JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 326/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce M. H., zastoupeného Mgr. D. J., advokátem, proti žalované S. R. a.s., o zaplacení částky 5 147 971,58 Kč s příslušenstvím a částky 4 450 007 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Cm 91/95, o dovoláních obou účastníků proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. srpna 2004 č. j. 2 Cmo 189/2003-199, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. srpna 2004 č. j. 2 Cmo 189/2003-199 se ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2002 č. j. 20 Cm 91/95-156 ve výroku pod bodem I změněn tak, že co do částky 2 573 985,58 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně od 26. 10. 1994 se žaloba zamítá, a ve výrocích pod body II a III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

II. Dovolání žalobce v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. srpna 2004 č. j. 2 Cmo 189/2003-199 pod bodem I v části, ve které bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci částku 2 573 986 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně od 26. 10. 1994 do zaplacení, se odmítá.

III. Dovolání žalované se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. listopadu 2002 č. j. 20 Cm 91/95-156 uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 5 147 971,58 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně od 26. 10. 1994 do zaplacení (výrok pod bodem I), žalobu v části týkající se smluvní pokuty ve výši 4 450 007 Kč a zbytku požadovaného příslušenství z částky 5 147 971,58 Kč za dobu od 5. 1. 1994 do 25. 10. 1994 zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdci účastníků řízení (na straně žalobce jako prodávající Z. P., státní podnik, na straně žalované jako kupující S. P., státní podnik, dále jen „S. P.“) uzavřeli dne 15. 4. 1992 pod č. 3/92 smlouvu o výrobě a dodávce zámečnických výrobků na akci Čs. r. P., kterou posoudil jako smlouvu kupní podle § 409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“). Soud prvního stupně se zabýval námitkou nedostatku aktivní legitimace žalobce. Podle výpisu z usnesení vlády České republiky ze dne 17. 11. 1993 zjistil, že bylo rozhodnuto o privatizaci státního podniku Z. P. formou přímého prodeje majetku podniku předem určeným nabyvatelům, cena prodávaného majetku stanovená jako jeho účetní hodnota uvedená v privatizačním projektu činila 46 066 000 Kč, byla snížena pouze o hodnotu restitučního nároku, rozdílu v ocenění jednoho z pozemků, majetku nepoužitelného pro podnikatelské účely a hodnoty neidentifikovatelných pohledávek v celkové výši 4 232 000 Kč. Smlouvou o prodeji podniku ze dne 1. 12. 1992 uzavřenou s F. n. m. ČR přešel veškerý majetek státního podniku Z.(vyjma toho, kterého se týkaly restituční nároky) na společnost V., spol. s r.o., (dále jen „V.“), včetně veškerých závazků, na které se prodej vztahoval (§ 477 odst. 1 ObchZ); zjevně přešla i práva a závazky vyplývající z kupní smlouvy ze dne 15. 4. 1992. Předmětem smlouvy o prodeji podniku byl závazek prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo k věcem, jiná práva a jiné majetkové hodnoty, které sloužily k provozování podniku, a závazek kupujícího totéž převzít a zaplatit kupní cenu, to vše v rozsahu stanoveném privatizačním projektem a smlouvou. V. v průběhu řízení postoupila svoji pohledávku vyplývající z předmětné smlouvy na žalobce – jeho aktivní legitimace je tedy dána. O procesním nástupnictví na straně žalobce bylo rozhodnuto usnesením ze dne 23. března 2001 č. j. 20 Cm 91/95-62. Soud prvního stupně dále zjistil, že kupní smlouva ze dne 15. 4. 1992 obsahovala v bodě 5.1. ujednání o tom, že v případě, když dojde ke stornu zakázky nebo i její části od data podepsání smlouvy až do konečného plnění podle bodu 3.1., uhradí prodávající kupujícímu veškeré náklady spojené s přípravou a realizací zakázek včetně všech nákladů spojených se zabezpečením materiálu. Toto ujednání vyložil soud prvního stupně tak, že jde o náklady, které vzniknou prodávajícímu do doby, než bude z jeho strany závazek vzniklý ze smlouvy beze zbytku splněn, pokud v mezidobí dojde ke stornu zakázky ze strany kupujícího. Stavba budovy Čs. r. byla z důvodu nedostatku financí investora jako celek koncem března 1993 zastavena, k odebrání vyrobeného zboží kupujícím nedošlo. V březnu 1993 došlo ze strany kupující ke stornu zakázky odůvodněnému nedostatkem finančních prostředků. Dopisem z 11. 5. 1993 se V. jako prodávající domáhala úhrady ceny materiálu připraveného k výrobě podle článku 5.1 uvedené smlouvy. V tomto dopise prodávající vyčíslila hodnotu připraveného materiálu na částku 5 147 981,58 Kč. Příloha dopisu obsahuje specifikaci materiálu, jeho množství, jednotkové ceny a ceny za celkové množství. Mezi právními předchůdci stran probíhala od března 1993 až do 11. 8. 1993 jednání týkající se řešení závazků vůči prodávající, výsledkem těchto jednání byla smlouva ze dne 2. 11. 1993, v níž se kupující zavázala uhradit prodávající závazky „z běžného obchodního styku“ ve výši 4 594 456,80 Kč a dále hodnotu materiálu podle seznamu, který byl kupující předán, s tím, že je použitelný výhradně pro akci výstavby budovy Čs. r. Tuto dohodu posoudil soud prvního stupně za použití výkladových pravidel stanovených v § 266 odst. 1 a odst. 3 ObchZ jako dohodu o rozsahu náhrady již vzniklé škody, která vznikla v příčinné souvislosti s porušením závazku ze strany kupující odebrat a zaplatit objednané zboží. V uvedené dohodě sjednali podle soudu prvního stupně její účastníci rozvazovací podmínku podle § 36 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), a to pro případ uplatňování sankcí vůči třetím osobám či vůči sobě navzájem bez poskytnutí informace o takovém postupu druhé straně. K naplnění této rozvazovací podmínky však podle závěru soudu prvního stupně nedošlo, neboť na uplatnění sankcí byla kupující upozorněna dopisem z 22. 11. 1994. Obrana žalované, že splatnost částky odpovídající hodnotě materiálu dosud nenastala, neboť byla vázána na podmínku, že takovou částku zaplatí žalované nejprve její vyšší dodavatel (Konstruktiva), nemůže být úspěšná. Je především sporné, zda ujednání o splatnosti („nárok je součástí nároku vůči vyššímu dodavateli…po obdržení platby od odběratele převede platbu na účet V. – orientačně do 5. 1. 1994“) lze považovat za ujednání určité, a tedy platné (§ 37 odst. 1 ObčZ). V každém případě se žalovaná nesnažila vymoci platbu od svého „dodavatele-odběratele“ (zřejmě K.). Bylo-li by možno uvedené ujednání považovat za platné, vázané na odkládací podmínku, žalovaná splnění této podmínky záměrně zmařila, plnění sjednané ve smlouvě ze dne 2. 11. 1993 se tedy stalo nepodmíněným. Nárok žalobce na náhradu škody v rozsahu sjednaném v dohodě z 2. 11. 1993 je proto podle závěru soudu prvního stupně dán včetně zákonných úroků z prodlení ode dne následujícího po splatnosti této částky (prvý den po obdržení výzvy k jejímu zaplacení), nikoliv však uplatněné právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 4 450 007 Kč, neboť V. se v předmětné dohodě z 2. 11. 1993 práva na zaplacení majetkových sankcí, které v té době již vznikly, vzdala, takže § 386 odst. 1 ObchZ na daný případ nedopadá.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. srpna 2004 č. j. 2 Cmo 189/2003-199 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 2 573 986 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně od 26. 10. 1994 do zaplacení, ve zbývající části nároku, o němž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto ve výroku pod bodem I, žalobu zamítl (výrok pod bodem I), potvrdil výrok o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III). V otázce aktivní legitimace žalobce se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud konstatoval, že smlouvou č. 533/92 uzavřenou mezi F. n. m. ČR jako prodávajícím a V. jako kupující byly do vlastnictví kupující převedeny věci, jiná práva a jiné majetkové hodnoty, které sloužily k provozování státního podniku Z. P. (přesné označení zní Z. u. k. P., státní podnik – dále jen „Z.“), a to v rozsahu a za podmínek schváleného privatizačního projektu. Spolu s majetkem Z. tedy přešla na V. práva a závazky s tímto majetkem související, mimo jiné i práva a závazky ze smlouvy č. 3/92 ze dne 15. 4. 1992 a tedy i případné právo na náhradu nákladů podle bodu 5.1 smlouvy. Jako správná posoudil i skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně smlouvy č. 3/92, včetně jeho závěru, že po uzavření smlouvy došlo v souladu s § 272 odst. 2 ObchZ k dohodě o změně času plnění na termín třetí čtvrtletí 1993. Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že dopisem ze dne 30. 3. 1993 S. P. „stornoval“ zakázky pro rok 1993, čímž nastala situace předpokládaná v článku 5.1. smlouvy a vznikl mu závazek k náhradě veškerých nákladů spojených s přípravou a realizací zakázek, včetně všech nákladů spojených se zabezpečením materiálu určeného pro akci opláštění budovy rozhlasu. Přestože pojem „storno zakázky“ náš právní řád nezná, za použití § 266 odst. 1 ObchZ jej lze vyložit jako právo kupujícího jednostranně zrušit celý nebo část závazku založeného smlouvou. Takový důvod zániku závazku není zakázán, proto je třeba uzavření takové dohody považovat za možné a platné. Ohledně vymáhaného práva na náhradu nákladů spojených se zabezpečením materiálu dospěl odvolací soud k jinému závěru než soud prvního stupně, a sice, že se jedná o právo vycházející přímo z předmětné kupní smlouvy, které je vázáno na splnění odkládací podmínky sjednané podle § 36 odst. 1 a 2 věty první ObčZ spočívající ve „stornu zakázky“. K naplnění této podmínky, na kterou byl vznik práva vázán, došlo, jak zjistil soud prvního stupně. Ohledně výše náhrady nákladů za materiál považoval odvolací soud za rozhodné, že žalovaná jejich výši nikdy výslovně neodsouhlasila, a to ani v dohodě z 2. 11. 1993. S ohledem na značný časový odstup a na skutečnost, že výroba prvků pro skleněné opláštění budovy byla v rozhodné době velmi specifickou otázkou, se případné zjišťování ceny zabezpečeného a nevyužitého materiálu podle soupisu obsaženého v příloze dopisu z 11. 5. 1993 za pomocí znaleckého posudku jeví odvolacímu soudu jako těžko proveditelné, a proto využil svého oprávnění daného § 136 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož platí, že lze-li výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Za takovou výši považoval odvolací soud částku odpovídající polovině uplatněného nároku. Námitku promlčení práva vzhledem k odlišnému právnímu posouzení věci shledal odvolací osud nedůvodnou. Podle § 392 odst. 1 a § 397 ObchZ bylo právo ze závazku uplatněno u soudu dne 28. 3. 1995 v průběhu obecné čtyřleté promlčecí lhůty.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení.

Žalobce opírá přípustnost svého dovolání o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jako dovolací důvody uvádí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a také to, že „zjištění odvolacího soudu neodpovídá provedeným důkazům“. Poukázal na článek 5.1. smlouvy, z níž vyplýval nárok na úhradu veškerých nákladů spojených s přípravou a realizací zakázek, včetně nákladů spojených se zabezpečením materiálu v případě storna zakázky. K vlastnímu stornu zakázky došlo, a proto mu vznikl nárok na náhradu hodnoty neupotřebitelného materiálu ve výši 5 147 971,58 Kč dle specifikace materiálu, který byl k realizaci zakázky obstarán. Tento rozsah materiálu žalovaný rozporoval poprvé až po pěti letech od zahájení sporu, což se žalobci jeví jako jednoznačně účelové. Nároky žalobce vyplývají také z předmětné dohody z 2. 11. 1993, v níž se S. P. zavázal uhradit V. závazky z běžného obchodního styku v částce 4 594 456,80 Kč (za vyrobené a dodané zboží) a uhradit hodnotu materiálu nacházejícího se ve skladu V. podle seznamu, který mu byl předán. Nesprávné právní posouzení věci spočívá podle názoru žalobce v tom, že se odvolací soud řídil vlastní úvahou ve smyslu § 136 o. s. ř., když jeho nároky na úhradu neupotřebitelného materiálu vyplývají z dopisu žalobce žalované dne 11. 5. 1993, z dohody z 2. 11. 1993, z následného chování stran, zejména z dopisu žalované žalobci ze dne 22. 11. 1994, ve kterém žalovaná potvrdila, že se zavázala uhradit žalobci za materiál částku 5 147 971,58 Kč, tedy částku, která svou číselnou hodnotou přesně odpovídala seznamu materiálu, který byl žalované zaslán dne 11. 5. 1993. Nárok žalobce rovněž vyplývá z výpovědi svědků Č., S.a B. Žalobce se v dovolání ztotožnil s řešením otázky aktivní legitimace a otázky zmaření rozvazovací podmínky odvolacím soudem. Žalobce navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Taktéž žalovaná shledává svoje dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přičemž uplatnila dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a podle odst. 3 téhož ustanovení o. s. ř. Namítla nedostatek aktivní legitimace žalobce z důvodů uvedených v předcházejících podáních[bod 6.a)], vznesla námitku promlčení nároku žalobce na náhradu škody podle posouzení soudu prvního stupně. Uvedla, že žalovaná nezavinila vznik škody a neexistuje příčinná souvislost mezi jejím jednáním a vznikem škody [bod 6.b)]. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobce vyplývá přímo z předmětné kupní smlouvy, namítla, že prodávající nesplnil svoji povinnost stanovenou v § 411 ObchZ a zboží kupujícímu nedodal, nepředal mu doklady, které se ke zboží vztahují a neumožnil kupujícímu nabýt vlastnického práva ke zboží, není proto důvod k úhradě kupní ceny [bod 6.c)]. Seznam materiálu, kterým žalobce argumentuje, není ničím podložený ani potvrzený, žalovaná jej nikdy neviděla a žalobce s ním zřejmě nakládal, což vyplývá i ze svědeckého výslechu svědka Ing. D. Soud nepřipustil důkaz znaleckým posudkem [bod 6.d)]. Nebyla vystavena ani faktura jako podklad platby pro sjednaný způsob úhrady kupní ceny podle článku 5.2. smlouvy, prodávajícímu tak nemohlo vzniknout právo na úhradu kupní ceny [bod 6.e)]. V článku 3 dohody ze dne 2. 11. 1993 je uvedeno prohlášení žalované, že materiál je součástí nároku vůči vyššímu dodavateli stavby, kterým byla K. G. B., a.s. Nikoliv tedy nároku vůči žalované. Platba žalované žalobci je v tomto článku vázána na obdržení platby od jejího dodavatele. Toto ustanovení je považováno za odkládací podmínku podle § 36 odst. 1 ObčZ. Jelikož tato podmínka nenastala, nebyla žalovaná povinna hradit příslušnou cenu. Nelze použít ustanovení § 36 odst. 3 ObčZ, neboť žalovaná splnění podmínky nezmařila[bod 6.f)]. Závěrem žalovaná upozorňuje, že v záhlaví hospodářské smlouvy je uveden jako prodávající Z. P., s. p., přičemž obchodní firma tohoto podniku byla po celou dobu existence Z. u. k. P., s.p. [bod 6.g)]. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované uvedl, že otázka „pasivní“ (zřejmě měl na mysli „aktivní“) legitimace byla v řízení náležitě prozkoumána a odůvodněna. Námitku promlčení a nedostatku příčinné souvislosti při vzniku škody považuje žalobce podle § 241a odst. 4 o. s. ř. za formálně nepřípustnou, neboť tyto skutečnosti nebyly tvrzeny ani namítány v předchozím průběhu řízení. K promlčení nároku žalobce navíc nedošlo a příčinná souvislost jednání žalované se vznikem škody je rovněž dána. Tvrzení žalované, že ze smlouvy vyplývala povinnost materiál, který měl být uhrazen v důsledku „storna“ zakázky, předat, je zjevně nesprávný, neboť pro případ předčasného ukončení kupní smlouvy žádná taková povinnost žalobci není stanovena, protože nárok na dodání zboží a zaplacení jeho ceny byl v okamžiku ukončení smlouvy nahrazen speciálním nárokem sjednaným v článku 5.1. smlouvy. Navíc materiál, který měl právní předchůdce žalobce ve svém skladu v okamžiku storna, nebyl tvořen hotovými finálními výrobky, které měl právní předchůdce žalobce dodat na stavbu, ale pouze kusovým materiálem a žalovaná nikdy po žalobci vydání takového materiálu nepožadovala. Z důkazního řízení, zejména listinných důkazů, vyplynulo, že seznam materiálů byl právním předchůdcům žalované doručen, což žalovaná v řízení až do roku 2001 nepopírala a např. v odporu z 20. 9. 1995 namítala, že jí žalovaná částka dosud nebyla uhrazena „vrchním odběratelem“ stavby. Námitka žalované ohledně nepředání faktury je ve smyslu § 241a odst. 4 o. s. ř. nepřípustná a z hmotněprávního hlediska bylo právo fakturovat sjednáno podle článku 5.2. smlouvy pouze pro dodávku výrobků. Nepřijatelné jsou i námitky žalované k právnímu posouzení odkládací podmínky, když se žalovaná nikdy nedomáhala uhrazení částky 5 147 971,58 Kč po „vrchním“ dodavateli stavby.

Po podání dovolání byla žalovaná – společnost S. P. I., s.r.o., zrušena a ke dni 1. srpna 2008 byla vymazána z obchodního rejstříku. Společnost S. P. I., s.r.o. zanikla bez likvidace na základě Smlouvy o fůzi sloučením ze dne 23. června 2008, NZ 193/2008, N 243/2008, sloučením se společností S. R. a.s., zapsané v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 12820. Společnost S. R. a.s., jako společnost nástupnická, se stala právním nástupcem společnosti S. P. I., s.r.o. Tato skutečnost byla zapsána do obchodního rejstříku dne 1. srpna 2008.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto usnesením ze dne 13. srpna 2008 č. j. 32 Odo 326/2006-292 podle § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude jako s žalovanou pokračováno se společností S. R. a.s.,

Nejvyšší soud poté nejprve posuzoval dovolání žalobce. Dovodil, že toto dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I tak, že se žaloba ve zbývající části nároku zamítá. Ve zbývající části není dovolání žalobce subjektivně přípustné, neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl v této části potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně. Tímto potvrzujícím výrokem tedy nebyla žalobci způsobena žádná újma na jeho právech, jež by byla odstranitelná zrušením napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

V rozsahu, ve kterém je dovolání žalobce přípustné, Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je v tomto rozsahu důvodné.

Žalobce ve svém dovolání zpochybňuje aplikaci ustanovení § 136 o. s. ř. odvolacím soudem. Tato námitka je důvodná. Odvolací soud učinil závěr, že žalobce má právo na náhradu nákladů spojených se zabezpečením materiálu určeného pro akci opláštění budovy rozhlasu, učinil skutkové zjištění, že jde o materiál sepsaný v příloze dopisu S. ze dne 11. 5. 1993, nicméně dovodil, že případné zjišťování ceny tohoto materiálu za pomoci znaleckého posudku se jeví jako těžko proveditelné s ohledem na značný časový odstup a na skutečnost, že výroba prvků pro skleněné opláštění budovy byla v rozhodné době velmi specifickou zakázkou.

Ustanovení § 136 o. s. ř. upravuje, že lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Zákon tím má na mysli situace, kdy je prokázán nárok co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku. Nepoměrné obtíže při zjišťování výše nároků mohou být dány též nepřiměřenými náklady na zjišťování okolností rozhodných pro výpočet výše nároku, které hrubě neodpovídají výši vymáhaného nároku.

Odvolací soud dovodil, že znaleckým posudkem výši nároku zjistit nelze. Učinil tak za situace, kdy se o toto zjištění výše nároku pomocí znaleckého posudku vůbec nepokusil. Odvolací soud se navíc nevypořádal se skutečností, že podle svého skutkového zjištění obsahuje příloha dopisu S. ze dne 11. 5. 1993 specifikaci hodnoty materiálu, přičemž žalovaná sice výši vyúčtovaných nákladů výslovně neodsouhlasila, do doby zahájení řízení v této věci však výši vyúčtovaných nákladů nezpochybňovala, a to ani v dohodě ze dne 2. 11. 1993, ani v dopise ze dne 22. 11. 1994, a tuto výši začala zpochybňovat až v podání ze dne 22. 5. 2001, tedy více jak šest let po zahájení řízení.

Za této situace nelze dovodit, že by byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 136 o. s. ř., aplikaci tohoto ustanovení je nutno považovat minimálně za předčasnou.

Rozsudek odvolacího soudu je tedy v této části z hlediska žalobcem uplatněného dovolacího důvodu nesprávný.

Nejvyšší soud poté přistoupil k posouzení dovolání žalované a dovodil, že toto dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání může podat jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech (jde o tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není subjektivně přípustné v části, ve které odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.

Ve zbývající části má rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I charakter potvrzujícího rozhodnutí. Pro posouzení, zda jde o měnící či potvrzující rozsudek odvolacího soudu, není totiž samo o sobě významné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 220 odst. 1 o. s. . nebo zda postupoval podle § 219 o. s. ř. Významným není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ]. Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

V daném případě nejde o situaci předpokládanou ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud sice usnesením ze dne 4. ledna 1999 č. j. 4 Cmo 313/97-42 zrušil první rozsudek původního Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24. dubna 1997 č. j. 20 Cm 91/95-30 a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ve svém zrušujícím rozhodnutí však soud prvního stupně nezavázal právním názorem; rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno pro vady řízení.

V úvahu proto v této části dovolání přichází přípustnost dovolání pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tato přípustnost je dána tehdy, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.

Dovolací soud tedy není při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.

Z tohoto pohledu nemá z hlediska žalovanou uplatněných dovolacích důvodů rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam.

Namítaný nedostatek aktivní legitimace žalobce odůvodnila žalovaná v předchozích podáních, na něž v dovolání odkazuje, tím, že nebylo prokázáno, že by na V. přešlo právo na zaplacení předmětné částky ze S., neboť nebylo prokázáno, že předmětem smlouvy o prodeji podniku mezi F.n. m. ČR a V. byla i předmětná kupní smlouva č. 3/92. Odvolací soud však učinil skutkové zjištění, že předmětem smlouvy o prodeji podniku mezi F. n. m. ČR a V. byla i práva a závazky ze smlouvy č. 3/92 ze dne 15. 4. 1992 a tedy i případné právo na náhradu nákladů podle článku 5.1. smlouvy. Námitka dovolatelky tedy nepřípustně směřuje do skutkového zjištění odvolacího soudu a tudíž jeho zásadní právní význam odůvodnit nemůže.

Tento zásadní právní význam tohoto rozhodnutí nemůže odůvodnit ani další námitka dovolatelky, že právo na náhradu škody podle právního posouzení soudu prvního stupně je promlčeno a že nejsou ani dány předpoklady pro odpovědnost žalované za škodu. Tato námitka totiž směřuje proti důvodům rozhodnutí soudu prvního stupně, a nikoliv proti důvodům rozhodnutí odvolacího soudu, neboť ten nárok žalobce posoudil jako nárok ze smlouvy.

Dovolatelka dále namítá, že žalobce, resp. jeho právní předchůdkyně, nikdy předmětný materiál žalované nepředal a neumožnil jí výkon vlastnického práva podle ustanovení § 411 ObchZ. Žalovaná tudíž nemá povinnost k úhradě kupní ceny.

Žalovaná však pomíjí, že předmětem sporu není úhrada kupní ceny, ale nárok na náhradu nákladů vzniklých zabezpečením materiálu podle článku 5.1. kupní smlouvy ze dne 15. 4. 1992. Tato námitka žalované je tudíž z hlediska předmětu sporu irelevantní. Významná není ani výhrada žalované, že v případě prodeje i ponechání materiálu vzniklo na straně žalobce bezdůvodné obohacení. Podle článku 3 dohody ze dne 2. 11. 1993 šlo o materiál jednoúčelový, použitelný pouze pro stavbu budovy Čs. rozhlasu, přičemž v řízení nebylo zjištěno, že by tomu bylo jinak.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nemůže založit ani námitka žalované pod bodem 6.d) jejího dovolání, neboť jde opět o námitku směřující proti skutkovému zjištění odvolacího soudu.

Odvolací soud nerozhodl v rozporu s hmotným právem, pokud nevázal vznik práva žalobce, resp. její právní předchůdkyně, na vystavení faktury právní předchůdkyní žalobce [námitka pod bodem 6.e) dovolání žalované].

Rovněž námitka žalované pod bodem 6.f) dovolání nezakládá zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud nerozhodl v rozporu s hmotným právem či konstantní judikaturou, pokud nevázal vznik práva žalobce na skutečnost, zda žalovaná obdržela platbu od svého odběratele, neboť nešlo o odkládací podmínku.

Bezvýznamná je konečně námitka žalované o nepřesném označení Z. ve smlouvě ze dne 15. 4. 1992. Podle konstantní judikatury nepřesné označení strany smlouvy nezpůsobuje její neplatnost.

Ze shora uvedeného vyplývá, že z hlediska žalovanou uplatněného dovolacího důvodu nejsou naplněny podmínky ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř. pro to, aby rozhodnutí odvolacího soudu mělo zásadní právní význam a tudíž bylo v rozsahu subjektivní přípustnosti přípustné i objektivně.

Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem a § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změněn tak, že co do částky 2 573 985,58 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně od 26. 10. 1994 se žaloba zamítá, a v závislých výrocích pod body II a III o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) a c) o. s. ř. odmítl. Podle těchto ustanovení odmítl rovněž dovolání žalované.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. srpna 2008

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu

Vydáno: 28. August 2008