JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 1736/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně H. spol. s r.o., zastoupené Mgr. J. K., advokátem, proti žalované P. spol. s r.o., zastoupené JUDr. Z. M., advokátem, o zaplacení částky 17 194,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 1393/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2006 č. j. 29 Co 285/2006-36, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2006 č. j. 29 Co 285/2006-36 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. dubna 2006 č. j. 7 C 1393/2005-24 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 26. dubna 2006 č. j. 7 C 1393/2005-24 zastavil řízení, rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení soudního poplatku. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že podle § 103 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) kdykoliv za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jednou z takových podmínek je tzv. negativní podmínka překážky věci pravomocně rozhodnuté (rei judicatae) podle § 159a odst. 5 o. s. ř. Totožnost věci pravomocně rozsouzené je dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu věci. Z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. března 2004 č. j. 11 C 299/2003-77 vyplývá, že žalobkyně v citovaném řízení uplatnila vůči žalované nárok na zaplacení částky 20 299,40 Kč s příslušenstvím jako kupní ceny zboží vyúčtované dokladem č. 215015 ze dne 30. 11. 2002, přičemž objednané zboží mělo být dodáno žalované dodavatelkou žalobkyně – společností F. M. s.r.o. dne 27. 11. 2002. Soud žalobu zamítl, protože dospěl k závěru, že „mezi účastníky nebyl uzavřen žádný závazkový vztah ve smyslu § 269 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“)“. Jeho rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004 č. j. 29 Co 412/2004-102. Tato věc projednávaná Okresním soudem v Mladé Boleslavi se týkala stejných účastníků jako v tomto řízení a podle závěru soudu prvního stupně je rovněž dána totožnost věci, neboť žalobkyně se předmětného plnění domáhá na základě shodných tvrzení jako v předchozím řízení, byť v nižší částce, snížené o obchodní marži ve výši 3 104,70 Kč, a s odkazem na svoje vyúčtování fakturou č. 215015 ze dne 30.11. 2002. V tomto řízení žalobkyně toliko doplnila s ohledem na výsledek předešlého sporu, že nárok požaduje z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozsouzené, však není významné, jak byl skutek, který je předmětem řízení, posouzen po právní stránce, a proto soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně uplatňuje totožný nárok za shodných skutkových tvrzení, a skutečnost, zda požadované plnění vyplývá z povinnosti zaplatit kupní cenu či vydání bezdůvodného obohacení, je otázkou toliko právního posouzení, takže totožnost věci v řízení před Okresním soudem v Mladé Boleslavi a v tomto řízení dána je.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. srpna 2006 č. j. 29 Co 285/2006-36 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žaloba vychází ze zcela shodného skutkového děje jako v řízení vedeném u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 299/2003, a sice, že dodavatel žalobkyně – F. M. M. G. C. – odštěpný závod dodal žalované 4,5 tun omítky M., jejíž cenu ve výši 17 194,70 Kč žalobkyni vyúčtoval fakturou č. 20025020. Žalobkyně ji uhradila a zvýšenou o obchodní marži ji vyúčtovala žalované fakturou č. 215015 ze dne 30. 11. 2002 na částku 20 299,40 Kč a poté se její úhrady domáhala v řízení vedeném u Okresního soudu v Mladé Boleslavi z titulu smluvního vztahu vzniklého z kupní smlouvy. V tomto řízení se žalobkyně domáhá zaplacení hodnoty dodaného zboží bez její obchodní marže z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Obě žaloby tedy uplatňují tentýž nárok vyplývající ze stejných skutkových tvrzení a týkají se týchž osob, liší se toliko v právní kvalifikaci vylíčeného skutkového děje. Podle závěru odvolacího soudu se jedná o stejnou věc, což znamená, že pravomocné rozhodnutí ve věci dřívější vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi založilo překážku věci rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř., pro kterou neměl soud prvního stupně – Okresní soud v Nymburce, u něhož byla podána žaloba pozdější, jinou možnost, než řízení o ní podle § 104 odst. 1 věty prvé o. s. ř. pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení zastavit.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že dosavadní rozhodnutí soudů byla stižena vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukázala především na rozdílnost řízení vedeného u Okresního soudu v Mladé Boleslavi a řízení stávajícího a zejména na to, že odvolací soud, kterým byl v obou případech Krajský soud v Praze, dospěl v těchto řízeních k diametrálně odlišným právním závěrům. V předchozím řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 299/2003 odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 22. 9. 2004 č. j. 29 Co 412/2004-102 potvrdl zamítavý rozsudek soudu prvního stupně s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 1995 sp. zn. Odon 30/94, podle kterého nemůže soud přiznat plnění z titulu bezdůvodného obohacení, pokud žalobce požaduje plnění přiznat na základě uzavřené smlouvy, aniž by došlo ke změně žaloby. Je tomu tak proto, že předmětem řízení je nárok, který vymezuje žalobce nejen určením žalobního petitu, ale i určením rozhodných skutečností, o které své právo opírá. V tomto řízení se žalované jako kupující dostalo bezdůvodného obohacení tím, že žalobkyně za ni uhradila společnosti F. M. M. G. C. – odštěpný závod kupní cenu dodaného zboží. Žalobkyně tedy poskytla plnění, aniž se jí dostalo buď adekvátního protiplnění, či vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, nepostihl zřejmou odlišnost obou skutkových stavů. Následkem tohoto pochybení pak nesprávně aplikoval ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř. Podstatu skutku nutno spatřovat jednak v jednání, jednak v následku, který jím byl způsoben, aby bylo možno z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. O jiný předmět řízení jde pak i tehdy, jestliže jsou skutkové okolnosti vylíčeny tak, že uplatněný nárok je třeba opřít o jiné ustanovení zákona, než umožňovaly původně vylíčené skutečnosti. Pokud žalobkyně v jednom řízení uplatňovala nárok na plnění ze smlouvy a v řízení druhém pak na vydání bezdůvodného obohacení, nejedná se o totožný skutek a není pouze věcí soudu, z jakého důvodu požadované plnění přizná. Rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají podle názoru dovolatelky na nesprávném právním posouzení věci, a proto navrhla jejich zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť má za to, že zde per analogiam platí limit stanovený v § 237 o. s. ř., podle kterého není dovolání přípustné v obchodních věcech, v nichž bylo rozhodováno o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Žalovaná je toho názoru, že žalobkyni nic nebránilo v předchozím řízení uplatnit jako sekundární nárok také právo na vydání bezdůvodného obohacení. Pokud tak neučinila, nemůže tento postup „dohánět“ v tomto řízení. Takový postup se žalované jeví jako rozporný s dobrými mravy. Navrhla proto také zamítnutí dovolání. V doplnění vyjádření pak žalovaná namítla, že potvrzující rozsudek Krajského soudu v Praze ve věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 299/2003 dosud nenabyl právní moci pro závadu v doručení žalované. V následném podání však uvedla, že k doručení tohoto rozsudku došlo dne 1. 12. 2006.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti a je podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiným vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Tyto vady se však ze spisu nepodávají. Dovolací soud je ve smyslu ustanovení § 242 odst. l a 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Pokud dovolatelka tvrdí, že řízení bylo stiženo vadou, která mola mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, z obsahu jejího dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání, je zřejmé, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry odvolací soud považoval za správné) posoudil v dané věci otázku věci rozhodnuté a na základě toho dospěl k závěru, že je v dané věci dán takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Dovolatelka tedy uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Odvolací soud vyšel z ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř., podle něhož platí, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v prvé řadě tehdy, má-li být v novém řízení projednávána stejná věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně, např. jestliže skutek byl posouzen jako závazkový vztah, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol., Občanský soudní řád, komentář, 7. vydání, I. díl, Praha: C. H. Beck 2006, str. 735).

V posuzované věci však nejde o res iudicata – nejde totiž o totožnost skutku. Zatímco ve sporu vedeném u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 299/2003 soud zamítl žalobu žalobkyně s tím, že skutek byl vymezen tak, že se žalobkyně domáhala úhrady žalované částky za zboží dodané žalované společností F. M. s.r.o., ve sporu, který je předmětem tohoto dovolacího řízení, žalobkyně vymezila skutek tak, že zaplatila společnosti F. M. M. G.C. – odštěpný závod kupní cenu zboží, jež tato společnost dodala žalované, takže žalované vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení tím, že žalobkyně plnila za žalovanou to, co po právu měla plnit žalovaná. To je však jiný skutek, než pro který byla předchozí žaloba zamítnuta.

Z uvedeného vyplývá, že v dané věci nebyly naplněny podmínky § 159a odst. 5 o. s. ř., neboť řízení vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 299/2003 a toto řízení se týká sice stejných účastníků, nikoliv však stejného předmětu řízení. Usnesení odvolacího soudu proto není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné a Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. května 2008

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu

Vydáno: 28. May 2008