JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 525/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce České republiky – Ministerstva obrany, jehož jménem vystupuje pověřený pracovník Vojenského úřadu pro právní zastupování Ministerstva obrany, proti žalovanému D. B., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 886.072,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 8 C 80/2005, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 18. 10. 2005, č. j. 15 Co 610/2005-88, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Dovolání žalovaného se odmítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15.829,- Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 16. 6. 2005, č. j. 8 C 80/2005-54, ve znění usnesení ze dne 11. 8. 2005, č. j. 8 C 80/2005-71 a usnesení ze dne 30. 11. 2005, č. j. 8 C 80/2005-98, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 501.750,- Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 75.025,97 Kč od 5. 2. 2005 do 7. 2. 2005 a 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 501.750,- Kč od 12. 10. 2004 do zaplacení (výrok I.), dále žalobu v části týkající se částky 75.025,97 Kč zamítl (výrok II.), řízení v části týkající se zaplacení 309.296,63 Kč a úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 5. 2. 2005 do zaplacení a uvedeného úroku z prodlení z částky 384.322,60 Kč od 17. 12. 2003 do 4. 2. 2005 zastavil (výrok III.) a poté soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení (výrok IV. a V.).

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 18. 10. 2005, č. j. 15 Co 610/2005-88, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 501.750,- Kč a ve výroku, jímž byla žaloba částečně zamítnuta ohledně částky 75.025,97 Kč. Odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se povinnosti zaplatit žalobci úrok z prodlení tak, že žalovanému uložil zaplatit 3 % úrok z prodlení ročně (namísto 15 %) z částky 501.750,- Kč od 15. 10. 2004 do zaplacení, odvolací soud dále odvolání žalobce týkající se povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 15 % úrok z prodlení z částky 75.025,97 Kč od 5. 2. 2005 do 7. 4. 2005 odmítl a dále vyslovil, že výrok rozsudku soudu prvního stupně o částečném zastavení řízení zůstává nedotčen a poté odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že v kupní smlouvě ze dne 21. 5. 2003 a jejím čl. IX. odst. 5 si účastníci sjednali, že v případě nezaplacení některé části kupní ceny zboží v dohodnutém termínu bude kupující (žalovaný) povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 15 % z kupní ceny zboží. Podle čl. III. kupní smlouvy činila kupní cena částku 3,345.000,- Kč a byla rozdělena na dvě stejné části, přičemž prodávajícímu vzniklo právo vyúčtovat 1,672.500,- Kč dnem uzavření kupní smlouvy a zbývající část kupní ceny ve stejné výši byl kupující povinen uhradit po převzetí zboží na základě vystavených faktur se lhůtou splatnosti 28 dní (čl. V. odst. 1 až 3 smlouvy). Vzhledem k tomu, že druhá část kupní ceny nebyla uhrazena ve lhůtě splatnosti, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce právem požaduje zaplacení smluvní pokuty ve výši 501.760,- Kč. K námitkám žalovaného dále odvolací soud uvedl, že smluvní pokutu lze sjednat stanovením procentní sazby z kupní ceny a dále neshledal, že by sjednaná výše smluvní pokuty byla v rozporu s dobrými mravy. Taktéž se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který neshledal důvody pro snížení smluvní pokuty dle § 301 obch. zák.

Správným shledal odvolací soud i výrok, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 75.025,97 Kč, neboť žalovaný tím plnil na zbývající nezaplacenou druhou část kupní ceny (zbývalo zaplatit 375.000,- Kč), což vyplývá z toho, že žalovaný u této platby uvedl variabilní symbol náležející k faktuře, jíž byla vyúčtována druhá část kupní ceny a tím žalovaný určil, co chtěl touto splátkou zaplatit (§ 330 odst. 1 a 2 obch. zák.).

Odvolací soud neshledal správným výrok, jímž byl žalobci přiznán úrok z prodlení ve výši 15 % ročně ze smluvní pokuty ve výši 501.750,- Kč od 12. 10. 2004 do zaplacení. V čl. IX. odst. 4 kupní smlouvy byl tento úrok sjednán pro případ prodlení s úhradou účetního dokladu, který se vystavoval jen pro zaplacení části kupní ceny, nikoliv pro případ prodlení s úhradou smluvní pokuty. Úrok z prodlení proto může být ve výši dle ustanovení § 369 obch. zák. a vyhl. č. 142/1994 Sb. a v tomto konkrétním případě činil 3 % ročně. V této části byl proto rozsudek soudu prvního stupně změněn.

Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení před soudy tak, jak bylo uvedeno shora.

Dovoláním ze dne 2. 2. 2006 napadl žalobce shora uvedený rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně částky 75.025,97 Kč a s tím související výrok, jímž bylo odmítnuto odvolání žalobce ohledně povinnosti žalovaného zaplatit mu 15 % úrok z prodlení z částky 75.025,97 Kč za prodlení od 5. 2. 2005 do 7. 2. 2005 s tím, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).

Z obsáhlého odůvodnění dovolání žalobce zejména vyplývá, že za nesprávné právní posouzení věci pokládá závěr odvolacího soudu spočívající v tom, že pokud žalovaný ve splátce druhé části kupní ceny uvedl variabilní symbol faktury, jíž byla tato část kupní ceny vyúčtována, určil tím ve smyslu § 330 odst. 2 obch. zák., že platí na kupní cenu, nikoliv na její příslušenství. Podle dovolatele je tato otázka pro vedení sporu zásadní.

V dovolání dále dovolatel vyložil své názory na aplikaci ustanovení § 330 obch. zák. a setrval na stanovisku, že na základě jeho sdělení na faktuře ze dne 13. 9. 2004, č. 041800513 nedošlo ke změně kupní smlouvy v tom směru, že by se žalobce se žalovaným dohodli na započtení splátek nejdříve na jistinu.

Dovolatel dále vyložil své názory na uvedení variabilního symbolu na fakturách při bezhotovostní platbě a zejména uvedl, že tento symbol napomáhá k rozlišení druhu nebo důvodu platby (zač je placeno) a často je tvořen číslem faktury, která je příslušnou platbou placena. V daném případě byla fakturou č. 031 800 673 ze dne 23. 10. 2003 vyúčtována druhá část kupní ceny (1,672.500,- Kč) se splatností 20. 11. 2003 a protože žalovaný tuto částku nezaplatil včas, vznikl bez dalšího žalobci nárok na úrok z prodlení a závazek žalovaného se po lhůtě splatnosti zvýšil o úrok z prodlení. Poskytnutá splátka na vyfakturovanou kupní cenu po uplynutí lhůty splatnosti se proto podle názoru dovolatele musí započíst nejprve na příslušenství a poté na jistinu a odkazem na variabilní symbol faktury se neurčuje, zda je placena jistina či příslušenství. Dovolatel je proto toho názoru, že má nárok na zaplacení částky 75.025,97 Kč včetně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně od 8. 2. 2005 do zaplacení. V souvislosti s tím dovolatel uvedl, že soud prvního stupně nerozhodl o celém předmětu řízení, a to ani po opravě rozsudku usnesením ze dne 30. 11. 2005, č. j. 8 C 80/2005-98, neboť bylo rozhodnuto o úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 75.025,97 Kč do 7. 2. 2005, nikoliv do zaplacení.

S ohledem na uvedené dovolatel navrhuje, aby dovolací soud v dovoláním napadeném rozsahu zrušil rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovoláním ze dne 26. 1. 2006 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu v části, v níž tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 501.750,- Kč s tím, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Za otázku zásadního právního významu dovolatel považuje to, zda je „platné ujednání o smluvní pokutě, jestliže výše smluvní pokuty za pozdní zaplacení kupní ceny byla stanovena pevnou částkou z celkové kupní ceny zboží bez ohledu na to, v jakém rozsahu bude případně porušena smluvní povinnost, tedy v jaké části nebude kupní cena včas zaplacena“.

V odůvodnění dovolání žalovaný dále zejména uvedl, že v řízení před soudy obou stupňů namítal, že z čl. IX. odst. 5 kupní smlouvy ze dne 23. 5. 2003 lze dovodit, že smluvní pokuta ve výši 15 % byla sjednána jen z části kupní ceny, s jejíž úhradou byl žalovaný v prodlení, nikoliv z celé kupní ceny. Dále žalovaný nesouhlasí s názorem soudů, že smluvní pokuta sjednaná v daném případě bez ohledu na rozsah porušení závazku ve výši 504.750,- Kč je platným ujednáním, není nepřiměřeně vysoká a neodporuje dobrým mravům, popř. zásadám poctivého obchodního styku. Ujednání „pevné výše smluvní pokuty“ pro případ porušení peněžitého závazku v jakékoliv výši“ je podle názoru žalovaného v rozporu s ustanovením § 39 obč. zák. a § 264 a 265 obch. zák.

Dovolatel dále pokládá srovnání s ujednáním o smluvní pokutě v případě překročení termínu zhotovení díla za nevhodné. Poukazuje dále na skutečnost, že v řízení nebylo prokázáno, že by existovaly okolnosti, které by odůvodňovaly takovéto sjednání smluvní pokuty a že by při porušení závazku žalovaným hrozilo nebezpečí vážných důsledků. Nepřiměřenost sjednané výše smluvní pokuty vyplývá podle dovolatele i z toho, že v kupní smlouvě byly sjednány poměrně vysoké úroky z prodlení (15 % ročně) pro případ porušení peněžitého závazku.

Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části a věc vrátil k dalšímu řízení.

V podání ze dne 28. 2. 2006 se k dovolání žalobce vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření zejména uvedl, že v posuzované věci není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť otázka vymezená žalobcem v dovolání (určení závazku, na nějž je placeno, uvedením variabilního symbolu faktury) není otázkou zásadního právního významu, protože obdobná otázka byla již opakovaně řešena a soudy obou stupňů ji vyřešily v souladu s hmotným právem. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1291/2003, jehož právní závěry lze vztáhnout i na určení, zda dlužník poskytl plnění nejdříve na jistinu nebo na jeho příslušenství.

K věci samé žalovaný ve vyjádření uvedl, že dne 7. 2. 2005 zaplatil žalobci částku 375.000,- Kč, kterou označil variabilním symbolem 31800673, jenž byl uveden ve faktuře žalobce z 23. 10. 2003, kterou mu byl vyúčtován doplatek kupní ceny a uvedená částka odpovídala nedoplatku kupní ceny. Z toho je podle žalovaného zřejmé, že jeho vůli bylo splnit právě nedoplatek kupní ceny dle uvedené faktury, v níž jiné nároky žalobce nebyly uvedeny. Určení toho, co bylo hrazeno, projevil žalovaný ve smyslu § 330 odst. 1 a 2 obch. zák. tím, že poskytl žalobci plnění, jež odpovídalo nedoplatku jistiny dluhu (kupní ceny), i když přicházel v úvahu i závazek plnit úroky z prodlení, jehož plnění je nedotčeno. Uvedené akceptoval i žalobce, neboť poté, co byla dne 7. 2. 2005 zaplacena jistina, vyúčtoval dne 28. 2. 2005 úroky z prodlení, přičemž vycházel z doplacení jistiny dne 7. 2. 2005.

Žalovaný s ohledem na uvedené proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, popř. jej zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatoval, že dovolání žalobce i žalovaného byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, obsahují stanovené náležitosti a dovolatelé jsou řádně zastoupeni advokáty a jimi byla dovolání sepsána (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

Dovolací soud se poté zabýval přípustností dovolání, a to i s přihlédnutím k tomu, že dovolatelé vycházejí z toho, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a mají za to, že jimi napadené části rozhodnutí mají po právní stránce zásadní význam.

Obecně lze uvést, že dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

Dovolání žalobce ani žalovaného není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tedy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z hlediska přípustnosti dovolání dle tohoto ustanovení je tak možno posuzovat jen otázky právní a proto způsobilým dovolacím důvodem jsou pouze námitky spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

Pro posouzení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto nemohou být relevantní námitky směřující proti nesprávnostem skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), popř. proti tzv. jiným vadám řízení [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ].

Dovolací soud je dle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř., s výjimkou určitých vad řízení, vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl v dovolání obsahově vymezen a pro závěr, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoliv, jsou rozhodné jen otázky, které byly v dovolání napadeny, přičemž se musí jednat o otázky, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.

V případě dovolání žalobce lze, stručně vyjádřeno, za jím označenou otázku zásadního právního významu pokládat aplikaci ustanovení § 330 odst. 2 obch. zák., konkrétně, zda při bezhotovostní platbě je určením (ve smyslu uvedeného ustanovení) na co je placeno (jistinu či příslušenství) uvedení variabilního symbolu faktury, jíž byla vyúčtována dlužníkovi jistina.

Podle § 330 odst. 2 obch. zák. při plnění peněžitého závazku se započte placení nejprve na úroky a potom na jistinu, neurčí-li dlužník jinak.

Určení závazku, která má být splněn je jednostranným úkonem dlužníka, aniž by byla v ustanovení § 330 obch. zák. stanovena jeho forma, popř. jeho náležitosti či obsah. Základním požadavkem proto je, aby tento úkon byl určitý a srozumitelný, tedy aby z něho jednoznačně vyplývala identifikace závazku, který je dlužníkem určen k plnění.

Vzhledem k tomu, že plnění dluhu je též jednostranným úkonem dlužníka, jímž dlužník projevuje vůli plnit povinnost vyplývající ze závazku, je plněn ten z více závazků, který dlužník při plnění nejen vysloveně označí, ale i ten závazek, bylo-li dlužníkem určení závazku provedeno jinak, např. bylo plněno ve výši odpovídající jednomu z dluhů (viz. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1291/2003).

V posuzovaném případě žalovaný dne 7. 2. 2005 zaplatil žalobci částku 375.000,- Kč, která představovala nedoplatek na druhou část kupní ceny (viz. sdělení uvedené v „penalizační faktuře“ ze dne 13. 9. 2004, č. 041 800 513). V platebním dokladu žalovaný uvedl variabilní symbol faktury ze dne 23. 10. 2003 č. 031 800 673, již byla vyúčtována druhá část kupní ceny ve výši 1,672.500,- Kč.

Dospěl-li odvolací soud za uvedeného skutkového stavu k závěru, že žalovaný plnil na nedoplatek druhé části kupní ceny, je jeho závěr správný, neboť v daném případě byl ve smyslu ustanovení § 330 odst. 1 a 2 obch. zák. žalovaným určen závazek, na nějž plní, a to výslovně (uvedením variabilního symbolu faktury, v níž byla vyúčtována kupní cena), popř. i jinak (výší nedoplatku kupní ceny).

Dovolací soud vzhledem k tomu, že právní posouzení uvedené otázky je v souladu s hmotným právem a judikaturou dovolacího soudu, konstatoval, že dovolání žalobce není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nemůže být též založena námitkou, že soud prvního stupně nerozhodl o celém předmětu řízení, neboť tím byla uplatněna tzv. jiná vada řízení, která není způsobilá založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pokud jde o dovolání žalovaného, směřuje proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit mu smluvní pokutu ve výši 501.750,- Kč.

Za otázku zásadního právního významu (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) označil žalovaný to, zda je „platné ujednání o smluvní pokutě, jestliže výše smluvní pokuty za pozdní zaplacení kupní ceny byla stanovena pevnou částkou z celkové kupní ceny zboží bez ohledu na to, v jakém rozsahu bude případně porušena smluvní povinnost, tedy v jaké části nebude kupní cena včas zaplacena“. Žalovaný se v podrobnostech domnívá, že ujednání obsažené v čl. IX. odst. 5 kupní smlouvy z 23. 5. 2003 lze vyložit tak, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 15 % se vypočte z části kupní ceny, s jejímž zaplacením byl žalovaný v prodlení.

V čl. IX. odst. 5 kupní smlouvy č. 031 807 062 ze dne 23. 5. 2003 si účastníci mj. ujednali, že „Pro případ nezaplacení některé z částí kupní ceny zboží v dohodnutém termínu, sjednávají smluvní strany, kromě úroků z prodlení i smluvní pokutu ve výši 15 % z kupní ceny zboží“.

V kupní smlouvě ze dne 23. 5. 2003 byla sjednána cena zboží v částce 3,345.000,- Kč (čl. III.), která měla být placena ve dvou částech po 1,672.500,- Kč (čl. V.). Žalovaný byl v prodlení se zaplacením druhé části kupní ceny, a to v částce ve výši 375.000,- Kč a za prodlení se zaplacením této částky žalobce vyúčtoval smluvní pokutu ve výši 501.750,- Kč, tj. 15 % z celé kupní ceny (3,345.000,- Kč).

Z hlediska v dovolání vymezené právní otázce zásadního právního významu (výklad a platnost ujednání o smluvní pokutě stanovené pevnou částkou za prodlení se zaplacením kupní ceny, popř. její části), dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud vyložil ujednání obsažené v čl. IX. odst. 5 smlouvy správně (§ 35 odst. 2 a § 266 odst. 1 a 2 obch. zák.), když dovodil, že tímto ujednáním bylo sjednáno, že smluvní pokutu je třeba vypočíst z celé výše kupní ceny a není rozhodné, zaplacením jaké části kupní ceny byl žalovaný v prodlení. Taktéž je správný názor odvolacího soudu, že není vyloučen takovýto způsob sjednání smluvní pokuty a z tohoto hlediska je nutné pokládat ujednání o smluvní pokutě za platné.

Žalovaný v dovolání dále namítal, že sjednaná výše smluvní pokuty je ve vztahu k porušení peněžitého závazku, je-li závazek porušen jen z části či nepatrně, v rozporu s ustanovením § 39 obč. zák. a § 264 a 265 obch. zák. (v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku) a nemělo by požívat právní ochrany a zároveň se sjednaná smluvní pokuta jeví jako nepřiměřeně vysoká.

Odvolací soud dospěl v posuzovaném případě k názoru, že sjednaná výše smluvní pokuty není v rozporu s dobrými mravy ani s obchodními zvyklostmi či zásadami poctivého obchodního styku.

V daném případě byla sjednána smluvní pokuta ve výši 15 % z kupní ceny zboží, aniž by se event. postihovala doba prodlení či rozlišovala výše částky při částečném plnění, s níž byl dlužník v prodlení, která činila 3,346.000,- Kč. Výše smluvní pokuty dohodnutá v kupní smlouvě z 23.5.2003 proto s ohledem na hodnotu zajišťované povinnosti nemůže být pokládána, posuzováno k okamžiku sjednání, za absolutně neplatné ujednání pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 39 obč. zák., popř. za sjednání nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty a právní názor odvolacího soudu je proto správný.

V dané věci je třeba mít na paměti, že je-li právní úkon v rozporu s dobrými mravy, jde o absolutní neplatnost tohoto úkonu dle ustanovení § 39 obč. zák.

Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., popř. § 265 obch. zák. se týká již výkonu práv a povinností, je-li např. tento výkon práva v rozporu s dobrými mravy, popř. poctivým obchodním stykem, nepožívá takovýto výkon práva právní ochrany.

K uplatněné námitce dovolatele, že peněžitý závazek byl porušen jen zčásti (k úhradě zbývalo zaplatit 375.000,- Kč) a proto je sjednaná výše smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy a poctivým obchodním stykem, je třeba uvést, že žalovaný měl na základě faktury č. 031800677 zaplatit žalobci druhou část kupní ceny ve výši 1,672.500,- Kč do 20. 11. 2003. Žalovaný dne 19. 11. 2003 zaplatil částku 800.000,- Kč, dne 16. 12. 2003 zaplatil další částku ve výši 497.500,- Kč a dne 7. 2. 2005 zaplatil zbývající část kupní ceny ve výši 375.000,- Kč.

Výkon práva na zaplacení sjednané smluvní pokuty lze v daném případě posuzovat z hlediska zásad poctivého obchodního styku (dobrých mravů). Pokud odvolací soud, jak již bylo uvedeno, shledal, že výkon práva na zaplacení sjednané smluvní pokuty není v rozporu s poctivým obchodním stykem, je jeho závěr správný, a to zejména i s ohledem na to, že žalovaný sjednanou druhou část kupní ceny platil po částech, byl v prodlení se zaplacením poslední částky ve výši 375.000,- Kč po značnou dobu (od 20. 11. 2003 do 7. 2. 2005).

Pokud jde o aplikaci ustanovení § 301 obch. zák. (snížení smluvní pokuty), a to vzhledem k tomu, že smluvní pokutou bylo v konečném důsledku postihováno nezaplacení jen části kupní ceny (375.000,- Kč), soudy obou stupňů dospěly k názoru, že snížení smluvní pokuty není namístě a s tímto názorem se dovolací soud ztotožňuje. K tomu je možné ještě poznamenat, že s ohledem na zajišťovanou povinnost (včasné zaplacení celé kupní ceny) se sjednaná výše smluvní pokuty nejeví jako nepřiměřená a soud je oprávněn snižovat pouze nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu.

Dovolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil žalovaným vymezené právní otázky v souladu s hmotným právem a proto nedovodil, že by dovolání bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. a § 218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání žalobce i žalovaného, v rozsahu jejich dovolání, odmítl pro jejich nepřípustnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a a s ohledem na to, že dovolání žalobce a žalovaného byla odmítnuta a žalovaný se k dovolání žalobce vyjádřil tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému k rukám jeho advokáta částku 15.829,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1, odst. 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, § 13 odst. 1 a § vyhl. č. 177/1996 SB., ve znění účinném do 31. 8. 2006).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. října 2007

JUDr. Ing. Jan Hušek

předseda senátu

Vydáno: 25. October 2007