JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 1398/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Š. se sídlem, zastoupené JUDr. J. V., advokátem, se sídlem v , proti žalovanému J. K., nar., bytem v , zastoupenému JUDr. O. N. advokátem, se sídlem v , o zaplacení částky 653 217,52 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného o zaplacení částky 561 112,16 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 16/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2006 č. j. 2 Cmo 365/2005-88, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 653 217,52 Kč s příslušenstvím z důvodu předčasného ukončení leasingové smlouvy. Předmětná částky zahrnuje neuhrazené leasingové splátky za měsíce květen až srpen 1998 ve výši 111 993,72 Kč, finanční služby ve výši 85 034,50 Kč a vzniklou škodu ve výši 456 189,30 Kč, jež byla vypočtena tak, že od pořizovací ceny vozidla bez DPH byla odečteny žalovaným zaplacené splátky. Žalovaný v průběhu řízení uplatnil vzájemným návrhem nárok na zaplacení částky 561 112,16 Kč, což představuje žalovaným uskutečněné plnění z leasingové smlouvy. Žalovaný uvedl, že žalobkyni požádal o vydání předmětu leasingu, přičemž žalobkyně tuto povinnost nesplnila. Žalovaný proto dne 23. 3. 2005 od leasingové smlouvy odstoupil.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. března 2005 č. j. 8 Cm 16/2002-45 uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 111 993,72 Kč se 16% úrokem od 2. 2. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem I), žalobu s návrhem, aby byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobkyni další částku 541 223,80 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok pod bodem II), zamítl vzájemný návrh žalovaného, aby byla žalobkyně uznána povinnou zaplatit žalovanému částku 561 112,16 Kč (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 13. 5. 1997 uzavřena leasingová smlouva č. 188481, na jejímž základě žalovaný převzal dne 6. 6. 1997 do nájmu osobní automobil V. C. dne 2. 6. 1998 oznámil žalovaný žalobkyni odcizení uvedeného vozu. Ve smlouvě se žalovaný zavázal platit po dobu 42 měsíců částku 28 022,73 Kč s tím, že se po zaplacení zůstatkové hodnoty vozu ve výši 122 Kč stane jeho vlastníkem. Soud prvního stupně uvedenou smlouvu posoudil jako smlouvu o koupi najaté věci podle § 489 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“). Podle článku VIII odst. 1 Všeobecných podmínek finančního pronájmu nových vozidel u společnosti Š. (finanční leasing) - dále jen „Všeobecných smluvních podmínek“, které jsou součástí leasingové smlouvy, může být smlouva předčasně ukončena výhradně v důsledku výpovědi ze strany společnosti, prokázaného odcizení vozidla nebo prokázaného úplného zničení vozidla, přičemž podle článku VIII odst. 6 v případě odcizení vozidla končí leasingová smlouva dnem, kdy společnost obdrží usnesení policie o přerušení (odložení) pátrání po odcizeném vozidle. Společnost má v případě předčasného ukončení leasingové smlouvy nárok na úhradu pořizovací ceny vozu, dluhu nájemce na splátkách, aktualizovaných nákladů finanční služby, ostatních nákladů a případných smluvních pokut. V článku III odst. 4 bylo dohodnuto, že nájemce je povinen platit sjednané splátky i v době, kdy vozidlo z jakýchkoliv důvodů nemůže užívat, a to i tehdy, pokud je vozidlo v opravě, nebo pokud došlo k jeho odcizení a policie dosud neukončila či nepřerušila (neodložila) pátrání po odcizeném vozidle. V dané věci bylo vozidlo odcizeno, ale žalobkyně neobdržela uvedené rozhodnutí policie. Jestliže nebyly splněny veškeré předpoklady pro předčasné ukončení smlouvy a v průběhu řízení nebylo zjištěno, že leasingová smlouva byla předčasně ukončena jiným způsobem, zejména výpovědí ze strany žalobkyně, pak došlo podle závěru soudu prvního stupně k jejímu ukončení uplynutím sjednané doby, tj. uplynutím 42 měsíců od jejího uzavření. Za této situace se nemůže žalobkyně úspěšné domáhat přiznání finančního vyrovnání z titulu předčasného ukončení smlouvy ve výši 541 223,80 Kč, nýbrž jenom dlužných leasingových splátek. Vzájemný návrh žalovaného soud prvního stupně zamítl, neboť v daném případě nelze vycházet z úpravy nájemní smlouvy v § 663 a násl. ObčZ, jak se jí dovolává žalovaný, ale je třeba vycházet z ustanovení obchodního zákoníku a ze sjednaných smluvních podmínek. Ani obchodní zákoník, ani smlouva však žalovanému neumožňuje od smlouvy odstoupit.

K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. dubna 2006 č. j. 2 Cmo 365/2005-88 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci je rozhodující, zda byla smlouva ukončena usnesením policie o přerušení či odložení pátrání po odcizeném vozidle, tj. zda byly naplněny podmínky pro předčasné ukončení leasingové smlouvy sjednané v článku VIII odst. 6 Všeobecných podmínek smlouvy pro případ odcizení vozidla. Pokud k této skutečnosti došlo, má žalobkyně podle smlouvy nárok na leasingové splátky do dne, kdy toto usnesení Policie obdržela, a dále má nárok na aktualizované náklady služeb, tj. na nedoplatek na úroku ke dni předčasného ukončení smlouvy a nárok na dosud nezaplacený zůstatek pořizovací ceny vozidla. Odvolací soud po zopakování některých důkazů dospěl k závěru, že dopis Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování III. odboru B., z 29. 6. 1998 adresovaný žalobkyni, v němž sděluje, že vozidlo V. C., SPZ , bylo prodáno v březnu 1998 v Moskvě neznámým osobám, nelze považovat za doklad ukončující předmětnou leasingovou smlouvu, neboť není splněna podmínka stanovená v čl. VIII odst. 6 (odvolací soud nesprávně uvedl odst. 9) Všeobecných smluvních podmínek, která je ve smlouvě právě z toho důvodu, aby bylo možné ukončit smlouvu u odcizeného vozidla, jež nalezeno nebylo. Z dopisů Policie ČR ze dne 8. 7. 1998 a 30. 7. 1998 je zřejmé, že předmětné vozidlo bylo v Rusku nalezeno. Žalovaný byl proto povinen platit dohodnuté leasingové splátky i po dni 30. 6. 1998, kdy žalobkyně obdržela uvedený dopis Policie ČR, v souladu s článkem III odst. 4 Všeobecných smluvních podmínek, podle kterého je žalovaný povinen platit splátky i v době, kdy nemůže vozidlo používat z důvodu jeho odcizení. Odvolací soud potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně ohledně ukončení předmětné leasingové smlouvy uplynutím sjednané doby pronájmu v délce 42 měsíců s tím, že po tuto dobu byl žalovaný povinen platit měsíční splátky po 28 022,73 Kč v souladu s článkem X odst. 1 Všeobecných smluvních podmínek. Předmětnou leasingovou smlouvu posoudil odvolací soud jako smlouvu inominátní s ohledem na to, že finanční leasing zpravidla není kombinací smlouvy o nájmu podle občanského zákoníku se smlouvou o koupi najaté věci podle § 489 a násl. ObchZ, a to bez ohledu na obvyklé označení účastníků v leasingových smlouvách jako „leasingový pronajímatel“ a „leasingový nájemce“. Smyslem finančního leasingu je zajistit za úplatu financování věci pro leasingového nájemce s tím, že k předmětné věci se leasingový nájemce od počátku chová jako k věci vlastní se všemi riziky na straně leasingového nájemce, nikoliv s riziky na straně vlastníka, jak tomu je ve smlouvách nájemních. Právě z toho důvodu, že v případech smluv o finančním leasingu se jedná o smlouvy nepojmenované, záleží vždy na konkrétním obsahu leasingové smlouvy, která může v tom kterém případě obsahovat prvky smlouvy nájemní. Odvolací soud s ohledem na uvedené právní hodnocení stejně jako soud prvního stupně neshledal oprávněný vzájemný návrh žalovaného na vrácení částky, jež byla dosud žalobkyni zaplacena na základě leasingové smlouvy, neboť pro vrácení této částky není žádný právní důvod, ať již ze zákona nebo na základě smlouvy. Z téhož důvodu není platné odstoupení od smlouvy, které žalovaný předal žalobkyni u soudu dne 25. 3. 2005. Okolnost, že žalovaný nemůže z důvodu odcizení používat předmětné vozidlo, není důvodem pro odstoupení do smlouvy. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně dalšího uplatněného nároku - nároku na zaplacení aktualizovaných nákladů služeb ve výši 85 034,50 Kč a zůstatku pořizovací ceny ve výši 456 189,30 Kč. Nepřijal námitku žalobkyně, že jí uvedená částka měla být přiznána z titulu neuhrazených leasingových splátek pokračujících po srpnu 1998 s ohledem na to, že soud není vázán právní kvalifikací obsaženou v žalobě, podle níž bylo v dané věci požadováno plnění z předčasně ukončené smlouvy. Žalobkyně zastává názor, že jí tyto částky měly být přiznány na základě skutkových tvrzení obsažených v žalobě a shledává nerozhodným, zda smlouva byla ukončena předčasně, nebo zda má žalobkyně právo na zaplacení uvedené částky z důvodu leasingových splátek po srpnu 1998. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 7. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1934/2001 a dovozuje, že soud není vázán právní kvalifikací obsaženou v žalobě. Judikát Nejvyššího soudu však na tuto věc nedopadá, neboť v něm byla řešena odlišná právní otázka, když v tam posuzovaném případě šlo pouze o jiné právní posouzení stejných skutkových tvrzení. V dané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky, na kterou jí měl vzniknout nárok z důvodu specifikovaného v případě předčasného ukončení smlouvy podle článku VIII bodu 6 Všeobecných podmínek smlouvy, a nyní žalobkyně nově tvrdí, že jí měl být přiznán nárok na základě jiného ustanovení smlouvy (placení dohodnutých leasingových splátek podle článku III bodu 4 Všeobecných podmínek smlouvy). Právní kvalifikace zůstává stále stejná, a to nárok ze smlouvy z 12. 5. 1997, avšak důvod, o které ustanovení smlouvy opírá žalobkyně svůj nárok, s tvrzenými okolnostmi blíže popisujícími skutkovou podstatu, je skutkovým tvrzením, nikoliv právní kvalifikací. Pokud by měl být názor žalobkyně správný, nebylo by v dané věci významné, zda je požadováno placení z titulu smluvní pokuty nebo z důvodu zaplacení ceny, zda je požadováno zaplacení splátky za to či ono období, apod. Takto široká interpretace vymezení skutku v žalobě by se pochopitelně dotýkala i otázky běhu promlčení, neboť pro různé nároky by počínala běžet promlčecí lhůta od různých dat a případně v různé délce. Chtěla-li žalobkyně uplatnit nárok na úhradu uvedených splátek, musela navrhnout změnu žaloby, což neučinila.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.) včasné dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním hodnocení a má zásadní právní význam. Žalobkyně namítla, že nebyla řádně poučena podle § 118a odst. 2 o. s. ř., když podala žalobu o zaplacení nároků z předčasně ukončené leasingové smlouvy a soud dovodil, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, tj. že nedošlo k předčasnému ukončení smlouvy a smlouva skončila řádně uplynutím doby, na kterou byla sjednána; přesto nevyzval žalobkyni, aby v potřebném rozsahu doplnila vylíčení rozhodných skutečností a nepoučil ji, o čem má tvrzení doplnit, a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Žalobkyně má za to, že postupem odvolacího soudu byla dispoziční zásada obsažená v § 153 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. nepřípustně rozšířena. Žalobkyně i nadále zastává názor, že nebyla na místě změna žaloby, když o věci bylo možné rozhodnout i bez této změny žaloby, aniž by došlo k porušení dispoziční zásady. Pokud však byla změna žaloby nutná, nelze žalobu zamítnout bez uvedeného poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Dospěl-li proto soud prvního stupně i odvolací soud k závěru, že předmětná leasingová smlouva nebyla předčasně ukončena, mohl žalobkyni přiznat žalovanou částku jako nezaplacené leasingové splátky (tj. na základě jiné právní kvalifikace) a nikoliv žalobu zamítnout. V daném případě byl žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění, vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o finančním leasingu si žalovaný pronajal vozidlo a toto užíval, avšak žalobkyně od něho neobdržela smluvené protiplnění, tj. úhradu všech leasingových splátek. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodně o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam skutečně má.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V daném případě dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu, že nároky odvíjející se od předčasného ukončení leasingové smlouvy, v dané věci jde o zaplacení aktualizovaných nákladů služeb ve výši 85 034,50 Kč a zůstatku pořizovací ceny osobního automobilu, který byl předmětem leasingové smlouvy, ve výši 456 189,30 Kč, představují jiný nárok založený na jiném skutkovém základu, než nárok na zaplacení leasingových splátek pokračujících od září 1998. Takový závěr je v souladu s konstantní judikaturou. Nároky odvozené od smluvních ujednání sjednaných pro případ ukončení smlouvy mají svůj vlastní skutkový základ odlišný od nároků založených smlouvou pro období trvání smlouvy. Závěr odvolacího soudu, že při stejné právní kvalifikaci (v obou případech se jedná o nároky ze smlouvy z 12. 5. 1997) jde o zcela jiné nároky založené na jiném skutkovém stavu odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty, shledává dovolací soud správným.

Nejvyšší soud nedospěl ani k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam i z hlediska dalších kritérií vymezených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. (nejde o právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nejde ani o otázku rozdílně řešenou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, takže rozhodnutí nemá potřebný judikatorní přesah, odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem) a není tedy proti němu dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Námitkou, že žalobkyně nebyla soudem řádně poučena podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., by se dovolací soud mohl zabývat pouze v případě přípustného dovolání, neboť touto námitkou žalobkyně uplatňuje vadu řízení, k níž dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží pouze v případě přípustného dovolání.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalobkyně – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. září 2008

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Vydáno: 30. September 2008