JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 181/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce Mgr. P. K., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti žalovanému P. K., zastoupenému JUDr. J. B., advokátkou, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 281/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2005, č.j. 21 Co 247/2005-68, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 779,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce JUDr. J. B.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 14. prosince 2004, č.j. 17 C 281/2004-56, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 zastavil řízení podle § 106 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci a o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku pravomoci soudu k projednání žaloby, kterou se žalobce domáhal určení neexistence smlouvy o spolupráci ze dne 26. listopadu 2001 uzavřené mezi účastníky, jejíž součástí je i rozhodčí doložka. Neshledal-li soud prvního stupně důvod pro přerušení řízení podle § 106 odst. 3 o. s. ř. a řízení podle § 106 odst. 1 o. s. ř. zastavil na základě zjištění, že rozhodčí soud již v řízení, které bylo zahájeno dříve než soudní řízení a v němž se žalovaný domáhal proti žalobci nároku na plnění z téže smlouvy o spolupráci, rozhodl o pravomoci rozhodčího soudu, žádného právního pochybení se podle odvolacího soudu nedopustil.

Usnesení odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ohledně zastavení řízení napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Tvrzeného právního pochybení se odvolací soud dopustil nesprávnou aplikací a výkladem § 106 odst. 1 a 3 o. s. ř. Vyšel-li soud prvního stupně z platnosti sjednané rozhodčí doložky v předmětné smlouvě o spolupráci a řízení zastavil, postupoval podle dovolatele nesprávně, jelikož podle jeho mínění v dané věci rozhodčí smlouvu platně sjednat nelze. Tento názor opírá o ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, z něhož dovozuje, že rozhodčí smlouvu nelze platně uzavřít, jestliže by strany nemohly ohledně předmětu sporu uzavřít smír. Ve smyslu § 99 o. s. ř. nelze smír uzavřít ve věcech, jejichž povaha to nepřipouští; tak tomu je podle dovolatele i v případě žaloby na určení podle § 80 písm. c) o. s. ř., jejíž povahu věci, pro níž nelze uzavřít smír, dovozuje z toho, že její základní podmínkou je naléhavý právní zájem na určení, jehož posouzení je výlučně věcí soudu.

Další argumentaci o nedostatku pravomoci rozhodčího soudu staví dovolatel na názoru o nicotnosti smlouvy o spolupráci, kterou dovozuje z tvrzené neexistence vůle žalovaného při uzavření smlouvy. Nevznikla-li smlouva, není tu podle dovolatele ani rozhodčí doložka, která by pravomoc rozhodčího soudu zakládala. Zastavil-li proto soud prvního stupně řízení, právně pochybil, jelikož měl pravomoc žalobu projednat a o věci meritorně rozhodnout. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání se žalovaný s rozhodnutím soudů obou stupňů ztotožnil. Dovolání žalobce označil za nepřípustné a nedůvodné, proto navrhl jeho odmítnutí, případně zamítnutí s tím, že mu bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

Dovolání, jak bylo již judikováno a vysvětleno v usnesení Nejvyššího soudu publikovaném pod číslem 37/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je v dané věci přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (nikoli tedy dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak dovolatel očekával zřejmě i podle nesprávného poučení odvolacího soudu), není však důvodné.

Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).

Námitky dovolatele lze podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm b) o. s. ř.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle odůvodnění rozhodnutí odvolací soud založil svůj závěr o nedostatku pravomoci soudu na zjištění, že rozhodčí soud již v řízení, které bylo zahájeno dříve než soudní řízení a v němž se žalovaný domáhal proti žalobci nároku na plnění ze smlouvy o spolupráci, jejíž součástí je sjednaná rozhodčí doložka, rozhodl o pravomoci rozhodčího soudu. S tímto jeho právním posouzením se dovolací soud ztotožňuje.

S námitkou dovolatele, že účastníci nemohli platně uzavřít rozhodčí doložku, neboť v případě žaloby na určení podle § 80 c) o. s. ř. nemohou strany ohledně sporu uzavřít smír, nelze souhlasit, neboť tento jeho názor nemá oporu v zákoně ani v soudní judikatuře.

Podle § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a sporů vyvolaných prováděním konkursu nebo vyrovnání, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).

Podle druhého odstavce téhož ustanovení rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír.

Podle § 99 odst. 1, věty první, o. s. ř. připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem.

Meze možnosti platně uzavřít rozhodčí doložku jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. To znamená, že rozhodčí smlouvu nelze platně uzavřít ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru.

Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 23/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž posuzoval otázku možnosti rozhodnout rozsudkem pro zmeškání v řízení zahájeném na základě žaloby o určení podle § 80 písm. c) o. s. ř., formuloval a odůvodnil právní závěr, podle něhož lze takto postupovat za předpokladu, že se jedná o věc, u níž její povaha uzavření smíru připouští. Tento závěr dovodil ve vazbě na provedenou analýzu přípustnosti uzavření soudního smíru zahrnující i rozbor povahy věci, pro níž je vyloučeno uzavřít soudní smír, na základě úvahy, že jsou-li předmětem řízení subjektivní majetková práva (jak tomu bylo i v posuzované věci), jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat a o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, ve kterém účastníci mohou uzavřít smír, nemůže mít na tuto jejich možnost vliv okolnost, že řízení je zahájeno na základě žaloby o určení existence právního vztahu podle § 80 písm. c) o. s. ř., jelikož rozhodující pro zákonem vymezenou možnost uzavření soudního smíru jsou pouze podmínky jeho přípustnosti. Za situace, kdy ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. – stejně jako § 153b odst. 3 o. s. ř., který vylučuje vydání rozsudku pro zmeškání mimo jiné ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír – vylučuje možnost platného uzavření rozhodčí smlouvy, jestliže by strany nemohly o předmětu sporu uzavřít smír, dovolací soud nemá důvodu se od závěrů citované judikatury odchýlit ani v souzené věci. Je proto možné uzavřít, že argumentace dovolatele založená na námitce o nemožnosti platného sjednání rozhodčí doložky není důvodná.

Oprávněnou neshledal dovolací soud ani námitku dovolatele o neexistenci rozhodčí doložky a z toho vyplývající absenci pravomoci rozhodčího soudu, založenou na tvrzené nicotnosti smlouvy o spolupráci z důvodu neexistence vážné vůle žalovaného při jejím uzavření. Dovolatel tuto skutečnost pouze tvrdí, aniž napadá nějaké nedostatečné či jinak vadné skutkové zjištění, a jiný dovolací důvod než uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. neuplatňuje, přičemž ze žádných skutkových zjištění soudů nevyplývají takové okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit závěr o nedostatku vážnosti projevu vůle žalovaného. Navíc sám žalovaný ve vyjádření k dovolání toto tvrzení dovolatele popírá. Nedovodil-li proto odvolací soud neplatnost smlouvy o spolupráci a tím sjednané rozhodčí doložky ani z tohoto důvodu, nelze mu ani v právním posouzení této otázky žádné právní pochybení vytknout.

Z výše uvedeného vyplývá, že se uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolateli nepodařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu o nedostatku pravomoci soudu k projednání žaloby. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, a proto je povinen nahradit žalovanému náklady jeho právního zastoupení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 3 100,- Kč podle § 5 písm. c), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 19 % daně z přidané hodnoty ve výši 604,- Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. května 2004).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 6. června 2007

JUDr. Miroslav G a l l u s

předseda senátu

Vydáno: 06. June 2007