JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 1762/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně JUDr. M. Š., advokátky, správkyně konkursní podstaty úpadce V. H., proti žalované P. M. a.s., zastoupené JUDr. P.C., advokátem, o zaplacení 923 893,46 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 289/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2006, č.j. 8 Cmo 411/2005-79, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2006, č.j. 8 Cmo 411/2005-79, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. července 2005, č.j. 33 Cm 289/2001-50, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek pro uznání ze dne 19. července 2005, č.j. 33 Cm 289/2001-50, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem žalované uložil zaplatit žalobkyni 923 893,46 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl v dané věci rozsudkem pro uznání v souladu s ustanovením § 153a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) na základě tzv. fikce uznání ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. Z obsahu spisu zjistil, že soud prvního stupně vydal dne 29. července 2004 usnesení dle § 114b odst. 1 o. s. ř., kterým žalovanou vyzval, aby se do 30 dnů vyjádřila k žalobě, a zároveň ji poučil o následcích nevyhovění této výzvě. Na tuto výzvu se žalovaná vyjádřila k žalobě přípisem ze dne 6. září 2004, předaným téhož dne k poštovní přepravě. Za situace, kdy výzva byla žalované doručena dne 4. srpna 2004, dovodil, že žalovaná reagovala na výzvu soudu prvního stupně opožděně, což má ten důsledek, že marným uplynutím lhůty stanovené soudem prvního stupně k vyjádření nastala fikce uznání. Rozhodl-li soud prvního stupně rozsudkem pro uznání, nijak nepochybil; proto toto jeho rozhodnutí potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním. Uvedla, že ho podává z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., neboť má za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podle názoru dovolatelky fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. nenastala, jelikož na výzvu soudu k vyjádření reagovala včas, a to poslední den soudem stanovené lhůty. Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že nevzaly v potaz, že poslední den stanovené třicetidenní lhůty, tj. 4. září 2004 připadl na sobotu, v důsledku čehož skončila lhůta až v pondělí dne 6. září 2004, kdy předala vyjádření k poštovní přepravě. Z toho dovozuje, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny. Proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve vyjádření žalobkyně navrhla dovolání zamítnout. Podle jejího přesvědčení byly podmínky pro vydání rozsudku pro uznání splněny, jelikož žalovaná se vyjádřila opožděně. Na tomto závěru nemění nic skutečnost, že podle jejího názoru lhůta k podání vyjádření žalované neuplynula 4. září 2004, jak dovodil odvolací soud, nýbrž již dne 3. září 2004, což vyvozuje ze znění § 57 o. s. ř.

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v otázce dodržení lhůty stanovené žalované ve výzvě soudu dle § 114b odst. 1 o. s. ř., kterou odvolací soud (stejně jako soud první stupně) řešil v rozporu s procesně-právní úpravou.

Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). Tyto vady však dovolací soud, byť dovolatelka v obecné rovině tuto vadu tvrdila, z obsahu spisu neshledal.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] zpochybňovaného dovolatelkou.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2 o. s. ř., místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzen. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení (srov. § 114b odst. 1 o. s. ř.).

Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen (srov. § 114b odst. 5 o. s .ř.).

Podle § 153a odst. 1, věty první, o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle odstavce 3 téhož ustanovení rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.).

Rozsudek pro uznání podle § 153a o. s. ř. lze tedy vydat nejen na základě procesního úkonu žalovaného, jímž je uplatněný nárok výslovně uznán, ale i na základě nečinnosti žalovaného, vedoucí (za přesně stanovených podmínek) ke vzniku fikce, že žalovaný nárok uznal. S nečinností žalovaného po doručení usnesení podle § 114b odst. 1 či 2 o. s. ř. jsou tedy spojeny natolik závažné procesní důsledky, že je nutno trvat na tom, aby byly beze zbytku dodrženy jak podmínky pro vydání zmíněného usnesení, tak i podmínky, za nichž nastupuje fikce uznání podle § 114b odst. 5 o. s. ř. Závěr, zda tyto podmínky byly splněny a zda tedy vydání rozsudku pro uznání je v souladu se zákonem, je součástí právního posouzení věci z hlediska procesních předpisů. Chybí-li některá z uvedených podmínek, fikce uznání nenastává a rozsudek pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. nelze vydat.

Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud založil fikci uznání nároku žalovanou na závěru, že žalovaná reagovala na výzvu soudu opožděně. Toto posouzení však správné není. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalované byla výzva doručena dne 4. srpna 2004 a že se k ní vyjádřila přípisem ze dne 6. září 2004, který předala téhož dne k poštovní přepravě, z čehož dovodil nedodržení soudem stanovené lhůty k vyjádření. Odvolací soud však patrně přehlédl, že dne 4. září 2004 (který byl posledním dnem třicetidenní lhůty) připadl na sobotu, takže je třeba vyjít z ustanovení § 57 odst. 2, věty druhé, o. s. ř., podle něhož připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Tímto nejblíže následujícím pracovním dnem bylo pondělí 6. září 2004. Předala-li tedy tohoto dne žalovaná vyjádření k žalobě k poštovní přepravě, učinila tak včas a závěr odvolacího soudu o opožděnosti vyjádření žalované nemůže obstát. Za této situace fikce uznání nároku žalovanou ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. nenastala a podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. nebyly splněny. Dospěl-li odvolací soud k závěru opačnému a rozsudkem pro uznání rozhodl, je jeho právní posouzení nesprávné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v souzené věci naplněn.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. června 2007

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Vydáno: 07. June 2007