávnému závěru, že na základě série dílčích smluv nedošlo k uzavření smlouvy o prodeji podniku a tím se 1) žalovaný nestal právním nástupcem společnosti F. C., s. r. o. a ani nepřiznal žalobci právo na náhradu škody vzniklé jednáním žalovaných.

Dovolací soud nejprve konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z toho, že na základě rozhodnutí valné hromady z 25. 9. 2001 měla být převedena výrobní činnost ze společnosti F. C., s. r. o. týkající se míchání, skladování a prodeje pracích prášků na 1) žalovaného a že skutečně došlo k převodu části závazků, pohledávek a majetku na 1) žalovaného. Smlouva o prodeji podniku (popř. jeho části) však uzavřena nebyla, a to ani na základě dílčích smluv a též nebylo prokázáno ani uzavření jiné smlouvy, která by zakládala právní nástupnictví 1) žalovaného u předmětné pohledávky.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil otázku, zda byla v dané věci uzavřena smlouva o prodeji podniku (popř. jeho části) správně v souladu s ustanovením § 476 odst. 1 a § 487 obch. zák., neboť je zřejmé, že na základě rozhodnutí valné hromady z 25. 9. 2001 měly být převedeny jen některé výrobní činnosti, popř. určitý majetek, nikoliv celý podnik, proto se nemohlo jednat o prodeji podniku (§ 5 obch. zák.) a ani o prodej části podniku, neboť předmětem smlouvy o prodeji části podniku může být jen taková část podniku, která tvoří samostatnou organizační složku. Dospěl-li následně odvolací soud k závěru, že 1) žalovaný není z tohoto důvodu právním nástupcem společnosti F. C., s. r. o. a proto nemá povinnost k úhradě předmětné kupní ceny je jeho závěr správný. Za této situace je též zřejmé, že 1) žalovaný neměl povinnost stanovenou v ustanovení § 477 odst. 4 obch. zák. (oznámit věřitelům převzetí závazků). Pokud tuto povinnost nemohl 1) žalovaný porušit, nelze se jí dovolávat s argumentací, že tím nebyla plněna povinnost předcházet škodám (§ 415 obč. zák.) a domáhat se z tohoto důvodu náhrady škody spočívající v nákladech soudního řízení včetně řízení exekučního. Stejně tak odvolací soud správně posoudil ručení žalovaných 2) a 3) za závazky 1) žalovaného, neboť pokud 1) žalovaný neměl ve vztahu k žalobci žádné závazky, nemohlo přicházet v úvahu ani ručení 2) a 3) žalovaného jako společníků 1) žalovaného.

Pokud dovolatel dále namítal, že jednání žalovaných bylo v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák., popř. s ustanovením § 265 obch. zák. nemůže být dovolání z tohoto důvodu přípustné proto, že rozhodnutí odvolacího soudu na řešení těchto otázek nespočívá.

Dovolací soud proto s ohledem na uvedené a vymezený předmět řízení konstatoval, že odvolací soud v rozhodnutí obsažené právní otázky posoudil v souladu s hmotným právem a proto není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) až 3) společně a nerozdílně částku 20.120,- Kč (§ 3, § 10 odst. 3, § 14 a 15, § 16, § 17 odst. 1 písm. a), odst. 2, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, § 13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 23. října 2007

JUDr. Ing. Jan Hušek

předseda senátu

Vydáno: 23. October 2007