JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 400/2004

Moderace smluvní pokuty - kritéria rozhodování (postup moderace).

Právní věty

  1. Rozhodnutí soudu o použití jeho moderačního práva ve smyslu § 301 obch. zák., kdy nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží, je výsledkem určitého procesu rozhodování, který zahrnuje dále popsané tři postupné fáze.

  2. V první fázi soud řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je provázely. Není rovněž vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládá.

  3. V případě, kdy soud dojde k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, nastupuje druhá fáze jeho rozhodování, kdy posoudí, zda-li použije svého moderačního práva či nikoli, tj. zda-li nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Ustanovení § 301 obch. zák. zakotvuje právo soudu, nikoli však jeho povinnost snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Stejně jako ve shora popsané první fázi jeho rozhodování, zákon ani v této druhé fázi nevymezuje žádná kritéria pro rozhodnutí soudu, zda svého moderačního práva použije a je rovněž věcí jeho úvahy, zda při tomto posouzení přihlédne případně i k významu a hodnotě zajišťované povinnosti.

  4. Bude-li výsledkem druhé fáze rozhodování soudu jeho závěr, že svého moderačního práva využije, nastupuje poslední třetí etapa jeho rozhodování, kdy posuzuje, až kam (v jakém rozsahu) nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Teprve v této poslední fázi rozhodování je soud ze zákona povinen přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž možnost soudu snížit smluvní pokutu není neomezená – věřitel má vždy právo na pokutu alespoň ve výši vzniklé škody.

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka v právní věci žalobkyně M. B., spol. s r.o., zastoupené, advokátem, proti žalované E. s.r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 128/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2003, č.j. 2 Cmo 110/2002-57, ve znění opravného usnesení ze dne 3. prosince 2003, č.j. 2 Cmo 110/2002-68, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.700,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení smluvní pokuty ve výši 250.000,- Kč s příslušenstvím. Žalobní nárok odůvodnila tvrzením, že se žalovanou uzavřela dne 20. května 1999 dohodu o narovnání sporných pohledávek a závazků, v jejímž šestém článku se strany zavázaly do sedmi pracovních dnů po jejím uzavření pod smluvní pokutou ve výši žalované částky vzít zpět dvě vzájemné konkrétní žaloby, přičemž žalovaná tento svůj závazek nedodržela.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. ledna 2002, č.j. 51 Cm 128/2000-25, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 250.000,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky byla platně uzavřena dohoda o narovnání podle § 585 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Její součástí je i závazek obou smluvních stran vzít zpět v ní označenou žalobu podanou proti druhému účastníku do sedmi pracovních dnů po uzavření dohody, jakož i jejich oboustranný závazek zaplatit druhému účastníku smluvní pokutu ve výši 250.000,- Kč pro případ, že tak neučiní. Jelikož žalovaná neprokázala, že vzala zpět žalobu směřující proti žalobkyni ve lhůtě sjednané v dohodě, vzniklo žalobkyni právo na zaplacení sjednané smluvní pokuty. K námitce žalované o vysoké nepřiměřenosti smluvní pokuty s ohledem na hodnotu a význam zajišťované povinnosti, jakož i k jejímu tvrzení o rozporu takového ujednání se zásadami poctivého obchodního styku, soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku konstatoval, že strany sjednaly dohodu o smluvní pokutě za podmínek §§ 544 a 545 obč. zák., přičemž jí přisvědčil v tom, že výše sjednané smluvní pokuty několikanásobně převyšuje hodnotu zajišťované povinnosti. Výši smluvní pokuty však navrhla sama žalovaná (a to i v souvislosti se zpětvzetím žaloby vůči žalobkyni), jež si musela být vědoma důsledků, které nastanou v případě, že nesplní svou povinnost sankcionovanou smluvní pokutou. Žalobkyně v tomto směru návrh žalované plně akceptovala. Za dané situace soud prvního stupně dospěl k závěru, že dohodou o narovnání její účastníci novým způsobem upravili svá existující práva a povinnosti plně si vědomi důsledků v případě jejich nesplnění. Proto žalobnímu návrhu v plném rozsahu vyhověl, aniž shledal podmínky pro snížení smluvní pokuty podle § 301 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. září 2003, č.j. 2 Cmo 110/2002-57, ve znění opravného usnesení ze dne 3. prosince 2003, č.j. 2 Cmo 110/2002-68, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak i s jeho právním posouzením věci. I když odvolací soud přisvědčil námitce odvolatelky (žalované), že otázka, kdo je navrhovatelem a kdo akceptantem návrhu na uzavření dvoustranného právního úkonu, může mít význam zejména při posuzování, zda smlouva platně vznikla, má v daném případě tyto skutečnosti za podstatně významné i při rozhodování, zda smluvní pokuta nebyla sjednána v nepřiměřené výši, zda její sjednání není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a rovněž pro posouzení důvodnosti návrhu na snížení smluvní pokuty podle § 301 obch. zák. Konstatoval, že v souzené věci to byla sama žalovaná, která, ačkoliv si musela být vědoma nepoměru mezi vymáhanými částkami v předmětných soudních řízeních, vzala na sebe dobrovolně povinnost zaplatit smluvní pokutu za nesplnění závazku vzít žalobu zpět v dohodnuté lhůtě. Vytkl jí, že úvahami o přiměřenosti či nepřiměřenosti smluvní pokuty se měla zabývat při vypracování dohody, případně před jejím uzavřením. Odvolací soud je téhož názoru jako soud prvního stupně, že nelze přistoupit na argumentaci žalované o nepřiměřené výši smluvní pokuty, o jejím údajném rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, ani o důvodnosti jejího snížení, jestliže je to sama žalovaná, která vypracovala návrh dohody včetně předmětného ujednání o smluvní pokutě a teprve v situaci, kdy nesplnila svůj závazek sankcionovaný smluvní pokutou, vznáší proti ujednání o smluvní pokutě uvedené námitky.
Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku odvolatelky, že žalobkyni porušením závazku, které je postiženo smluvní pokutou, nevznikla škoda, neboť podle § 544 odst. 1 obč. zák. je účastník, který porušil povinnost sankcionovanou smluvní pokutou, povinen tuto pokutu zaplatit, i když oprávněnému škoda nevznikla. Posouzení, zda porušením závazku vznikla oprávněné straně škoda, kterou ostatně žalobkyně v souzené věci ani netvrdila, by mělo význam při případném posuzování důvodnosti návrhu na snížení smluvní pokuty podle § 301 obch. zák. Taková situace však v předmětném sporu nenastala, neboť soud prvního stupně důvod ke snížení smluvní pokuty neshledal a odvolací soud tento jeho názor považuje za správný. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož je přesvědčena o tom, že odvolací soud řešil otázku moderace smluvní pokuty upravenou v § 301 obch. zák. v rozporu s hmotným právem. Tvrdí, že výklad pojmu hodnota a význam zajišťované povinnosti dle uvedeného ustanovení nebyl dosud dovolacím soudem vyřešen, přičemž zejména nebyla zodpovězena otázka, nakolik je smluvní pokuta přiměřená ve vztahu k zajišťované povinnosti, když oprávněnému subjektu jejím porušením škoda nevznikla.

Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že ve vazbě na jimi zjištěnou nepřiměřenost smluvní pokuty měly posoudit, zda jsou splněny důvody ke snížení smluvní pokuty vymezené ustanovením § 301 obch. zák., tj. měly se zabývat významem a hodnotou zajišťované povinnosti, což neučinily. Namísto těchto hledisek pak výši uplatněného nároku nesprávně posuzovaly podle hledisek v zákoně neuvedených a jemu odporujících včetně toho, že chybně přisuzovaly právní význam té skutečnosti, že text dohody připravila. Dovolatelka tak má důvody uvedené v rozsudcích soudů obou stupňů pro stanovení významu a hodnoty zajišťované povinnosti za právně nevýznamné, zatímco zkoumání zákonných hledisek pro snížení smluvní pokuty postrádá.
Dovolatelka dále uvedla, že pokud v odvolacím řízení poukazovala na skutečnost, že žalobkyni v důsledku porušení povinnosti, kterou pokuta zajišťovala, nevznikla škoda, učinila tak proto, že soud prvního stupně nebyl dle jejího názoru v užití moderačního práva ničím omezen a měl ho aplikovat. Odvolací soud si nesprávně vyložil její odvolací námitky, neboť nikdy netvrdila, že by podmínkou uplatnění smluvní pokuty bylo prokázání škody ze strany žalobkyně.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s tvrzením dovolatelky, že soudy zjistily nepřiměřenost smluvní pokuty. Poukazujíc na příslušné části odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů uvádí, že soud prvního stupně pouze souhlasil se stanoviskem žalované, že smluvní pokuta několikanásobně převyšuje hodnotu zajišťované povinnosti, avšak podmínky pro její snížení neshledal. Rovněž odvolací soud konstatoval, že nelze přistoupit na argumentaci žalované o nepřiměřené výši smluvní pokuty. Žalobkyně má dále zato, že termíny hodnota a význam zajišťované povinnosti jsou zcela odvislé od skutkového stavu každého konkrétního případu, a proto nelze přijmout jejich globální výklad a mít napadené rozhodnutí za zásadně právně významné. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované jako zjevně bezdůvodné odmítl.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení právní otázky, zda povinnost soudu přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti ve smyslu § 301 obch. zák. se váže k posouzení nepřiměřenosti smluvní pokuty (eventuálně k rozhodnutí soudu, zda vůbec moderačního práva použije) nebo k rozsahu snížení náhrady škody. Dovolání však není důvodné.

Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), přičemž v mezích právní otázky formulované dovoláním prověřil správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelka vychází z přesvědčení, že oba soudy dospěly k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty. Ačkoli za této situace byly podle dovolatelky povinny se zabývat významem a hodnotou zajišťované povinnosti, jež považuje za důvody ke snížení smluvní pokuty podle § 301 obch. zák., neučinily tak a tato hlediska při svém rozhodování zcela opomenuly. Dovolatelka tak soudům obou stupňů vytýká nesprávnost právního posouzení věci pro jeho neúplnost.
Postup odvolacího soudu v souzené věci není v rozporu s hmotným právem.
Podle § 301 obch. zák. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl.
Rozhodnutí soudu o použití jeho moderačního práva ve smyslu § 301 obch. zák., kdy nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží, je výsledkem určitého procesu rozhodování, který zahrnuje dále popsané tři postupné fáze.
V první fázi soud řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je provázely. Není rovněž vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládá.
V případě, kdy soud dojde k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, nastupuje druhá fáze jeho rozhodování, kdy posoudí, zda-li použije svého moderačního práva či nikoli, tj. zda-li nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Ustanovení § 301 obch. zák. zakotvuje právo soudu, nikoli však jeho povinnost snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Stejně jako ve shora popsané první fázi jeho rozhodování, zákon ani v této druhé fázi nevymezuje žádná kritéria pro rozhodnutí soudu, zda svého moderačního práva použije a je rovněž věcí jeho úvahy, zda při tomto posouzení přihlédne případně i k významu a hodnotě zajišťované povinnosti.
Bude-li výsledkem druhé fáze rozhodování soudu jeho závěr, že svého moderačního práva využije, nastupuje poslední třetí etapa jeho rozhodování, kdy posuzuje, až kam (v jakém rozsahu) nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Teprve v této poslední fázi rozhodování je soud ze zákona povinen přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž možnost soudu snížit smluvní pokutu není neomezená – věřitel má vždy právo na pokutu alespoň ve výši vzniklé škody.
Z výše uvedeného vyplývá závěr, že ustanovení § 301 obch. zák. neukládá soudu povinnost přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti při posouzení přiměřenosti (nepřiměřenosti) smluvní pokuty, ani při rozhodování, zda svého moderačního práva využije, nýbrž pouze při následném posouzení rozsahu snížení smluvní pokuty.

V dané věci odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) neshledal důvod pro použití moderačního práva, což odůvodnil jednak tím, že nedospěl k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty a dále tím, že sama dovolatelka ujednání o smluvní pokutě s předmětnou výší navrhla. Touto úvahou, ve vazbě na výše uvedené, nepochybil a jeho odůvodnění, proč smluvní pokutu nesnížil, není v rozporu s hmotným právem. O rozpor s hmotným právem (§ 301 obch. zák.) by mohlo jít v případě, že by soud snižoval smluvní pokutu nikoli nepřiměřenou, nebo za situace, že by smluvní pokutu snížil bez přihlédnutí k hodnotě a významu zajišťované povinnosti nebo až za hranici škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K tomu však ze strany odvolacího soudu nedošlo.
Je třeba přisvědčit žalobkyni, že ani jeden ze soudů neučinil závěr o nepřiměřenosti smluvní pokuty, což se podává z odůvodnění jejich rozhodnutí. Soud prvního stupně pouze souhlasil se stanoviskem žalované, že smluvní pokuta několikanásobně převyšuje hodnotu zajišťované povinnosti, avšak neshledal podmínky ani pro částečné snížení smluvní pokuty. Odvolací soud pak v odůvodnění rozsudku uvedl, že na argumentaci žalované o nepřiměřené výši smluvní pokuty nelze přistoupit. Dovolatelka se tedy mýlí, pokud se v dovolání odvolávala na zjištění soudů obou stupňů o nepřiměřenosti smluvní pokuty, z něhož pak dovozovala povinnost soudů zabývat se významem a hodnotou zajišťované povinnosti jako důvody ke snížení ke snížení smluvní pokuty dle § 301 obch. zák.
Lze tedy uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn. Protože právní posouzení věci v řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, je správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. Žalovaná nebyla v dovolání úspěšná, a proto je povinna nahradit žalobkyni náklady jejího právního zastoupení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 17.625,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 18. ledna 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu

Vydáno: 18. January 2005
Vloženo: 08. December 2009