JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 1328/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně V.-T. & P, s.r.o., zastoupené JUDr. Z. M., advokátkou, proti žalované G. P. s.r.o., zastoupené JUDr. R. A., advokátem, o zaplacení částky 150 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 44/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2006, č.j. 8 Cmo 102/2006-83, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2005, č.j. 3 Cm 44/2003-54, v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu o zaplacení 137 115,- Kč s příslušenstvím zamítl, rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky navzájem a o povinnosti žalobkyně zaplatit České republice znalečné.

Odvolací soud po zopakování dokazování v odůvodnění rozhodnutí vyjmenovanými listinami na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyni nárok na zaplacení částky 137 115,- Kč, představující požadovanou slevu z kupní ceny dodaného automobilu, nevznikl. Toto posouzení založil jednak na závěru, že reklamovaná vada spočívající v tom, že dodaný automobil byl vyroben v roce 1995 namísto roku 1997, jak bylo dohodnuto v kupní smlouvě uzavřené mezi žalovanou jako prodávajícím a žalobkyní jako kupujícím, vadou není a tudíž žalobkyni žádné právo z odpovědnosti za vady nevzniklo, jakož i na závěru, že i kdyby šlo o vadu plnění, byla reklamace žalobkyně (podání zprávy kupujícího prodávajícímu o vadách zboží podle § 428 obchodního zákoníku – dále též jen „obch. zák.“) opožděná. Při posuzování žalobního nároku vyšel ze zjištění, že předmětem závazkového vztahu bylo dodání automobilu individuálně určeného dohodou účastníků, která obsahovala konkretizaci dohodnutého plnění uvedením značky automobilu, jeho barvy, číslem karosérie, stavem tachometru, obsahem válců a číslem technického průkazu. Dále byl ve smlouvě obsažen údaj „rok výroky 1997“ a bylo v ní zakotveno, že technický stav vozidla odpovídá jeho stáří, počtu ujetých kilometrů a běžnému opotřebení, přičemž kupující prohlásil, že je mu stav automobilu ke dni koupě znám. Odvolací soud, při respektování v řízení nevyvráceného faktu, že automobil byl vyroben v roce 1995, vyšel při hodnocení zjištěného skutkového stavu z úvahy, že jiný automobil se stejnými znaky, než který byl žalobkyni dodán, tj. automobil vyrobený v roce 1995, nemůže existovat. Podle názoru odvolacího soudu účastníci dostatečným způsobem ve smlouvě předmět plnění konkretizovali, na čemž nic nemění chybný údaj o datu výroby, opsaný z technického průkazu; podle posouzení odvolacího soudu, vycházejícího z ustanovení § 37 odst. 3 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), jde pouze o chybu v psaní (rok výroby namísto roku či data první registrace vozidla), která nezpůsobuje neplatnost smlouvy pro dohodu o plnění nemožném. V této souvislosti rovněž v odůvodnění rozhodnutí poznamenal, že údaj o datu výroby, ve spojení s dohodou účastníků o převodu konkrétného automobilu, s jehož kvalitativními parametry byl kupující seznámen, není údajem o kvalitativních parametrech vozidla. Kromě toho zdůraznil, že účastníky výše dohodnuté kupní ceny vycházela z prohlídky a technického stavu vozidla. Za situace, kdy si účastníci nedohodli ve smlouvě lhůtu pro podání zprávy kupujícího prodávajícímu o vadách zboží odchylně od právní úpravy obsažené v § 428 obch. zák. a kdy žalobkyně z potvrzení dovozce již 7. února 2002 věděla, že automobil byl vyroben v roce 1995 (a nikoli v roce 1997), šlo by podle posouzení odvolacího soudu i v případě vady plnění o reklamaci opožděnou, jelikož žalobkyně oznámila žalované existenci tvrzené vady až dopisem ze dne 12. dubna 2002. V této souvislosti odvolací soud soudu prvního stupně vytkl nesprávnost výkladu § 428 odst. 1 písm. c) obch. zák., jelikož v něm zakotvená dvouletá lhůta pro zjištění vad je lhůtou objektivní.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatelka v něm brojí proti závěru odvolacího soudu, že zakoupené vozidlo reklamovanou vadu nemělo, takže reklamace oprávněná nebyla. S tímto posouzením odvolacího soudu nesouhlasí a označuje ho za rozporné s právními předpisy, ustálenou soudní judikaturou i soudem prvního stupně zjištěným skutkovým stavem. Dovolatelka uvádí, že od počátku staví svou argumentaci na tvrzení, že zakoupené vozidlo nemělo vlastnosti sjednané ve smlouvě, resp. že zakoupené vozidlo nebylo dodáno v dohodnuté kvalitě, v důsledku čehož žalobkyně nenabyla vlastnické právo k automobilu v souladu se smlouvou. S názorem odvolacího soudu, že rok výroby u vozidla není kvalitativním údajem a že rozhoduje pouze technický stav vozidla a jeho prohlídka při zjišťování kvalitativních parametrů vozidla, nesouhlasí. Dovolatelka se naopak domnívá, že při koupi vozidla je rozhodující zejména rok výroby, jelikož pouze z tohoto údaje lze v době koupě ojetého vozidla dovodit stav jeho opotřebení. Tento názor staví na té skutečnosti, že jde o výrobek zvlášť technicky složitý a že v případě ojetého vozidla je obtížné i při řádné prohlídce a vyzkoušení zjistit skutečný stav jeho opotřebení a jeho případné některé vady. Z toho dovozuje, že pro sjednání ceny motorového vozidla je určující nejen pouhým okem zjistitelný jeho stav v době jeho převzetí, ale zejména rok jeho výroby. V praxi to podle dovolatelky znamená, že čím bývá vozidlo starší, tím nižší je jeho kupní cena, neboť čím je vozidlo starší, tím je dáno větší riziko jeho opotřebení a jeho jednotlivých součástek, jejichž vady nejsou v době převzetí vozidla zjistitelné. Je-li proto rok výroby jediným údajem, který může kvantifikovat jakoukoli možnost opotřebení a jestliže byla kupní cena předmětného vozidla sjednávána s ohledem na prodávajícím ujištěný rok výroby, pak podle mínění dovolatelky nelze posoudit ve smlouvě uvedený rok výroby 1995 jako chybu v psaní, jak učinil odvolací soud.

Z výše uvedeného dovolatelka dovozuje, že žalovaná porušila svou povinnost prodávajícího dodat žalobkyni vozidlo v dohodnutém provedení, která jí vyplývá z § 420 obch. zák. Na to pak navazuje i s tím spojený důsledek upravený v § 422 a § 436 obch. zák., tj. že vozidlo má vady a že žalobkyně má právo požadovat po žalované mimo jiné přiměřenou slevu z kupní ceny.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu s tím, že mu věc vrátí k dalšímu řízení.

Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.

Jelikož existence vad uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), nebyla dovolatelkou tvrzena, a z obsahu spisu se nepodává, zabýval se Nejvyšší soud dovolatelkou uplatněným dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.) lze považovat dovolání za důvodné jen tehdy, jestliže v rámci tímto důvodem vymezeného dovolacího přezkumu nelze dojít k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Není-li správnost závěru odvolacího soudu takto zpochybněna, nelze ani podané dovolání shledat důvodným.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 17, dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti žalobního nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv. Od tohoto závěru, k němuž se Nejvyšší soud přiklonil též v otázce posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a který byl potvrzen z pohledu jeho ústavnosti nálezem Ústavního soudu ze dne 13. července 1999, sp. zn. III. ÚS 198/98, nemá dovolací soud důvod odchýlit se ani v této věci.

Podle odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku založil odvolací soud své rozhodnutí jednak na závěru, že reklamovaná vada spočívající v nesprávném údaji o datu výroby vozidla ve smlouvě, není vadou, a dále na závěru, že i kdyby šlo o vadu plnění, byla reklamace (podání zprávy kupujícího prodávajícímu o vadách zboží podle § 428 obch. zák.) opožděná.

Jelikož dovolatelka – jak je zřejmé z obsahu dovolání – uplatnila obsahovým vymezením dovolacího důvodu námitky pouze proti právnímu závěru odvolacího soudu, že reklamovaná vada spočívající v nesprávném údaji o datu výroby vozidla ve smlouvě, není vadou, nelze na základě případného přezkoumání této námitky dovolatelky dospět k závěru o nesprávnosti rozsudku odvolacího soudu, neboť je tu druhý z důvodů zamítnutí žaloby (opožděnost reklamace), který dovolací soud nemůže podrobit dovolacímu přezkumu proto, že ho dovolatelka nenapadla. Z tohoto důvodu nemohlo být podané dovolání úspěšné.

Protože dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn právem a jeho prostřednictvím se žalobkyni správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalované v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. února 2008

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Vydáno: 19. February 2008