JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 1731/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Ing. arch. L. J., zastoupené advokátem, proti žalované Mgr. D. K., zastoupené advokátkou, o zaplacení 79 690 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v K. pod sp. zn. 40 C 57/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v O. ze dne 10. srpna 2006, č.j. 15 Co 480/2005-190, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 763 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v K. rozsudkem ze dne 5. dubna 2005, č.j. 40 C 57/98-165, poté, co jeho předešlý rozsudek ze dne 21. října 2002, č.j. 40 C 57/98-130, o zamítnutí žaloby v rozsahu 79 690 Kč s příslušenstvím, byl zrušen usnesením Krajského soudu v O. ze dne 31. října 2003, č.j. 15 Co 187/2003-146, se závazným právním názorem, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 79 690 Kč s 18% úrokem z prodlení ročně od 11. 9. 1997 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že mezi účastnicemi byla uzavřena podle § 269 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) platná innominátní smlouva, jejímž předmětem byl závazek žalobkyně rezervovat pro rekreanty žalované pobyt s plnou penzí ve dnech 13. 7. 1997 až 19. 7. 1997 pro 10 osob a ve dnech 14. 7. 1997 až 27. 7. 1997 pro 34 osob v penzionu P. v O., přičemž žalovaná se zavázala žalobkyni uhradit cenu pobytu podle počtu osob a počtu dnů. Dále vyšel ze zjištění, že žalovaná dne 14. 7. 1997 odhlásila objednané pobyty. Soud přihlédl k tomu, že žalovaná stanovila cenu ve výši 230 Kč, příp. 250 Kč na osobu a den, žalobkyně tuto objednávku akceptovala. Vzal v úvahu i ceník služeb, podle něhož se cena za ubytování pohybovala okolo 280 Kč za osobu a den. Zároveň přihlédl i k obchodním zvyklostem v daném odvětví podnikání, kde je obvyklé, že je-li pobyt zrušen těsně před zahájením, účtuje se stornopoplatek do výše 100%. Vyšel ze zjištění, že v dané oblasti byly počátkem července 1997 rozsáhlé povodně, ale v den odřeknutí pobytů žalovanou bylo již po povodních, proto soud konstatoval, že nelze ve smyslu § 356 odst. 1 obch. zák. dovodit zmaření účelu smlouvy a případné odstoupení od smlouvy proto, aby byla přiznána náhrada škody ve smyslu § 357 obch. zák. Uzavřel, že žalobkyně má právo na zaplacení úhrady za neuskutečněné žalovanou objednané pobyty pro její rekreanty z platně uzavřené smlouvy ve výši 79 690 Kč včetně úroku z prodlení stanovené podle § 369 odst. 1 obch. zák. od 11. 9. 1997, kdy žalovaná o požadavku žalobkyně na zaplacení ceny pobytů věděla.

Krajský soud v O. rozsudkem ze dne 10. srpna 2006, č.j. 15 Co 480/2005-190, potvrdil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastnicemi byla uzavřena innominátní smlouva podle § 269 odst. 2 obch. zák. o rezervaci pobytu pro rekreanty žalované v daných termínech, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně neměl odvolací soud pochybnosti o tom, že mezi účastnicemi byla sjednána i cena pobytu. K danému závěru dospěl po opakování dokazování listinnými důkazy v podobě objednávek žalované a jejich potvrzení žalobkyní. Dále vyšel ze zpráv Obecního úřadu O. ze dne 4. 7. 2000 a 2. 9. 1997 a zprávy Okresního úřadu ve F.-M. ze dne 10. 7. 2000, z nichž vyplývalo, že v obci O. v době neuskutečněných pobytů probíhala normální rekreační činnost, proto pobyty rekreantů v penzionu u žalobkyně mohly proběhnout. Z uvedeného dovodil, že za situace, kdy si účastnice nesjednaly důvody pro odstoupení od smlouvy a pro jednostranné zrušení smlouvy neexistoval zákonný důvod, účastnicím smlouvy nebránila žádná objektivní překážka splnit závazkovou povinnost, je žalovaná povinna zaplatit smluvenou cenu pobytů. Požadovala-li žalobkyně po žalované ve skutečnosti částky za pobyty nižší, než ve sjednané výši, bylo toto snížení zcela v dispozici žalobkyně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů uvedených v ustanoveních § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že si účastnice sjednaly cenu za pobyt rekreantů žalované a že pro zrušení smlouvy neexistoval žádný zákonný důvod. Poukazuje na to, že v dané oblasti byly povodně, dne 6. 7. 1997 byl vyhlášen 3. stupeň povodňové aktivity, dne 8. 7. 1997 byl vyhlášen stav ohrožení, který byl sice následující den zrušen, ale stav v dané oblasti představoval potencionální nebezpečí životu obyvatel pod nádrží Šance, proto byla prováděna i evakuace obyvatelstva v ohrožené oblasti. Připomíná, že srážky se vyskytovaly i ve dnech 12. 7. a 13. 7. 1997. Dovolatelka má za to, že porušení smluvních podmínek bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími její odpovědnost. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla zamítnutí dovolání, neboť se domnívá, že odvolací soud dospěl ke správnému právnímu závěru, že mezi účastnicemi byla uzavřena platná smlouva, byla dohodnuta i cena plnění, a protože žalovaná svůj smluvní závazek nesplnila, ač jí v tom nebránila žádná objektivní překážka, jak vyplynulo zejména z důkazů o tom, že v rozhodné době v obci O. probíhala běžná rekreační činnost, je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni požadované plnění za objednané rekreační pobyty.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání vychází ze způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v § 241a o. s. ř.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.

Nejvyšší soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.

Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nenastala situace, jež by naplňovala předpoklady tohoto dovolacího důvodu. Nelze konstatovat, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, jak dovolatelka namítá ve vztahu ke zjištění výše ceny za rezervované pobyty a ke zjištění povodňové situace v místě objednaných pobytů. Odvolací soud vyšel z provedených důkazů, a to objednávek žalované ze dne 29. 4. 1997 a 15. 5. 1997, kde je uvedena cena na osobu a den ve výši 230 Kč u osob do 11 let a nad 11 let 250 Kč, dále z potvrzení objednávek ze dne 3. 5. 1997 a 19. 5. 1997, v nichž žalobkyně objednávky žalované akceptovala, a konečně ze zpráv Obecního úřadu O. a Okresního úřadu ve F.-M., z nichž vyplývalo, že v obci O. v době neuskutečněných pobytů již byl zrušen stav ohrožení a probíhala normální rekreační činnost.

Pokud dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o platně sjednané smlouvě včetně sjednání ceny za rezervované pobyty s tím, že uvedený závěr nemá oporu v provedeném dokazování, ve skutečnosti namítá nesprávné právní posouzení věci.

Dovolací soud se proto dále zabýval nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Ustanovení § 43a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), které upravuje vznik smlouvy, platí i pro uzavírání smluv mezi podnikateli, jak je to v daném případě (§ 2 obch. zák.). Právní úprava občanského zákoníku v uvedeném ustanovení vychází z toho, že ve všech případech je smlouva uzavírána na základě určitého návrhu. Smlouva pak vzniká včasným přijetím tohoto určitého konkrétního návrhu. Pokud by přijetí návrhu obsahovalo dodatky, výhrady, či jiné změny, je odmítnutím návrhu a považuje se za nový návrh (srov. např. Ochodní zákoník, komentář, Štenglová, Plíva, Tomsa a kol., C.H.BECK, 11. vydání, 2006, str. 995 a násl.).

Z provedeného dokazování v dané věci vyplynulo, že žalobkyně ve smyslu § 43a obč. zák. akceptovala včas návrh žalované (v podobě objednávek) na uzavření smlouvy o ubytování klientů žalované v konkrétních termínech za cenu navrženou žalovanou, čímž došlo k uzavření smlouvy.

Podle § 269 odst. 2 obch. zák. mohou účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není.

Odvolací soud správně dovodil, že v daném případě účastnice uzavřely ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák. nepojmenovanou smlouvu, jejímž předmětem byl závazek žalobkyně rezervovat místa pro rekreanty žalované v penzionu P. v obci O. a závazek žalované zaplatit žalobkyni cenu pobytů.

Je třeba konstatovat, že ujednání o ceně není podstatnou náležitostí nepojmenované smlouvy. Právní úprava v obchodním zákoníku o nepojmenované smlouvě pouze vyžaduje, aby závazek účastníků smlouvy byl dostatečně určen. V daném případě tuto náležitost určitosti závazku smlouva uzavřená mezi účastnice splňuje. Byl určen závazek žalobkyně rezervovat místa pro rekreanty žalované v penzionu P. v obci O. a závazek žalované zaplatit žalobkyni cenu pobytů, byl znám počet osob a termíny pobytů rekreantů žalované a cena za osobu a den. Pokud nebyly v daném případě sjednány stornovací podmínky, nemá tato skutečnost význam pro posouzení platnosti smlouvy. Závazek je určitý i bez sjednání stornovacích podmínek, tyto nejsou podstatnou částí nepojmenované smlouvy.

Dovolací důvod vycházející z nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl tedy uplatněn důvodně.

Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), proto dovolání žalované podle § 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 10 425 Kč (§ 3 odst. 1, § 16, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.) a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 2 038 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od. 1. 5. 2004, § 37 z. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy celkem ve výši 12 763 Kč.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně 18. října 2007

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Vydáno: 18. October 2007