JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 175/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce K. V., zastoupeného advokátem, proti žalované S. P., spol. s r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení 182.349,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 37 Cm 44/2002, o dovolání žalobce žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2005, č. j. 1 Cmo 80/2004-206, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2005, čj. 1 Cmo 80/2004-206, se ve výroku I. bodě části týkající se zaplacení 61.541,10 Kč s úrokem z prodlení 0,5 % denně z této částky a ve výroku II. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 11. 2003, č. j. 37 Cm 44/2002-103, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 150.753,10 Kč s 20 % úrokem z prodlení od 24. 3. 2000 do zaplacení, žalobu o zaplacení 60.783,10 Kč a žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 1 % denně za každý den prodlení od 24. 3. 2000 z částky 10.186,90 Kč a z částky 60.783,10 Kč zamítl; soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech tohoto řízení.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 9. 2005, č. j. 1 Cmo 80/2004-2006, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 61.541,10 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 0,5 % denně od 24. 3. 2000 do zaplacení a částku 29.186,90 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8 % p. a. od 24. 3. 2000 do zaplacení a dále odvolací soud zamítl žalobu týkající se zaplacení 120.805,20 Kč s příslušenstvím a týkající se úroku z prodlení z částky 61.541,10 Kč a z částky 29.186,90 Kč v sazbě vyšší než přiznané (bod 1. výroku); odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se nejprve, s ohledem na podaná odvolání, zabýval otázkou ceny díla a tím, zda došlo k uzavření dohody o slevě z ceny díla a v jakém rozsahu se stala cena díla splatnou.

Odvolací soud dále konstatoval, že cena díla byla ve smlouvě vymezena orientačně částkou 1,300.000,- Kč bez DPH a ve smlouvě byl určitě dohodnut způsob výpočtu ceny díla. Dohodu o změně ceny díla (o slevě z ceny díla) žalovaný neprokázal, k této věci se navržení svědci (p. B., p. F.) vyjádřili neurčitě a svědek p. S. uvedl, že žalobce souhlasil se slevou na jiné akci (stavbě S.), popř. na akci K., a proto odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno týkající se dohody o slevě z ceny předmětného díla (akce K. - L.).

Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že předání díla nebylo zpochybňováno a z toho vychází i závěr o splatnosti díla. Dílo bylo žalovaným předáno dále (žalobce prováděl pro žalovaného zemní práce na akci K. – L.) jeho objednateli a vady díla žalovaný neprokázal. Účastníci si ve smlouvě o dílo dohodli splatnost 30 % díla a zvlášť posledních 10 % ceny díla. Podle názoru odvolacího soudu z dikce 2. a 3. věty tohoto odstavce smlouvy (čl. VI., odst. 5) vyplývá, že pro obě části ceny díla (30 % a 10 %) byla stanovena podmínka neexistence, resp. odstranění drobných vad a nedodělků, přičemž podmínka podpisu přejímajícího protokol platila pouze pro výplatu 30 % ceny díla. Vzhledem k tomu protokol potvrzující odstranění vad a nedodělků nemohl být podepsán dříve, než bylo dílo předáno a vady a nedodělky odstraněny. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že splnění podmínky splatnosti posledních 10 % ceny díla žalobce neprokázal.

Odvolací soud vzhledem k uvedenému a k tomu, že skutečná cena díla dle soupisu provedených prací činila 1,208.082,- Kč přiznal žalobci 61.541,10 Kč z požadovaného doplatku ceny díla a žalobu ohledně 120.808,20 Kč (tj. 10 % ceny díla) zamítl, neboť nenastala splatnost této částky. Žalobci též přiznal částku 29.186,90 Kč představující nesporné vícepráce.

Pokud jde o úrok z prodlení v žalobě uplatněný ve výši 1 % denně z dlužné částky, dospěl odvolací soud k závěru, že ujednání čl. VIII. odst. 3 smlouvy o dílo o sankcích je určité a platné. Dospěl však k názoru, že nároku žalobce lze poskytnout právní ochranu jen do výše 0,5 % denně z dlužné částky, neboť výkon práva na vyšší úrok by byl v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obch. zák.).

U ceny víceprací byl přiznán úrok z prodlení ve výši 8 % p. a. dle ustanovení § 269 a § 502 obch. zák., nikoliv v požadované výši 20 % p. a.

Náklady řízení odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků s odůvodněním, že oba měli úspěch jen částečný a přibližně stejný.

Dovoláním ze dne 19. 12. 2005 napadl žalobce výše uvedený rozsudek odvolacího soudu a odvolacímu soudu zejména vytýká, že dospěl k názoru, že žalobci je možné poskytnout právní ochranu na sankci (úrok z prodlení) jen do výše 0,5 % denně z dlužné částky, ačkoli byla ve smlouvě o dílo (čl. VIII. odst. 3) sjednána sankce ve výši 1 % a odkazuje též na judikát sp. zn. 5 Cmo 358/94 (Pr Po 96, 6:289). Pokud odvolací soud posuzoval sjednanou sankci jako úroky z prodlení podle ustanovení § 369 obch. zák., pak obchodní zákoník neobsahuje ustanovení, které by umožňovalo krácení sjednané výše jako je tomu u smluvní pokuty. V případě, že by se jednalo o smluvní pokutu, nejde o její nepřiměřenou výši a není namístě její snížení podle ustanovení § 301 obch. zák. a u smluvní pokuty nelze snižovat procentní sazbu, ale lze moderovat pouze výslednou částku smluvní pokuty.

Dovolatel dále uvedl, že problémem zůstává stanovení ceny díla, podle žalobce je cena díla 1,261.066,70 Kč a podle rozsudku odvolacího soudu činí cena díla 1,208.082,- Kč a tento údaj je rozhodný pro výpočet sankcí.

Dovolatel navrhuje, aby dovoláním napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil. Je toho názoru, vzhledem k nejednosti posuzování přiměřenosti výše úroku z prodlení odvolacím soudem, že je dána přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovoláním ze dne 19. 12. 2005 žalovaný napadl výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v části jeho výroku I. bodě 1, v němž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 61.541,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,5 % denně a částku 29.189,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % p. a. a dále napadl výrok II., v němž bylo rozhodnuto o nákladech řízení s tím, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci a dále z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.

V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že nesouhlasí s tím, že jeho námitka, že nedošlo k podpisu přejímacího protokolu není důvodná a požadavek žalovaného vázat zaplacení zůstatku ceny díla na existenci přejímacího protokolu je formalistický. V čl. VI. pátém odstavci smlouvy je stanovena splatnost části ceny díla ve vazbě na podpis přejímacího protokolu.

Dovolatel se dále neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že neunesl důkazní břemeno ohledně existence vad a nedodělků. Ze zápisů ze dne 26. 11. 1998, 16. 11. 1998, 20. 1. 1999 a 27. 5. 1999 vyplývá větší množství vad a nedodělků, než uvedl odvolací soud v odůvodnění rozsudku (2 položky), u nichž došlo k předání.

Žalovaný dále nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu ohledně posouzení čl. VIII. smlouvy o dílo s názvem Sankce a penále a je toho názoru, že toto ujednání je neurčité a tedy neplatné.

Z uvedeného ujednání není zřejmé, zda sjednaná sankce ve výši 1 % denně z dlužné částky je úrokem z prodlení nebo smluvní pokuta a pro tyto sankce platí rozdílný právní režim.

Dovolatel nepovažuje za správné ani rozhodnutí o nákladech řízení a je toho názoru, že měl na věci dvoutřetinový úspěch a proto pokládá za nesprávné rozhodnutí, podle něhož nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

S ohledem na uvedené proto dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V podání ze dne 25. 1. 2006 se k dovolání žalovaného vyjádřil žalobce. Ve vyjádření zejména uvedl, že se neztotožňuje s názorem žalovaného, že ujednání čl. VIII. odst. 2 smlouvy o dílo je neurčité a proto neplatné. Samotnému žalovanému na základě čl. VIII. odst. 2 smlouvy byla rozhodnutím Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. 1. 2001, č. j. 7 C 83/2000-90, přiznána smluvní pokuta ve výši 861.860,- Kč, Krajský soud v Plzni (odvolací soud) pak vyčíslil smluvní pokutu částkou 557.984,- Kč a rozsudkem ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 14 Co 131/2002, žalobci uložil její zaplacení. Uvedená rozhodnutí, popř. vzájemné nároky účastníků vycházejí z ujednání obsaženém v čl. VIII. odst. 2 a 3 smlouvy.

Z obsahu spisu vyplývá, že se žalovaný nevyjádřil k dovolání žalobce.

Podle čl. II. bodu 3 zák. č. 59/2005 Sb. dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (před 1. 4. 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V posuzovaném případě bylo řízení u odvolacího soudu provedeno podle dosavadních předpisů (srov. čl. II. bod 2) a proto dovolací soud dovolání projedná a rozhodne o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalobce a žalovaného byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), obsahují stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokáty a dovolání byla jimi sepsána.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden a přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Dovolací soud je povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3, § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Existenci zmíněných vad dovolatelé netvrdili a z obsahu spisu taktéž tyto vady nevyplynuly.

Dovolací soud se nejprve zabýval dovoláním žalovaného (dále jen „dovolatel 1“), který napadl výrok I. bod 1 rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 61.541,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,5 % denně počínaje od 24. 3. 2000 do zaplacení s tím, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání proti tomuto výroku odvolacího soudu ve věci samé.

V posuzovaném případě soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 150.753,10 Kč s příslušenstvím a žalobu o zaplacení částky 60.783,10 Kč a příslušenství zamítl. Vycházel přitom z toho, že v žalobě požadovaná částka 182.349,30 Kč představuje 30 % ceny díla, 20 % ceny díla činí 121.566,20 Kč a 10 % ceny díla představuje 60.783,10 Kč, přičemž v žalobě byl uplatněn též nárok na zaplacení víceprací v ceně 29.186,90 Kč. Z toho je zřejmé, že soud prvního stupně vyhověl žalobě v části týkající se zaplacení 20 % ceny díla a zaplacení ceny víceprací (částka celkem 150.753,10 Kč) a žalobě nevyhověl v části týkající se zaplacení 10 % ceny díla z důvodu neodstranění vad a nedodělků.

Odvolací soud vycházel z ceny díla ve výši 1,208.082,- Kč a z toho dovodil, že 10 % ceny díla činí částku 120.808,20 Kč, na jejíž zaplacení nevznikl z důvodů neodstranění vad a nedodělků nárok a na požadovaný doplatek ceny díla ve výši 182.349,30 Kč, proto přiznal žalobci částku 61.541,10 Kč a dále přiznal nárok na úhradu víceprací ve výši 29.186,90 Kč.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné mj. proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání je založena na rozdílnosti rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího a o rozdílnost se jedná tehdy, jsou-li odvolacím soudem odchylně deklarována či konstituována práva a povinnosti, o něž se ve sporu jedná. Rozhodující je tedy porovnání obsahu rozhodnutí těchto soudů, tj. práv a povinností vyplývajících z posuzovaného právního vztahu a pokud byla práva a povinnosti posouzena shodně, jde o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu a je nerozhodné, zda tento soud formuloval výrok svého rozhodnutí jako měnící.

Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud, přiznal-li žalobci právo na zaplacení doplatku ceny díla ve výši 61.541,10 Kč, rozhodl v této části stejně jako soud prvního stupně, neboť ten uložil žalovanému z téhož důvodu zaplatit 121.566,70 Kč (v částce 61.541,10 Kč jde o uložení stejné povinnosti).

Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že dovolání není v této části přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., na něž dovolatel 1 odkázal v dovolání.

V případě potvrzujícího rozsudku je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V dané věci není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nebyl při svém rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu, protože se jednalo o jeho první rozhodnutí ve věci samé.

Přípustnost dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. j. založena na tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je proto pouze námitka, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.); nesprávnosti skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), proto nemohou být způsobilým dovolacím důvodem.

Z obsahu dovolání dovolatele 1 vyplývá, že zejména namítal, že nedošlo k podpisu přejímacího protokolu, což bylo rozhodné pro splatnost díla (čl. VI., odst. 5 smlouvy).

Podle čl. VI. Platební podmínky se objednatel v odstavci 5 zavázal „cenu za provedení stavby platit po částech, odpovídajících postupu prováděných prací do výši 70 % smluvní ceny díla. Zbylých 30 % bude uhrazeno po podpisu přejímacího protokolu bez drobných závad a nedodělků. V případě výskytu drobných závad a nedodělků bude do doby jejich odstranění provedena pozastávka 10 % smluvní ceny díla“.

Objednatel je podle § 548 odst. 1 obch. zák. povinen zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě, pokud ze smlouvy nebo za zákona nevyplývá něco jiného, nárok na zaplacení ceny vzniká provedením díla. Zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli (§ 554 odst. 1 obch. zák.). Závazek zanikne, je-li věřitelem splněn řádně a včas (§ 324 odst. 1 obch. zák.).

V projednávané věci byly ve smlouvě o dílo č. 10/98 ze dne 22. 6. 1998 sjednány v čl. VI. odst. 5 podmínky splatnosti doplatku ceny za dílo v rozsahu 30 % a to tak, že splatnost tohoto doplatku byla vázána na podpis přejímacího protokolu a další podmínkou bylo, že dílo nebude vykazovat „drobné závady a nedodělky“. Pokud by tomu tak bylo, byla sjednána pozastávka ve výši 10 % z ceny díla do doby odstranění vad a nedodělků.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tento soud vycházel pouze z toho, že dílo bylo předáno žalovaným dne 27. 5. 1999 dalšímu objednateli S. T. a na základě toho dospěl k závěru, že dílo bylo fakticky předáno a doplatek ceny díla je splatný (ve výši 20 % ceny díla).

Závěr odvolacího soudu o splatnosti doplatku ceny za provedené dílo je v rozporu s ustanovením § 548 odst. 1 obch. zák., neboť podmínky splatnosti byly sjednány ve smlouvě a je zřejmé, že nebyly naplněny, neboť mezi účastníky k předání a převzetí díla nedošlo. Právní posouzení je tak v rozporu s hmotným právem a tím je založena přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pokud dovolatel 1 dále namítal, že ujednání obsažené v čl. VIII. odst. 3 smlouvy je neurčité a tím neplatné, neboť není zřejmé, zda se jedná o smluvní pokutu nebo sjednanou sazbu úroku z prodlení, a odvolací soud dospěl k závěru, že se jedná o sazbu úroku z prodlení, je tento závěr správný. Ujednání uvedené v čl. VI. odst. 3 smlouvy je určité a srozumitelné a je z něho zřejmé, že v případě prodlení se zaplacením faktury (daňového dokladu) ve lhůtě 30 dnů (čl. VI. smlouvy) je zhotovitel oprávněn účtovat za každý den prodlení 1 % z účtované částky. Podle výkladových pravidel uvedených v § 266 obch. zák. lze dospět k závěru, že jde o sjednanou vyšší sazbu úroku z prodlení, nikoliv o sjednání smluvní pokuty, neboť tomuto projevu vůle by tento význam zpravidla přikládala osoba, které by byl tento úkon určen (k platnosti tohoto ujednání z hlediska sjednané výše úroku viz. dále).

Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním, jak již bylo uvedeno, i žalobce (dále jen „dovolatel 2“) s tím, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z obsahu dovolání ve stručnosti vyplývá, že dovolatel 2 nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, na jehož základě tento soud snížil s ohledem na zásady poctivého obchodního styku sjednanou sazbu úroku z prodlení ve výši 1 % denně na 0,5 % denně z dlužné částky. Dále dovolatel 2 vyslovuje pochybnosti o stanovení ceny díla, aniž by tuto námitku blíže konkretizoval.

Podle § 265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.

Porušení zásad poctivého obchodního styku je třeba zkoumat ve vazbě na okolnosti jednotlivého případu a je třeba, v posuzované věci, vycházet z okolností nastalých po sjednání předmětné výše úroku z prodlení.

Zejména je nutné zabývat se důvody nesplnění závazku, popř. i dopady přiznání sjednaného úroku na povinnou osobu a lze též přihlédnout k okolnostem a důvodům, za nichž byla výše úroků sjednána.

Odvolací soud, ačkoliv v odůvodnění rozsudku uvedl, že pečlivě zvažoval, zda výkon práva na zaplacení sjednaného úroku z prodlení požívá právní ochrany, z uvedených hledisek nevycházel, jeho kusé odůvodnění směřuje spíše k tomu, že dohoda o úroku z prodlení je částečně neplatná podle § 39 obč. zák., a proto je jeho právní posouzení ujednání obsažené v čl. VI. odst. 3 smlouvy, týkající se výše úroku z prodlení, neúplné a tím nesprávné.

Dohoda o nepřiměřeně vysokém úroku z prodlení by mohla být neplatná pouze podle § 39 obč. zák. jako úkon, který je v rozporu s dobrými mravy, pak ovšem je neplatné celé toto ujednání a nelze vycházet z toho, že by toto ujednání bylo neplatné jen zčásti (viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 11. 8. 2005 sp. zn.33 Odo 875/2005). Při neplatnosti dohody o výši úroku z prodlení poté nastupuje nárok na zákonný úrok z prodlení.

Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že dovolání dovolatelů 1 a 2 jsou důvodná.

Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu (výrok I. bod 1 v části týkající se zaplacení 61.541,10 Kč s úrokem z prodlení 0,5 % denně z této částky a výrok II. o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. listopadu 2007

JUDr. Ing. Jan Hušek

předseda senátu

Vydáno: 22. November 2007