JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 1316/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce L. H., zastoupeného JUDr. I. T., advokátkou proti žalované JUDr. V. H., zastoupené JUDr. J. Š., advokátem o zaplacení 458 653 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 C 115/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2006, č.j. 15 Co 151/2005-525, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2006, č.j. 15 Co 151/2005-525, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. prosince 2004, č.j. 13 C 115/97-484, pokud jimi bylo rozhodnuto o nároku žalobce co do částky 72 603 Kč s příslušenstvím a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení, se v tomto rozsahu zrušují a věc se vrací v daném rozsahu Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.

II. Ve zbytku se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. prosince 2004, č.j. 13 C 115/97-484, výrokem I. zastavil řízení co do částky 356 162 Kč s příslušenstvím, výrokem II. žalované uložil zaplatit žalobci částku 72 603 Kč s příslušenstvím, výrokem III. zamítl žalobu co do částky 386 050 Kč s příslušenstvím a výrokem IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobce, jako zhotovitel, a žalovaná, jako objednatelka, uzavřeli dne 17. 6. 1995 smlouvu o dílo podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) s předmětem díla - rekonstrukce a oprava domu žalované a termínem dokončení prací 20. 10. 1995 za pevnou cenu bez daně z přidané hodnoty ve výši 1 024 220 Kč. Žalobce dne 13. 3. 2002 omezil žalobou požadovanou částku 814 815 Kč s příslušenstvím na 458 653 Kč s příslušenstvím, proto soud řízení co do částky 356 162 Kč s příslušenstvím zastavil. Při posouzení věci vyšel ze zjištění, že žalovaná žalobci na splnění díla zaplatila zálohu 1 280 000 Kč a od smlouvy odstoupila dopisem ze dne 17. 6. 1996, doručeným týž den žalobci. Odstoupení žalované od smlouvy pro nesplnění díla žalobcem, tj. pro podstatné porušení smlouvy (§ 345 obch. zák.), považoval za oprávněné (§ 344 obch. zák.) pokud žalobce dílo neprovedl v původně sjednaném a ani v dodatečně stanoveném termínu. Dále dovodil, že účastníci jsou povinni si vrátit vše, co bylo podle smlouvy plněno (§ 351 obch. zák.). Okresní soud se ztotožnil s tvrzením žalované, že jako vlastnice nemovitosti získala plněním ze zrušené smlouvy bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 občanského zákoníku (dále jen “obč. zák.“). Při určení výše bezdůvodného obohacení vyšel z údajů znaleckého posudku znaleckého ústavu S., s.r.o. a jeho dodatků č. 2 a 3, z nichž dovodil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 72 603 Kč, představující rozdíl mezi hodnotou provedených prací žalobcem ve výši 1 681 877 Kč a částkou zaplacenou žalovanou žalobci ve výši 1 280 000 Kč společně s částkou 329 274 Kč, připadající na odstranění vad díla. Za nezaplacení přiznané částky včas uložil žalované zaplatit žalobci i úroky z prodlení.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. dubna 2006, č.j. 15 Co 151/2005-525, výrokem I. potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně co do částky 386 050 Kč s příslušenstvím, výrokem II. rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu o zaplacení 72 603 Kč s příslušenstvím zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudu obou stupňů. Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně v posouzení výše bezdůvodného obohacení žalované, založeného na názoru, že jím je hodnota plnění žalobce. Odvolací soud dospěl k závěru, že bezdůvodným obohacením žalované je zvýšení ceny její nemovitosti v důsledku plnění žalobce, proto zopakoval dokazování znaleckým posudkem znaleckého ústavu S., s.r.o. ze dne 5. 8. 2003 ve znění dodatku č. 1 ze dne 19. 12. 2003 a zjistil, že cena nemovitosti žalované před započetím stavebních prací činila 736 260 Kč a v době po ukončení prací v červnu 1996 částku 1 894 340 Kč. Rozdíl mezi těmito částkami ve výši 1 158 080 Kč považoval za bezdůvodné obohacení žalované. Vyplynulo-li ze skutkových zjištění, že žalovaná zaplatila žalobci 1 280 000 Kč, tedy více než činilo její bezdůvodné obohacení, odvolací soud uzavřel, že žaloba není v plném rozsahu důvodná a rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavé výroku potvrdil a ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu co do částky 72 603 Kč zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež opírá o možnou přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) pokud se jedná o potvrzující výrok I., a o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve vztahu k měnícímu výroku II., přičemž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu v tom směru, že pro určení výše bezdůvodného obohacení použil soud ustálenou judikaturu pro případ investic do cizí nemovitosti, což podle něj nepostihuje daný skutkový stav. Navíc odvolací soud pochybil tím, že při určení výše bezdůvodného obohacení vyšel z ceny, která byla stanovena znaleckým posudkem, a to jako cena administrativní, a nikoliv z ceny obecné. Žalobce souhlasí s odvolacím soudem, že bezdůvodné obohacení se v daném případě odvíjí od hodnoty, o níž se žalovaná obohatila, ale domnívá se, že touto hodnotou je finanční částka, kterou by žalovaná byla nucena zaplatit v daném místě a čase na dosažení stejného plnění, které ji poskytl žalobce. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolání v části, v níž žalobce napadl potvrzující výrok I. odvolacího soudu, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního rozhodl ve věci samé v pořadí prvním rozsudkem. V uvedené části dovolání přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují).

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu nemá v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem (§ 451 odst. 1, § 458 odst. 1 obč. zák.) a postupoval v souladu s ustálenou judikaturou (srov. stanovisko Nejvyššího soudu Cpj 34/78 ze dne 28. 3. 1995, publikovaného pod Rc 26/76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975, seš. 5, str. 270, a následnou judikaturu - např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003), pokud učinil závěr, že bezdůvodným obohacením žalované je zvýšení ceny její nemovitosti v důsledku plnění žalobce.

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

Ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. stanoví, že musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

Názor dovolatele, že bezdůvodné obohacení odvíjející se od hodnoty, o níž se žalovaná obohatila, by mělo být vyjádřeno finanční částkou, kterou by žalovaná byla nucena zaplatit v daném místě a čase na dosažení stejného plnění, jež ji žalobce poskytl, není pro řešení v dané věci přiléhavý. Uvedené zjištění hodnoty plnění by se použilo pouze v případě (§ 544 obch. zák.), kdy k odstoupení od smlouvy by došlo pro porušení povinnosti na straně objednatele. V posuzovaném případě ale odstoupila od smlouvy objednatelka (žalovaná) pro porušení povinnosti zhotovitele (žalobce), spočívající v nesplnění díla řádně a včas. V takovém případě se za bezdůvodné obohacení považuje zvýšení hodnoty domu žalované (srov. výše uvedené rozsudky Nejvyššího soudu). Je nepodstatné, že těmito rozhodnutími byla řešena investice do cizí nemovitosti, nýbrž je rozhodující, že Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích přijal právní závěr, že výše bezdůvodného obohacení při zhodnocení nemovitosti se rovná rozdílu hodnot domu před počátkem stavebních prací a po jejich dokončení.

Námitka dovolatele směřující do zjištění ceny ze znaleckého posudku, jako ceny administrativní, je námitkou do zjištění skutkového stavu; navíc odvolací soud ani takové skutkové zjištění neučinil. Dovolací soud v tomto směru odkazuje na výše uvedené s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož se dovolací přezkum otevírá zásadně jen posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu, ale jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, či vad řízení (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují. Dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. V tomto směru se tedy dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohl namítanou otázkou zjištění ceny ze znaleckého posudku zabývat.

Protože odvolací soud správně vyložil ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. a § 458 odst. 1 obč. zák., nelze dospět k závěru, že v dané věci byla napadením potvrzujícího výroku odvolacího soudu nastolena právní otázka, která by byla řešena v rozporu s hmotným právem, a Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru zásadně právně významným.

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání v části, jíž je napadán potvrzující výrok I. rozsudku odvolacího soudu, není podle § 237 odst. 1 písm.c) o. s. ř v dané věci přípustné.

Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v části, v níž směřuje proti měnícímu výroku II. rozsudku odvolacímu soudu ve věci samé.

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a žalobce ani tyto vady nenamítá.

Jiné vady řízení jsou způsobilým dovolacím důvodem a jsou právně relevantní při přezkumu v dovolacím řízení jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Při zjišťování existence takových vad jde o posouzení příčinné souvislosti mezi vadou řízení a nesprávností rozhodnutí, které může vyústit v závěr o nesprávnosti rozhodnutí následkem vady řízení jen tehdy, nelze-li dovodit, že by obsah výroku rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k této vadě řízení vůbec nedošlo.

Vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je mimo jiné i nepřezkoumatelnost odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem, jež brání dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost (srov. Bulletin Vrchního soudu, seš. 3/94, č. 10 II).

Dovolací soud dospěl k závěru, že právě touto jinou vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, a kterou dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je řízení poznamenáno.

Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. a v odvolacím řízení i ve spojení s § 211 o. s. ř. je soud povinen v odůvodnění rozsudku uvést, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jak věc posoudil po právní stránce a dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v části, týkající se určení výše ceny nemovitosti před a po ukončení stavebních prací, nepřezkoumatelné (§ 157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.). Ze skutkových zjištění odvolacího soudu totiž nevyplývá, o jakou cenu nemovitosti před a po ukončení stavebních prací se jedná, jak znalec cenu stanovil.

V daném případě měla být cena nemovitosti k datu před počátkem stavebních prací a po jejich dokončení stanovena jako cena obecná, tj. cena obvyklá v daném místě a čase, která vychází z úrovně tehdy skutečně sjednávaných cen na trhu, a která je chápána jako cena přiměřená při prodeji srovnatelných nemovitostí v konkrétním místě a čase (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, seš. 3, pod označením 15/99, v němž Nejvyšší soud přijal závěr, že podkladem pro určení hodnoty nemovitosti není cena nemovitostí zjištěná znaleckým posudkem podle cenového předpisu, tedy tzv. cena odhadní, nýbrž cena obvyklá v daném místě a čase, která vyjadřuje aktuální tržní hodnotu nemovitosti a je běžně označována jako cena tržní, odpovídající poptávce a nabídce v daném místě a čase). Dovolateli je třeba dát za pravdu, že při určení ceny nemovitosti před a po jejím zhodnocení je třeba vycházet z ceny obvyklé a nikoliv z ceny zjištěné podle cenových předpisů, neboť ta má jen informativní a orientační význam.

Z výše uvedených důvodů nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném rozsahu ohledně zamítnutí žaloby co do částky 72 603 Kč s příslušenstvím, správné, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v uvedené rozsahu zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v daném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil v konstatovaném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. září 2007

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu

Vydáno: 25. September 2007