JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 1753/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně A., spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. Z., advokátem proti žalované A. T. s. r. o., zastoupené JUDr. S. K., advokátem o ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 Cm 360/2003, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. června 2006, č.j. 7 Cmo 81/2005-126, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala ochrany proti jednání v nekalé soutěži podanou žalobou, v níž požadovala, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se užívání části názvu žalobkyně A., dále povinnost zaslat omluvný dopis zahraničním partnerům a povinnost zaplatit žalobkyni na přiměřeném zadostiučinění částku 450.000,- Kč.

Podle žalobního tvrzení se žalovaná dopustila jednání nekalé soutěže vůči žalobkyni podle ustanovení § 44 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. prosince 2004, č.j. 2 Cm 360/2003-86, uložil žalované povinnost zdržet se označování výrobků a zboží (tj. odsávače prachu a pilin k dřevoobráběcím strojům) částí názvu žalobkyně „A.“ a zdržet se uvádění částí názvu žalobkyně „A.“ na propagačních materiálech výrobků a zboží jí nabízených (tj. odsávače prachu a pilin k dřevoobráběcím strojům), včetně prezentací na internetu (výrok I.), dále uložil žalované povinnost napsat, podepsat a odeslat do 15 dnů od právní moci rozsudku dopisy v anglickém jazyce ve znění uvedeném v rozsudku na dvě konkrétní adresy do I. a do U. uvedené v rozsudku (výrok II.), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na přiměřeném zadostiučinění částku 50.000,- Kč (výrok III.), z a m í t l žalobu o zaplacení žalobkyni na přiměřeném zadostiučinění další částky 400.000,- Kč (výrok IV.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 27.428,- Kč (výrok V.).

K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Olomouci (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. června 2006, č.j. 7 Cmo 81/2005-126 až 132, p o t v r d i l rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III., IV. a V. (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 39.089,- Kč (výrok II.)

Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně (výslovně proti výroku IV. a souvisejícímu výroku V. rozsudku soudu prvního stupně) a odvolání žalované (výslovně proti výroku III. a souvisejícímu výroku V.) nejsou důvodná (podle § 212 a násl. občanského soudního řádu - dále jen o.s.ř.).

Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně učinil pro své rozhodnutí z navržených a provedených důkazů skutková zjištění v potřebném rozsahu a odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry, které soud prvního stupně učinil. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že přiznání zadostiučinění pouze v nepeněžité formě by nebylo dostačující, ale že na základě navržených a soudem provedených důkazů nebyla v řízení zjištěna újma žalobkyně takového rozsahu či druhu, která by odůvodňovala přiznání zadostiučinění v požadované výši 450.000,- Kč. Vytýkané nekalosoutěžní chování žalované nelze považovat za tak razantní zásah do práv žalobkyně, jak se odvolatelka (žalobkyně) snaží soud přesvědčit. S ohledem na zjištěnou dobu trvání nekalosoutěžního jednání, jakož i jeho zjištěný rozsah, dospěl odvolací soud k závěru, že přiznané zadostiučinění ve výši 50.000,- Kč je dostačující a zcela přiměřené (viz výrok III. rozsudku). Dále odvolací soud přezkoumal výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok V. rozsudku) a zjistil, že soud prvního stupně zcela správně vyměřil soudní poplatek z nároku na nepeněžité plnění z titulu ochrany proti nekalé soutěži. S ohledem na shora uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výrocích III., IV. a V., jako věcně správný podle ustanovení § 219 o.s.ř., potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v zákonné lhůtě dovoláním, které považuje, jak vyplývá z obsahu jejího dovolání, za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 o.s.ř., neboť má za to, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Důvodnost svého dovolání opřela žalovaná o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odvolací soud použil na zjištěný skutkový stav správně určenou právní normu, avšak nesprávně ji vyložil).

Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že jeho právní posouzení věci ve smyslu, že posuzované nekalé soutěžní jednání žalované nelze považovat za tak razantní zásah do práv žalobkyně a tudíž nelze odůvodnit přiznání zadostiučinění v požadované výši 450.000,- Kč, je výrazem zlehčování dopadu nekalosoutěžního chování žalované na žalobkyni. Dovolatelka v této souvislosti podotýká, že rozhodnutí odvolacího soudu by mělo plnit preventivní úlohu v tom, že nekalosoutěžní chování žalované by mělo být transparentním způsobem postiženo tak, aby do budoucna ostatní možní soutěžitelé byli od takových a podobných jednání odrazeni. Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud dal najevo, že ten, kdo se dopustí nekalosoutěžního jednání bude sice „potrestán“ avšak svého cíle, jak poškodit ba zlikvidovat konkurenci jiného soutěžitele, dosáhne, neboť zadostiučinění v podobě 50.000,- Kč, které musí poškozenému subjektu zaplatit, se ve skutečnosti vyplatí. Názor odvolacího soudu na ochranu jednoho soutěžitele proti chování jiného soutěžitele, který se svým jednáním dopustil nekalosti, považuje dovolatelka v posuzovaném případě za hrubě nesprávný. Dovolatelka vytýká oběma soudům, že si neuvědomily, kolik úsilí ji stálo, aby svou podnikatelskou činností získala své jméno na trhu v daném segmentu výrobků (vývoj, výroba, zaměstnání mnoha lidí, placení daní a různých odvodů) a jiný soutěžitel - v daném případě žalovaná - se bez tohoto úsilí vlastně přiživila na její úkor a z jejích výsledků práce a úsilí měla zisk.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR podle ustanovení § 243b odst. 2 a 3 o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - dovolatelka svými výhradami do soudem provedeného hodnocení důkazů soudu vytýkala nesprávnost posouzení v řízení zjištěné újmy žalobkyně, která je podle názoru soudu takového rozsahu či druhu, že neodůvodňuje přiznání zadostiučinění v požadované výši 450.000,- Kč. Rozhodnutí soudu, že vytýkané nekalosoutěžní jednání žalované nelze považovat za tak razantní zásah do práv žalobkyně, má podle názoru dovolatelky po právní stránce zásadní význam, čímž směřovala na dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolací soud se ztotožňuje s rozhodnutím obou soudů ohledně přiznání zadostiučinění v penězích vedle nepeněžité formy, pouze však ve výši 50.000,- Kč, kterou lze považovat za přiměřenou k vyrovnání tvrzené nemateriální újmy žalobkyně, a to s ohledem na již přiznanou morální satisfakci (omluvný dopis) a na to, že žalovaná po nařízení předběžného opatření měla snahu se s žalobkyní dohodnout. Ve zbývající části, tj. ohledně částky 400.000,- Kč, byla žaloba na přiznání finančního zadostiučinění soudem prvního stupně zamítnuta s odůvodněním, že obava žalobkyně z případné prodejnosti jejích výrobků, pokles odbytu výrobků apod. není újmou nemateriální povahy; pokud by žalobkyni vznikla újma materiální povahy, měla uplatnit náhradu škody, příp. ušlý zisk, což v tomto řízení neučinila. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem soudů, že nárok na přiměřené zadostiučinění – nemateriální újmu - v peněžité formě nelze odůvodnit skutečnostmi, které zakládají odlišný nárok, tj. právo na náhradu škody za situace, kdy skutková tvrzení obsažená v žalobě tento nárok neodůvodňují.

Dovolatelka dále přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jak tomu je v souzené věci.

Obecně vzato, a jak ostatně tvrdí v projednávané věci i dovolatelka, se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; také k ní je však možné přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.), nikoli však u dovolání, jehož přípustnost je zvažována dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Proto není možné se v rámci dovolacího řízení v souzené věci zabývat ani dovolatelkou tvrzenou vadou řízení, která – i kdyby byla opodstatněná – není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy.

Lze tak uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR je proto, aniž nařizoval jednání (ustanovení § 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) pro nepřípustnost usnesením o d m í t l (ustanovení § 243b odst. 5, věta první, a § 218 písm. c) o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. února 2008

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu

Vydáno: 20. February 2008