JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 25/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Č., a.s., zastoupené, advokátem, proti žalované V. e., a.s., o zaplacení 42 533 831,- Kč s příslušenstvím vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 29/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2001 č.j. 12 Cmo 105/2001-216, ve znění opravného usnesení ze dne 5. února 2002, č.j. 12 Cmo 105/2001, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 1.2.2001, č.j. 33 Cm 29/98-199, kterým Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované k zaplacení částky 42 533 831,- Kč spolu se 17% úroky z prodlení.

Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Uvedla, že jí napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam, který ve smyslu odstavce 3 téhož ustanovení shledala v tom, že je v něm řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla řešena a která byla rovněž rozhodnuta v rozporu s hmotným právem. Protože podle ní spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci, navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednaní a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu.

Dovolání není v dané věci přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

V případě dovolání směřujícího do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 237, § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebo o ustanovení § 239 o. s. ř.

O případ podřaditelný ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť potvrzeným rozsudkem soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto jinak, než v dřívějším rozsudku v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu.

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadného významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V tomto případě však odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku rozhodnutí nevyslovil. Přípustnost dovolání tak opřít o ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. nelze.

Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Žalovaná však návrh, který je podmínkou pro uplatnění přípustnosti podle § 239 odst. 2 o. s. ř., nepodala.

Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř., tedy zda v řízení nedošlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Vady řízení ve smyslu § 237 o. s. ř., k nimž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného.

Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a 146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř. Žalobkyně procesně zavinila odmítnutí dovolání, žalované však náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 12. února 2003

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 12. February 2003