JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 539/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Ing. V. P., správce konkursní podstaty úpadce E., akciová společnost L. v likvidaci, zastoupeného JUDr. J. Z., advokátem proti žalované Č..s., zastoupené Mgr. J., advokátem o zaplacení částky 5 698 095,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 497/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2005 č. j. 2 Cmo 261/2004-131, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2005 č. j. 2 Cmo 261/2004-131 v rozsahu, ve kterém jím byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. července 2004 č. j. 19 Cm 497/2000-97 v části, ve které bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 5 298 330,10 Kč se 14% p.a. úrokem z částky 1 132 316,60 Kč od 2. 8. 1996 do zaplacení, z částky 2 622 402,20 Kč od 2. 11. 1996 do zaplacení, z částky 1 151 Kč od 2. 2. 1997 do zaplacení, z částky 1 151 Kč od 2. 5. 1997 do zaplacení, z částky 1 151 Kč od 2. 8. 1997 do zaplacení, z částky 1 151 Kč od 2. 11. 1997 do zaplacení, z částky 513 002,40 Kč od 29. 5. 1996 do zaplacení, z částky 513 002,40 Kč od 29. 8. 1996 do zaplacení, z částky 508 398,50 Kč od 29. 11. 1996 do zaplacení, z částky 1 151 Kč od 29. 2. 1997 do zaplacení, z částky 1 151 Kč od 29. 5. 1997 do zaplacení, z částky 1 151 Kč od 29. 8. 1997 do zaplacení a z částky 1 151 Kč od 29. 11. 1997 do zaplacení, a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a ve kterém jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. července 2004 č. j. 19 Cm 497/2000-97 v rozsahu, v němž byly žalované uloženy výše uvedené povinnosti, a ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem v pořadí druhým rozsudkem ze dne 14. července 2004 č. j. 19 Cm 497/2000-97 (poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. března 2004 č. j. 2 Cmo 149/2003-85 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. září 2001 č. j. 19 Cm 497/2000-54 pro jeho nepřezkoumatelnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení) uložil žalované zaplatit žalobci částku 5 698 095,70 Kč se 14% p. a. úrokem z prodlení z tam uvedených částek od 15. 1. 1996 do zaplacení, ve zbývající části žalobu zamítl, v rozsahu částečného zpětvzetí, učiněného podáním žalobce ze dne 8. 2. 2000, řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná prohlášením ze dne 1. 9. 1993 učiněným podle § 303 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) zajistila pohledávku, kterou měla K. b., a.s., vůči společnosti E., akciová společnost (nyní v konkursu, a proto dále též „úpadkyně“), ve výši 30 milionů Kč. Poté úpadkyně uzavřela dne 1. 2. 1994 jako pronajímatelka leasingovou smlouvou č. 4930288, kterou pronajala žalované jako nájemkyni 35 kusů valníkových návěsů značky K. a zavázala se za splnění sjednaných podmínek prodat je žalované. Další leasingovou smlouvou č. 4940338 z 28. 2. 1994 úpadkyně pronajala žalované jako nájemkyni 5 valníkových návěsů stejné značky s obdobným závazkem k jejich prodeji žalované. Součástí obou smluv byl splátkový kalendář a všeobecné smluvní podmínky. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaná se dohodami o poskytnutých službách z 1. 2. 1994 a 28. 2. 1994 zavázala zaplatit úpadkyni za služby spojené se zajištěním leasingu částky 1 268 737,10 Kč a 247 762,10 Kč a hradit je podle splátkového kalendáře. Podle všech splátkových kalendářů žalovaná s drobnými odchylkami plnila úpadkyni v letech 1994, 1995 a převážnou část roku 1996. Poté, co E., akciová společnost, vstoupila do likvidace, uzavřela dne 25. 3. 1996 s žalovanou dohodu, že žalovaná jako ručitelka jejího závazku vůči K. b., a.s., bude za ni poskytovat K. b., a.s., splátky úvěru a E., akciová společnost, bude tyto úhrady považovat za plnění závazků z uzavřených leasingových smluv (dohoda se netýkala pohledávek vzniklých z dohod o poskytnutých službách). Soud prvního stupně posoudil shora uvedené smlouvy podle § 269 odst. 2 ObchZ jako nepojmenované a posléze citovanou dohodu z 25. 3. 1996 podle § 534 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a jako dohodu o započtení podle § 580 ObčZ. Pro rozhodnutí sporu je podle soudu prvního stupně určující ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, podle něhož není po prohlášení konkursu započtení na majetek náležející do podstaty přípustné. Pokud se pohledávka žalované vůči úpadkyni konstituovala teprve tím, že žalovaná plnila K. b., a.s., z větší části (uhrazením částky 7 787 000 Kč dne 6. 9. 1996) až po prohlášení konkursu, pak k započtení pohledávky žalované, jejíž vznik spadá do období po prohlášení konkursu, dojít nemohlo. V důsledku toho se žalovaná pouze stala v rozsahu hodnoty plnění po prohlášení konkursu současně konkursní věřitelkou. Co se týče příslušenství uplatněných nároků, vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že v dohodách o poskytnutých službách nebyl smluvní úrok z prodlení sjednán, žalobci proto vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 369 a § 502 ObchZ. Na stejný úrok z prodlení má žalobce nárok i u leasingových smluv, neboť použitý termín „poplatek z prodlení ve výši 0,1 % denně“ posoudil soud prvního stupně jako neurčité, a proto neplatné ujednání.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. prosince 2005 č. j. 2 Cmo 261/2004-131 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části v bodech I (vyhovující výrok) a IV (náhrada nákladů řízení) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal jak skutková zjištění, tak právní hodnocení věci soudem prvního stupně jako správná. Taktéž odvolací soud posoudil dohodu z 25. 3. 1996 jako dohodu o převzetí plnění podle § 534 ObčZ a o započtení podle § 580 ObčZ, neboť součástí tohoto ujednání byla také dohoda o tom, že plnění poskytnuté společností E., akciová společnost, K. b., a.s., bude „považováno za plnění závazků vyplývajících z uzavřených leasingových smluv“. Oběma stranám byla přesně známa jak výše splátek úvěru společnosti E., akciová společnost, tak výše leasingových splátek, a proto se nejedná o právní úkon neplatný z důvodů neurčitosti nebo nesrozumitelnosti podle § 37 odst. 1 ObčZ, jak namítala žalovaná. Úhrada částky 7 787 000 Kč K. b., a.s., dne 6. 9. 1996 žalovanou představovala plnění z ručitelského závazku žalované, který podle § 303 ObchZ převzala, neboť podle § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 1997, by již započtení této pohledávky na majetek patřící do konkursní podstaty nebylo možné. Podle § 308 ObchZ tak vzniklo žalované právo věřitele na plnění vůči úpadkyni. Tuto svoji pohledávku mohla žalovaná uplatnit v konkursu, který byl na úpadkyni dne 22. 8. 1996 prohlášen. Závěr soudu prvního stupně, že existující pohledávka žalobkyně na zaplacení dlužných leasingových splátek a na zaplacení splátek z dohod o poskytnutých službách nezanikla započtením, je tedy podle odvolacího soudu správný. Odvolací soud nepřijal námitku žalované, že je dána překážka věci rozsouzené vyplývající z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 1999 č. j. 18 Cm 146/97-33, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalovaná není povinna plnit ručitelskou povinnost vůči K. b., a.s., od okamžiku prohlášení konkursu na úpadkyni a že K. b., a.s., není oprávněna toto plnění přijmout, a to vzhledem k tomu, že v tomto řízení nebylo rozhodováno o úhradě dlužných leasingových splátek a splátek z dohod o poskytnutých službách.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění podmínek § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž jako důvody uvádí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam spatřuje v přijetí závěrů soudy obou stupňů v rozporu s hmotným právem. U dohody z 25. 3. 1996 dovolatelka nejprve namítla, že otázka započtení měla být posuzována podle § 332 ObchZ a nikoliv podle občanského zákoníku, jak to učinily oba soudy, a to s ohledem na to, že vztah účastníků řízení založený leasingovými smlouvami byl posuzován jako obchodní závazkový vztah založený podle § 269 odst. 2 ObchZ, a měla být proto aplikována speciální ustanovení obchodního zákoníku. Dohoda sama nesplňuje požadavek určitosti stanovený v § 37 ObčZ pro právní úkony, neboť dohoda o vzájemném započtení pohledávek by měla obsahovat identifikaci pohledávek určených k započtení z hlediska jejich právního důvodu a jejich výše. K vlastním účinkům započtení je pak nutný projev vůle (kompenzační projev) tak, aby smluvní konsensus ohledně náležitostí právního úkonu byl perfektní. Takové vymezení podle názoru dovolatelky dohoda postrádá a nebyla zjištěna ani jakákoliv existence vzájemných projevů vůle směřujících k započtení pohledávek. Dovolatelka dále dovozuje, že vzájemné započtení pohledávek je přípustné za splnění podmínky, že pohledávky existují a že se vzájemně setkaly. V dané věci však žalovaná až do okamžiku plnění ručitelského závazku podle § 550 ObchZ neměla vůči žalobci pohledávku z titulu náhrady za poskytnuté plnění. Z toho vyplývá, že nedisponovala ke dni 25. 3. 1996 vůči úpadkyni žádnou pohledávkou, která by mohla být započítávána oproti pohledávce úpadkyně. I z toho důvodu je podle názoru dovolatelky posouzení předmětné dohody jako dohody o započtení vzájemně existujících pohledávek v rozporu s hmotným právem. Dovolatelka nesouhlasí také s hodnocením této dohody jako dohody o převzetí plnění. Nelze připustit, aby na jednu stranu vzájemné pohledávky žalobce a žalované zanikaly započtením, a přitom aby současně měla žalovaná i nadále povinnost plnit věřiteli žalobce. Jedná se o dvě alternativy, které se navzájem vylučují. Obě varianty posouzení jsou podle názoru dovolatelky taktéž v rozporu s hmotným právem. Podle dovolatelky projev vůle zahrnoval jedině a výlučně oboustranný konsensus na způsobu splnění závazků žalované z titulu uzavřených leasingových smluv. Úpadkyně souhlasila ve shodě a se souhlasem své věřitelky K. b., a.s., s tím, že závazek z titulu dlužných leasingových splátek bude vyrovnán způsobem dohodnutým v dohodě ze dne 25. 3. 1996. Nejednalo se tedy o zápočet, který ustanovení § 14 zákona o konkursu a vyrovnání nepřipouští. Dovolatelka zpochybnila i existenci jejího ručitelského závazku za plnění úpadkyně z úvěrové smlouvy, který měl vzniknout z jejího prohlášení z 1. září 1993. Z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 18 Cm 146/1997 však vyplývá, že vlastní smlouva o úvěru byla uzavírána až 18. října 1993, dovolatelka tedy přebírala ručení za závazek, který dosud neexistoval. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a že obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je v dané věci podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v části týkající se nároků uplatněných z leasingových smluv přípustné, neboť posouzení dohody uzavřené dne 25. 3. 1996 mezi akciovou společností E. a dovolatelkou odvolacím soudem je v rozporu s hmotným právem.

Dovolání je tudíž v této části i důvodné.

Nejvyšší soud poté posoudil dovolání z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jimiž je podle § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.

Dovolatelce je nejprve nutno přisvědčit v tom, že závazkový vztah účastníků řízení založený oběma leasingovými smlouvami je vztahem obchodněprávním, a to především proto, že při uzavření těchto smluv bylo ve smyslu § 261 odst. 1 ObchZ s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že se týká podnikatelské činnosti jejich účastníků. Účastníci se navíc v obou smlouvách dohodli, že se jejich vztah bude řídit obchodním zákoníkem odkazem na § 492 a násl. ObchZ (srov. článek 12 smlouvy č. 4288/93 a článek 18 smlouvy č. 4940338).

Nejvyšší soud sdílí také další názor dovolatelky, podle něhož nelze považovat předmětnou dohodu společnosti E., akciová společnost, a dovolatelky ze dne 25. 3. 1996 za dohodu a převzetí plnění podle § 534 ObčZ a o započtení podle § 580 ObčZ.

Z rozhodnutí odvolacího soudu nelze zjistit, jakým postupem dospěl odvolací soud k výše uvedenému závěru ohledně dohody z 25. 3. 1996, jakými úvahami se řídil a které skutečnosti považoval za rozhodující pro právní závěry, které přijal.

V případě, že odvolací soud dospěl k závěru, že z předmětné dohody nevyplývá jednoznačný obsah práv a závazků, měl provést její výklad podle § 35 ObčZ a § 266 ObchZ; měl přitom postupovat podle § 266 odst. 1 ObchZ, podle kterého platí pro obchodněprávní vztahy základní výkladové pravidlo spočívající ve zjištění úmyslu toho, kdo jednal. Vždy se však podle § 266 odst. 3 ObchZ vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci.

Co bylo úmyslem jednajících stran, lze vyčíst již ze samotného označení této dohody jako „zápis z jednání o dalším postupu v plnění leasingových smluv uzavřených mezi E. L. a.s. a Č., Ú. n. L. a.s.“. Účastníci leasingových smluv, které jsou v této dohodě mimochodem upřesněny také čísly těchto smluv a jejich předměty („č. 4930288 – 35 ks valníkových návěsů, č. 4940338 – 5 ks valníkových návěsů“), tedy chtěli uzavřením této dohody sjednat jiný způsob zániku závazku k placení leasingových splátek žalovanou, aniž by přitom došlo ke změně ostatních sjednaných smluvních povinností. Způsob zániku závazku k placení těchto splátek byl sjednán pod body 1 a 2 dohody tak, že žalovaná bude „na základě výzvy K. J. vůči ručiteli nadále hradit splátky k poskytnutému úvěru pro E. a.s., a to na určený účet K. J. E. a.s. bude považovat tyto úhrady za plnění závazků vyplývajících z uzavřených leasingových smluv výše uvedených ze strany Č. a.s.“ O úmyslu stran svědčí i okolnosti, které účastníky předmětných leasingových smluv přiměly k uzavření předmětné dohody ze dne 25. 3. 1996, a které jsou přímo v dohodě konstatovány. Jednalo se o vstup společnosti E., akciová společnost L., do likvidace a neplnění jejích závazků vůči K. b., a.s., ze smlouvy o úvěru, který jí poskytla „na realizaci výše uvedených leasingových smluv při ručení poskytnutého úvěru na základě prohlášení ručitele ze strany Č. Ú. n. L. a.s.…“. Uvedeným postupem promítnutým do dohody z 25. 3. 1996 chtěli účastníci leasingových smluv dosáhnout změny způsobu zániku závazku k placení leasingových splátek tak, aby byly současně plněny závazky jak leasingového nájemce z leasingových smluv, tak závazky dlužníka z úvěrové smlouvy. To, že účastníci nezamýšleli žádný jiný právní účinek, než změnu způsobu zániku závazku k placení leasingových splátek, vyplývá z části dohody označené jako 3/, v níž její účastníci potvrdili, že „po úplném uhrazení závazků E. a.s. vůči K. J. …. provede … předání leasingového předmětu do majetku Č. a.s.“ Že nejde o dohodu o převzetí plnění podle § 534 ObčZ, vyplývá též z toho, že žalovaná měla nadále plnit svůj ručitelský závazek vůči K. b., a.s.

Z vlastního obsahu předmětné dohody z 25. 3. 1996, úmyslu jejích účastníků i okolností jejího uzavření nelze rovněž dovodit, že by její účastníci zamýšleli vzájemně započítávat své pohledávky, a proto nemohlo dojít k uzavření dohody v tomto smyslu, jak nesprávně uzavřel odvolací soud. Navíc v době uzavření dohody neměla žalovaná vůči úpadkyni žádnou pohledávku, kterou by mohla započíst; tato pohledávka vznikala vždy až poté, kdy žalovaná plnila vůči bance svůj ručitelský závazek.

Pokud bylo mezi účastníky dohodnuto, že za plnění závazků žalované vyplývajících z uzavřených leasingových smluv se považují její platby K. b., a.s., na úvěr zajištěný ručitelským závazkem žalované, šlo o dohodu ve smyslu ustanovení § 572 odst. 2 ObčZ, podle které závazek žalované z leasingových smluv se ruší (aniž by vznikl nový závazek). Tato dohoda byla ovšem učiněna s odkládací podmínkou, že ke zrušení závazku žalované z leasingových smluv dojde v okamžiku, kdy žalovaná jakožto ručitelka na základě výzvy K. b., a.s., uhradí splátky úvěru poskytnutého úpadkyni, a to vždy v rozsahu této úhrady. Tím, že odvolací soud dospěl k jinému závěru, je jeho právní posouzení věci nesprávné. V důsledku tohoto nesprávného právního posouzení věci odvolací soud pak již neposuzoval, zda zaplacení částky 7 787 000 Kč K. b., a.s., žalovanou dne 6. 9. 1996 lze považovat za plnění ručitelského závazku vzhledem k ustanovení § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění účinném k tomuto datu.

Neopodstatněná je však námitka žalované, že ke vzniku ručitelského závazku žalované nemohlo dojít z důvodu, že ručitelské prohlášení učinila žalovaná dne 1. 9. 1993, smlouva o úvěru však byla uzavřena až dne 18. 10. 1993. Podle ustanovení § 304 odst. 2 ObchZ lze totiž ručením zajistit i závazek, který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky.

Soud prvního stupně navíc řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť ve výroku svého rozsudku uložil žalované, aby zaplatila žalobci žalovanou částku s úrokem ve výši uvedené v tomto výroku, ač se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení. Odvolací soud pak tím, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, aniž tuto vadu odstranil, zatížil řízení stejnou vadou.

Nejvyšší soud poté přistoupil k posouzení zbývající části dovolání, kterou dovolatelka napadá tu část rozsudku odvolacího soudu, kterou byla potvrzena její povinnost uhradit dosud nezaplacené splátky sjednané v dohodách o poskytnutých službách. Z dovolání však nevyplývá, že by dovolatelka vznesla nějaké námitky proti této části rozsudku odvolacího soudu a zpochybňovala jeho správnost, a protože dovolací soud je podle § 242 odst. 2 o. s. ř. zásadně vázán rozsahem dovolacích návrhů, nelze než uzavřít, že v této části nemá rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam. Dovolání je proto v této části nepřípustné.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v části týkající se nároků z leasingových smluv z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v této části zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud v odpovídajícím rozsahu podle § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Ve zbývající části dovolání jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c ) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. května 2007

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu

Vydáno: 22. May 2007