JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 1741/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce S. m. B., M. č. B.-S. L., proti žalované L. C. a.s., zast. advokátem, o bezplatnou opravu vad díla, vedené u Městského soudu v B. pod sp.zn. 17 C 201/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v B. ze dne 30. března 2006, č.j. 27 Co 165/2005 - 52, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1200,- Kč, k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v B. rozsudkem ze dne 20. prosince 2004, č. j. 17 C 201/2003 - 27, zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo bezplatně opravit do 30 dnů od právní moci rozsudku vadu, která spočívá v tom, že se po zateplení na fasádě bloku bytových domů D. v B. prokreslují jednotlivé desky polystyrénu a fasáda zůstává po delší dobu mokrá (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem jako objednatelem a společností L. spol. s r. o., jakožto zhotovitelem, byla uzavřena smlouva o dílo s předmětem díla zateplení panelových bytových domů v ulici D. v Brně. Dále vyšel ze zjištění, že dne 10. ledna 2000 zaslala žalovaná žalobci dopis, ve kterém mu oznamuje, že do 28. února 2000 bude postupně ukončena činnost společnosti L. spol. s r. o., přičemž závazek odpovědnosti za vady na předmětných stavbách plynoucí z dříve uzavřených smluv přebírá žalovaná. Dne 17. září 2002 zaslal žalobce žalované dopis označený jako „Reklamace“, ve kterém žalobce reklamoval vady zateplení provedeného na předmětných domech. Soud prvního stupně z rejstříkových spisů společnosti L. spol. s r. o., dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalovaná byla právním nástupcem této společnosti jako zhotovitele díla, nebo, že by žalovaná vstoupila do předmětné smlouvy o dílo na základě jiné skutečnosti, např. převzetím závazku podle § 531 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“). K převodu závazku společnosti L. spol. s r. o. podle soudu prvního stupně nemohlo na základě dopisu žalované ze dne 10. ledna 2000 dojít, jelikož právní úprava s jednostranným právním úkonem – samotným oznámením o převzetí závazku, žádné účinky nespojuje.

Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním závěrem soudu prvního stupně, tedy že nebylo prokázáno, že by žalovaná byla v dané věci právním nástupcem společnosti L. spol. s r. o. Podle odvolacího soudu rovněž nebyla prokázána existence dohody ve smyslu § 531 odst. 1 a 2 obč. zák. Odvolací soud posoudil dopis žalované ze dne 10. ledna 2000 jako návrh na uzavření smlouvy podle § 531 odst. 2 obč. zák., když žalovaná bez dohody s dlužníkem byla ochotna převzít dluh smlouvou s věřitelem a stát se dlužníkem vedle původního dlužníka. Podle názoru odvolacího soudu však nebyla existence takovéto dohody mezi žalobcem a žalovanou prokázána, proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, opíraje je co do přípustnosti o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že žalobce namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).

Dovolatel má za to, že názor odvolacího soudu, že nebyla prokázána existence dohody ve smyslu § 531 odst. 2 občanského zákoníku, je nesprávný, a namítá, že odpovědnost za vady na stavbách v ulici D. v B. lze z dopisu žalované ze dne 10. 1. 2000 dovodit. Dopis žalobce ze dne 17. 9. 2002, kterým oznámil reklamaci zavlhání fasády, je důkazem toho, že žalobce s převzetím závazku z odpovědnosti za vady vyslovil souhlas.

Dovolatel navrhuje zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření uvádí, že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu v této věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

K takovému závěru však dovolací soud nedospěl. Za posouzení právní otázky v rozporu s hmotným právem nelze považovat skutečnost, že odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) dovodil, že se žalobci nepodařilo prokázat existenci dohody podle § 531 odst. 2 občanského zákoníku. Pokud jde o námitku dovolatele, že z jeho dopisu ze dne 17. 9. 2002 je zřejmé, že s návrhem smlouvy (učiněné dopisem žalované ze dne 10. ledna 2000) žalobce vyslovil souhlas, pak je nezbytné, aby úkony kontrahentů vyjadřující jejich vůli uzavřít smlouvu byly dostatečně určité a srozumitelné, aby z nich bylo seznatelné, jaký návrh na uzavření smlouvy se nabízí, a zda je zde vůle tento návrh akceptovat. Pro posouzení vzniku smlouvy je podstatná rovněž časová návaznost přijetí úkonu vůči návrhu na uzavření smlouvy z hlediska včasnosti jeho akceptace (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 740/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 33/2006). Uvedené podmínky vzniku předmětné smlouvy nebyly v řízení prokázány.

Poněvadž Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně právně významným neshledal (dovolatel ostatně v dovolání ani žádnou právní otázku za zásadně významnou neoznačil), a to ani z pohledu případného rozporu s hmotným právem dovolání žalobce jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl dle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal žalované náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 8 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006 ve výši 1125,- Kč, a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 12. prosince 2007

JUDr. František Faldyna, CSc.

předseda senátu

32 Odo 1741/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce S. m. B., M. č. B.-S. L., proti žalované L. C. a.s., zast. advokátem, o bezplatnou opravu vad díla, vedené u Městského soudu v B. pod sp.zn. 17 C 201/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v B. ze dne 30. března 2006, č.j. 27 Co 165/2005 - 52, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1200,- Kč, k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v B. rozsudkem ze dne 20. prosince 2004, č. j. 17 C 201/2003 - 27, zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo bezplatně opravit do 30 dnů od právní moci rozsudku vadu, která spočívá v tom, že se po zateplení na fasádě bloku bytových domů D. v B. prokreslují jednotlivé desky polystyrénu a fasáda zůstává po delší dobu mokrá (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem jako objednatelem a společností L. spol. s r. o., jakožto zhotovitelem, byla uzavřena smlouva o dílo s předmětem díla zateplení panelových bytových domů v ulici D. v Brně. Dále vyšel ze zjištění, že dne 10. ledna 2000 zaslala žalovaná žalobci dopis, ve kterém mu oznamuje, že do 28. února 2000 bude postupně ukončena činnost společnosti L. spol. s r. o., přičemž závazek odpovědnosti za vady na předmětných stavbách plynoucí z dříve uzavřených smluv přebírá žalovaná. Dne 17. září 2002 zaslal žalobce žalované dopis označený jako „Reklamace“, ve kterém žalobce reklamoval vady zateplení provedeného na předmětných domech. Soud prvního stupně z rejstříkových spisů společnosti L. spol. s r. o., dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalovaná byla právním nástupcem této společnosti jako zhotovitele díla, nebo, že by žalovaná vstoupila do předmětné smlouvy o dílo na základě jiné skutečnosti, např. převzetím závazku podle § 531 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“). K převodu závazku společnosti L. spol. s r. o. podle soudu prvního stupně nemohlo na základě dopisu žalované ze dne 10. ledna 2000 dojít, jelikož právní úprava s jednostranným právním úkonem – samotným oznámením o převzetí závazku, žádné účinky nespojuje.

Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním závěrem soudu prvního stupně, tedy že nebylo prokázáno, že by žalovaná byla v dané věci právním nástupcem společnosti L. spol. s r. o. Podle odvolacího soudu rovněž nebyla prokázána existence dohody ve smyslu § 531 odst. 1 a 2 obč. zák. Odvolací soud posoudil dopis žalované ze dne 10. ledna 2000 jako návrh na uzavření smlouvy podle § 531 odst. 2 obč. zák., když žalovaná bez dohody s dlužníkem byla ochotna převzít dluh smlouvou s věřitelem a stát se dlužníkem vedle původního dlužníka. Podle názoru odvolacího soudu však nebyla existence takovéto dohody mezi žalobcem a žalovanou prokázána, proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, opíraje je co do přípustnosti o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že žalobce namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).

Dovolatel má za to, že názor odvolacího soudu, že nebyla prokázána existence dohody ve smyslu § 531 odst. 2 občanského zákoníku, je nesprávný, a namítá, že odpovědnost za vady na stavbách v ulici D. v B. lze z dopisu žalované ze dne 10. 1. 2000 dovodit. Dopis žalobce ze dne 17. 9. 2002, kterým oznámil reklamaci zavlhání fasády, je důkazem toho, že žalobce s převzetím závazku z odpovědnosti za vady vyslovil souhlas.

Dovolatel navrhuje zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření uvádí, že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu v této věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

K takovému závěru však dovolací soud nedospěl. Za posouzení právní otázky v rozporu s hmotným právem nelze považovat skutečnost, že odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) dovodil, že se žalobci nepodařilo prokázat existenci dohody podle § 531 odst. 2 občanského zákoníku. Pokud jde o námitku dovolatele, že z jeho dopisu ze dne 17. 9. 2002 je zřejmé, že s návrhem smlouvy (učiněné dopisem žalované ze dne 10. ledna 2000) žalobce vyslovil souhlas, pak je nezbytné, aby úkony kontrahentů vyjadřující jejich vůli uzavřít smlouvu byly dostatečně určité a srozumitelné, aby z nich bylo seznatelné, jaký návrh na uzavření smlouvy se nabízí, a zda je zde vůle tento návrh akceptovat. Pro posouzení vzniku smlouvy je podstatná rovněž časová návaznost přijetí úkonu vůči návrhu na uzavření smlouvy z hlediska včasnosti jeho akceptace (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 740/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 33/2006). Uvedené podmínky vzniku předmětné smlouvy nebyly v řízení prokázány.

Poněvadž Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně právně významným neshledal (dovolatel ostatně v dovolání ani žádnou právní otázku za zásadně významnou neoznačil), a to ani z pohledu případného rozporu s hmotným právem dovolání žalobce jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl dle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal žalované náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 8 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006 ve výši 1125,- Kč, a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 12. prosince 2007

JUDr. František Faldyna, CSc.

předseda senátu

Vydáno: 12. December 2007