JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 1602/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně G. spol. s r.o., proti žalovanému J. Š., zastoupenému advokátem, o 645.259,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 149/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. srpna 2006, č.j. 6 Cmo 47/2006-135, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalovaného proti rozsudku ze dne 1. srpna 2006, č.j. 6 Cmo 47/2006-135, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2005, č.j. 3 Cm 149/2003-108, v napadeném rozsahu, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 357.096,- Kč s příslušenstvím, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Je-li dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), pak při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatel v dovolání označil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).

Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je však zřejmé, že dovolatel žádnou právní otázku zásadního významu, která by měla judikatorní přesah, nevymezil. Za stavu, kdy napadené rozhodnutí není ani založeno na řešení otázky zásadního významu, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a kdy Nejvyšší soud neshledal z pohledu uplatněných dovolacích námitek ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, mohl by být zásadní právní význam napadeného rozhodnutí naplněn pouze v případě, že by odvolací soud řešil otázku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného podle § 454 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.), na což poukazuje dovolatel ve svém dovolání. K takovému závěru však dovolací soud nedospěl, jelikož odvolacímu soudu, který se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, nelze vytknout, že by zjištěný skutkový stav poměřoval nesprávnými ustanoveními hmotného práva či že by tato ustanovení (zejména § 454 obč. zák.) nesprávně vyložil nebo aplikoval.

Dovolatel se rovněž mýlí, tvrdí-li, že závěr odvolacího soudu o bezdůvodném obohacení na straně žalovaného, k němuž došlo ve smyslu § 454 obč. zák. tím, že žalobkyně za něj úhradou nedoplatku celního dluhu plnila, co po právu měl plnit sám, je v rozporu s rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. října 2004, č.j. 6 As 30/2003-44, č.j. 6 As 31/2003-55, a č.j. 6 As 34/2003-95, v jiných obdobných případech. Z odůvodnění těchto rozhodnutí se podává, že Nejvyšší správní soud vyšel při posuzování žalobního nároku na zaplacení celního dluhu z titulu ručitelského závazku ze zjištění, že celní dluh nebyl zajištěn v plně vyměřené výši, nýbrž jen do výše uvedené v záruční listině. Z toho dovodil, že společný a nerozdílný závazek dlužníka (žalovaného) a ručitele (žalobkyně) vůči celnímu úřadu vznikl pouze do výše uvedené v záruční listině, na což pak navazuje i právní závěr, že za úhradu nedoplatku, tj. rozdílu mezi vyměřeným celním dluhem a výší solidárního závazku, odpovídá celnímu úřadu pouze dlužník a nikoli žalobkyně z titulu ručitelského závazku.

Rovněž v posuzované věci soudy v nalézacím řízení dovodily, že žalobkyně převzala ručení za celní dluh žalovaného pouze do výše uvedené v záručních listinách. V této výši pak žalovaný následně svůj celní dluh státu uhradil a žalobkyně zaplatila státu za žalovaného pouze nedoplatky celního dluhu, za které však již ručení nepřevzala. Za této situace dospěly soudy obou stupňů k závěru, že toto plnění žalobkyně za žalovaného není plněním ručitele za dlužníka, nýbrž plněním za toho, za koho bylo plněno to, co měl po právu plnit sám.

Z uvedeného zcela nepochybně vyplývá, že v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu na straně jedné a v rozsudcích soudů obou stupňů na straně druhé je shoda o tom, že žalobkyně neplnila (nad rámec ručitelského závazku v záruční listině) státu na celní dluh žalovaného jako ručitel a že po právu měl plnit předmětné nedoplatky celního dluhu dlužník (žalovaný). Pakliže žalobkyně nebyla zavázána plnit za žalovaného nad rámec svého závazku v záruční listině, plnila za žalovaného, co byl po právu povinen plnit sám (§ 454 obč. zák.), totiž na podkladě pravomocného rozhodnutí celního úřadu, jímž byla částka celního dluhu vyměřena.

Směřuje-li dovolatelka námitky do skutkového závěru odvolacího soudu o tom, že žalobkyně jako mandatář nejednala v rozporu s pokyny žalovaného, jestliže požádala o propuštění zboží do volného oběhu, aniž by v daný okamžik byla otevřena kvóta se sníženým clem, ve skutečnosti nemíří na dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž na dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však přípustnost podaného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilý založit [srov. shodně též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132]. Dovolatel tak přehlíží, že v případě přípustnosti dovolání zvažované dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů.

Lze tak uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř].

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. května 2008

JUDr. Miroslav Gallus, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 20. May 2008