JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 1565/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně P. C. s.r.o., zastoupeného Mgr. V. H., advokátem proti žalované Č. p., s.p., o zaplacení 50 508 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 340/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2006, č.j. 2 Cmo 393/2005-118, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. června 2006, č.j. 2 Cmo 393/2005-118, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2005, č.j. 49 Cm 340/2001-80, kterým byla žaloba na zaplacení částky 50 508 Kč zamítnuta; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebyly splněny podmínky pro přiznání žalobkyní uplatněné náhrady škody ve smyslu § 373 a násl. a § 757 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť nebylo prokázáno, že by žalovaná porušila povinnost ze závazkového vztahu, jestliže mezi účastníky žádný neexistoval nebo že by porušila nějakou povinnost stanovenou obchodním zákoníkem. Odvolací soud nepřisvědčil žalobkyni, že žalovaná porušila jinou právní povinnost, a to podle § 6 odst. 1 zákona č. 222/1946 Sb., o poště, který stanovil, že pošta je povinna poskytovat své služby bez rozdílu každému, kdo vyhoví stanoveným podmínkám tam, kde má pošta potřebná zařízení, a podle § 9 odst. 3 písm. c) zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, podle něhož monopolní nebo dominantní postavení nesmí být soutěžitelem zneužíváno na újmu jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů, ani na úkor veřejného zájmu, přičemž zneužitím je uplatňování rozdílných podmínek při shodném či srovnatelném plnění vůči jednotlivým účastníkům trhu, jimiž jsou tito účastníci v hospodářské soutěži znevýhodňováni. Konstatoval, že oba citované zákony byly účinné již před vydáním obchodního zákoníku, přičemž obchodní zákoník neuvádí za rovnocenný důvod pro povinnost k náhradě škody jiné porušení právní povinnosti, než jen stanovené obchodním zákoníkem. Odvolací soud dále dovodil, že ze zákonů žalobkyní zmiňovaných, ani z bodu 6. přílohy č. 4 vyhlášky č. 78/1989 Sb., poštovní řád, nevyplývá povinnost žalované vyhovět žádosti o propagaci významných společenských událostí. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že pokud žalobkyně vynaložila náklady ve výši žalované částky na zhotovení orážecí hlavice u příležitosti výročí S.B. l. a.s., Č. B. v době, kdy neměla s žalovanou uzavřenu žádnou dohodu o reklamě na výplatních a orážecích strojích a neměla tedy potvrzeno, že bude moci reklamu realizovat, způsobila si žalobkyně škodu sama a nemůže se jí domáhat po žalované, která ji odmítla dát povolení k používání reklamního štočku. Namítala-li žalobkyně, že v jiných případech žalovaná žádostem vyhověla, odvolací soud odvolatelce přisvědčil, že v případě několika žádostí, které splňují podmínky pro poskytnutí služby a žadatel prokáže, že se jedná o propagaci významné společenské události, musí být uplatňován stejný přístup ke všem zákazníkům. Uzavřel, že pro posouzení dané věci však bylo nerozhodné, že bylo v jiných případech žádostem o propagaci vyhověno, pokud se v posuzované věci nejednalo o významnou společenskou událost, ale předmětem propagace měl být podnikatelský subjekt S.B. l. a.s., Č. B., což bylo výlučným důvodem pro zamítnutí žádosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o potvrzení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně je podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přípustné, protože odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, když jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zároveň se domnívá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vadu řízení spatřuje dovolatelka v nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, neboť se domnívá, že rozsudek odvolacího soudu není řádně odůvodněn, což brání dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost. Rozsudek odvolacího soudu je z pohledu dovolatelky nepřezkoumatelný, pokud konstatuje, že odpovědnost za škodu podle § 373 a násl. obch. zák. je při porušení § 6 odst. 1 zákona č. 222/1946 Sb., resp. § 9 odst. 3 písm. c) zákona č. 63/1991 Sb. vyloučena, když opak žalobkyně nikdy netvrdila a výslovně uváděla, že jejich porušením je dán občanskoprávní režim odpovědnosti za škodu. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud nesprávně zhodnotil otázku protiprávnosti, neboť její absenci nelze dovozovat z toho, že žalovaná neporušila povinnost ze závazkového vztahu ani povinnost stanovenou obchodním zákoníkem. Pokud žalovaná porušila jinou povinnost, což soud prvního stupně zcela pominul, nelze konstatovat absenci protiprávnosti. Nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu spatřuje dovolatelka dále v tom, že soud zcela pominul argumentační tvrzení žalobkyně, že pokud žalovaná mohla žádosti podle bodu 6. přílohy č. 4 vyhlášky č. 78/1989 Sb. vyhovět a v jiných obdobných případech jiných subjektů žádostem také vyhověla, pak byla s ohledem na ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 222/1946 Sb. povinna vyhovět rovněž žalobkyni. Dovolatelka dále napadá závěr odvolacího soudu, že předmětem požadované propagace v dané věci nebyla významná společenská událost, který postrádá jakékoli zdůvodnění. Výklad pojmu významná společenská událost podle bodu 6. přílohy č. 4 vyhlášky č. 78/1989 Sb. považuje za otázku, jež nebyla v rozhodnutích dovolacího soudu řešena, a která byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, jde, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti.

Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit při dovolávání se přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a vady řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud nerozhodl o uplatněném nároku žalobkyně na náhradu škody v rozporu s hmotným právem, tudíž rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam.

Ze skutkových zjištění odvolacího soudu totiž nelze dovodit, že v daném případě byly splněny obecné předpoklady odpovědnosti žalované za škodu, zejména porušení povinnosti (ze závazku či zákona). Ze skutkových zjištění rovněž nevyplývá žalobkyní namítaná souvislost s nekalosoutěžním jednáním žalované ve zvýhodňování jiných subjektů, a tudíž i další předpoklady náhrady škody – majetková újma žalobkyně v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalované. Pokud soud neučinil takové zjištění, nelze namítat, že rozhodl v rozporu s hmotným právem, když dovodil, že žalovaná za škodu neodpovídá. Sama dovolatelka poukazuje na to, že soud prvního stupně zcela pominul, že žalovaná porušila jinou povinnost.

Je třeba konstatovat, že dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Nutno zároveň připomenout, že skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a námitka směřující do nesprávného skutkového zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Pokud by případně skutkový závěr soudu vycházel z neúplného dokazování, čímž by řízení bylo postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nebyla-li tedy v dané věci nastolena právní otázka, která by byla řešena v rozporu s hmotným právem, a Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, není dána přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dovolání v dané věci není přípustné.

Za této situace již nebyl dovolací soud oprávněn zabývat se ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. namítanými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vady řízení je dovolací soud oprávněn zkoumat pouze v případě, že je dovolání přípustné.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. září 2007

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu

Vydáno: 20. September 2007