JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 174/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně P., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. V. Z., zastoupenému advokátem, o zaplacení 243 430,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 160/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. září 2005, č.j. 19 Co 427/2004-251, takto:

I. Dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti prvnímu výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. září 2005, č.j. 19 Co 427/2004-251, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, se zamítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 21 010,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek (v pořadí druhý) ze dne 23. dubna 2004, č.j. 12 C 160/99-197, jímž Okresní soud v Ústí nad Orlicí (poté, co odvolací soud usnesením ze dne 2. dubna 2002, č.j. 19 Co 251/2000-90, zrušil v pořadí jeho první rozsudek ze dne 12. dubna 2000, č.j. 12 C 160/99-49, jímž bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobkyni částku 243 430,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení, a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení) zamítl žalobu a uložil žalobkyni zaplatit náklady řízení žalovanému a České republice (výrok I.). Odvolací soud dále uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení (výrok II.) a uhradit náklady řízení České republice a soudní poplatek z odvolání (výrok III. a výrok IV.).

Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou po žalovaném zaplacení zbytku stavebních prací, které provedla pro žalovaného na základě uzavřené smlouvy o dílo. Jelikož v jiné věci týchž účastníků ukončené pravomocným rozsudkem soud dospěl v průběhu řízení k závěru, že smlouva o dílo uzavřená mezi žalobkyní jako zhotovitelem a žalovaným jako objednatelem je neplatná pro neurčitost, nepožadovala žalobkyně zaplacení žalované částky nadále již z titulu smluvního plnění, nýbrž z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni nárok na doplacení zbytku stavebních prací nevznikl, jelikož žalovaný se na její úkor nijak bezdůvodně neobohatil. Znaleckým posudkem vzal totiž za prokázané, že žalovaný zaplatil žalobkyni za její stavební činnost o 503 153,- Kč více, než kolik by činila cena prací obvyklých v místě a čase. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně odvolatelkou (žalobkyní) tvrzeného pochybení při zadání znaleckého posudku nedopustil. Aby mohl rozhodnout, zda se žalovaný bezdůvodně majetkově obohatil či nikoli a v jaké výši, musel zjistit rozsah a cenu všech prací a výkonů, které žalobkyně pro žalovaného uskutečnila. V případě ocenění pouze těch prací, jejichž úhrady se žalobkyně v řízení domáhala, by nebylo možné podle odvolacího soudu proti této ceně postavit to, co jí již bylo zaplaceno žalovaným za předchozí stavební činnost. Za bezdůvodné obohacení by tak bylo proto možné považovat jedině vše, co bylo ve prospěch žalovaného vykonáno a zůstalo žalobkyni neuhrazeno. Za situace, kdy žalovaný žalobkyni již dostatečně zaplatil (konkrétně 2 393 923,- Kč), odvolací soud dovodil, že žádné obohacení objektivně vyjádřené v penězích za stavební činnost žalobkyně na jeho straně nevzniklo.

Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním. Jako dovolací důvod uvedla, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Kromě toho se domnívá, že věc byla i nesprávně právně posouzena.

Obdobně jako v odvolání dovolatelka rozporuje již samotné zadání znaleckého posudku. Její námitky směřují proti postupu soudu prvního stupně, který přes její připomínky zadal zpracování znaleckého posudku na všechny práce, které pro žalovaného prováděla a které mu byly jednotlivými fakturami vyúčtovány, ačkoli předmětem sporu byla pouze částka 243 430,- Kč jako nedoplatek faktury v celkové výši 1 549 029,- Kč. Se shora popsaným vysvětlením důvodnosti tohoto postupu dovolatelka nesouhlasí, označuje ho za nelogické a trvá i nadále na názoru, že k zodpovězení otázky, zda na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení, může dojít pouze na základě znaleckého ocenění jen těch prací, které byly vyúčtovány nedoplacenou fakturou a které jsou předmětem žalobního nároku.

Další vady řízení se podle dovolatelky dopustil soud tím, že při rozhodování vycházel pouze ze zpracovaného znaleckého posudku, když veškeré další důkazy odmítl. Kromě toho mu vytýká, že se nijak nevypořádal s její námitkou, že znalecký posudek nevyjadřuje cenu obvyklou v daném místě a čase, jelikož ceny, které znalec převzal z „ceníku ÚRS“, aniž vzal v úvahu, za jaké ceny se v daném místě a čase obdobné dodávky realizovaly, za obvyklé považovat nelze. V ceníku má ceny pouze za orientační, s nimiž se pracuje na stavebním trhu. Názor, že ceny převzaté z uvedených ceníků nelze automaticky považovat za ceny obvyklé, dovolatelka dovozuje i z obecně závazných právních předpisů, přičemž se odvolává i na vyjádření Ústavu stavební ekonomiky a řízení, které přiložila k dovolání.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání má žalovaný za to, že odvolací soud dostatečně zjistil skutkový stav a věc i správně právně posoudil. Se zpochybňováním znaleckého posudku, z něhož soudy při rozhodování vycházely, nesouhlasí; má ho za zcela vyčerpávající, když navíc znalec počítal s cenami stavebních prací a materiálů mírně nadhodnocenými. Rovněž tak nesouhlasí s tvrzeným pochybením při stanovení zadání znaleckého posudku. Dovolání žalobkyně navrhl zamítnout s tím, že mu bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

Podle ustanovení § 236 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání, pokud směřovalo proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť podmínky tohoto ustanovení byly splněny (soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil), není však důvodné.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], jejími námitkami směřujícími do zjištěného skutkového stavu (dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.), jakož i tvrzenými vadami řízení [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolací soud nesouhlasí s názorem dovolatelky, že soud měl zjišťovat výši bezdůvodného obohacení jen v rozsahu prací odpovídajících vymáhané částce a nikoli v celém rozsahu plnění, kterého se žalovanému od žalobkyně dostalo. Dovolatelka totiž při své argumentaci zcela pomíjí ustanovení § 457 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), podle kterého je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

Citované ustanovení má ten důsledek, že došlo-li ke vzájemnému plnění obou účastníků z neplatné smlouvy (jak tomu bylo i v posuzované věci), je povinnost každého z účastníků vrátit druhému vše, co podle ní dostal, povinností synallagmatickou (srov. stanovisko Nejvyššího soudu Cpj 34/74, publikované pod Rc 26/75 ve Sbírce soudních rozhodnutí, ročník 1975, č. 5). Jde-li o vrácení vzájemných peněžitých plnění (jelikož plnění žalobkyně nebylo dobře možné vydat a musí být proto i zde poskytnuta náhrada v penězích – srov. § 458 odst. 1, větu druhou, obč. zák.), je třeba provést vzájemné zúčtování těchto plnění s tím, že právo jednoho účastníka proti druhému bude dáno v rozsahu zjištěného rozdílu (shodně taktéž již cit. stanovisko Nejvyššího soudu). Zjišťovaly-li proto soudy obou stupňů veškerý rozsah plnění, které jeden účastník druhému na podkladě neplatné smlouvy o dílo poskytl, postupovaly správně a žádné právní pochybení jim, jak činí dovolatelka, vytýkat nelze. V žádném případě tu nejde ani o překročení žalobního návrhu (srov. § 153 odst. 2 o. s. ř.), jak se rovněž mylně domnívá dovolatelka, neboť soudy nerozhodovaly o jiném či vyšším nároku než uplatněném žalobou. K tomu, aby o něm mohly rozhodnout v souladu s hmotným právem, však musely brát v úvahu všechny skutečnosti, jimiž hmotné právo oprávněnost nároku podmiňuje. Odvolací soud se s odvolatelkou (žalobkyní) namítaným pochybením soudu při zjišťování výše bezdůvodného obohacení dostatečně vypořádal i v odůvodnění napadeného rozsudku, v němž poskytl účastníkům správné a výstižné vysvětlení důvodnosti zvoleného postupu. Lze proto uzavřít, že odvolací soud se tvrzeného nesprávného právního posouzení při aplikaci ustanovení § 457 a 458 obč. zák. nedopustil, přičemž ani nezatížil řízení vadou spočívající v nepřípadném překročení žalobního návrhu.

Namítá-li dovolatelka, že znalecký posudek nevyjadřuje cenu obvyklou v daném místě a čase, míří tím na dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jelikož dovolatelka soudu vytýká, že jeho skutkové zjištění o výši bezdůvodného obohacení na straně žalovaného nemá oporu v provedeném dokazování.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.

Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod.

V posuzované věci nelze soudu vytknout (a nečiní to ani dovolatelka), že by jeho skutkové zjištění z provedených důkazů nevyplývalo nebo že by skutečnosti vyplývající z provedených důkazů pominul. Brojí-li proto dovolatelka proti správnosti vypracovaného znaleckého posudku, jde o otázku hodnocení tohoto důkazu soudem. V této souvislosti dovolací soud uvádí, že soudy obou stupňů, zejména soud prvního stupně, podrobně odůvodnily svá skutková zjištění vyplývající ze závěrů znaleckého posudku, a to i se zřetelem k námitkám žalobkyně, které zopakovala ke znaleckému posudku v dovolání. Z odůvodnění rozhodnutí soudů se podává, že se ztotožnily s vysvětleními a postupem znalce při stanovení obvyklé ceny prací v daném místě a čase, přičemž i zdůvodnily, proč nemohly přihlédnout k námitkám žalobkyně. Dovolací soud proto konstatuje, že ani jednomu ze soudů nelze vytknout pochybení při hodnocení důkazu znaleckým posudkem a tím ani jejich skutkovému závěru o rozsahu a výši bezdůvodného obohacení, neboť v hodnocení znaleckého posudku neshledal z hlediska shora popsaných kritérií žádné nedostatky. Lze proto uzavřít, že ani uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se dovolatelce nepodařilo zpochybnit skutkové zjištění soudů v otázce rozsahu a výše bezdůvodného obohacení na straně žalovaného na úkor žalobkyně.

Pakliže dovolací soud neshledal ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.), dovolání žalobkyně v rozsahu směřujícím proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nedůvodnost zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Dovolání žalobkyně ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, majícímu charakter usnesení ve smyslu § 167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5, věta první a § 218 písm. c) o. s. ř].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalovanému náklady jeho právního zastoupení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 17 580,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 19 % daně z přidané hodnoty ve výši 3 355,- Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. května 2004).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 24. července 2007

JUDr. Miroslav G a l l u s

předseda senátu

Vydáno: 24. July 2007