JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 459/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce A. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované P. K., s.r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení 464 900,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 18/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. listopadu 2005, č.j. 8 Cmo 460/2004-168, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. listopadu 2005, č.j. 8 Cmo 460/2004-168, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek (v pořadí druhý) Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2004, č.j. 19 Cm 18/2004-139, v napadené části, tj. jednak ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 464 900,- Kč s příslušenstvím oproti vydání blíže specifikovaného osobního motorového vozidla a dále ve výroku o nákladech řízení. Rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud po doplnění dokazování některými listinnými důkazy, na rozdíl od soudu prvního stupně, který zamítl žalobu pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce, dovodil, že žalobci nárok na vrácení kupní ceny oproti vydání předmětu koupě nevznikl, jelikož ke zrušení závazků z kupní (stejně jako i leasingové) smlouvy nedošlo. Vycházeje z ustanovení § 441 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) založil toto posouzení na závěru, že žalobce od kupní smlouvy dopisem ze dne 4. února 1999 pro tvrzené vady předmětu koupě řádně neodstoupil, jelikož neoznámil vady včas žalované (prodávající). Byť odvolací soud připustil, že z dopisu žalobce ze dne 4. února 1999 vyplývá, že k tomuto odstoupení došlo přípisem žalobce ze dne 23. listopadu 1998, touto listinou důkaz neprovedl, protože podle vyjádření samotného žalobce tímto dopisem nebylo od smlouvy odstoupeno. Podle odvolacího soudu by však účinky odstoupení nevznikly ani z toho důvodu, že v důsledku výměny motoru na předmětném vozidle nebylo možné vrátit vozidlo již ve stavu, v jakém jej kupující (leasingový pronajímatel) obdržel, jak předpokládá ustanovení § 441 odst. 2 obch. zák. Jak odvolací soud uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jeho odlišný právní závěr nic nemění na správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Proto přezkoumávaný rozsudek v napadených částech potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dále pro postižení odvolacího řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázek, zda je reklamace vad provedená u autorizovaného servisu (u subjektu označeného prodávajícím k vyřízení reklamace) řádným oznámením vady ve smyslu § 428 odst. 1 obch. zák. a zda lze v důsledku výměny motoru provedené v souvislosti s řádně reklamovanou vadou u následně vyskytnuvší se vady platně odstoupit od kupní smlouvy podle § 441 odst. 2 obch. zák.

Vady řízení se podle názoru dovolatele dopustil odvolací soud porušením zásady dvouinstančnosti soudního řízení, jelikož právní posouzení soudu prvního stupně bylo nesprávné a odvolací soud založil své právní závěry jednak na skutkových zjištěních soudu prvního stupně, na nichž soud prvního stupně své rozhodnutí nezaložil, a dále na zásadních skutkových zjištěních, k nimž dospěl na základě rozsáhlého doplnění dokazování, které přesahovalo jeho přezkumnou činnost. Tvrdí, že mu tímto nesprávným postupem byla odepřena možnost přezkumu správnosti nových skutkových zjištění i právních závěrů, případně i možnost doplnit skutková tvrzení a předložit nové důkazy, které z pohledu právního názoru soudu prvního stupně nebyly relevantní. Současně se domnívá, že odvolací soud vůči němu nesplnil poučovací povinnost soudu ve smyslu § 118a o. s. ř.

Dovolatel nesouhlasí s odvolacím soudem, pokud založil jeho neúspěch v řízení jednak na neprokázání včasnosti oznámení vad předmětu koupě, ačkoli mu v důsledku vadného postupu nedal příležitost k prokázání řádnosti a včasnosti reklamace, a dále na názoru, že výměna motoru na vozidle měla za následek nemožnost vozidlo prodávajícímu vrátit. Vytýká mu, že za oznámení vady považoval až dopis ze dne 4. února 1999, který posoudil jako pozdní, ovšem nijak se nevypořádal s opakovanými reklamacemi vozidla, které žalobce učinil vždy okamžitě po výskytu vady v souladu s reklamačními pravidly u autorizovaného servisu a o nichž byla žalovaná informována. Kromě toho se domnívá, že odvolací soud pochybil i při výkladu ustanovení § 441 odst. 1 obch. zák.; jelikož forma pro oznámení vad na předmětu koupě není předepsána, lze vady platně oznámit i ústně.

V souvislosti s tvrzenou nesprávností názoru odvolacího soudu o nemožnosti odstoupit od kupní smlouvy v důsledku výměny motoru na vozidle odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že se nezabýval smyslem dotčeného ustanovení § 441 odst. 2 obch. zák. a že se ani dostatečně nevypořádal s ustanovením § 441 odst. 3 a 4 obch. zák., ani se skutečností, že motor jako součást věci následuje osud věci hlavní, v důsledku čehož jeho výměna na podstatě hlavní věci nic nemění. V této souvislosti namítá, že odvolací soud nepřihlédl k prvnímu odstoupení od kupní smlouvy, k němuž došlo již dne 23. listopadu 1998, tedy v době, kdy bylo ještě možné vozidlo vrátit v nezměněném stavu. Podle názoru dovolatele je třeba vzít v potaz i to, že výměna motoru byla provedena jako způsob vyřízení reklamace vad vozidla, když na způsob odstranění vad neměl objektivně žádný vliv a že výměnou motoru ke snížení ceny vozidla nedošlo. Přistoupit na právní názor odvolacího soudu by podle dovolatele znamenalo jednoznačné znevýhodnění jeho osoby jako kupujícího a snížení odpovědnosti prodávajícího za porušení závazku, neboť v důsledku řádné a včasné reklamace vady by byl zbaven možnosti odstoupit od smlouvy.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu (event. i rozsudek soudu prvního stupně) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně opřít o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O tento případ však v posuzované věci nešlo, neboť jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ze dne 27. dubna 2004, soud prvního stupně nerozhodl oproti dřívějšímu (prvnímu) vyhovujícímu rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 11. května 2001, č.j. 5 C 485/99-84, který odvolací soud usnesením ze dne 16. dubna 2003, č.j. 38 Co 350/2001-98, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, jinak z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího soudu, nýbrž na základě vlastního závěru o nedostatku věcné aktivní legitimace žalobce. Dovolání tak podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není přípustné.

Zbývá tak posoudit, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovoláním napadené rozhodnutí shledává Nejvyšší soud zásadně právně významným, neboť závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce od kupní smlouvy řádně neodstoupil (§ 441 odst. 1 obch. zák.), resp. že účinky odstoupení od smlouvy nevznikly (§ 441 odst. 2 obch. zák.), je v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem a tvrzenou vadou řízení.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 441 odst. 1 obch. zák. kupující nemůže odstoupit od smlouvy, jestliže vady včas neoznámil prodávajícímu.

Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce vadu motoru včas neoznámil žalované, a proto nemohl od smlouvy odstoupit. S tímto posouzením dovolací soud nesouhlasí, neboť je zatíženo pochybením, jehož se odvolací soud dopustil při posouzení včasnosti oznámení vad.

Jednou ze základních zásad, na nichž je zbudováno občanské soudní řízení, je zásada dvouinstančnosti tohoto řízení. Odvolací soud přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž tento soud na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.). Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí (§ 219 o. s. ř.). Odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav věci (§ 220 odst. 1 o. s. ř.), nebo jestliže po doplnění dokazování (§ 213 odst. 2 o. s. ř.) je skutkový stav zjištěn tak, že je možno ve věci spolehlivě rozhodnout (§ 220 odst. 2 o. s. ř.). Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud je zruší (§ 221 odst. 1, věta první, o. s. ř.); učiní tak zejména v případech uvedených v ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) až d) o. s. ř. Zruší-li odvolací soud rozhodnutí, vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo postoupí věc věcně příslušnému soudu, nebo řízení zastaví, popřípadě postoupí věc orgánu, do jehož pravomoci náleží (§ 221 odst. 2 o. s. ř.).

Zásada neúplné apelace, kterou je ovládáno občanské soudní řízení, akcentuje potvrzující a měnící rozhodnutí odvolacího soudu. Teprve tam, kde ani po doplnění důkazního řízení odvolacím soudem nejsou podmínky pro potvrzení či změnu napadeného rozhodnutí, má své místo kasační rozhodnutí odvolacího soudu.

Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř., ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Takovýmto postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by totiž odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům řízení odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných skutkových zjištění. Rozhodnutí odvolacího soudu by tak ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni (přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti představuje porušení zásady obsažené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Z uvedeného vyplývá, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě, která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu závěru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Odvolací soud však v posuzované věci v souladu se shora uvedenými zásadami nepostupoval.

Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud prvního stupně se otázkou včasnosti odstoupení od kupní smlouvy vůbec nezabýval a své zamítavé rozhodnutí na jejím řešení nezaložil (žalobu zamítl na základě závěru, že aktivně legitimována k jejímu podání mohla být pouze leasingová společnost, která kupní cenu zaplatila). Za této situace odvolací soud nemohl nedostatek potřebných skutkových zjištění ze strany soudu prvního stupně nahradit svými skutkovými zjištěními, která byla z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem pro rozhodnutí podstatná, aniž by bylo žalobci umožněno doplnit příslušná skutková tvrzení a navrhnout k nim důkazy. Jestliže tak odvolací soud neučinil, porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení a odňal tím žalobci v tomto rozsahu možnost jednat před soudem. Za této situace nebyly – jak vyplývá z výše uvedeného – podmínky pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž odvolací soud měl tento rozsudek podle § 221 odst. 1, věty první, o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně podle odstavce 2 písm. a) téhož ustanovení se závazným právním názorem (§ 226 o. s. ř.) k dalšímu řízení. Pokud tak nepostupoval a namísto toho rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž své rozhodnutí opřel o svá zásadní skutková zjištění, která soud prvního stupně neučinil, odepřel žalobci možnost nechat správnost takových zjištění přezkoumat v rámci odvolacího řízení a zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolací soud rovněž hodnotí jako nesprávný závěr odvolacího soudu o tom, že ve smyslu § 441 odst. 2 obch. zák. účinky odstoupení od smlouvy nevznikly, neboť v důsledku výměny motoru nemohl žalobce (kupující) vrátit vozidlo ve stavu, v jakém ho obdržel. V této souvislosti lze vytknout odvolacímu soudu nejen to, že při aplikaci § 441 odst. 2 obch. zák. nepřihlédl k úpravě uvedené v dalších odstavcích tohoto ustanovení (odstavec 3 a 4), ale zejména nesprávnost jeho závěru, že výměnou motoru došlo ke změně stavu vozidla, který neumožňuje vznik účinků odstoupení od smlouvy. Dovolací soud považuje za nepochybné, že opravy vad zboží provedené v rámci odpovědnosti prodávajícího za vady, a to včetně výměny vadných dílů, nelze považovat za takový zásah do stavu zboží, který by ve smyslu § 441 odst. 2 obch. zák. bránil kupujícímu účinně odstoupit od smlouvy. Dospěl-li odvolací soud k závěru opačnému, lze uzavřít, že právně pochybil a že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v souzené věci naplněn.

Za stavu, kdy Nejvyšší soud z obsahu spisu neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), ani dalšími jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. září 2007

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Vydáno: 11. September 2007