JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 1396/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně P. G. s.r.o. zastoupené Mgr. R. P., advokátem, proti žalované V., s.r.o., zastoupené JUDr. J. C., Dr., advokátem, o zaplacení 161 919,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 24 C 55/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. dubna 2006, č.j. 17 Co 371/2005-69, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. dubna 2006, č.j. 17 Co 371/2005-69, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 18. června 2004, č.j. 24 C 55/2003-22, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek pro uznání ze dne 18. června 2004, č.j. 24 C 55/2003-22, jímž Okresní soud v Teplicích žalované uložil zaplatit žalobkyni 161 919,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl v dané věci rozsudkem pro uznání v souladu s ustanovením § 153a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) na základě tzv. fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. Při posuzování naplnění zákonných podmínek pro vydání rozsudku pro uznání vyšel z občanského soudního řádu ve znění účinném ke dni 8. dubna 2004, kdy byla podle shodného posouzení soudů obou stupňů výzva soudu prvního stupně k vyjádření žalované řádně doručena. Z obsahu spisu zjistil, že soud prvního stupně vydal dne 25. března 2004 usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř., kterým žalovanou vyzval, aby se do 30 dnů vyjádřila k žalobě, a zároveň ji poučil o následcích nevyhovění této výzvě. Tuto písemnost soudu (společně se žalobou a platebním rozkazem) převzala podle zjištění odvolacího soudu I. H., a to v době, kdy již u žalované nepracovala. K žalobě se žalovaná vyjádřila přípisem ze dne 13. května 2004, který podala osobně u soudu prvního stupně dne 18. května 2004.

Z provedených důkazů vzal odvolací soud za prokázané, že Mgr. M. Z., člen statutárního orgánu žalované, I. H. zmocnil k převzetí pošty poté, co již nebyla zaměstnankyní žalované. Byť v ustanovení § 47 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném ke dni 8. dubna 2004 nebylo výslovně uvedeno, že za právnickou osobu mohou doručovanou písemnost přijmout i jiné fyzické osoby, které k tomu právnická osoba zmocnila, podle názoru odvolacího soudu ustanovení § 24 odst. 1 ve spojení s § 28a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2004 připouští doručení písemnosti zvolenému zástupci účastníka. Z toho dovodil, že I. H. převzala písemnost určenou žalované dne 8. dubna 2004 jako její zástupce na základě zmocnění, a proto účinky doručení písemnosti do vlastních rukou žalovanou nastaly tímto dnem. Za situace, kdy žalované marně uplynula lhůta k vyjádření v pátek dne 14. května 2004, nastala podle odvolacího soudu ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku. Pakliže byla žalovaná o tomto možném následku poučena a splněny byly i ostatní podmínky pro rozhodnutí podle § 153a odst. 3 o. s. ř., soud prvního stupně podle odvolacího soudu nepochybil, jestliže ve věci rozsudkem pro uznání rozhodl. Proto rozsudek napadený odvoláním žalované jako věcně správný potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle názoru dovolatelky odvolací soud pochybil při posuzování splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání; napadené rozhodnutí pokládá za zásadně právně významné, neboť řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a jejíž vyřešení může mít význam pro rozhodovací praxi soudů.

Dovolatelka zastává názor, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávné aplikaci ustanovení § 47 odst. 2 a § 24 odst. 1 o. s. ř. V případě prvého z obou uváděných ustanovení odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval, že jde o kogentní právní normu, která taxativním způsobem vymezuje okruh osob oprávněných přijmout za právnickou osobu písemnost určenou do vlastních rukou. Z ustanovení § 24 odst. 1 o. s. ř. nelze podle dovolatelky vyjít, jelikož procesní zmocnění nelze zaměnit s náhodným a ojedinělým pověřením bývalé zaměstnankyně, aby na poště převzala blíže neurčenou zásilku, a to za situace, kdy statutární orgán ani bývalá zaměstnankyně žalované nevěděli, že jde o doručení soudního rozhodnutí. Již z toho důvodu proto podle dovolatelky nemohlo takové pověření směřovat k volbě zástupce k zastupování žalované jako účastníka řízení podle § 24 odst. 1 o. s. ř.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil soudu nižšího stupně k dalšímu řízení.

Podle bodu 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 2. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v otázce řádného doručení výzvy soudu prvního stupně k vyjádření k žalobě podle § 114b odst. 1 o. s. ř., kterou odvolací soud (stejně jako soud první stupně) řešil v rozporu s procesně-právní úpravou.

Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). Tyto vady však dovolatelka nenamítala a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] zpochybňovaného dovolatelkou.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2 o. s. ř., místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení (srov. § 114b odst. 1 o. s. ř.).

Usnesení podle odstavců 1 a 2 musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba (srov. § 114b odst. 4 o. s. ř.).

Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen (srov. § 114b odst. 5 o. s .ř.).

Podle § 153a odst. 1, věty první, o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle odstavce 3 téhož ustanovení rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.).

Rozsudek pro uznání podle § 153a o. s. ř. lze tedy vydat nejen na základě procesního úkonu žalovaného, jímž je uplatněný nárok výslovně uznán, ale i na základě nečinnosti žalovaného, vedoucí (za přesně stanovených podmínek) ke vzniku fikce, že žalovaný nárok uznal. S nečinností žalovaného po doručení usnesení podle § 114b odst. 1 či 2 o. s. ř. jsou tedy spojeny natolik závažné procesní důsledky, že je nutno trvat na tom, aby byly beze zbytku dodrženy jak podmínky pro vydání zmíněného usnesení, tak i podmínky, za nichž nastupuje fikce uznání podle § 114b odst. 5 o. s. ř. Závěr, zda tyto podmínky byly splněny a zda tedy vydání rozsudku pro uznání je v souladu se zákonem, je součástí právního posouzení věci z hlediska procesních předpisů. Chybí-li některá z uvedených podmínek, fikce uznání nenastává a rozsudek pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. nelze vydat.

Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) založil fikci uznání nároku žalovanou na závěru, že žalovaná reagovala na výzvu soudu opožděně. Přezkoumat správnost rozsudku odvolacího soudu v posuzované věci z pohledu dovolacích námitek znamená přezkoumat správnost jeho závěru, že žalované byla výzva soudu prvního stupně k vyjádření ve věci (§ 114b odst. 1 o. s. ř.) řádně doručena.

Odvolací soud založil přezkoumání odvolání žalované na závěru, že jí byla výzva soudu prvního stupně řádně doručena dne 8. dubna 2004, když jí na poště převzala bývalá zaměstnankyně žalované I. H. na základě zmocnění statutárního orgánu podle ustanovení § 24 odst. 1 ve spojení s § 28a odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2004.

Vzhledem k tomu, že žalovaná je právnickou osobou, dovolací soud (stejně jako odvolací soud) vyšel při přezkoumání dovolání žalované z ustanovení § 47 odst. 2 o. s. ř. v rozhodném znění (tj. ve znění účinném ke dni 8. dubna 2004, kdy předmětnou výzvu I. H. na poště převzala), které upravuje otázku doručování právnickým osobám a podle něhož za právnickou osobu jsou oprávněny písemnost, včetně písemnosti doručované do vlastních rukou, převzít orgány a osoby uvedené v § 21 nebo její zaměstnanci (členové), kteří byli pověřeni přijímat písemnosti.

Zásilky určené právnické osobě jsou tak oprávněny převzít její statutární orgány [§ 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jakož i další osoby uvedené v § 21 o. s. ř. [její zaměstnanec (člen), který tím byl statutárním orgánem pověřen, vedoucí jejího odštěpného závodu nebo vedoucí jiné její organizační složky, která se zapisuje do obchodního rejstříku, její prokurista, jiná osoba, stanoví-li tak občanský soudní řád nebo zvláštní zákon, či nucený správce].

Ze skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení je zcela nepochybné, že v případě I. H. se o osobu uvedenou v § 21 o. s. ř. nejednalo a že v době převzetí předmětné zásilky na poště nebyla jmenovaná ani zaměstnankyní žalované. Lze tak uzavřít, že I. H. nebyla oprávněna zásilku za žalovanou podle § 47 odst. 2 o. s. ř. převzít.

Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že ustanovení § 24 odst. 1 ve spojení s § 28a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2004 připouští doručení písemnosti zvolenému zástupci účastníka. Byť dovolací soud s tímto jeho názorem v obecné rovině souhlasí, v posuzované věci jej aplikovat nelze.

Ustanovení § 24 odst. 1 o. s. ř. upravuje otázku možnosti zastoupení účastníka v řízení na základě plné moci zvoleným zástupcem (zmocněncem), přičemž podle § 28a odst. 2 o. s. ř. plná moc pro určité úkony opravňuje k zastupování jen při těch úkonech, které byly v plné moci výslovně uvedeny.

Zvolil-li by si účastník řízení (v posuzované věci žalovaná) zmocněnce pro převzetí písemnosti, jak dovodil odvolací soud, bylo by toto zmocnění účinné jen tehdy, pokud by došlo k udělení písemné plné moci zahrnující možnost převzetí písemnosti pro žalovanou a pokud by tato plná moc byla doložena soudu předtím, než soud předmětnou zásilku obsahující výzvu k vyjádření doručoval (srov. § 32 odst. 1 o. s. ř., podle něhož každý, kdo v řízení vystupuje jako zástupce účastníka, popřípadě jako jeho další zástupce, musí své oprávnění doložit již při prvním úkonu, který ve věci učinil). Došlo-li by však k naplnění povinnosti zástupce účastníka uvedené v § 32 odst. 1 o. s. ř., potom by soud předmětnou písemnost adresoval přímo zástupci právnické osoby, a nikoli právnické osobě.

V posuzované věci však I. H. své oprávnění zastupovat žalovanou ve smyslu § 32 odst. 1 o. s. ř. soudu nedoložila, a proto s ní jako se zástupcem žalované podle § 24 odst. 1 o. s. ř. jednat nemohl a ani jí nemohl doručovat. Doručoval-li proto soud prvního stupně předmětnou písemnost obsahující výzvu k vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř. žalované, a nikoli I. H. jako zástupci žalované, postupoval správně. Považoval-li však soud prvního stupně, stejně jako odvolací soud, uvedenou písemnost za řádně doručenou žalované za situace, kdy ji na poště převzala I. H., právně pochybil, jelikož podle § 47 odst. 2 o. s. ř. nebyla jmenovaná oprávněna zásilku za žalovanou přijmout a podle § 24 odst. 1 ve spojení s § 28a odst. 2 o. s. ř. (jak dovozoval odvolací soud) postupovat nelze, jelikož jmenovaná zástupcem žalované podle § 24 odst. 1 o. s. ř. být nemohla a nebyla.

Nebyla-li žalované výzva k vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř. řádně doručena, nemůže závěr odvolacího soudu o opožděnosti vyjádření žalované obstát. Za této situace fikce uznání nároku žalovanou ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. nenastala a podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. nebyly splněny. Dospěl-li odvolací soud k závěru opačnému a rozsudek pro uznání jako věcně správný potvrdil, je jeho právní posouzení nesprávné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v souzené věci naplněn.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. ledna 2008

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Vydáno: 22. January 2008