JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 1568/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně F., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) A. R. T., spol. s r.o., zastoupené advokátkou, 2) Ing. M. O., zastoupenému advokátem, 3) Ing. R. Š., zastoupenému advokátkou, o ochranu proti jednání nekalé soutěže, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25/16 Cm 264/98, k dovolání žalobkyně a všech tří žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. dubna 2006, č.j. 4 Cmo 209/2005-219 takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Dovolání žalované č. 1 se zamítá.

III. Dovolání žalovaného č. 2 se zamítá.

IV. Dovolání žalovaného č. 3 se zamítá.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované č. 1 na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám její zástupkyně.

O d ů v o d n ě n í :

Podle obsahu spisu se žalobkyně podanou žalobou domáhala, aby žalované č.1 bylo zakázáno uvádět na trh objektová zařízení určená pro napojení do systému elektronické zabezpečovací signalizace F. II a S. s názvy R. 100 U, R. 1000 U, R. 1001 U, R. 2000, R. 2001, R. 2002, R. 2000 F. II, R. 2002 U F. II a zařízení jiného označení využívající shodných zásad pro tvorbu komunikace v systému F. II a S. jako objektová zařízení žalobce, spočívající v používání shodných datových paketů ve výzvách a odpovědích na výzvy při komunikaci mezi objektovým zařízením a pultem centralizované ochrany F. II nebo S. a mezi objektovými zařízeními navzájem, a aby jí bylo uloženo zaplatit částku přiměřeného zadostiučinění 5.000.000,- Kč, dále aby žalovanému č. 2 bylo uloženo zaplatit částku přiměřeného zadostiučinění 250.000,- Kč, aby žalovanému č. 3 bylo uloženo zaplatit částku přiměřeného zadostiučinění 250.000,- Kč, aby žalobkyni bylo přiznáno právo uveřejnit rozsudek na náklady žalovaných v rozsahu označení stran ze záhlaví rozsudku a část odůvodnění obsahující právní závěry soudu obyčejným písmem a výrok rozsudku zvýrazněným písmem, a to v pěti po sobě jdoucích vydáních deníku H. n. v rozsahu ½ strany v oddílu inzerce, v jednom vydání časopisu S. M., vydávaném F. m., s.r.o., P., v rozsahu dvou stran v oddílu inzerce, v jednom vydání měsíčníku P., vydávaném Ministerstvem vnitra ČR, v rozsahu jedné strany v oddílu inzerce a v jednom vydání časopisu Hlásí se P., vydávaném M. P., s.r.o., P., v rozsahu jedné strany v oddílu inzerce, a dále, aby soud vyslovil předběžnou vykonatelnost rozsudku, a to z titulu ochrany proti nekalému soutěžnímu jednání žalovaných.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 10. 2004, čj. 25/16 Cm/264/98-180, zamítl všechny požadavky žalobkyně (I., II., III., IV., V., VI. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (VII., VIII., IX., X. výrok).

Otázku, zda ze strany kteréhokoliv z žalovaných byla naplněna generální klauzule nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), vyřešil soud tak, že u žádného z žalovaných nekalosoutěžní jednání neshledal. Ohledně žalovaných č. 2 a 3 nebylo prokázáno, že by jednali způsobem, který by naplňoval znaky nekalé soutěže. Ani vůči žalovanému č. 1 soud neshledal žalobu důvodnou, neboť mu v průběhu řízení nebylo prokázáno tvrzené nekalosoutěžní jednání.

Pokud soud neshledal důvodnost žaloby z hlediska prokázání nekalosoutěžního jednání žalovaných, nemohlo být vyhověno ani požadavku žalobkyně na zaplacení přiměřeného zadostiučinění. Proto soud zamítl žalobu v požadavku žalobkyně na zaplacení přiměřeného zadostiučinění vůči všem žalovaným, jak uvedeno v II., III. a IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně. Ze stejných důvodů nebylo možno vyhovět ani požadavku na zveřejnění rozsudku. Protože nároky žalobkyně uvedené v I., II., III. a IV. výroku byly zamítnuty, nebylo možno jim přiznat předběžnou vykonatelnost.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání a jako odvolací důvod uvedla nesprávná skutková zjištění, neprovedení jí navržených důkazů, nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně a vady řízení.

Vrchní soud v Olomouci (dále též odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 4. 2006, č.j. 4 Cmo 209/2005-219 z m ě n i l uvedený rozsudek v jeho II., III. a IV. výroku tak, že uložil žalovanému č. 1 zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 1,000.000,- Kč a žalovaným č. 2 a 3 zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění každý ve výši 150.000,- Kč (výrok I.), dále p o t v r d i l uvedený rozsudek v jeho I., V. a VI. výroku a také ve zbývající části II., III. a IV. výroku (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III.).

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení které předcházelo jeho vydání (podle § 206, § 212 a § 212a občanského soudního řádu - dále jen „o.s.ř.“), dokazování částečně doplnil a částečně opakoval, a posléze dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zčásti důvodné.

Po doplněném a zhodnoceném dokazování odvolací soud považuje závěr soudu prvního stupně o tom, že jednáním žalovaných nebyla naplněna skutková podstata porušení obchodního tajemství ani generální klauzule nekalé soutěže, za nesprávný. Soud prvního stupně sice vychází ze správných úvah o tom, co je předpokladem pro kvalifikaci určitého jednání jako jednání naplňujícího skutkovou podstatu porušení obchodního tajemství, avšak neujasnil si, co podle tvrzení žalobkyně mělo tvořit ono obchodní tajemství, neboť teprve od správného vymezení předmětu obchodního tajemství bylo možné vést úvahu o tom, zda s tímto tajemstvím byli žalovaní seznámeni a zda vůbec věděli, že je jako obchodní tajemství žalobkyní chráněno. Z výsledku dokazování vyplynulo, že na vývoji a výrobě celého systému elektronické zabezpečovací signalizace u žalobkyně se výraznou měrou podíleli žalovaný č. 2, jako jednatel žalobkyně a vedoucí vývojového týmu, a žalovaný č. 3, který zabezpečoval pro žalobkyni právě softwarové vybavení. Žalovaní č. 2 a č. 3 byli v takovém postavení vůči žalobkyni, že právě z povahy věci jim muselo být zřejmé, že tento komunikační protokol je utajovanou skutečností. Podstatné je, že byl vytvořen pro žalobkyni a žalobkyně ho v rámci systému F. II a S. využívala. Ze závěrů znaleckého posudku Ing. Š. jednoznačně vyplývá, že žalovaný č. 2 a č. 3 tento komunikační protokol znali a poté, kdy byla založena společnost žalované č. 1, toto obchodní tajemství žalobkyně vynesli a vnesli do společnosti žalované č. 1, což jí umožnilo vyvíjet, vyrábět a dodávat (zejména též Policii ČR) zařízení kompatibilní se systémem F. II. Žalovaní se mylně domnívají, že se nejednalo o nekalou soutěž, když komunikační protokol sami vytvořili. Právem se tedy podle závěru odvolacího soudu žalobkyně domáhá ochrany před jednáním nekalé soutěže. Avšak podle jeho názoru z právních prostředků ochrany proti nekalé soutěži již nároky na zdržení se nekalosoutěžního jednání či odstranění závadného stavu ve vztahu k dalšímu neporušování obchodního tajemství nepřichází v úvahu, neboť toto obchodní tajemství již bylo znehodnoceno a neexistuje. V úvahu přichází tedy pouze žalobkyní uplatněný nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích - po žalované č.1 požadovala částku 5 mil. Kč, po žalovaných č. 2 a 3 po 250 tis. Kč. Tvrzení žalobkyně, že jí takto vznikla škoda ztrátou zakázek v řádu milionů či desítek milionů korun, je z hlediska tohoto uplatněného nároku právně i fakticky bezvýznamné. Dále odvolací soud, po právním rozboru, k čemu slouží satisfakční nárok, s přihlédnutím k intenzitě a závažnosti dopadů porušení obchodního tajemství pro žalobkyni považuje částku 150 tis. Kč, pokud jde o žalované č. 2 a 3, kteří toto tajemství zpřístupnili žalované č. 1, a částku 1 mil. Kč, pokud jde o žalovanou č. 1, která toto obchodní tajemství ve svůj prospěch využila a dále je zpřístupnila Policii ČR, za přiměřenou.

Odvolací soud tedy napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě zčásti - to je ohledně částky 1 mil. Kč požadované po žalované č. 1 a částky 150 tis. Kč požadovaných po každém z žalovaných č. 2 a 3 - vyhověl.

Vzhledem k tomu, že skutková tvrzení žalobkyně směřují ještě k naplnění skutkové podstaty vyvolání nebezpečí záměny podle ust. § 47 písm. c) obch. zák., měl se soud prvního stupně zabývat také touto skutkovou podstatou. Nicméně žalobkyně v řízení neprokázala, že objektová zařízení žalované č. 1 jsou shodná či zaměnitelná s objektovými zařízeními, které vyráběla žalobkyně pro napojení do systému F. II a S.. Nelze proto žalované č. 1, která má licenci k využití patentovaných řešení, zakázat uvádět na trh objektová zařízení určená pro napojení do systému elektronické zabezpečovací signalizace F. II a S., využívajících patentovaných zásad pro tvorbu komunikace. Pokud tedy soud prvního stupně zamítl v odst. I. výroku žalobu směřující k zákazu uvádění na trh tam uvedených objektových zařízení, odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Stejně tak odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci V. výroku týkající se zamítnutí práva uveřejnit rozsudek na náklady žalovaných, který je svou povahou satisfakcí, přičemž satisfakce již byla dle názoru odvolacího soudu jeho rozsudkem žalobci přiznána v dostatečné míře.

Rozsudek odvolacího soudu ze dne 20. dubna 2006, č.j. 4 Cmo 209/2005-219, napadli dovoláním všichni čtyři účastníci řízení, tj. žalobkyně a tři žalovaní.

Žalobkyně svým dovoláním napadá výrok II. rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho I. výroku a ve zbývající části jeho II., III. a IV. výroku, a výrok III. Přípustnost dovolání opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a to z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka považuje za otázku zásadního právního významu, v jakých případech porušení právních norem upravujících nekalou soutěž lze stanovit povinnost zdržet se jednání, které z porušení těchto právních norem vychází. Podle názoru dovolatelky to, že došlo k znehodnocení obchodního tajemství žalobkyně, samo o sobě neznamená vyloučení nároku na zdržení se závadného jednání. Dovolatelka má za to, že získání patentů žalovaným č. 2 a č. 3 proběhlo formou vykazující znaky nekalé soutěže a proto přisouzení nároku žalobkyně na zdržení se dalšího dodávání výrobků nemůže být na překážku ani vlastnictví patentů na straně obou žalovaných. Otázkou zásadního právního významu je dle názoru dovolatelky i otázka přiměřenosti výše zadostiučinění v penězích, přiznávaného žalobkyni z důvodů ochrany před nekalosoutěžním jednáním. Podle názoru dovolatelky je nezbytné za účelem sjednocení praxe soudů vymezit rámec volného uvážení soudu stanovením jednotlivých aspektů nekalosoutěžního jednání spolu s mechanismem vyhodnocování výše přiměřeného zadostiučinění v penězích aplikovaných na konkrétních případech podle místních a časových podmínek.

Dovolatelka z výše uvedených důvodů požaduje, aby Nejvyšší soud ČR (dále též „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu v části výroku II., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho I. výroku a ve zbývající části jeho II., III. a IV. výroku, a dále aby zrušil rozsudek odvolacího soudu v části výroku II., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho V. a VI. výroku, a dále také aby zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku III.

Žalovaný č. 1 ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedl, že v daném případě není dovolání přípustné, neboť soudy rozhodly v souladu s hmotným právem a neřešily otázku zásadního právního významu.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací nejprve posuzoval dovolání, které podala žalobkyně, a zjistil že bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.

Dovolání žalobkyně v této věci není přípustné. Podle ustanovení § 236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo částečně i v posuzovaném případě - viz výrok II. rozsudku odvolacího soudu), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.

Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu, že nesprávně právně posoudil věc, když výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho I. výroku, tj. že se již v daném případě nelze domáhat nároku na zdržení se nekalosoutěžního jednání či odstranění závadného stavu ve vztahu k dalšímu neporušování obchodního tajemství nepřichází v úvahu, neboť toto obchodní tajemství bylo již znehodnoceno a neexistuje.

Dovolací soud, stejně jako soud odvolací shledal, že jednáním žalovaných byly splněny všechny tři základní podmínky nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák. (generální klauzule), což samo o sobě postačuje k tomu, aby tato jednání byla označena za nekalosoutěžní. Navíc lze vytýkané jednání podřadit ještě také pod ustanovení § 51 o porušení obchodního tajemství.

Tři základní podmínky nekalé soutěže, které byly v daném případě splněny, jsou následující: (1) jednání v hospodářské soutěži - žalobkyně a žalovaná č. 1 jsou soutěžiteli, kteří vstoupili do vzájemného soutěžního vztahu, neboť oba mají soutěžní záměr, resp. jsou soutěžně orientováni, a oba působí ve stejném segmentu trhu a oslovují totožné potenciální zájemce, tj. jsou přímými konkurenty; ve vztahu žalobkyně a žalovaných č. 2 a 3 jde pouze o nepřímé soutěžitele, ale i v tomto případě jde o soutěžní jednání, o soutěžní vztah či soutěžní orientaci; (2) rozpor s dobrými mravy soutěže - dovolací soud souhlasí s právním hodnocením odvolacího soudu že i tato podmínka je jednáním žalované naplněna (viz str. 11 rozsudku odvolacího soudu); (3) způsobilost přivodit újmu jinému soutěžiteli nebo spotřebiteli - dovolací soud souhlasí s hodnocením odvolacího soudu o možné újmě žalobkyni, jakož i s přesným odlišením újmy nemateriální a materiální, které je souhlasné s judikaturou (viz str. 11 - 12 rozsudku).

Dovolací soud se v této záležitosti ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu, že se již nelze domáhat nároku na zdržení se nekalosoutěžního jednání, neboť povinnost zdržet se určitého jednání lze upínat jen k takovému jednání, u kterého existuje nebezpečí, že by v budoucnu mohlo být opakováno, o což se v posuzovaném případě nejedná. Přestože dikce zákona zní „porušování obchodního tajemství“, k naplnění této skutkové podstaty dojde i jediným skutkem, tak jak tomu bylo právě v daném případě.

K vytýkanému nesprávnému vyložení právní normy odvolacím soudem, tj. ust. § 9 zákona č. 527/1990 Sb., dovolací soud konstatuje, že v posuzovaném případě je zcela právně irelevantní, neboť nebylo předmětem řízení zkoumat, zda žalobkyně mohla či nemohla uplatnit právo na patent, ani to, zda udělení patentu žalovanému č. 2 a žalovanému č.3 je oprávněné či nikoliv. Předmětem řízení bylo prokázání činu nekalé soutěže, k čemuž postačují pouze 3 základní podmínky (viz ust. § 44 odst. 1 obch. zák.).

K výtce dovolatelky k přiměřenosti výše zadostiučinění v penězích, jež má být žalobkyni přiznána, a k tomu, že odvolací soud konkrétně nezdůvodnil přiznanou výši, dovolací soud konstatuje, že již ze str. 12 rozsudku odvolacího soudu plyne, včetně odkazu na rozsudek NS ČR 29 Odo 652/2001, jak odvolací soud zvažoval výši požadovaného zadostiučinění v penězích (např. intenzita a závažnost dopadů porušení obchodního tajemství, sankční stránka působení zadostiučinění). Dovolací soud se v této záležitosti ztotožňuje se zdůvodněním a s daným rozhodnutím odvolacího soudu. Požadavku dovolatelky uvedenému v jejím dovolání, že je nezbytné vymezit rámec volného uvážení soudu stanovením jednotlivých aspektů nekalosoutěžního jednání spolu s mechanismem vyhodnocování výše přiměřeného zadostiučinění v penězích za účelem sjednocení praxe soudů, nelze vyhovět, neboť mezi jednotlivými činy nekalé soutěže existují obrovské rozdíly, které nelze postihnout ani zákonným textem (viz širokou dikci generální klauzule) ani jakýmkoli „metodickým návodem“ či „příručkou“ k postupu při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích. Záleží pouze na posouzení a na zvažování všech okolností daného případu konkrétním soudcem, resp. konkrétním senátem soudu, který se poté kvalifikovaně rozhodne.

Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR neshledává.

Lze tak uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR je proto, aniž nařizoval jednání (ust. § 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) pro nepřípustnost o d m í t l (ust. § 243b odst. 5, věta první, a § 218 písm. c) o.s.ř.).

Žalovaná č. 1 svým dovoláním napadá výrok I. rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu uložení povinnosti žalované č. 1, a také výrok III. Přípustnost dovolání opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a to z důvodů uvedených v § 241a odst. odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýkala, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která v podstatné části nevycházejí z provedeného dokazování. Dovolatelka uvedla ve svém dovolání několik otázek, které považuje za otázky zásadního právního významu, které nejsou judikaturou doposud komplexně vyřešeny - z hlediska procesního jde o otázky týkající se zásady bezprostřednosti civilního soudního řízení, z hlediska hmotného práva jde o otázku týkající se posouzení existence obchodního tajemství.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku I. a dále také ve výroku III. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolací soud dále posuzoval dovolání, které podala žalovaná č. 1, a zjistil že bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.

Podle ustanovení § 236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě - viz výrok I. rozsudku odvolacího soudu), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Způsobilými dovolacími důvody, jímž lze dovolání odůvodnit, jsou tak důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., jejichž prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a dále také důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Dovolání žalované č. 1 je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné. Dovolací soud je podle § 242 odst. 1 o.s.ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.

Z obsahu dovolání žalované č. 1 se podává, že napadá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, který změnil II. výrok soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba s žádostí, aby žalovaná č. 1 byla povinna zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 5 mil. Kč, tak, že žalované č. 1 uložil povinnost zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 1 mil. Kč (důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Žalovanou č. 1 jsou dovolací důvody dále shledávány v ust. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť má za to, že rozhodnutí soudu druhého stupně je postiženo vadou v části výroku II. rozsudku soudu druhého stupně.

K otázkám dovolatelky dotýkajícím se civilního soudního řízení:

1) Lze nahradit vypracování znaleckého posudku k posouzení odborné otázky čtením písemného znaleckého posudku obstaraného v okrajově souvisejícím trestním řízením?

Odvolací soud doplnil dokazování o důkazy navržené již v řízení před soudem prvního stupně (znalecký posudek Ing. J. Škaroupky ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 T 8/2002 - obžalovaní Ing. M. Odstrčilík a Ing. R. Špaček - blíže viz str. 7 - 9 rozsudku odvolacího soudu). Ing. J. Škaroupka, znalec v oboru technické obory různé, se specializací poplašné a zabezpečovací zařízení, ve svém znaleckém posudku mimo jiné uvedl, že zveřejnění komunikačního protokolu v síti F. II v příslušných obchodních kruzích může ovlivnit bezpečnost a spolehlivost systému (blíže viz str. 8 - 9 rozsudku odvolacího soudu a str. 14 - 15 rozsudku soudu prvního stupně).

Uvedený znalecký posudek lze rozhodně považovat za vhodný důkaz také v tomto civilním řízení - důkaz listinou (viz též str. 20 rozsudku soudu prvního stupně).

2) Je v civilním řízení přípustné, aby soud přebíral skutkové závěry z odůvodnění trestního rozsudku, aniž by sám provedl a zhodnotil důkazy, které trestní soud k takovým závěrům vedly?

Soud odvolací nepřebíral skutkové závěry z odůvodnění trestního rozsudku, aniž by provedl a zhodnotil důkazy - blíže viz str. 7 - 9 rozsudku odvolacího soudu - a na tomto základě teprve dospěl k vlastnímu závěru o splnění všech podmínek nekalé soutěže podle generální klauzule (§ 44 odst. 1 obch. zák.) - viz str. 10 rozsudku odvolacího soudu.

3) Jaký vliv na posouzení otázky 1 a 2 má fakt, že trestní rozsudek byl zrušen a není pravomocný?

Pokud na základě provedení a zhodnocení důkazů (znalecký posudek, který byl vypracován pro účely soudního řízení trestního, tedy důkaz listinou) odvolací soud dospěl k závěru, že se žalovaní dopustili činu nekalé soutěže, zrušení trestního rozsudku v dané věci nemá na tento jeho závěr žádný vliv.

4) Je možno posoudit, zda určitá informace, postup nebo metoda jsou obchodním tajemstvím, aniž by tento postup, metoda nebo informace byly před soudem zkoumány?

Při posuzování, zda skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem jsou či nejsou obchodním tajemstvím, je nutno se řídit podmínkami uvedenými v ustanovení § 17 obch. zák., což odvolací soud provedl - blíže viz str. 10 - 11 rozsudku odvolacího soudu, v němž je odkaz na na str. 22 - 24 rozsudku soudu prvního stupně, kde jsou sice správné úvahy soudu prvního stupně, že musí existovat obchodní tajemství ve smyslu definice § 17 obch. zák., ale nesprávný závěr, co je v daném případě předmětem obchodního tajemství.

Z odborné literatury vyplývá, že „k pojmu tajemství se nevyžaduje, aby skutečnosti byly v podniku výslovně označeny za tajné, stačí, že z okolností jejich povaha jakožto tajemství vychází najevo“. (K. Skála v komentář k § 13 zákona proti nekalé soutěži - blíže in Skála, K.: Nekalá soutěž. Její podstata a stíhání podle zákona ze dne 15. července 1927, č. 111 Sb. z. a n., Praha, Praetor, 1927)

Odvolací soud tedy po prozkoumání, že předmětem obchodního tajemství je tzv. komunikační protokol, a po zhodnocení všech souvisejících důkazů došel k správnému závěru o porušení obchodního tajemství žalovanými.

5) Je přípustné, aby odvolací soud presumoval u žalovaného č. 2 a č. 3 tzv. vynesení komunikačního protokolu bez toho, že byly nalezeny důkazy pro tuto činnost a že vůbec nebylo prokazováno, že daný komunikační protokol patřil žalobkyni nebo že se nejednalo o obecně známou věc nebo že se nejednalo o věc, kterou by bylo možné získat pouhým sledováním činnosti daných zařízení?

Jak vyplývá z rozsudku odvolacího soudu, „tzv. vynesení komunikačního protokolu“ lze v uvedeném případě považovat za porušení obchodního tajemství žalovanými č. 2 a č. 3 - důkazem o tomto porušení je fakt, že došlo k neoprávněnému zpřístupnění obchodního tajemství žalovanými č. 2 a č. 3 a jeho využití žalovanou č. 1. Povaha tzv. komunikačního protokolu, který byl znám pouze úzkému okruhu subjektů působících u žalobkyně, s sebou nese povinnost těchto subjektů jej utajovat, aby se nestal v obchodních kruzích běžně dostupným - viz § 17 a 51 obch. zák. a str. 8 - 9 a 10 - 11 rozsudku odvolacího soudu.

(K výše uvedeným závěrům odvolacího soudu lze navíc doplnit, že žalovaný č. 2 jako původní jednatel žalobkyně byl mimo jiné povinen vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu - viz § 194 odst. 5 obch. zák. ve vazbě na § 135 odst. 2 obch. zák.)

6) Jakým způsobem se má soud v odůvodnění vypořádat s výší přiměřeného zadostiučinění, zejména pokud v části žalobu na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění zamítá a v části ji přiznává? Nakolik postačuje prohlášení, že soud věc zvážil a částka X,- Kč se mu jeví přiměřenou?

Z ustálené judikatury soudů ČR vyplývá, že při posuzování odůvodněnosti nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích je třeba vzít v úvahu, že na jedné straně jde o vyrovnání újmy postiženého, ale z druhé strany také o určitou soukromoprávní sankci postihující toho, kdo závadně jednal (viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn. 3 Cmo 684/95). K této otázce se vyjadřují také odborné literární prameny: „Přiměřené zadostiučinění by zásadně nemělo mít likvidační charakter (ve vztahu k žalovanému), ani vést k rozsáhlému obohacování žalobce (blíže viz Hajn, P.: . Soutěžní chování a právo proti nekalé soutěži, 1. vydání, Brno, Masarykova univerzita, 2000, s. 388).

Dovolací soud se v této otázce ztotožňuje se zdůvodněním odvolacího soudu (viz str. 11 - 12 rozsudku odvolacího soudu) a s jeho rozhodnutím (jak již bylo uvedeno v rozhodnutí k dovolání žalobkyně - viz výše).

K další otázce, dle tvrzení dovolatelky zásadního právního významu, týkající se posouzení existence obchodního tajemství:

1) Pokud metoda, která podle tvrzení podnikatele tvoří předmět jeho obchodního tajemství, byla vypracována třetí osobou, jaká opatření k utajení má podnikatel provádět směrem dovnitř své společnosti, vůči třetí osobě, která vypracovala tuto metodu a vůči ostatním třetím osobám, aby zamezil tvůrci metody tuto využívat?

Podle dikce § 17 obch. zák. jde o obchodní tajemství tehdy, pokud

- mají být skutečnosti tvořící obchodní tajemství podle vůle podnikatele utajeny a

- podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje.

Vůle podnikatele k utajení skutečností tvořících obchodní tajemství může být vyjádřena různým způsobem, např. v pracovní smlouvě, v závazkových vztazích (smlouvách), ve vnitřní organizační normě podniku, v jednostranném závazku mlčenlivosti, ve faktickém utajování apod.

Zajišťování utajení obchodního tajemství může spočívat v opatřeních organizační, technické i jiné povahy, např. v uložení materiálů s obchodním tajemstvím v trezoru, v zákazu přístupu nepovolaných osob na určitá pracoviště, v začlenění příslušných ustanovení do pracovních smluv apod. Podnikatel musí zajišťovat utajení skutečností „odpovídajícím způsobem“, což znamená efektivní zajišťování s využitím všech možných technických prostředků. Z prvorepublikové literatury vyplývá: Přístupným se činí tajemství každým způsobem, kterým se umožní, aby třetí osoba získala sama znalost tajemství, např. nahlédnutím do knihy, kterou zaměstnanec nechal ležet na stole, prováděním po továrně, neuzamčením pokladny atd. (K. Skála v komentáři k § 13 zákona proti nekalé soutěži )

2) Kdo nese důkazní břemeno ohledně plnění těchto opatření?

Podnikatel, jemuž náleží obchodní tajemství, tj. vlastník podniku s obchodním tajemstvím (viz § 17 a 5 obch. zák.)

Lze tak uzavřít, že dovolatelkou uváděné dovolací důvody, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 237 odst. 1 písm. a) a písm. b) o.s.ř.) nebyly v souzené věci naplněny, a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) dovolání žalované č. 1 z a m í t l (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř.).

Žalovaný č. 2 svým dovoláním napadá výrok I. rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu uložení povinnosti žalovanému č. 2, a také výrok III. Přípustnost dovolání opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a to z důvodů uvedených v § 241a odst. odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýkal, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která v podstatné části nevycházejí z provedeného dokazování. Dovolatel uvedl ve svém dovolání několik otázek, které považuje za otázky zásadního právního významu, které nejsou judikaturou doposud komplexně vyřešeny - z hlediska procesního jde o otázky týkající se zásady bezprostřednosti civilního soudního řízení, z hlediska hmotného práva jde o otázku týkající se posouzení existence obchodního tajemství. Vzhledem k tomu, že tyto otázky jsou zcela shodné jako v dovolání žalované č. 1,

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku I. a dále také ve výroku III. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolací soud dále posuzoval dovolání, které podal žalovaný č. 2, a zjistil že bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.

Podle ustanovení § 236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě - viz výrok I. rozsudku odvolacího soudu), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Způsobilými dovolacími důvody, jímž lze dovolání odůvodnit, jsou tak důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a dále také důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Dovolání žalovaného č. 2 je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné. Dovolací soud je podle § 242 odst. 1 o.s.ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.

Z obsahu dovolání žalovaného č. 2 se podává, že napadá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, který změnil III. výrok soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba s žádostí, aby žalovaný č. 2 byl povinen zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 250 tis. Kč, tak, že žalovanému č. 2 uložil povinnost zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 150 tis. Kč (důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Žalovaným č. 2 jsou dovolací důvody dále shledávány v ust. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť žalovaný č. 2 má za to, že rozhodnutí soudu druhého stupně je postiženo vadou v části výroku II. rozsudku soudu druhého stupně.

Vzhledem k tomu, že otázky uvedené v dovolání tohoto dovolatele jsou zcela shodné jako v dovolání výše uvedené dovolatelky, tj. žalované č. 1, považuje dovolací soud jejich zodpovězení (viz výše) za odpovědi i pro tohoto dovolatele.

Lze tak uzavřít, že dovolatelem uváděné dovolací důvody, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 237 odst. 1 písm. a) a písm. b) o.s.ř.) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) nebyly v souzené věci naplněny. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) dovolání žalovaného č. 2 z a m í t l (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř.).

Žalovaný č. 3 svým dovoláním napadá výrok I. rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu uložení povinnosti žalovanému č. 3, a také výrok III. Přípustnost dovolání opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a to z důvodů uvedených v § 241a odst. odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel odvolacímu soudu vytýkal, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která v podstatné části nevycházejí z provedeného dokazování. Dovolatel uvedl ve svém dovolání několik otázek, které považuje za otázky zásadního právního významu, které nejsou judikaturou doposud komplexně vyřešeny - z hlediska procesního jde o otázky týkající se zásady bezprostřednosti civilního soudního řízení, z hlediska hmotného práva jde o otázku týkající se posouzení existence obchodního tajemství.

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku I. a dále také ve výroku III. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolací soud dále posuzoval dovolání, které podal žalovaný č. 3, a zjistil že bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.

Podle ustanovení § 236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě - viz výrok I. rozsudku odvolacího soudu), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Způsobilými dovolacími důvody, jímž lze dovolání odůvodnit, jsou tak důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., jejichž prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a dále také důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Dovolání žalovaného č. 3 je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné. Dovolací soud je podle § 242 odst. 1 o.s.ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.

Z obsahu dovolání žalovaného č. 3 se podává, že napadá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, který změnil IV. výrok soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba s žádostí, aby žalovaný č. 3 byl povinen zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 250 tis. Kč, tak, že žalovanému č. 3 uložil povinnost zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 150 tis. Kč (důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Žalovaným č. 3 jsou dovolací důvody dále shledávány v ust. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť žalovaný č. 3 má za to, že rozhodnutí soudu druhého stupně je postiženo vadou v části výroku II. rozsudku soudu druhého stupně.

Vzhledem k tomu, že otázky uvedené v dovolání tohoto dovolatele jsou zcela shodné jako v dovolání výše uvedené dovolatelky, tj. žalované č. 1, považuje dovolací soud jejich zodpovězení (viz výše) za odpovědi i pro tohoto dovolatele.

Lze tak uzavřít, že dovolatelem uváděné dovolací důvody, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 237 odst. 1 písm. a) a písm. b) o.s.ř.) a nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) nebyly v souzené věci naplněny. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) dovolání žalovaného č. 3 z a m í t l (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odsdt. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaný č. 1 právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč [§ 3 odst. 3, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském osudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (! 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 957 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 12 257 Kč.

Další účastníci nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve smyslu § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalobkyni v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. června 2008

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Vydáno: 25. June 2008