JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 1273/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně C. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, o zaplacení 64 044,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 160/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2006, č.j. 20 Co 121/2006-44, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 015,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 5. ledna 2006, č.j. 24 C 160/2005-31, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 64 044,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z jednotlivých ve výroku uvedených částek od data jejich splatnosti vždy do zaplacení a náklady řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení žalované částky jako neuhrazené ceny díla spočívajícího v provádění údržby a servisu výtahů (včetně úroků z prodlení a smluvní pokuty za prodlení s úhradou ceny díla) z titulu ručení státu za závazky dlužníka Nemocnice P., které vzniklo v době do 31. prosince 2002, kdy byla uvedená nemocnice státní příspěvkovou organizací.

Mezi účastníky řízení nebylo pochyb o tom, že dluh příspěvkové organizace Nemocnice P. (dále též jen „příspěvková organizace“, případně „dlužník“) v nárokované výši existuje a že vznikl v souvislosti s provozováním její hlavní činnosti před změnou osoby vykonávající funkci jejího zakladatele, kdy se ze státní příspěvkové organizace stala příspěvkovou organizací kraje. K této organizační změně došlo k 1. lednu 2003 v důsledku § 2 odst. 2 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Spornou byla otázka odpovědnosti žalované, která založila obranu i v odvolacím řízení na námitce, že její ručení založené ustanovením § 74 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), zaniklo změnou právní formy dlužníka. Na podporu tohoto názoru odvolatelka odkázala na závěry stanoviska JUDr. J. B., CSc., vedoucího sektoru veřejného práva Ú. s. a p. AV ČR, které si nechala vypracovat a v němž uvedený autor dovodil, že ručení podle § 74 zákona č. 218/2000 Sb. je ručením veřejnoprávním, které bylo založeno veřejnoprávním zákonem, nepodléhá režimu občanskoprávních nebo obchodněprávních kodexů a skončilo tím, že subjekt (dlužník) přestal patřit mezi ty subjekty, na něž se vztahovalo. Odvolací soud této argumentaci odvolatelky o zániku ručení státu jako důsledku vyplývajícímu z ustanovení § 2 odst. 2, věty první, zákona č. 290/2002 Sb., podle něhož se dnem 1. ledna 2003 se stávají státní příspěvkové organizace uvedené v § 1 příspěvkovými organizacemi kraje, nepřisvědčil.

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, přičemž se ztotožnil i s jeho základní výchozí úvahou, že i na ručení státu založené ustanovením § 74 zákona č. 218/2000 Sb. (jak tomu bylo v posuzované věci) je třeba aplikovat obecně platná ustanovení o ručení, obsažená v předpisech práva občanského. Názor žalované, že se na toto ručení občanskoprávní předpisy nevztahují, nepovažuje za správný. Jak dále uvedl v odůvodnění rozhodnutí, v případě ručení jde totiž o zajišťovací institut občanského práva; proto samotná okolnost, že ručení bylo založeno veřejnoprávním předpisem (rozpočtovými pravidly), neznamená vyloučení aplikace občanskoprávních předpisů platných pro ručitelský závazek v rámci právního vztahu, k němuž se ručení váže. Za stavu, kdy zajišťovaný závazek vznikl z obchodního vztahu mezi žalobkyní (resp. původním věřitelem) a dlužníkem, je třeba podle odvolacího soudu i na ručitelský závazek státu vztáhnout § 303 až 312 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), nikoli tedy § 546 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), jak nesprávně dovodil soud prvního stupně. Nezaniká-li ručení ani zánikem právnické osoby (srov. § 311 odst. 2 obch. zák.), nemůže podle odvolacího soudu (arg. a maiori ad minus) zaniknout ani v důsledku změny osoby vykonávající funkci zakladatele právnické osoby, jak tomu bylo v souzené věci. Ustanovení § 1 odst. 2 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb. ve spojení s odkazem na § 38 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, podle něhož přecházejí na jednotlivé kraje dnem 1. ledna 2001 výslovně jen závazky státu vzniklé z činnosti převáděných organizačních složek státu, v souzené věci aplikovat nelze, jelikož v předmětném sporu jde o závazek státu z ručení za závazek příspěvkové organizace, na jejímž postavení samostatné právnické osoby nic nezměnil ani zákon č. 219/2000 Sb. Odvolací soud uzavřel, že stát se nemůže, poukazem na následnou změnu zakladatele těchto organizací v důsledku § 2 odst. 2 zákona č. 290/2002 Sb., zprostit odpovědnosti vzniklé zákonným ručením za závazky, které převzaly jeho příspěvkové organizace, jelikož ze samotné okolnosti, že se státní příspěvkové organizace staly ke dni 1. ledna 2003 příspěvkovými organizacemi kraje, nelze zánik ručitelského závazku za již splatné závazky těchto organizací dovozovat. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož důvodnost opřela o dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) [patrně omylem uveden § 241a odst. 2 písm. a)] občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů o trvání ručení státu za závazky příspěvkové organizace i poté, kdy od 1. ledna 2003 vstoupil do právního postavení jejího zřizovatele na místo státu územně samosprávný celek. Tvrdí, že otázku trvání ručitelského závazku státu nelze posuzovat podle obchodněprávních předpisů, jelikož jeho vznik a zánik jejich režimu nepodléhá, na což má bez jakéhokoliv vlivu skutečnost, že závazek příspěvkové organizace vznikl z obchodněprávního vztahu. Ve shodě s názorem JUDr. J. B., CSc. se domnívá, že v souzené věci šlo o ručení státu založené veřejnoprávním předpisem. Je-li základním předpokladem vzniku ručitelského závazku státu podle § 74 zákona č. 218/2000 Sb. skutečnost, že organizace, za jejíž závazky stát ručí, je státní příspěvkovou organizací, pak změnou v osobě zřizovatele této příspěvkové organizace, jímž se stal územně samosprávný celek, přestala tato organizace podle dovolatelky tento základní předpoklad splňovat a s touto změnou došlo i k zániku ručitelského závazku.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud připustil dovolání, zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání je žalobkyně označila za nepřípustné. Má za to, že odvolací soud, vycházeje ze řádně zjištěného skutkového stavu, řešil otázku ručení státu za závazky příspěvkových organizací v souladu s hmotným právem. Proto navrhla odmítnout dovolání pro nepřípustnost, případně zamítnout ho jako nedůvodné s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.)

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), lze považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky splňující shora popsaná hlediska, jejichž nesprávné řešení dovolatelka v rámci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadla (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).

Z tohoto pohledu dovolací soud zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu neshledává, jelikož otázka ručení státu za závazky příspěvkových organizací i poté, co se státní příspěvková organizace stala příspěvkovou organizací kraje, proti jejímuž řešení dovolatelka brojí, již byla vyřešena v rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 9. listopadu 2006, sp. zn. 32 Odo 1104/2005), od něhož nebylo důvodu se v souzené věci odchýlit. Nejvyšší soud již v tomto rozhodnutí vysvětlil, že ručení státu za závazky příspěvkových organizací (byť založené veřejnoprávní normou) může zaniknout jen tehdy, nastane-li právní skutečnost, se kterou právní předpis (ať již veřejnoprávní či soukromoprávní) zánik ručení spojuje. Pakliže jak obchodní zákoník jako norma soukromého práva, jehož aplikace je na místě s ohledem na obchodní charakter závazkového vztahu mezi žalobkyní a dlužníkem, k němuž se předmětný ručitelský závazek vztahuje, tak ani žádný veřejnoprávní předpis [včetně zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla)] nespojuje zánik ručitelského závazku se skutečností, že se na podkladě § 2 odst. 2 zákona č. 290/2002 Sb. ze státní příspěvkové organizace stala příspěvková organizace kraje, dovodil, že ručení státu dle § 74 zákona č. 218/2000 Sb. nezaniklo. Dospěl-li ke shodnému závěru na základě týchž výchozích úvah i odvolací soud v posuzované věci, nelze než konstatovat, že postupoval zcela v souladu s dosavadní soudní judikaturou a že se tvrzeného rozporu s hmotným právem nedopustil.

Za stavu, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani existenci jiných okolností, pro které by dospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, uzavřel, že rozsudek odvolacího soudu nemá zásadní právní význam a dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalovaná z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7 500,- Kč podle § 3 odst. 1 a 2, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 19 % daně z přidané hodnoty ve výši 1 440,- Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. května 2004).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 24. dubna 2007

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Vydáno: 24. April 2007