JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 483/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně P. Č. N. H. A. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. T., zast. advokátem, za účasti vedlejšího účastníka společnosti E. ČR, spol. s r.o., o zaplacení 1,252.000,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 107/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2005, č.j. 11 Cmo 201/2005-103, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2005, č.j. 11 Cmo 201/2005-103, se ve výroku II. a souvisejícím výroku III. o nákladech řízení zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 1. 2005, č.j. 14 Cm 107/2004-67, ve znění usnesení ze dne 4. 1. 2006, č.j. 14 Cm 107/2004-112 zamítl žalobu o zaplacení částky 1,252.000,- Kč s přísl. a dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému a vedlejšímu účastníku náklady řízení.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 11. 2005, č.j. 11 Cmo 201/2005-103 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (výrok II.) a dále nepřipustil změnu žaloby, jíž bylo požadováno zaplacení dalších úroků z prodlení (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému a vedlejšímu účastníku náklady odvolacího řízení (výrok III.) a soudu prvního stupně nařídil provedení opravy jeho rozsudku v záhlaví, ve výroku I. a v odůvodnění ohledně předmětu řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok, tj. zaplacení dalších úroků z prodlení za dobu od 13. 6. 2001 do 8. 7. 2003 a odkázal na ust. § 216 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále jen „o. s. ř.“).

Dále odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil, že žalobce uzavřel s vlastníkem hotelu (vedlejší účastníkem) mandátní smlouvu ze dne 23. 9. 1998. Ve smlouvě se žalobce zavázal zařizovat pro mandanta (vlastníka) na jeho účet komplexní zajišťování obsazení a provozu ubytovacích a stravovacích zařízení hotelu E. v P.; žalobce tak neprovozoval hotel na své náklady. Veškeré prostředky získané žalobcem (mandatářem) při plnění mandátní smlouvy, měl žalobce převádět na bankovní účet mandanta. Mandatář nebyl povinen zařizovat záležitosti mandanta osobně a s ohledem na to žalobce uzavřel se žalovaným dne 1. 4. 2000 dohodu o spolupráci, jejímž předmětem byly činnosti na úseku ubytování. Dále byla mezi těmito subjekty uzavřena další – ústní – dohoda z května 2000, která navazovala na dohodu z 1. 4. 2000 o podmínkách ubytování filmového štábu akce E. – B. r.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku dále uvedl, že mezi účastníky není sporné, že žalobce měl vůči žalovanému pohledávku ve výši 1.252.000,- Kč z důvodu ubytování filmařů v rámci akce „E. – B. r.“ v hotelu E. Žalobce byl povinen veškeré získané prostředky odvádět na účet mandanta (vedlejšího účastníka). Pokud žalovaný prokázal, že tuto povinnost splnil za žalobce s tím, že vědomě plnil za žalobce zaplacením celkem částky 1,252.000,- Kč vlastníku hotelu, žalobce se tím bezdůvodně obohatil na úkor žalovaného (§ 454 obč. zák.) a žalovanému tak vznikla vůči žalobci pohledávka ve stejné výši. Dopisem ze dne 5. 2. 2001 proto žalovaný žalobci sdělil, že mají vůči sobě pohledávky v uvedené výši, neboť žalobce měl vůči žalovanému pohledávku 1,252.000,- Kč za ubytování filmařů na akci E. – B. r. (kterou byl povinen převést vedlejšímu účastníkovi) a v dopise výslovně uvedl, že svou pohledávku započítává vůči pohledávce žalobce.

Na základě uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že žalobcova pohledávka zanikla započtením podle § 580 obč. zák. a proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí dále odvolací soud odkázal na judikaturu (R 1/1979, rozhodnutí NS sp. zn. 33 Cdo 974/98), v níž byla řešena aplikace ust. § 454 obč. zák. o bezdůvodném obohacení vzniklém plněním za jiného.

Dovoláním ze dne 17. 2. 2006 napadl žalobce shora uvedený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zaplacení 1,252.000,- Kč s přísl. s tím, že toto rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a dovolání je proto přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

V dovolání dovolatel za otázku zásadního právního významu pokládal to, zda je bezdůvodně obohacen ten (žalobce), za nějž bylo plněno dlužníkem (žalovaným) třetí osobě (vedlejšímu účastníku), a to předtím, než vznikla pohledávka třetí osoby vůči dlužníkovu věřiteli (žalobci). Podle dovolatele jde o otázku, kterou Nejvyšší soud dosud neřešil, a to ani v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 973/98, popř. nebylo řešeno ani ve stanovisku uveřejněném pod R 1/1979 a odvolací soud podle dovolatele opomenul, že žalovaný poskytl plnění třetí osobě bez dlužníkova souhlasu v době, kdy závazek věřitele (žalobce) ve vztahu k třetí osobě ještě nevznikl.

Dovolatel v dovolání dále popsal podrobněji svoje názory na aplikaci ust. 454 obč. zák., postup upravený v mandátní smlouvě, včetně praxe, která existovala mezi žalobcem a vedlejším účastníkem. V závěru dovolání dovolatel uvedl, že odvolací soud pochybil, pokud dospěl k závěru, že plněním žalovaného třetí osobě mu vůči žalobci vznikla pohledávka z bezdůvodného obohacení, kterou byl oprávněn započíst na pohledávku žalobce vůči žalovanému.

Vzhledem k uvedenému proto dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.

V podání ze dne 24. 5. 2005 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření zejména uvedl, že otázka, kterou by se dovolací soud měl zabýval, není otázkou, která by pro předmětnou věc měla význam. Žalobkyně jako mandatář neměla podle žalovaného právo získávat prostředky z provozu hotelu, neboť byla pouze platebním místem pro platby v hotovosti a povinností žalobkyně bylo, aby bezhotovostně prováděné platby ceny služeb byly přímo převáděny na účet vedlejšího účastníka. Žalovaný proto prostředky, které jsou předmětem řízení, převedl přímo na účet vedlejšího účastníka v souladu s čl. 5.1 mandátní smlouvy, jehož se žalobkyně dovolává.

Žalovaný dále ve vyjádření poukázal na ust. čl. 6.7. mandátní smlouvy, podle něhož měl mandatář zajišťovat předmětnou činnost svými zaměstnanci, což nedodržoval a dále popsal vztahy mezi představiteli žalobce a vedlejšího účastníka. V závěru žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto a aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení včetně 19 % DPH.

Nejvyšší soud s ohledem na ust. čl. II. bod 3 zák. č. 59/2005 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 4. 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, bude dovolání projednáno a rozhodnuto o něm podle dosavadních procesních předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud dále konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1 a 4, § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolací soud se zabýval tím, zda je v předmětné věci dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovoatel v dovolání též odkázal.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, který soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení dovolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Přípustnost dovolání je tedy podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce. Z toho vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je námitka, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.); nesprávnosti skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) způsobilým dovolacím důvodem v tomto případě nejsou.

Dovolací soud je podle ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, a pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jsou relevantní jen otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil popř. aplikoval.

V projednávané věci dovolatelka zpochybnila výklad ust. § 454 obč. zák. zaujatý odvolacím soudem a v podrobnostech v podstatě namítá, že nemůže být obohacen věřitel, plní-li za něho dlužník třetí osobě v době, kdy neexistoval závazek věřitele vůči třetí osobě.

Podle § 454 obč. zák. se bezdůvodně obohatí i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.

Ze skutkových zjištění v dovolání nezpochybňovaných vyplývá, že žalobce uzavřel s vlastníkem hotelu (vedlejším účastníkem) mandátní smlouvu ze dne 23. 9. 1998, podle níž se jako mandatář zavázal, že bude zařizovat pro vedlejšího účastníka jako mandanta a na jeho účet komplexní obsazenost a provoz ubytovacích a stravovacích zařízení hotelu E. v P. a všechny obchodní smlouvy bude uzavírat jménem mandanta (čl. 2.1 písm. c) a čl. 10.1 smlouvy). Prostředky získané při plnění mandátní smlouvy měly být převáděny přímo na bankovní účet mandanta a prostředky získané v hotovosti měl mandatář převádět vždy koncem kalendářního měsíce na účet mandanta (čl. 5.1. mandátní smlouvy).

Žalobce se žalovaným uzavřel dne 1. 4. 2000 dohodu o spolupráci, jejímž předmětem byly činnosti na úseku ubytování, mj. se žalovaný zavázal organizovat a zabezpečovat prodej ubytovacích kapacit hotelu, připravovat návrhy smluv s obchodními partnery atd. na uvedenou dohodu poté obsahově navazovala ústní dohoda z května 2000. Obsah ústní dohody odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí nikterak nespecifikoval.

Odvolací soud dále konstatoval, že uzavření uvedených dohod nebylo v rozporu s mandátní smlouvou, neboť mandatář nebyl povinen zařizovat předmětné záležitosti osobně, což neodpovídá čl. 6.7. mandátní smlouvy, podle něhož měl mandatář zajišťovat smluvenou činnost pouze prostřednictvím svých zaměstnanců.

Mezi účastníky nebylo podle jejich shodných tvrzení sporu, jak to uvedl odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí, a dovolacímu soudu nezbývá, než z toho vycházet, o tom, že žalobkyně měla odprodat žalovanému určitý počet pokojů pro ubytování filmařů pro akci E. – B. r. v období od 19. 6. 2000 do 25. 7. 2000 v hotelu E. a cena ubytování činila částku 1,252.000,- Kč.

Na základě faktur č. 100153 na částku 784.000,- Kč z 30. 7. 2000, č. 100161 ze dne 6. 8. 2000 na částku 360.000,- a č. 100162 ze dne 14. 8. 2000 na částku 180.000,- Kč (celkem 1,252.000,- Kč) vyúčtoval vedlejší účastník žalovanému cenu ubytování filmařů na akci E. – B. r. v období od 19. 6. do 25. 7. 2000 a žalovaný mu uvedené částky dne 31. 7. 2000, 6. 8. 2000 a 29. 8. 2000 zaplatil.

Fakturami č. 0062001, č. 0072001, splatnými 30. 4. 2001 a fakturou č. 0082001 splatnou 13. 6. 2001 vyúčtovala žalobkyně žalovanému taktéž částky 784.000,- Kč, 360.000,- Kč a 180.000,- Kč za ubytování filmařů na stejné akci ve stejném období, důvodem pro jejichž vystavení měla být dohoda o spolupráci a ústní dohoda z května 2000 uzavřená žalobcem a žalovaným.

Z uvedeného je především zřejmé, že žalobkyně nebyla oprávněna vlastním jménem (popř.na vlastní účet) uzavírat se žalovaným dohodu o poskytnutí ubytování pro filmaře na akci E. – B. r.

Pokud však žalobkyně se žalovaným, jak to vyplývá z jejich shodných tvrzení, uzavřela vlastním jménem smlouvu o poskytnutí předmětného ubytování, byť tím porušila mandátní smlouvu, je třeba vycházet z toho, že nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná za někoho jiného, jedná vlastním jménem (§ 32 odst. 1 obč. zák.). Žalovaný byl pak povinen žalobkyni za poskytnuté ubytování zaplatit sjednanou úplatu.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na stejném závěru, že žalobce měl vůči žalovanému pohledávku ve výši 1,252.000,- Kč za poskytnuté ubytování. V posuzované věci jak již bylo uvedeno ze skutkových zjištění, z nichž dovolací soud vychází, vyplývá, že bylo poskytnuto žalovanému ubytování filmařů ve dnech 19. 6. až 25. 7. 2000, a to na základě smlouvy o ubytování uzavřené se žalobcem.

Žalovaný cenu za ubytování v celkové výši 1,252.000,- Kč uhradil vedlejšímu účastníkovi dne 1. 7. 2000 a 1. 8. 2000, a to na základě tří vystavených faktur. Žalobci poté žalovaný na základě jeho tří faktur splatných 30. 4. 2001 a 13. 6. 2001, jimiž byla vyúčtována cena za ubytování filmařů v uvedeném období ve výši 2,252.000,- Kč, nezaplatil ničeho, a to v zásadě s odůvodněním, že plněním žalovaného vedlejšímu účastníkovi se žalobce bezdůvodně obohatil, neboť bylo žalovaným plněno, co po právu měl plnit vedlejšímu účastníkovi žalobce a žalovaný si tuto pohledávku započetl vůči pohledávce žalobce za poskytnuté ubytování.

Zásadní otázkou vymezenou dovolatelem v dovolání bylo, zda je bezdůvodně obohacen ten, za nějž v postavení věřitele bylo dlužníkem plněno třetí osobě, a to ještě předtím, než vznikla pohledávka třetí osoby vůči věřiteli.

Podle § 454 obč. zák. se bezdůvodně obohatí i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Základním předpokladem pro aplikaci uvedeného ustanovení je to, že ten, kdo plnil za jiného tak činil s vědomím, že tím plní závazek povinné osoby a že plnění bylo právní povinností toho, za něhož bylo plněno.

V dané věci odvolací soud při aplikaci ustanovení § 454 obč. zák. vycházel z toho, že žalovaný plnil vědomě za žalobce vedlejšímu účastníku (vlastníku hotelu) a dále z toho, že žalobce byl povinen veškeré prostředky průběžně převádět na účet mandanta (vedlejšího účastníka).

Dovolací soud s ohledem na zjištěný skutkový stav věci dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil věc v rozporu s hmotným právem, tj. ust. § 454 obč. zák. a vzhledem k tomu konstatoval, že dovolání je přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodné.

Odvolací soud totiž přehlédl, vycházel-li z toho, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o poskytnutí ubytování, že cena za ubytování měla být žalovaným uhrazena žalobci a žalobci by poté vznikla povinnost převést takto získané prostředky vedlejšímu účastníku (podle mandátní smlouvy však měly být bezhotovostní platby hrazeny přímo vedlejšímu účastníku). Pohledávka vedlejšího účastníka ve výši ceny ubytování by vůči žalobci tak (při tomto porušení mandátní smlouvy) mohla vzniknout až jejím uhrazením žalovaným žalobci. Z toho je zřejmé, že námitka dovolatele je důvodná, neboť v době, kdy plnil žalovaný vedlejšímu účastníku neexistovala pohledávka vedlejšího účastníka za žalobcem. Žalovaný tak v rozhodné době nemohl plnit to, co po právu měl plnit žalobce vedlejšímu účastníku. K tomu je třeba dodat, že za uvedeného skutkového stavu je též zřejmé, že žalovaný nemohl plnit vedlejšímu účastníku s vědomím, že tím plní závazek žalobce a že v té době to bylo jeho právní povinností.

Odvolacímu soudu je možné přisvědčit v tom, že v konečném výsledku se jeho rozhodnutí jeví jako rozumné uspořádání vztahů mezi účastníky, není však z hlediska právního posouzení věci správné. V dalším řízení bude nutné důkladně se zabývat právy a povinnostmi vyplývajícími pro žalobce z mandátní smlouvy, zejména povinností uzavírat smlouvy o ubytování jménem vlastníka (vedlejšího účastníka) a na jeho účet, dále obsahem ústní dohody z května 2000 s tím, jak byla žalobcem uzavřena z hlediska ujednání obsaženém v mandátní smlouvě a zda tato dohoda, byla-li uzavřena žalobcem (vlastním jménem) a žalovaným není neplatná, protože jejím předmětem bylo plnění nemožné ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák. (žalobce nemohl takovéto plnění – ubytování – poskytnout).

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. a souvisejícím výroku III. zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení, neboť shledal, že dovolání je přípustné a důvodné.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude podle § 243d odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. května 2008

JUDr. Ing. Jan H u š e k

předseda senátu

Vydáno: 28. May 2008