JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 1249/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce Ing. L. M., podnikatele, zast. JUDr. P. J., advokátem, proti žalovanému Ing. M. Č., podnikateli, zast. JUDr. M. K., PhD. advokátem, o zaplacení 108.000,- Kč s přísl. a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 27 C 415/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2004, čj. 15 Co 299/2004 - 210, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2004, čj. 15 Co 299/2004 – 210, se v části týkající se zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% za každý den prodlení z částky 18.000,-Kč počínaje od 26. 11. 1996 do 10. 6. 2003 zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu uplatněné smluvní pokuty se dovolání zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karviné jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 6. 2003, čj 27 C 415/2000 – 125 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 108.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 26. 11. 1996 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,2% za každý den prodlení z částky 108.000,- Kč od 26. 11. 19996 do 10. 6. 2003 (výrok I.), zastavil řízení ohledně smluvní pokuty ve výši 0,2% za každý den prodlení z částky 18.000,- Kč za den 30. 11. 1992 a z částky 90.000,- Kč za den 31. 12. 1992 (výrok II.), zamítl žalobu o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,2% za každý den prodlení z částky 18.000,- Kč od 1.12. 1992 do 25. 11. 1996 a z částky 90.000,- Kč od 1. 1. 1993 do 25. 11. 1996 a úroky z prodlení ve výši 18% p. a. z částky 18.000,- Kč od 30. 11. 1992 do 25. 11. 1996 a z částky 18.000,- Kč od 31. 12. 1992 do 25. 11. 1996 ( výrok III.), dále zamítl žalobu v části týkající se zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,2% za každý den prodlení z částky 108.000,- Kč od 11. 6. 2003 do zaplacení (výrok IV.) a ve výrocích V. a VI. rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 11. 2004, čj. 15 Co 299/2004 – 210, zrušil rozsudek soudu prvního stupně co do smluvní pokuty ve výši 0,1% za každý den prodlení z částky 108.000,- Kč od 26. 11. 1996 do 10. 6. 2003 a v tomto rozsahu zastavil řízení (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se 3% úroku z prodlení z částky 108.000,- Kč od 26. 11. 1996 do 10. 6. 2003 tak, že žalobu v této části zamítl (výrok II.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit 18.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 26. 11. 1996 do zaplacení (výrok III.) a rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku se do částky 90.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 26. 11. 1996 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud, a to s ohledem na odvoláním napadený výrok II., zejména uvedl, že žalobce uplatnil nárok na zaplacení smluvní pokuty dle čl. 7 smlouvy ze dne 4. 11. 1992 ve výši 0,1% za každý den prodlení z částky 108.000,-Kč od 26. 11. 1996 do 10. 6. 2003 (po částečném zpětvzetí žaloby o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% za každý den prodlení z částky 108.000,- Kč počínaje od 26. 11.1996 do 10. 6. 2003 – viz. výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Soud prvního stupně pokládal ujednání o smluvní pokutě jako platné s čímž se odvolací soud neztotožnil. Ujednání v čl. 7 b smlouvy ze dne 4. 11. 1992 znějící tak, že „v případě prodlení objednatele s úhradou faktur je dohodnuto penále ve výši 0,20% za každý den prodlení“ je podle odvolacího soudu neurčité a dle ust. § 37 odst. 1 obch. zák. absolutně neplatné. Pojem „penále“ lze vyložit jako označení majetkové sankce, jíž smluvní pokuta je. Sjednaná majetková sankce, je smluvně konstruována jako sankce za prodlení objednatele (žalovaného) s úhradou faktur za každý den prodlení, a úrok neobsahuje ujednání o tom, o jaké faktury by se mělo jednat, a to pokud jde o jejich „výstavce, tak jejich předmět“ a smlouva sama termín „faktura“ nepoužívá a tento doklad nárok na zaplacení v ní vyúčtované částky nezakládá. Vzhledem k obligatorní písemné formě smlouvy o smluvní pokutě musí její text splňovat náležitosti uvedené v § 544 a násl. obch. zák., předtím musí být výslovně sjednáno, jaká smluvní povinnost je tímto způsobem zajišťována, jaká je její sjednaná výše či způsob jejího určení a právě tyto náležitosti předmětné ujednání neobsahuje a proto je neurčité. Neurčitost se odvolací soud snažil odstranit zjišťováním vůle účastníků při uzavírání smlouvy, avšak s ohledem na rozdílnost přednesů účastníků se neurčitost ujednání nepodařilo odstranit, spornou zůstala i nadále jak zajišťovaná smluvní povinnost, včetně peněžního základu, tak i doba, za kterou měla být uplatňována, když ani splatnost faktur nebyla sjednána. Protože se neurčitost předmětného ujednání nepodařilo odstranit ani za použití vykládaných pravidel dle ust. § 266 obch. zák. a § 35 obč. zák., odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně co do výroku o smluvní pokutě tak, jak bylo uvedeno shora (výrok II.).

Dovoláním ze dne 2. 3. 2005 napadl žalobce shora uvedený rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku II., v němž byla zamítnuta žaloba o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% za každý den prodlení z částky 108.000,- Kč za dobu od 26. 11. 1996 do 10. 6. 2003.

V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že odvolací soud nesprávně aplikoval ust. § 35 obč. zák. při hodnocení příslušných ujednání smlouvy ze dne 4. 11. 1992 (čl. 7b). Podle stávající judikatury v případě peněžité sankce lze termín „penále“ vykládat jako „smluvní pokutu“, na čemž se shodly soudy obou stupňů. Ve formulaci čl. 7b smlouvy se hovoří o prodlení s úhradou faktur, i když právní předpisy neupravují vyúčtování formou faktury, je zřejmé, že takto je označována určitá forma vyúčtování peněžitého plnění. Čl. 7a smlouvy váže vznik povinnosti zaplatit peněžité pohledávky, tedy splatnost, na obdržení úhrady od konečného příjemce privatizačního projektu a jde o podmínku odkládací, kterou je nutné uznat podle § 36 obch. zák. za platnou a dle § 37 obč. zák. za určitou a srozumitelnou. Vyúčtování peněžité pohledávky ve formě faktury, není-li stanovena lhůta splatnosti, má faktura podobu požádání dle ust. § 563 obch. zák. a je splatná prvního dne po doručení adresátovi.

Žalobce dále v dovolání uvedl, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu pokud jde o základ pro výpočet smluvní pokuty. Částka 100.000,- Kč byla ve smlouvě podle odvolatele dohodnuta jako cena maximální (čl. 4.2.6 smlouvy), jak správně dovodil soud prvního stupně. Odvolací soud se existencí této dohody ve smlouvě nezabýval v tom smyslu, proč smluvní strany tuto částku ve smlouvě uvedly a proč uvedly ve smlouvě slova „předběžná cena“. Názor odvolacího soudu vede k závěru, že toto ujednání ve smlouvě vůbec být nemělo, a, že jím žádný z účastníků nesledoval žádný cíl. Správný je názor odvolacího soudu pouze v tom, že nešlo o sumu konečnou, není podle dovolatele namístě závěr, že tuto sumu nešlo určit, že nešlo uvést základ následné fakturace, popř. smluvní pokuty. Výše ceny za plnění byla vždy přesně zjistitelná, neboť by dohoda o „předběžné ceně“ byla doplněna posléze dohodou „ o ceně konečné“ nebo by po uskutečnění plnění nastoupily účinky dle ust. § 546 odst. 1 obch. zák. o povinnosti platit cenu obvyklou.

Dovolatel je proto toho názoru, že příslušná ustanovení smlouvy jsou natolik určitá, že představují smluvní základ nároku na smluvní pokutu a právní závěry odvolacího soudu o neurčitosti ujednání smlouvy o podmínkách vzniku nároku na smluvní pokutu jsou nesprávné a proto navrhuje, aby mu smluvní pokuta byla přiznána v plném rozsahu.

V podání ze dne 8. 6. 2005 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve stručném vyjádření zejména uvedl, že dovolání neobsahuje povinné náležitosti ve smyslu § 241a o. s. ř. a jde o nedostatečné podání. Právní závěry odvolacího soudu pokládá žalovaný za správné a z tohoto hlediska je dovolání nedůvodné. Dovolání je podle žalovaného nezbytné odmítnout.

Nejvyšší soud s ohledem na čl. II. bod 3 zák. č. 59/2005 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle procesních předpisů účinných do 31. 5. 2005, (dále jen „o.s.ř.“) a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou včas dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

V posuzovaném případě byl dovoláním napaden výrok II. rozsudku odvolací soudu, jímž byla v části týkající se smluvní pokuty změněna odpovídající část výroku rozsudku soudu prvního stupně tak, že v této části byla žaloba zamítnuta, v této části je dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Z dovolání tedy vyplývá, že žalobce dovoláním napadl část výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1% za každý den prodlení z částky 108.000,- Kč za dobu od 26. 11. 1996 do 10. 6. 2003 a v tomto rozsahu dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal § 242 odst. 1 o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že ujednání o smluvní pokutě obsažené v čl. 7b smlouvy ze dne 4. 11. 1992 je neurčité a tedy i neplatné a ani pomocí výkladových pravidel uvedených v § 35 odst. 2 obč. zák. a v § 266 obch. zák. se neurčitost předmětného ujednání nepodařilo odstranit a s tímto závěrem dovolatel nesouhlasí.

Ze skutkových zjištění, v dovolání nezpochybněných, vyplývá, že v čl. 7b smlouvy ze 4. 11. 1992 bylo ujednáno, že „v případě prodlení objednatele s úhradou faktur je dohodnuto penále ve výši 0,2% za každý den prodlení.“Pojem „penále“ odvolací soud v daném případě správně vyložil jako ujednání o smluvní pokutě, což dovolatel ani nenapadá. Neurčitost uvedeného ujednání spatřuje odvolací soud v tom, že chybí ujednání o tom, o jaké faktury by se mělo jednat, jejich výstavce, jejich předmět, smluvní povinnost, která je takto zajišťována a jaká je sjednaná výše této majetková sankce či způsob jejího určení (§ 544 a násl. obch. zák. a § 300 a násl. obch. zák.)

Ve smlouvě o dílo ze dne 4. 11. 1992 bylo předmětem plnění zpracování dvou technicko-organizačních analýz, u nichž byla dohodnuta cena ve výši 18.000,- Kč (čl. 2.1 – 2.5 a čl. 4 smlouvy) a dále dle čl. 2.6 smlouvy měl zhotovitel provést přípravu a založení veřejné obchodní společnosti a cena tohoto plnění byla sjednána jako „cena předběžná“ ve výši 100.000,- Kč.

Podle § 544 odst. 1 obch. zák., jehož úprava platí i pro obchodněprávní vztahy, sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, povinen pokutu zaplatit. Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

Smluvní pokuta je tedy svojí povahou vedlejším (akcesorickým) právním vztahem, závislým na existenci platného závazku hlavního, v němž zajišťuje splnění určité povinnosti, v daném případě je ujednání o smluvní pokutě obsažené v čl. 7b smlouvy závislé na tom, zda je platná smlouva o dílo ze dne 4. 11. 1992, popř. závazky z ní vyplývající zajištěné smluvní pokutou.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že dospěl k závěru, že předmětná smlouva o dílo, pokud se týká závazku žalobce dle čl. 2.6 smlouvy provést přípravu založení veřejné obchodní společnosti, je neplatná, neboť v ní byla sjednána pouze cena předběžná ve výši 100.000,- Kč, (uplatněno bylo zaplacení 90.000,- Kč), tedy cena nebyla ve smlouvě dohodnuta, ani v ní nebyl stanoven způsob jejího určení a taktéž ze smlouvy nevyplývá vůle stran uzavřít smlouvu bez tohoto určení. Nároky z této neplatné smlouvy je proto třeba posoudit z titulu bezdůvodného obohacení.

Tento závěr odvolacího soudu je v souladu s ust. § 536 odst. 3 obch. zák. a i z dovolání žalobce je zřejmé, že předmětná smlouva u tohoto závazku obsahovala pouze ujednání o tzv. „předběžné ceně“ a nic dalšího.

Z toho je zřejmé, že neexistovala-li smluvní povinnost uhradit částku 90.000,- Kč, tedy smluvní pokutou zajišťovaná povinnost, nemůže se uplatnit ujednání o smluvní pokutě a smluvní pokutu nelze přiznat.

Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v části týkající se nepřiznání smluvní pokuty ve výši 0,1% za každý den prodlení počítané z částky 90.000,- Kč správné, byť bylo jinak právně posouzeno.

Vzhledem k uvedenému je však třeba se dále zabývat tím, zda ujednání obsažené v čl. 7b smlouvy je platné, a to ve vztahu k závazku uvedenému v čl. 2.1 – 2.5 smlouvy (technicko-organizační analýzy), kde byla sjednána cena za výši 18.000,- Kč.

Podle § 35 odst. 2 obch. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. V obchodněprávních vztazích se dále podle § 266 odst. 1 až 4 obch. zák. projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl znám a nelze-li takto projev vůle vyložit, vykládá se podle významu, kterým zpravidla překládá osoba, jíž byl projev určen, přitom se musí uvést náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, včetně následného chování stran a při použití výrazu, který připouští různý výklad je třeba v pochybnostech vykládat projev vůle k tíži strany, která jako první v jednání tento výraz použila.

Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že námitka nesprávného právního posouzení předmětného ujednání vznesená dovolatelem je důvodná.

Z předmětného ujednání vyplývá, že povinností, která by měla být sankcionována smluvní pokutou je prodlení objednatele (žalovaného) s úhradou faktur, jimiž by bylo vyúčtováno peněžité plnění, k němuž byl žalovaný podle smlouvy ze dne 4. 11. 1992 povinen. Z ujednání dále vyplývá nepochybně i způsob určení výše smluvní pokuty, a to 0,2% za každý den prodlení s úhradou faktur a je zřejmé, že základem pro výpočet smluvní pokuty by byla částka uvedená na faktuře a takovýto význam by tomuto ujednání zpravidla přikládala osoba, jíž by bylo toto ujednání určeno.

V posuzovaném případě odvolací soud posoudil ujednání o smluvní pokutě obsažené v čl. 7b smlouvy nesprávně a proto dovolacímu soudu nezbývá, než rozhodnutí odvolacího soudu v časti týkající se rozhodnutí o smluvní pokutě ve výši 0,1% za každý den prodlení z částky 18.000,- Kč počínaje od 26. 11. 1996 do 10. 6. 2003, zrušit.

Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené, proto podle ust. § 243 b odst. 2 a 3 o.s.ř. dovolání zamítl v části týkající se zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% za každý den prodlení z částky 90.000,- Kč od 26. 11. 1996 do 10. 6. 2003 a pokud jde o smluvní pokutu ve stejné sazbě a období z částky 18.000,- Kč, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude podle ust. § 243 d odst. 1 o.s.ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 30. dubna 2008

JUDr. Ing. Jan Hušek,v.r.

předseda senátu

Vydáno: 30. April 2008