JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 1651/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce Mgr. R. K., správce konkurzní podstaty úpadkyně K. s.r.o., zastoupeného Mgr. D. C., advokátem, proti žalované M. H. spol. s r. o., zastoupené Mgr. P. H., advokátem, o zaplacení částky 336 080 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 314/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2006 č. j. 2 Cmo 368/2005-258, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2006 č. j. 2 Cmo 368/2005-258 se ve výrocích pod body II a III zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze v pořadí třetím rozsudkem ze dne 17. června 2005 č. j. 52 Cm 314/96-224 uložil žalované zaplatit žalobci částku 336 080 Kč s 18% úroky z prodlení od 15. 12. 1995 do zaplacení (výrok písemného vyhotovení rozsudku obsahuje zřejmou chybu v psaní – je v něm uvedena sazba 189% úroků z prodlení) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi úpadkyní a žalovanou byla uzavřena kupní smlouva podle § 409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) akceptací dodávky zboží uskutečněné úpadkyní dne 30. 11. 1995, a to co do druhu a množství zboží i jeho ceny. Úpadkyně dodala žalované dámské bundy dvou typů – 31 kusů za cenu 3 959,02 Kč bez DPH a 45 kusů bund za 3 139,94 Kč bez DPH a poté vystavila fakturu na žalovanou částku; žalovaná ji však neuhradila a reklamovala vady zboží. Podle závěru soudu prvního stupně tak učinila bez zbytečného odkladu poté, kdy při vynaložení odborné péče měla vadu zjistit při prohlídce, kterou je povinen kupující učinit ve smyslu § 427 odst. 1 a odst. 2 ObchZ. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaná v rámci reklamace požadovala slevu z ceny zboží, které bylo vadné; k odstoupení od smlouvy, jak v řízení tvrdila, nedošlo. Pokud úpadkyni část zboží vrátila, v řízení neprokázala, o jaké množství zboží se jednalo, a vzhledem k tomu, že neprokázala ani, že došlo k zániku kupní smlouvy na základě ústní dohody s úpadkyní s tím, že nevzniká závazek nový ve smyslu § 572 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), vrátila úpadkyni zboží bez právního důvodu. Ve skladu úpadkyně došlo při povodních v roce 1997 ke zničení vráceného zboží a žalovaná z toho titulu uplatnila v rámci své obrany na žalobci právo na náhradu škody, která ji tím vznikla. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně naplnění podmínek vzniku práva na náhradu škody, neboť nenavrhla soudu žádné důkazy k tvrzením o škodě, o tom, jaké množství bund úpadkyně převzala od třetí osoby, která zajišťovala dopravu zboží, v jakém stavu toto zboží bylo, a konečně neprokázala ani zavinění úpadkyně.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. června 2006 č. j. 2 Cmo 368/2005-258 rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se částky 202 588 Kč s 18% úrokem z prodlení od 15. 12. 1995 do zaplacení potvrdil (výrok pod bodem I), ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá, rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno uzavření dohody účastníků o zrušení smlouvy, a jako správný přijal i jeho závěr, že nedošlo k zániku kupní smlouvy v důsledku odstoupení od smlouvy pro vady zboží, neboť toto svoje tvrzení žalovaná neprokázala. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce svoje právo na zaplacení ceny dodaného zboží prokázal, ale důvody, pro které by žalovaná mohla odmítnout zaplatit jeho cenu nebo její část, v řízení prokázány nebyly. Žalovaná v řízení uplatnila v rámci obrany proti žalobě nárok na náhradu ceny vodou zničených bund, o kterých tvrdila, že je v plném rozsahu úpadkyni vrátila. Nárok po právní stránce označila jako náhradu škody. Počet bund, které žalovaná vracela, je zaznamenán pouze v její interní listině bez data a podpisu, v níž se uvádí, že zboží se „dodává“ na adresu úpadkyně, a že se jedná o „vrácené zboží na základě reklamace – B 2124 41 ks, B 2031 18 ks – faktura 206 z 30. 11. 1995“. Žalovaná tvrdila, že vrátila všechny dodané bundy, žalobce počet vrácených bund neuvedl, takže důkazní povinnost v tomto směru měla žalovaná. Odvolací soud vzal za prokázáno, že tu část dodaného zboží, která v uvedené listině není označena jako „vrácené zboží“, žalovaná nevrátila – jedná se o rozdíl 4 kusů bund typu B 2124 za 3 959 Kč bez DPH a 13 kusů bund typu B 2031 po 3 139,34 Kč bez DPH. Přijetím vráceného zboží, které žalobce nepopírá, tedy došlo na straně žalobce ve smyslu § 451 odst. 2 ObčZ k bezdůvodnému obohacení. Protože žalobce takto nabyté zboží vzhledem k jeho zničení nemůže vrátit, a jeho ocenění z hlediska peněžité náhrady nelze provést, dospěl odvolací soud k závěru, že jsou dány důvody k postupu podle § 136 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Při určení výše nároku žalované uplatněného v řízení v rámci obrany žalované, vyšel z následující úvahy. Mezi účastníky je nesporné, že žalovaná nezjištěný počet bund úpadkyni vrátila, i když k takovému postupu nebyl právní důvod. Počet vrácených bund je uveden v jediném interním dokladu žalované. Počet bund, které žalovaná vrátila, již nelze zjistit. Lze pouze usuzovat, že se mohlo jednat o počet 41 ks a 18 ks dle již zmíněného interního dokladu žalované. Peněžitá náhrada podle § 458 ObčZ není totožná se smluvenou cenou zboží. Vycházeje z uvedeného odvolací soud uzavřel, že peněžitá náhrada, která žalované za nevrácené bundy náleží, je cca ve výši 50 % žalované ceny, tj. jde o částku 133 497 Kč. Žalobu shledal důvodnou ve zbytku uplatněného nároku, představovaném součtem kupní ceny bezvadných bund a příslušnou částí ceny nedotčené povinností k zaplacení peněžité náhrady.

Proti rozsudku odvolacího soudu – jeho měnícímu výroku pod bodem II a výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení pod bodem III podal žalobce dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatel namítl, že odvolací soud rozhodl v napadeném rozhodnutí v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“), podle kterého má prohlášení konkursu také ten účinek, že započtení na majetek patřící do podstaty není přípustné. V daném případě žalovaná uplatnila svůj nárok na náhradu škody v rámci své obrany námitkou započtení až ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně datovaném dne 23. 4. 2001, které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 24. 4. 2001, když konkurs na úpadkyni společnost K. s.r.o. byl prohlášen dne 19. března 2001. K započtení tedy došlo více než jeden měsíc po prohlášení konkursu na úpadkyni, což je nepřípustné. Pokud žalovaná tvrdila, že má nějaké pohledávky za úpadkyní, měla právo toliko tyto pohledávky přihlásit v konkursu podle § 20 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání. Vzhledem k tomu, že odvolací soud posoudil obranu žalované nesprávně, není podle názoru žalobce nutno dále posuzovat nesprávnost postupu odvolacího soudu při použití § 136 o. s. ř. (nebyly dány důvody pro jeho použití). Odvolací soud pochybil podle názoru žalobce také při rozhodování o náhradě nákladů řízení, neboť mohl podle § 142 odst. 3 o. s. ř. přiznat účastníku i při částečném úspěchu ve věci plnou náhradu nákladů řízení, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu. Žalobce navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu v části napadené dovoláním a vrácení věci v této části tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle § 237 odst. l písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadené části ve smyslu ustanovení § 242 odst. l a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je vázán, a to i pokud se týká jejich obsahového vyjádření v dovolání. Dovolatel uplatnil dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

V daném případě je dovolacímu přezkumu otevřena otázka, zda byla žalovaná oprávněna započíst svoji pohledávku na náhradu škody (resp. na vydání bezdůvodného obohacení, jak nárok žalované posoudil odvolací soud) oproti nároku žalobce na úhradu kupní ceny zboží dodaného žalované s ohledem na okolnost, že na původní žalobkyni byl prohlášen konkurs.

Z obsahu spisu se podává, že žalovaná ve svém odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2001 č. j. 52 Cm 314/96-102, které podala u soudu prvního stupně dne 24. 4. 2001 (srov. č. l. 112), uvedla, že „v případě, že by soud uvažoval o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalovanou částku, uplatňuje žalovaný započtení, a to oproti žalované částce částku 336 080 Kč plus ušlý zisk, který očekával žalovaný z prodeje bezvadných bund ve výši 40 % plus příslušenství, jako náhradu škody, která by žalovanému vznikla z důvodu, že se zboží u žalobce ztratilo“. V podání ze dne 5. 5. 2004 (srov. č. l. 162) pak upřesnila, že požaduje náhradu skutečné škody ve výši 336 080 Kč a ušlého zisku ve výši 84 020 Kč. Učinila tak poté, kdy Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. listopadu 2003 č. j. 2 Cmo 138/2001-145 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. března 2001 č. j. 52 Cm 314/96-102 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném k datu prohlášení konkursu, tj. ke dni 19. 3. 2001, má prohlášení konkursu mimo jiné i ten účinek, že započtení na majetek patřící do podstaty není přípustné. Nepřípustnost započtení pohledávek na majetek podstaty se vztahuje na veškeré zápočty, a to bez ohledu na to, zda jde o jednostranné zápočty (tj. ze strany správce konkursní podstaty nebo druhé osoby) nebo o dvoustranné zápočty. Smyslem nepřípustnosti zápočtů je zabránit uspokojení některých konkursních věřitelů mimo konkurs a tím některé konkursní věřitele zvýhodnit (event. znevýhodnit) a narušit tak vlastní cíl konkursu, tj. dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z majetku podstaty (§ 2 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání). Započtení přitom není přípustné ani v případě, že by se splatné pohledávky setkaly před prohlášením konkursu.

Pokud tedy odvolací soud žalobu zčásti zamítl s odůvodněním, že ve smyslu ustanovení § 98 o. s. ř. zohlednil projev žalované, jímž v řízení uplatnila svoji pohledávku, jako obranu proti nároku uplatněnému žalobou, učinil tak v rozporu s ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání. Podle ustanovení § 98 o. s. ř. vzájemným návrhem je i projev žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce. Jinak posuzuje takový projev jen jako obranu proti návrhu.

Aby tedy mohla být obrana žalovaného zcela nebo zčásti úspěšná, musí soud učinit závěr, že na základě kompenzační námitky žalovaného došlo k započtení pohledávky žalovaného vůči pohledávce žalobou uplatněné. K tomu však ze shora uvedených důvodů nemohlo dojít. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž nesprávné.

V této souvislosti je třeba navíc odvolacímu soudu vytknout, že pominul, že žalovaná svým podáním na č. l. 112 a č. l. 162 uplatnila k započtení nárok přesahující žalobou uplatněný nárok. Takový projev žalovaného je však třeba ve smyslu § 98 o. s. ř. v tomto rozsahu posoudit jako vzájemný návrh.

Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, Nejvyšší soud jej podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v dovoláním napadené části (tj. ve výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 133 492 Kč s 18% úroky z prodlení od 15. 12. 1995 do zaplacení, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek

V Brně dne 10. prosince 2008

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu

Vydáno: 10. December 2008