JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 586/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce L. B., zastoupeného, advokátkou, proti žalované S. L., a.s., zastoupené, advokátem,o 1,366.635,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 188/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2001, č. j. 2 Cmo 354/2000 – 65, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen uhradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 25.855,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí do rukou advokáta žalovaného.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem změnil ve výroku I. rozsudek bývalého Krajského obchodního soudu v Praze, nyní Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2000, č. j. 39 Cm 188/98 – 42, a žalobu na zaplacení částky 1,336.785,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 20. 2. 1997 do zaplacení zamítl a zavázal žalobce zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 56.912,50 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Tento rozsudek byl doplněn usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2001 č. j. 2 Cmo 354/2000 – 68 ohledně soudního poplatku, zaplaceného žalobcem.

Odvolací soud vyšel především ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že leasingová smlouva ze dne 3. 5. 1991 uzavřená mezi stranami platně nevznikla, neboť v ní nebyl dostatečně určitým způsobem sjednán předmět plnění jako jedna z podstatných náležitostí vyžadovaných ustanovením § 153 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „hosp. zák.“), který ke vzniku smlouvy vyžadoval dohodu o předmětu a čase plnění. V důsledku neplatnosti leasingové smlouvy nevznikla od počátku žádné ze stran povinnost plnit. Platby poukazované žalobcem ve prospěch žalované odvolací soud rozdělil na dvě části, a to na platby uskutečněné v roce 1991 a platby uskutečněné v roce 1992. Jejich režim posuzoval odlišně, neboť od 1. 1. 1992 vstoupil v účinnost zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“). Odvolací soud se zabýval zejména námitkou promlčení, která byla žalovanou vznesena i před soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že nárok uplatněný žalobcem v řízení zahájeném dne 20. 2. 1997 je promlčen. Žalobce poskytl žalované předmětné částky na plnění neplatné smlouvy, čímž žalované vznikl neoprávněný majetkový prospěch podle ustanovení § 123 odst. 1 hosp. zák., který musí neprodleně vydat organizaci, na jejíž úkor byl prospěch získán. Lhůta pro uplatnění práva na vrácení neoprávněného plnění začala běžet neprodleně – tedy dnem následujícím po poskytnutí plnění. Promlčecí lhůta práva na vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle ustanovení § 131b odst. 2 hosp. zák. činí dva roky a začíná běžet ode dne, kdy se ten, kdo prospěch poskytl, dozvěděl o neoprávněném majetkovém prospěchu a o tom, kdo za něj odpovídá (subjektivní lhůta). Nejpozději se však právo promlčí do 10 let ode dne, kdy došlo k této události (objektivní lhůta). Vzhledem k neplatnosti leasingové smlouvy od samého počátku pro nedostatečné vymezení jejího předmětu, dospěl odvolací soud k závěru, že se na sporný případ vztahuje tříletá promlčecí lhůta, a pokud žalobce uplatnil své právo až v řízení zahájeném dne 20. 2. 1997, nelze mu částky poskytnuté v roce 1991 podle ustanovení § 131a hosp. zák. přiznat. Pokud jde o plnění poskytnuté žalobcem žalované v roce 1992, odkázal odvolací soud na ustanovení § 387 a násl. obch. zák., zvláště ustanovení § 394 odst. 2 obch. zák., podle kterého počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k plnění došlo. Promlčecí lhůta podle ustanovení § 397 obch. z. činí čtyři roky, a proto odvolací soud nemohl postupovat jinak, než akceptovat námitku promlčení i v případě plnění poskytnutého v době účinnosti obchodního zákoníku.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Dovolatel je přesvědčen, že se odvolací soud dopustil závažného pochybení v právním posouzení věci, když v rozporu s ustanovením § 763 odst. 1 a 2 obch. zák. rozdělil platby provedené podle leasingové smlouvy ze dne 3. 5. 1991 na období roku 1991 a roku 1992 s tím, že je to významné z hlediska právního posouzení uplatněného nároku. Vzhledem k ustanovení § 763 obch. zák. by měla být celá věc posouzena podle hospodářského zákoníku. Dovolatel je toho názoru, že z ustanovení § 131b odst. 2 hosp. zák. vyplývá, že promlčecí lhůta práva na vrácení bezdůvodného obohacení počíná běžet ode dne, kdy se oprávněný dozvěděl o bezdůvodném obohacení a o tom, kdo za ně odpovídá a nikoli neprodleně resp. dnem následujícím po poskytnutém plnění. Dovolatel se o neoprávněném prospěchu žalované dozvěděl až z potvrzujícího rozsudku Vrchního soudu ze dne 10. 10. 1996 č. j. 5 Cmo 499/95 – 46, který nabyl právní moci dne 9. 12. 1996. Do této doby dovolatel považoval, obdobně jako žalovaná, leasingovou smlouvu za platnou, což vyplývá i ze spisu. Tuto rozhodnou skutečnost pro posouzení promlčení odvolací soud pominul. Jestliže odvolací soud použil ustanovení § 131a hosp. zák., podle kterého pokud není v zákoně stanoveno jinak, je promlčecí lhůta tříletá a běží ode dne, kdy mohlo být právo uplatněno poprvé, učinil tak v rozporu s ustanovením § 131b odst. 2 hosp. zák., které se vztahuje na promlčení práva na vrácení bezdůvodného obohacení. Jestliže tedy dovolatel uplatnil právo na vrácení bezdůvodného obohacení žalobou dne 20. 2. 1997, k jeho promlčení nemohlo dojít. Pokud jde o posouzení plateb uskutečněných ve prospěch žalované v roce 1992, došlo ze strany odvolacího soudu k nesprávnému právnímu posouzení, když omylem aplikoval na zjištěný skutkový stav jiný právní předpis, než který měl správně použít. V souladu s ustanovení § 763 obch. zák. měl aplikovat již zmiňované ustanovení § 131b odst. 2 hosp. zák. Protože napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, navrhuje dovolatel, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se prostřednictvím právního zástupce vyjádřila k dovolání žalobce a zejména uvádí, že v dovolání je zcela pominuta skutečnost, že žalovaná z neplatné leasingové smlouvy žádné bezdůvodné obohacení (resp. neoprávněný majetkový prospěch) nezískala, neboť žalobce předmět leasingu několik měsíců užíval, z čehož mu plynul nezanedbatelný hospodářský prospěch a podnikatelský zisk. Pokud by soud vyhověl žalobci, došlo by paradoxně k bezdůvodnému obohacení na straně žalobce. Povinnost žalobce vrátit žalované vše, co podle leasingové smlouvy dostal, nebyla splněna pouze vrácením předmětu leasingu, ale také potřebou vypořádání hospodářského zisku, který žalobce z užívání předmětu leasingu měl. V této souvislosti žalovaná poukazuje na námitku započtení vzájemného nároku, kterou uplatnila již v odvolání, když zaplacené leasingové splátky považuje jako náhradu za užívání předmětu leasingu žalobcem. Požadavek žalobce na vydání neoprávněného majetkového prospěchu se podle žalované příčí dobrým mravům. O neplatnosti leasingové smlouvy se žalobce dozvěděl nejpozději v říjnu roku 1992, kdy přestal platit leasingové splátky a žalovaná leasingovou smlouvu vypověděla. Žalovaná pro případ, že dovolací soud dovolání vyhoví, poukazuje na okolnost, že v hospodářském zákoníku není opory pro přiznání žalobcem požadovaných 18 % úroků z prodlení, a navíc by byl takový nárok taktéž promlčen. Ze všech uvedených důvodů žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Jak je zřejmé z výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Českých Budějovicích, oddílu B, vložky 1248, v době po vydání rozhodnutí odvolacího soudu došlo u žalobkyně ke změně obchodní firmy z C. l., f.. a o.. spol., a. s. P. na S. L., a. s. Dovolací soud tuto změnu vyjádřil v označení žalobkyně v záhlaví tohoto rozsudku.

Nejvyšší soud konstatoval, že podané dovolání má náležitosti, předepsané zákonem (ustanovení § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a že je přípustné, poněvadž směruje proti rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), avšak dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Dovolací soud vyšel ze skutkových zjištění obou soudů, které nebyly zpochybněny žádným z účastníků. Přitom byl vázán rozsahem dovolání a uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.).

Základní spornou otázkou právního posouzení, uplatněnou dovolatelem, je otázka, zda a podle jakého právního předpisu je žalobcem uplatněné právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu promlčeno a od kterého okamžiku běží počátek promlčecí lhůty.

Podle ustanovení § 763 obch. zák. se právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona, řídí dosavadními předpisy (odstavec 1 věta druhá). Podle dosavadních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty, které začaly běžet přede dnem účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty pro uplatnění práv, která se podle předchozího odstavce řídí dosavadními předpisy, i když začnou běžet po účinnosti tohoto zákona (odstavec 2).

Z výše citovaného ustanovení je nepochybné, že vrácení plnění přijatého žalovanou v roce 1991, včetně jeho promlčení, se řídí hospodářským zákoníkem (jde o právní vztah z neoprávněného majetkového prospěchu vzniklý před 1. lednem 1992). Oproti tomu plnil-li žalobce žalované po 31. prosinci 1991 (aniž by šlo o plnění smluvního závazku), to jest vznikl-li právní vztah zakládající povinnost žalované přijaté plnění vrátit za účinnosti obchodního zákoníku, nutno podmínky pro vydání takto získaného bezdůvodného obohacení posuzovat (včetně běhu promlčecí doby) podle obchodního zákoníku, popř. při absenci takové úpravy podle zákoníku občanského (srov. § 1 odst. 2 obch. zák.).

V ustanovení § 123 hosp. zák. se určuje, že pokud organizace přijala plnění nebo jinak získala majetkový prospěch, které jí nenáleží, musí je neprodleně vydat organizaci, na jejíž úkor byly získány; přitom je povinna se řídit jejími pokyny.

Podle ustanovení § 131a hosp. zák. pokud není v zákoně stanoveno jinak, je promlčecí lhůta tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. U práv, která musí být uplatněna nejprve u povinného subjektu (např. reklamací), běží promlčecí lhůta ode dne, kdy bylo právo takto uplatněno. Podle ustanovení § 131b odst. 1 hosp. zák. promlčecí lhůta opakujících se plnění (např. plnění ve splátkách) počíná běžet ohledně jednotlivých částí plnění (splátek) ode dne jejich splatnosti. Stane-li se pro nesplnění některé části plnění splatným celý dluh, počne běžet promlčecí doba ode dne splatnosti nesplněné části plnění.

Promlčecí lhůta práva na náhradu škody podle ustanovení § 131b odst. 2 hosp. zák., činí dva roky a počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Právo na náhradu škody se však promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. To platí obdobně o promlčecí lhůtě práva na vydání neoprávněného majetkového prospěchu.

Podle ustanovení § 387 odst. 1 obch. zák. právo se promlčí uplynutím promlčecí doby stanovené zákonem a podle ustanovení § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky. V ustanovení § 391 odst. 1 obch. zák. se určuje, že u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu , nestanoví-li tento zákon něco jiného.

Žalobce uplatnil v řízení nárok na vydání neoprávněného majetkového prospěchu, který v žalobě vázal na zrušení smlouvy (ať již odstoupením nebo jiným způsobem zrušení jednostranným právním úkonem).

Jestliže však smlouva, jak to vyjádřil odvolací soud, v daném případě „platně nevznikla“, nešlo o skutečnost, která musela být úředně potvrzována, a to ani deklaratorním soudním rozhodnutím.

Není proto možno se ztotožnit s námitkou dovolatele, že o neplatnosti smlouvy, resp. o její neexistenci se dozvěděl teprve z rozsudku odvolacího soudu (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 1996 čj. 5 Cmo 499/95 - 46) v související věci mezi týmiž účastníky (v opačném procesním postavení) o zaplacení úroku z prodlení z nezaplacených resp. opožděně zaplacených leasingových splátek. Je namístě obecně zdůraznit, že absolutní neplatnost právního úkonu nebo jeho neexistence je objektivní skutečností a případný „určovací“ výrok soudního rozsudku takovou skutečnost pouze deklaruje.

O existenci nároku na vydání neoprávněného majetkového prospěchu a o tom, na čí straně tento prospěch vznikl (srov. § 131b odst. 2 hosp. zák.) se tak žalobce (v situaci, kdy smlouva účastníků pro absenci dohody o podstatných částech dle odvolacího soudu nevznikla), dověděl okamžikem poskytnutí plnění a od tohoto data začala běžet promlčecí doba práva na vydání neoprávněného majetkového prospěchu. Rovněž právo na vydání bezdůvodného obohacení mohlo být žalobcem uplatněno u soudu (srov. § 391 odst. 1 obch. zák.) ihned poté, co bylo plnění žalobcem žalované poskytnuto.

Pokud žalobce uplatnil nárok na vrácení neoprávněně získaného majetkového prospěchu resp. bezdůvodného obohacení teprve žalobou, podanou dne 20. 2. 1997, učinil tak po uplynutí promlčecích lhůt, ať již počítaných podle hospodářského zákoníku anebo podle obchodního zákoníku.

Existence vad, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nebyla shledána a dovolatel je ani nenamítal.

Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání zamítl jako nedůvodné s tím, že napadené rozhodnutí je správné (§ 243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 142 o. s. ř. v návaznosti na ustanovení § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. Žalobce neměl jako dovolatel úspěch a je povinen nahradit žalované náklady právního zastoupení. Náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování (vyjádření k dovolání) ve výši 25.780,- Kč (výše odměny je určena podle ustanovení § 10 odst. 3, § 3 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.) a jedné náhrady paušálních výdajů 75,- Kč (dle vyhl. č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 25.855,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 25. listopadu 2003

JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 25. November 2003