JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 1702/2005

Nepřípustnost tzv. souhrnného skutkového zjištění

Právní věty

  1. Ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. určuje soudu povinnost v odůvodnění rozsudku stručně a jasně vyložit, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.) a to způsobem, zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

  2. Stav, kdy rozsudek odvolacího soudu postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř. ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným.

  3. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. července 1997, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2002, číslo sešitu 6/2002, je nepřezkoumatelný rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi.

32 Odo 1702/2005

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Ing. R. B., správce konkursní podstaty úpadce K. a. s., proti žalovanému Ing. R. K., 3zast. JUDr. E. K., advokátkou o zaplacení 350.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 44 Cm 110/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 3 Cmo 129/2004 - 64, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 3 Cmo 129/2004-64, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. prosince 2003, č. j. 44 Cm 110/2002 - 42 zamítl žalobu o zaplacení částky 350.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 4. ledna 2000 do zaplacení (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem k odvolání žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci částku 350.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 4. ledna 2000 do zaplacení (výrok I.). Ve výrocích II. a III. rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalovaného zaplatit České republice soudní poplatky z návrhu a z odvolání.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako správce konkursní podstaty úpadce K.a. s., uplatnil pohledávku konkursní podstaty, že žalovaný, který byl předsedou dozorčí rady úpadce, převzal od společnosti K. C. s. r. o. dne 3. 1. 2000 úhradu ve výši 350.000,- Kč, a to za postoupenou pohledávkou, kterou měl úpadce za P. Z. Žalovaný nečinil sporným, že uvedenou částkou převzal, nicméně namítal, že ji vrátil panu S. M. na částečnou úhradu půjčky, kterou tento poskytl společnosti K. a. s. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že pan S. M. půjčil na základě smlouvy o půjčce ze dne 12. 5. 1997 (dále též jen "Smlouva") společnosti K. a. s. částku 2,000.000,- Kč, že žalovaný převzal od společnosti K. C. s. r. o. dne 3. 1. 2000 úhradu ve výši 350.000,- Kč a dále že téhož dne poskytl tuto částku panu M. na částečnou úhradu půjčky. Dále soud dovodil, že Smlouva byla dle § 39 ObčZ pro rozpor se zákonem neplatná, neboť nebyl dán souhlas valné hromady ve smyslu § 196a odst. 1obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni 12. 5. 1997 (dále jen "ObchZ") a společnost K. a. s. byla tedy zatížena závazkem z bezdůvodného obohacení ve výši 2,000.000,- Kč vůči panu M. a byla povinna mu toto bezdůvodné obohacení vrátit. Tato skutečnost byla podle soudu prvního stupně prokázána smlouvou o půjčce a výpovědí svědka M., proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Odvolací soud naproti tomu dospěl k závěru, že soud prvního stupně nesprávně dovodil, že tvrzená půjčka byla poskytnuta svědkem M. ve prospěch společnosti K. a. s. Odvolací soud za situace, kdy bylo v řízení prokázáno, že žalovaný převzal od společnosti K. C. s. r. o. částku 350.000,- Kč patřící společnosti K. a. s., kterou nepředal této společnosti, nýbrž S. M., který ji půjčil jemu (byť ve smlouvě je uvedeno něco jiného), uzavřel, že s touto částkou žalovaný disponoval neoprávněně. Z opakovaného důkazu výslechem svědka S. M. odvolací soud učinil zjištění, že tento svědek poskytl částku 2,000.000,- Kč žalovanému "na jeho firmu", aniž by věděl, o jaký subjekt se jednalo (zda o společnost K. a. s. či o společnost K. E. s. r. o.), přičemž první část peněz měl poskytnout v lednu 1997, druhou část v únoru či v březnu 1997, z čehož soud dovodil, že jednání o půjčce se uskutečnilo před vznikem společnosti K. a. s., která byla zapsána do obchodního rejstříku až dne 25. 2. 1997. Odvolací soud měl za to, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že žalovanou částku 350.000,- Kč, přijatou od společnosti K. C. s. r. o., vrátil S. M. za úpadce na částečnou úhradu jeho dluhu. Na základě výše uvedeného se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že se žalobci nepodařilo prokázat oprávněnost jeho nároku a napadený zamítavý rozsudek ve věci samé změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl.
Žalovaný podal proti rozhodnutí odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a zároveň v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy že je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatel namítá, že odvolací soud zcela nepochopitelně dospěl k názoru, že na základě smlouvy o půjčce ze dne 12. 5. 1997 byla půjčka poskytnuta žalovanému a nikoli společnosti K. a. s., zastoupené Mgr. J. K.jako dlužníkem a p. S. M. jako věřitelem . Skutečnost, že půjčka 2,000.000,- Kč byla poskytnuta, opakovaně p. M. potvrdil. Pokud proto žalovaný částku 350.000,- Kč., převzatou dne 3. ledna 2000 od společnosti K. C. s. r. o., téhož dne poskytl p. M., šlo o částečnou splátku půjčky a tedy plnění poprávu. I kdyby byla smlouva o půjčce neplatná, jak dovodil soud prvního stupně, byl žalovaný oprávněn p. M. částku 350.000,- Kč vyplatit z titulu vrácení bezdůvodného obohacení na straně společnosti K., a. s.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požaduje odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Žalobce ve vyjádření uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Namítá zejména, že nebylo prokázáno, že předmětná částka, kterou p. M. předal žalovanému, se skutečně dostala do společnosti úpadce, nikoli jinam.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem ( § 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., a po zjištění, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je, byť z jiných než v něm uvedených důvodů, důvodné.
Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) neučinil žádný závěr k otázce platnosti smlouvy o půjčce ze dne 12. května 1997 uzavřené mezi S. M. a společností K. a. s., konstatoval pouze, že "částku 350.000,- Kč patřící úpadci převzal od K. C. s. r. o. žalovaný, nevrátil ji však úpadci (společnosti K. a. s.), ale S. M., který ji půjčil jemu (byť ve smlouvě je uvedeno něco jiného)", na základě čehož odvolací soud uzavřel, že žalovaný částkou disponoval neoprávněně. Z obsahu spisu vyplývá, že smlouva byla podepsána předsedou představenstva Mgr. J. K. a k posouzení její platnosti je třeba zkoumat, zda byla splněna podmínka ve smyslu § 196a ObchZ ve znění účinném ke dni 12. 5. 1997 (tedy zda měl být v daném případě dán souhlas valné hromady společnosti), přičemž o skutečnosti, že by takový souhlas k uzavření Smlouvy byl či nebyl dán, neučinil odvolací soud žádný závěr. Pokud by soud dospěl k závěru, že předmětná smlouva o půjčce je neplatná, je třeba dále zodpovědět otázku, zda se společnost K. a. s. bezdůvodně obohatila na úkor pana M. (plněním z neplatného právního úkonu ve smyslu § 451 občanského zákoníku). Odvolací soud ve svém rozhodnutí neučinil žádný závěr o skutečnosti, zda a jakým způsobem měly být či byly předmětné peněžní prostředky ve prospěch společnosti K. a. s. poskytnuty, případně zda a komu byly vůbec poskytnuty. Na základě provedeného dokazování odvolací soud pouze uzavřel, že žalovaný důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že žalovanou částku 350.000,- Kč, přijatou od společnosti K. C. s. r. o., vrátil S. M. za úpadce na částečnou úhradu jeho dluhu, neunesl. Zcela rozporný je pak závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný žalovanou částku, kterou obdržel od společnosti K. C. s. r. o. "nevrátil společnosti K. a. s., ale S. M., který ji půjčil jemu (byť ve smlouvě je uvedeno něco jiného)". Z takového závěru odvolacího soudu není zřejmé, jakým způsobem se soud staví k otázce platnosti smlouvy a tomu, zda na jejím základě žalovaný dlužník plnil, což se jeví jako zásadní nedostatek s přihlédnutím k tomu, že z jejího obsahu odvolací soud při posouzení věci vychází a hodnotí svědeckou výpověď svědka S. M. v návaznosti na obsah smlouvy, jakož i k tomu, že platnost (či neplatnost) smlouvy je určující pro závěr, o jaký nárok vlastně v tomto řízení jde. V této souvislosti se odvolací soud nevypořádal ani s k důkazu předloženým výdajovým pokladním dokladem, jímž společnost K. a. s. potvrdila vyplacení celkem 350.000,- Kč p. Ing. S. M. s účelem výplaty "částečná úhrada půjčky ze dne 12. 5. 1997", který je z hlediska vymáhaného nároku rovněž právně významný.
Ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. určuje soudu povinnost v odůvodnění rozsudku stručně a jasně vyložit, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.) a to způsobem, zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Stav, kdy rozsudek odvolacího soudu postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř. ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. července 1997, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2002, číslo sešitu 6/2002, je nepřezkoumatelný rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi. V případě, že nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem brání soudu dovolacímu zhodnotit jeho správnost (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), trpí řízení jinou vadou ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3, § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 1994 sp. zn. 7 Cdo 41/93, publikovaný ve Výběru judikatury/civilní, sešit 3/1994 č. 10 II.)
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud přezkoumal dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu i z hlediska vad, které nebyly vytýkány a ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. a přihlédl i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny, přičemž dospěl k závěru, že řízení takovou vadou trpí; dovolací soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto také o nákladech dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)..

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. ledna 2008
JUDr. František Faldyna
předseda senátu

Vydáno: 17. January 2008
Vloženo: 08. December 2009