JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 400/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedky JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Hampla a JUDr. Pavla Vosečka v právní věci žalobkyně I.J.M. K., k. s., zastoupené, advokátem, proti žalované I. spol. s r.o., zastoupené, advokátkou, o zaplacení 42.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 367/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. března 2002, č.j. 4 Cmo 103/2000-61, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.950,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 6. prosince 1999, č.j. 38 Cm 367/98, kterým Krajský soud v Hradci Králové uložil žalované zaplatit žalobkyni 12.663,- Kč a náklady řízení ve výši 6.417,60 Kč, a žalobu ohledně zaplacení částky 113.967,- Kč zamítl, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 126.630,- Kč a na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 12.485,- Kč (výrok I.). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud při posuzování odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně vyšel z jeho skutkových zjištění a závěrů, které nebyly žádným z účastníků řízení zpochybňovány, dospěl však k odlišnému právnímu posouzení věci. V rámci odvolacího přezkumu svou pozornost zaměřil zejména na žalobkyní vytýkanou nesprávnou aplikaci ustanovení § 265 obchodního zákoníku.

V posuzované věci se žalobkyně po zpětvzetí žaloby na zaplacení jistiny ve výši 42.000,- Kč domáhala po žalované zaplacení úroku z prodlení ve výši 126.630,- Kč vypočítaného za prodlení se zaplacením uvedené jistiny trvající 603 dní. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání účastníků o úrokové sazbě ve výši 0,5 % za každý den prodlení se splněním peněžitého závazku v uzavřené smlouvě o dílo je ujednáním zjevně nepřiměřených úroků, přičemž jejichž nepřiměřenost je dána samotným poměrem výše jistiny 42.000,- Kč a vyúčtovaného úroku z prodlení ve výši 126.630,- Kč. Podle názoru soudu došlo v posuzovaném případě při prosazování zájmů žalobkyně k překročení zásad poctivého obchodního styku, které ve smyslu ustanovení § 265 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) nepožívá právní ochrany; proto přiznal žalobkyni jen právo na zaplacení částky ve výši 12.663,- Kč odpovídající sazbě úroků z prodlení ve výši 0,05 % denně a žalobu ve zbývající části zamítl.

Odvolací soud označil, s ohledem na délku prodlení 603 dnů, výklad soudu prvního stupně za zjednodušující, který nelze akceptovat. Podle jeho názoru nepřiměřenost sankčních úroků, případně šikanózní charakter ujednání o nich, je zapotřebí posuzovat s ohledem na vznik, průběh a zánik určitého závazkového vztahu při současném hodnocení chování a postavení subjektů tohoto vztahu. Proto svou pozornost zaměřil na smlouvu o dílo uzavřenou mezi účastníky, na základě níž se žalobkyně svého nároku na zaplacení úroku z prodlení domáhá.

V uvedené smlouvě byla dohodnuta nejen sankce za nesplnění peněžitého dluhu ze strany objednatele (žalované) ve výši 0,5 % z dlužné částky, což znamená 210,- Kč za každý den prodlení, ale byla dohodnuta i sankce - smluvní pokuta ve výši 500,- Kč (tedy více než v dvojnásobné výši) za každý den prodlení se splněním nepeněžitého závazku ze strany zhotovitele (žalobkyně). Ze vzájemnosti sankcí a jejich výše měla žalovaná podle odvolacího soudu zajištěno splnění svého požadavku v dohodnutém čase silnější sankcí, takže z tohoto pohledu nemá smluvený úrok z prodlení charakter tzv. lví klausule, který však není platným právem ve vztahu podnikatelských subjektů zakázán. Odvolací soud má za to, že předmětné ujednání o úroku z prodlení ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení není neplatné podle § 39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) pro rozpor s dobrými mravy a že požadavek žalobkyně na úhradu sjednaného úroku z prodlení nemá charakter zneužívání jejího práva, případně nepoctivého nebo nemravného výkonu práva, jenž by neměl požívat právní ochrany.

Odvolací soud vyšel při posuzování předmětného smluvního ujednání ze zásady řádného a včasného plnění závazků, tedy i včasného placení, jako jedné ze základních zásad poctivého obchodního styku. Úrok z prodlení má podle něj nejen sankční, ale i zajišťovací a uhrazovací funkci, přičemž posledně dvě uvedené funkce chrání postavení subjektu, kterému není plněno včas tím, že mu skýtá určitou jistotu splnění jeho nároku a náhradu vzniklých ztrát v důsledku pozdního splnění. Úloha těchto dvou funkcí by byla podle názoru odvolacího soudu v projednávaném případě neposkytnutím ochrany žalobkyni zmařena. Odvolací soud přihlédl i k délce prodlení, které trvalo 603 dní, a rovněž k tomu, že následky prodlení s úhradou peněžitého dluhu byly ze strany žalované předvídatelné a odvratitelné, a proto i z tohoto důvodu nemůže žalovaná žádat, aby soud použil v její prospěch ustanovení § 265 obch. zák. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl a přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatelka namítla, že úrok z prodlení ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení přesahuje nejen zákonem stanovenou nejvýše přípustnou úrokovou míru, určenou podle § 369 odst. 1 a 502 odst. 1 obch. zák., ale rovněž několikrát převyšuje původní jistinu. Proto je požadavek žalobkyně na jeho zaplacení výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a ve smyslu § 265 obch. zák. nepožívá právní ochrany. Pro tento závěr nemůže být podle dovolatelky podstatné, že si úrok v této výši strany dobrovolně sjednaly, že ve smlouvě existovala jistá vzájemnost v majetkových sankcích, ani to, že dobu prodlení zavinila žalovaná dlouhým otálením s platbou. Dovolatelka se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, který přiznal žalobkyni právo na zaplacení částky, která odpovídá sazbě úroků z prodlení 0,05 % denně. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle vyjádření žalobkyně není dovolání žalované důvodné, neboť odvolací soud dospěl ke správným právním závěrům, na základě nichž žalobkyni právo na zaplacení úroku z prodlení ve sjednané výši přiznal. Trvá na tom, že jí uplatňovaný požadavek na úhradu úroku z prodlení nemůže mít charakter zneužívání jejího práva, ani popřípadě charakter nepoctivého výkonu práva, který by neměl požívat právní ochrany. Proto navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.

Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.

Existenci vad uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř., jakož i vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.), Nejvyšší soud z obsahu spisu neshledal a dovolatelka je ani netvrdila.

Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.

Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, kdy odvolací soud na zjištěný skutkový stav použije nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyloží, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikuje.

Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný (§ 243b odst. 1 o. s. ř.), znamená v tomto případě podrobit dovolacímu přezkumu zejména právní závěr odvolacího soudu, že požadavek žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení není výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto jí nelze odepřít právní ochranu podle ustanovení § 265 obch. zák.

Podle § 265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.

Podle zjištění odvolacího soudu si účastníci obchodněprávního vztahu sjednali v článku 8. smlouvy č. 600019 ze dne 26. července 1995 pro případ pozdní úhrady konečné faktury „sankci“ ve výši 0,5 % za každý den prodlení. V průběhu řízení nebylo sporným, že účastníci měli v úmyslu sjednat úrok z prodlení, ve výši odchylné od ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák., z čehož soudy v řízení vycházely.

Podle § 369 odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2000) je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak o 1 % vyšší, než činí úroková sazba určená obdobně podle § 502 obch. zák.

Podle § 502 odst. 1 obch. zák. je dlužník povinen od doby poskytnutí peněžních prostředků platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné.

Jak vyplývá ze znění ust. § 369 odst. 1 obch. zák., není v něm obsaženo omezení spočívající v tom, že by ukládalo účastníkům sjednat si úrok z prodlení v určité výši. Proto je věcí účastníků, jakou výši úroku z prodlení si sjednají.

I když není smluvní volnost účastníků omezena, je třeba výkon práva vyplývajícího z takového ujednání posuzovat podle § 265 obch. zák., což v tomto případě znamená zvážit, zda výkon práva na zaplacení sjednaného úroku z prodlení není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a pokud by tomu tak bylo, odepřít výkonu takovéhoto práva soudní ochranu.

Ustanovení § 265 obch. zák. znamená, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku při prosazování svých zájmů, nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Ujednání, ze kterého mu vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná – soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná.

Případnou nepřiměřenost výše sjednaných úroků z prodlení, resp. posouzení jejich sjednání jako jednání, které odporuje zásadám poctivého obchodního styku, tedy dobrému a poctivému jednání, nelze posuzovat jen podle výše úrokové sazby samé, ani ji nelze vyvozovat pouze z nepoměru sjednaného úroku a hodnoty zajišťovaného závazku, jak činí dovolatelka, ale ji třeba ji vyhodnotit podle výše úroku ve vztahu ke konkrétním okolnostem a podmínkám daného případu. Přitom je třeba se zabývat jak důvody, které ke sjednání konkrétní výše úroku z prodlení vedly a okolnostmi, které je provázely, tak důvody nesplnění zajištěného závazku, popřípadě i dopady přiznání sjednaného úroku z prodlení na osobu, vůči které je uplatňován.

Dovolací soud souhlasně s odvolacím soudem konstatuje, že řádné a včasné plnění závazků, tedy i včasné placení, je jednou ze základních zásad poctivého obchodního styku. Úrok z prodlení plní nejen sankční, ale i zajišťovací a uhrazovací funkci, přičemž úloha posledně dvou uvedených funkcí by byla v posuzovaném případě neposkytnutím ochrany žalobkyni zmařena..

Odvolací soud se zabýval posouzením výše úroku z prodlení sjednaného účastníky řízení se shora uvedených hledisek zásad poctivého obchodního styku v potřebném rozsahu a se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu a jeho závěru, že požadavek žalobkyně na úhradu úroku z prodlení není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto jí neodepřel právní ochranu, nelze právní pochybení vytýkat.

Dovolací soud proto uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání, podle § 243b odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalobkyni náklady jejího právního zastoupení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 5.875,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná to, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 13. února 2003

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 13. February 2003