JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 416/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. R., proti žalované V. S., o zaplacení 384.915,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 17 C 43/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2001, č.j. 28 Co 450/2001-86, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 20. prosince 2000, č.j. 17 C 43/96-57, v odvoláním napadených výrocích I. a V. o povinnosti žalované zaplatit žalobci 356.987,27 Kč s 19% úrokem jdoucím od 1.1.1996 do zaplacení a náklady řízení ve výši 39.212,- Kč (bod I. výroku). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (bod II. výroku).

Rozsudek odvolacího soudu v obou bodech výroku napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o poučení odvolacího soudu v závěru napadeného rozsudku, v němž je uvedena přípustnost dovolání, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost dovolání spatřuje dovolatelka v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem a též v tom, že podle ní vychází rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Konkrétní výhrady dovolatelky směřují proti právnímu závěru odvolacího soudu, který smlouvu ze dne 15. února 1993 posoudil jako tzv. smlouvu koupi najaté věci, ačkoliv podle jejího názoru tato smlouva zákonem stanovené náležitosti pro uvedený smluvní typ neobsahuje. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, označuje otázku výše náhrady za tzv. mrtvý inventář. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a jeho rozhodnutí vydáno) před 1. lednem 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body I., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolání není v dané věci přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

V případě dovolání směřujícího do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 237, § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebo o ustanovení § 239 o. s. ř.

O případ podřaditelný ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V tomto případě však odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku rozhodnutí nevyslovil. Přípustnost dovolání tak opřít o ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. nelze.

Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Žalovaná však návrh, který je podmínkou pro uplatnění přípustnosti podle § 239 odst. 2 o. s. ř., nepodala.

Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř., tedy zda v řízení nedošlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Vady řízení ve smyslu § 237 o. s. ř., k nimž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.

Rovněž dovolání směřující do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, které – ač součástí rozsudku – mají s ohledem na § 167 odst. 1 o. s. ř. povahu usnesení, přípustné není. Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci nákladů řízení před soudy obou stupňů nelze totiž podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v § 238a o. s. ř. a podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o nákladech řízení není usnesením o věci samé; existenci zmatečnostních vad řízení dle § 237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve vyloučil.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Na tom nemůže nic změnit ani chybné poučení odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsudku, jak z hlediska předpokladů jeho přípustnosti, tak i lhůty k jeho podání.

Důsledkem chybějícího, neúplného nebo nesprávného poučení soudu o opravných prostředcích může být pouze zachování lhůty k podání opravného prostředku, nikoli přípustnost jinak nepřípustného opravného prostředku (srov. § 204 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001, § 204 odst. 2 a § 240 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném po 1. lednu 2001).

Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst.1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení a je povinna žalobci nahradit jeho účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Náklady žalobce sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 23. ledna 2003

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 23. January 2003