JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 429/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce: N. A. D., zast. JUDr. M. S., advokátem proti žalované: O. a. s. zast. Prof. JUDr. J. D., advokátem o zaplacení částky 4,333.000,- USD s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn 23 Cm 306/97, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2005, čj. 8 Cmo 199/2005 – 285, takto:

I. Dovolání proti výroku I. a) v části, v níž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2003, čj. 23 Cm 306/97-219 co do částky USD 868.000,- spolu s úrokem z prodlení ve výši 6 % z této částky od 1. 4. 1997 do zaplacení a proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2005, čj. 8 Cmo 199/2005-285, se odmítá.

II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2005, čj. 8 Cmo 199/2005-285 ve výroku I. a) v části, v níž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2003, čj. 23 Cm 306/97-219, ve výroku II., v níž byl žalovaný uznán povinným žalobci zaplatit USD 3,465.000,- spolu s úrokem z prodlení a v části, v níž byl žalovaný uznán povinným nahradit žalobci náklady řízení ve výši 1,848.253,60 Kč, jakož i ve výroku II. o náhradě nákladů dovolacího řízení, a dále rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2003, čj. 23 Cm 306/97-219, ve výroku II. v části, v níž byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobci částku USD 3,465.000,- s úrokem ve výši 8,5% z této částky od 9. 1. 1999 do zaplacení a nahradit mu náklady řízení ve výši 1,848.253,60 Kč, se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. září 2003, čj. 23 Cm 306/97 – 219, ve výroku I. řízení zastavil v části 9,5 % úroku z částky 868.000,- USD od 1. 4. 1997 do 25. 5. 1997 a 14,5 % úroku z téže částky od 26.5.1997 do zaplacení; dále řízení zastavil ohledně 12, 5 % úroku z částky 3,465.000,- USD od 1.1.1997 do zaplacení, a dále v části 21% úroku z částky 3,465.000,- USD od 1.1.1997 do 8.1.1999. Ve výroku II. soud prvního stupně uznal žalovanou povinou zaplatit žalobci částku 4,333.000,- USD s 11,5% úrokem z prodlení z částky 868.000,- USD od 1.4.1997 do zaplacení a s úrokem ve výši 8,5% z částky 3,465.000,- USD od 9.1.1999 do zaplacení a nahradit žalobci náklady řízení.

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ve výroku I. a) v části, v níž byla žalovaná uznána povinou zaplatit žalobci částku 868.000,- USD s 11,5% úrokem z prodlení z této částky od 1.4.1997 do zaplacení a částku 3,465.000,- USD spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5% z této částky od 9.1.1999 do zaplacení a náhradu nákladů řízení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do částky 868.000,- USD spolu s 6% úrokem z prodlení z této částky od 1.4.1997 do zaplacení a co do částky 3,465.000,- USD spolu s úrokem z prodlení ve výši 6% z této částky od 9.1.1999 do zaplacení a v části, v níž byla žalovaná uznána povinnou k náhradě nákladů řízení žalobci. Ve výroku I. b) v části, v níž byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 5,5% z částky 868.000,- USD od 1.4.1997 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 2,5% z částky 3,465.000,- USD od 9.1.1999 do zaplacení, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Ve výroku II. odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce se domáhal na žalované žalobou ze dne 22.9.1997 zaplacení 868.000,- USD s příslušenstvím a v průběhu řízení žalobu rozšířil o nárok na zaplacení dalších 3,465.000,- USD s příslušenstvím. Žalobce uvedl, že v období od března 1979 do listopadu 1982 pro právního předchůdce žalované zprostředkoval obchody a náležela mu proto zprostředkovatelská provize, přičemž jednání o zaplacení provize byla ukončena uzavřením dohody ze dne 28. 6. 1995 označené v originále jako G. A. – gentlemanská dohoda (dále jen „Dohoda“). Soud prvního stupně posoudil právní vztah mezi účastníky tak, že za použití § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“) a § 7 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dospěl k závěru, že je dána jeho pravomoc ve věci rozhodnout. S poukazem na rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 9. května 2001, čj. 3 Cmo 43/2000 – 91, které předchozí rozsudek soudu prvního stupně zrušilo, pak aplikoval zákon č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku, zákoník mezinárodního obchodu (dále jen „ZMO“) spolu s ustanovením § 763 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Soud prvního stupně vyšel ze závěru, že právní vztah mezi žalobcem a právním předchůdcem žalované, který vznikl v roce 1979-1982, a předmětnou Dohodu je třeba posuzovat s ohledem na její obsah jako dohodu o narovnání ve smyslu § 259 ZMO (za použití ustanovení § 2 ZMO a § 763 obchodního zákoníku). Soud prvního stupně na základě provedeného dokazovaní vzal za prokázanou existenci Dohody, její obsah i vůli účastníků uzavřít tuto smlouvu v daném obsahovém znění, narovnat předchozí obchody, uhradit žalobci částky z Dohody vyplývající, současně jej neztratit jako obchodního partnera a zainteresovat jej na dalších obchodech. Soud prvního stupně dále vyložil obsah bodu 3 b) Dohody tak, že ačkoli odkazuje na dodatek, který má být teprve uzavřen a k další dohodě mezi účastníky nedošlo, považoval soud Dohodu za platnou i v této části, jako neurčitou posoudil pouze splatnost této části závazku. Jelikož splatnost závazku nebyla dohodnuta, aplikoval soud k posouzení splatnosti ust. § 225 a § 228 ZMO.

Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno uzavření dohody mezi účastníky, a to výpověďmi žalobce i slyšených svědků. Odvolací soud poté, kdy opakoval dokazování předmětnou Dohodou, dospěl k závěru, že obsah dohody je třeba posoudit podle § 259 ZMO, protože v záhlaví Dohody projevily strany úmysl „smírně vyrovnat vzájemné záležitosti“ a že Dohoda nahrazuje všechny předchozí ústní a písemné dohody o provizi, učiněné mezi oběma stranami. Odvolací soud posoudil část Dohody obsahující závazek uhradit částku 868.000,- USD jako určitou a srozumitelnou, v části bodu 3 písm. b) posoudil dohodu shodně se soudem prvního stupně jako neplatnou co do určení doby splatnosti. Odvolací soud usoudil, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o narovnání podle § 259 ZMO. K námitce promlčení žalované odvolací soud uzavřel, že není důvodná. Odvolací soud přezkoumal závěry soudu prvního stupně ohledně vymáhaného příslušenství žalovaných částek a za aplikace ustanovení § 231 ZMO rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se příslušenství pohledávky změnil.

Žalovaná podala proti rozhodnutí odvolacího soudu a to do výroků I. a) a II. včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a jako důvod uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy že je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).

Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že žalovaná namítá nedostatek pasivní věcné legitimace a zpochybňuje pravomoc českých soudů rozhodovat o věci, přičemž soudy obou stupňů se podle dovolatelky s těmito otázkami dostatečně nevypořádaly. Dále dovolatelka napadá pravost a věrohodnost předmětné Dohody, a namítá že posouzení obsahu a právního charakteru Dohody je zásadní právní otázkou v daném řízení. Dovolatelka nesouhlasí s právním hodnocením obsahu Dohody odvolacím soudem, když podle dovolatelky nevychází ze samotného obsahu Dohody, ale dovozuje její obsah z tvrzení žalobce a svědků a po obsahové stránce neodpovídá požadavkům na obsah narovnání ve smyslu § 259 ZMO. Dovolatelka dále napadá právní posouzení otázky, zda Dohoda uzavřená mezi účastníky nahrazovala existující závazek. Namítá neprokázání právního důvodu žaloby ze strany žalobce s poukazem na ustanovení § 107 ZMO. K otázce části provize podle bodu 3 písm. b) Dohody dovolatelka namítá, že toto ujednání je neplatné pro jeho neurčitost a nesrozumitelnost ve smyslu § 26 ZMO. Požadavek žalobce na zaplacení příslušenství má za neprokázaný. Dovolatelka má za nesprávné hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.

Žalobce ve svém vyjádření zpochybňuje přípustnost dovolání a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

V daném případě rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je v napadenému výroku I. a) rozsudkem potvrzujícím.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku ve věci samé může být založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Soud prvního stupně sice rozhodoval o věci opakovaně, poté co byl jeho dřívější rozsudek, č. j. 23 Cm 306/97 – 56, zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 9. května 2001, čj. 3 Cmo 43/2000 – 91, nicméně soud prvního stupně rozhodl v novém rozsudku stejně. Nelze proto dovodit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.

Zásadní právní význam Nejvyšší soud shledává v právním posouzení bodu 3. b) Dohody (tzv. Džentlmenská dohoda ze dne 28. června 1995), podle něhož „částka USD 3,465.000,- bude zaplacena na základě nové činnosti /kontraktů, které budou uzavřeny mezi O. L. a zahraničními organizacemi nebo společnostmi za přímé asistence Druhé strany a po obdržení zaplacení smluvní ceny První stranou. Obě strany se dohodly na podepsání Dodatku k Dohodě/ Dohodám v tom smyslu, kde budou dohodnuty detailní podmínky (jako částka, platební kalendář atd.) pro každý konkrétní případ. Obě strany upraví vyrovnávání provize podle tohoto odstavce a to jednou za rok …“

Citované ujednání ohledně částky USD 3,465.000,- se jeví jako přinejmenším z části neurčité, neboť tato částka by měla být zaplacena na základě nových kontraktů, přičemž není zřejmé jakých a jak by tato částka měla být placena a podle ní vyrovnávána provize. Předmětné smluvní ujednání bude proto nutno podrobit zkoumání, zda a v jakém rozsahu je částečně neplatné, popř. zda je neplatné celé toto smluvní ujednání ve smyslu ustanovení § 29 ZMO. Tuto část dohody posoudil odvolací soud z hlediska určitosti a platnosti jen co do doby splatnosti a nezabýval se otázkou částečné či úplné neplatnosti celého tohoto smluvního ujednání resp. celé této části Dohody, shora citované, a jeho právní posouzení je tudíž v rozporu s hmotným právem.

Neúplné a tak i nesprávné právní posouzení současně naplňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dovolání je proto též důvodné.

Pokud jde o námitku dovolatelky o nedostatku pravomoci českých soudů rozhodovat o této věci, jde ve skutečnosti o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je-li dovolání přípustné (a tak tomu v tomto případě je), přihlédne dovolací soud k takové vadě z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.). V daném případě však soudy obou stupňů správně aplikovaly ustanovení § 10 odst. 2 písm. f) ve spojení s § 11 a § 37 odst. 1 ZMPS s tím, že pravomoc českých soudů je v tomto případě dána. S tímto závěrem se dovolací soud ztotožňuje a proto vadu řízení ve smyslu shora cit. ustanovení neshledal.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu je napadán i ve výroku II., dovolání směřuje proti té části napadeného rozsudku, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Z ustanovení § 167 odst. 1 o. s. ř. se podává, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící, potvrzující nebo původní rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).

Proti výroku o nákladech řízení není tudíž dovolání přípustné a dovolací soud v tomto směru dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.).

Ve věci samé, v souladu s výše uvedeným, Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v dotčené části, týkající se částky USD 3,465.000,- s příslušenstvím (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a poněvadž důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Ve zbývající části ve věci samé týkající se částky USD 868.000,- musel Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítnout, neboť v této části zásadní právní význam neshledal (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný

V Brně dne 28. listopadu 2007

JUDr. František Faldyna, CSc.

předseda senátu

Vydáno: 28. November 2007