JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 1203/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci J. P., zast. advokátem, proti žalovanému M. r. f. P., a. s., zast. advokátem, o zaplacení 120.000,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 36 Cm 96/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2006, č.j. 2 Cmo 14/2005-250, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.477,- Kč, včetně DPH, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 29. 10. 2004, č.j. 36 Cm 96/2003-215, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 120.000,- Kč s přísl. a dále rozhodl o nákladech řízení.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 3. 2006, č.j. 2 Cmo 14/2005-250, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 120.000,- Kč se 7,5 % p. a. úrokem z prodlení počínaje od 4. 12. 2001 do zaplacení a 32.976,80 Kč na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že předmětem sporu je žalobcem uplatněné právo na smluvní pokutu sjednanou ve smlouvě o dílo na zhotovení dokumentace „Údržba a obnova a rekonstrukce objektu S. A. Č.“ pro případ odstoupení od smlouvy (čl. 12, bod 12.3 smlouvy) z důvodu porušení podstatných smluvních povinností uvedených v čl. 12, bodě 12.5 smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalovaný platil vyúčtované ceny autorského dozoru s prodlením, popř. je neuhradil, na což byl žalobcem dopisem z 12. 10. 2001 upozorněn s tím, že nedojde-li k nápravě do 10-ti dnů, odstoupí od smlouvy.

Dopisem ze dne 12. 11. 2001 pak žalobce pro toto porušení smlouvy, které bylo dle bodu 12.5 smlouvy jejím podstatným porušením, od smlouvy odstoupil a žalovanému vyúčtoval předmětnou smluvní pokutu ve výši 120.000,- Kč jako jednorázovou sankci při odstoupení od smlouvy (čl. 6, bod 6.4 smlouvy).

Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že je správný závěr soudu prvního stupně, že žalobci vzniklo právo na smluvní pokutu, neboť byly splněny zákonné (§ 344 obch. zák., § 544 obč. zák.) a smluvní (čl. 6, bod 6.4, čl. 12, bod 12.3 a 12.5 smlouvy) podmínky. Neztotožnil se však s aplikací ust. § 265 obch. zák. provedenou soudem prvního stupně, neboť podle jeho názoru tento soud překročil předmět sporu vymezený v žalobě, když zkoumal, zda na straně žalovaného by byly rovněž dány podmínky pro vznik práva na smluvní pokutu, pokud by žalovaný sám podle téhož ujednání od smlouvy o dílo odstoupil. Žalovaný své nároky v řízení proti pohledávce žalobce v žádné procesní formě neuplatnil (§ 97, § 98 o. s. ř.) a ani netvrdil, že mu právo na smluvní pokutu vůči žalobci vzniklo, soud prvního stupně o takovém právu nemohl vést řízení, ani k němu přihlížet a zohledňovat ho jako důvod k aplikaci ust. § 265 obch. zák.

Odvolací soud proto neshledal podmínky pro aplikaci ust. § 265 obch. zák. a rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.

Dovoláním ze dne 8. 6. 2006 napadl žalovaný shora uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).

V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že soud prvního stupně podrobně rozvedl důvody, které ho vedly k aplikaci ust. § 265 obch. zák., které lze shrnout tak, že i žalobce porušoval opakovaně své povinnosti ze smlouvy o dílo, a proto i žalovanému vzniklo právo odstoupit od smlouvy, a pokud by tak učinil i nárok na smluvní pokutu ve výši 120.000,-Kč; žalobce však práva odstoupit od smlouvy využil dříve.

Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně překročil předmět sporu, když zkoumal, zda na straně žalovaného byly splněny podmínky pro vznik práva na smluvní pokutu a tuto okolnost vzal v úvahu při aplikaci ust. § 265 obch. zák. Za nesprávné právní posouzení pak odvolatel pokládá to, že odvolací soud ztotožňuje postup předvídaný v ust. § 97 a 98 o. s. ř. s aplikací ust. § 265 obch. zák., neboť žalovanému nárok na smluvní pokutu nevznikl, neboť od smlouvy neodstoupil (pokud od smlouvy odstoupil dříve žalobce), smlouva zanikla ex nunc, a pouze jemu vznikl nárok na předmětnou smluvní pokutu. Toho si byl vědom soud prvního stupně a proto neuvažoval o aplikaci § 97 a 98 o. s. ř., ale věc posoudil dle ust. § 265 obch. zák., a dopěl k závěru, že výkon práva žalobce by za dané situace byl v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto mu neposkytl ochranu. Žaloba byla zamítnuta tedy proto, že výkon práva žalobce nepožívá právní ochrany a nikoliv z toho důvodu, že by žalobcům nárok na smluvní pokutu byl kompenzován nárokem žalovaného na tutéž smluvní pokutu.

Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu.

V podání ze dne 25. 7. 2006 se k dovolání vyjádřil žalobce. Ve vyjádření zejména uvedl, že souhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu. Podle žalobce bylo v řízení prokázáno, že účastníci uzavřeli dne 19. 4. 1999 smlouvu o dílo vč. dodatků 1 až 5 a ve smlouvě byla mj. sjednána možnost odstoupení v případě jejího podstatného porušení. Žalobce na porušování smlouvy žalovaného upozorňoval a poté od smlouvy odstoupil. Soud prvního stupně podle jeho názoru překročil zásadu „ultra petita partitum“ a zásadu projednací. Žalovaný v řízení nepředložil důkazy o tom, že by žalobce porušil nějaké smluvní povinnosti a ani nepoužil obranu ve smyslu ust. § 97 a 98 o. s. ř. a přesto soud prvního stupně považoval tuto skutečnost za prokázanou a o zamítnutí žaloby rozhodl podle § 265 obch. zák. proto, že by přiznání smluvní pokuty žalobci bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Žalobce je toho názoru, že se choval v souladu se zásadou poctivého obchodního styku, žalovaného několikrát vyzval k řádnému plnění jeho závazků, upozornil jej, že odstoupí od smlouvy, nebudou-li jeho povinnosti splněny, proto nemůže být šikanózním výkonem odstoupení od smlouvy.

Žalobce dále uvedl, že ke vzniku práva na zaplacení smluvní pokuty došlo, což nepopírá ani žalovaný, obranu žalovaného pokládá za účelovou, a proto navrhuje, aby dovolací soud potvrdil rozsudek odvolacího soudu.

Nejvyšší soud s ohledem na čl. III bod 3 zák. č. 59/2005 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle procesních předpisů účinných do 31. 3. 2005 (dále jen „o. s. ř.“) a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje potřebné náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání sepsáno.

Dovolání je v posuzovaném případě přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b o. s. ř.).

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny.

Z obsahového vymezení tohoto dovolacího důvodu vyplývá, že dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že soud prvního stupně překročil předmět sporu, když zkoumal, zda by žalovanému vzniklo právo na smluvní pokutu v případě, že by sám odstoupil od smlouvy o dílo. Pokud žalovaný případné nároky neuplatnil dle § 97, popř. § 98 o. s. ř., odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně nemohl k této skutečnosti přihlížet a vzít ji v úvahu při aplikaci § 265 obch. zák.

Ze skutkových zjištění, která nebyla v dovolání zpochybněna vyplývá, že mezi účastníky byla dne 19. 4. 1999 uzavřena smlouva o dílo na zhotovení dokumentace stavby „Údržba, obnova a rekonstrukce objektu S. A. Č.“, včetně jejích dodatků č. 1 až 5 (dále jen „smlouva“). V čl. 12, bodě 12.3 smlouvy byla mj. sjednána možnost odstoupit od smlouvy v případě podstatného porušení smluvních závazků a za podstatnou povinnost bylo mj. označeno plnění platebních povinností (čl. 12, bod 12.5 smlouvy). Pro případ ukončení smlouvy z důvodu porušení podstatných povinností byla sjednána smluvní pokuta ve výši 120.000,- Kč (čl. 6, bod 6.4 a 6.5 smlouvy). Žalovaný porušoval platební povinnost, na což byl žalobcem upozorněn, např. dopisem ze dne 10. 9. 2001 s tím, že nebyly uhrazeny faktury č. 2001-06-14, 2001-07-16 a 2001-08-17, a žalobce požadoval sjednání nápravy s tím, že pokud tak žalovaný neučiní, odstoupí od smlouvy.

Žalobce poté dopisem z 12. 11. 2001 odstoupil od smlouvy, neboť žalovaný nesjednal nápravu a důvodem pro odstoupení od smlouvy bylo mj. neplnění platebních povinností. Žalobou ze dne 13. 5. 2002, včetně jejích změn, se žalobce domáhá zaplacení smluvní pokuty ve výši 120.000,- Kč se 7,5 % úrokem z prodlení počínaje od 4. 12. 2001 do zaplacení.

Podle § 265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.

Z uvedeného ustanovení vyplývá, že účastník obchodně právního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, tj. nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, popř. na základě smluvního ujednání vznikla. Předpokladem je, že ujednání, z něhož vzešla práva, u nichž má být posouzeno, zda jejich uplatnění není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, není neplatné.

V posuzovaném případě se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci vzniklo právo na předmětnou smluvní pokutu. Neztotožnil se však s jeho aplikací ust. § 265 och. zák., neboť podle názoru odvolacího soudu překročil vymezený předmět sporu tím, že zkoumal, zda by žalovanému také vzniklo právo na smluvní pokutu, aniž by žalovaný svůj nárok uplatnil postupem dle § 97 či § 98 o. s. ř. a skutečnost, zda by event. žalovanému vzniklo právo na smluvní pokutu nesprávně zohlednil jako důvod k aplikaci ust. § 265 obch. zák., a proto odvolací soud neshledal, že by uplatnění práva žalobce na předmětnou smluvní pokutu bylo v rozporou se zásadami poctivého obchodního styku.

Závěr odvolacího soudu, že skutečnost, že žalovanému by vzniklo právo na smluvní pokutu ve stejné výši, pokud by sám odstoupil od smlouvy, není okolností opravňující k aplikaci ust. § 265 obch. zák., je správný. Dovolateli lze však přisvědčit, že úvahy odvolacího soudu o překročení vymezeného předmětu sporu, pokud dovolatel neuplatnil svůj nárok v řízení dle ust. § 97 a 98 o. s. ř., nejsou správné, neboť u uvedeného skutkového stavu je nepochybné, že žalovaný nemohl právo na smluvní pokutu uplatnit vzájemným návrhem, popř. k započtení, protože mu v řízení takové právo nesvědčilo, což však nemělo vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud, byla-li důvodem aplikace ust. § 265 obch. zák. pouze úvaha soudu prvního stupně o event. vzniku práva žalovaného na stejnou smluvní pokutu, protože žalobce porušoval taktéž své smluvní povinnosti, posoudil věc správně, pokud nedospěl k závěru, že výkon práva žalobce není z tohoto důvodu v rozporu s poctivým obchodním stykem, protože žalobce uplatněním smluvní pokuty nikterak nezneužíval tohoto svého práva.

Pro úplnost pokládá dovolací soud za vhodné upozornit na judikaturu týkající se problematiky smluvní pokuty viz. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 182/2001 a ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 403/2005.

Nejvyšší soud proto podle § 212 odst. 3 a § 243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání zamítl, protože dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozsahu, který byl předmětem dovolacího přezkumu, správné.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že úspěšnému žalobci byla na náhradu nákladů dovolacího řízení přiznána částka 13.477,- Kč (§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2003 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., § 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně 29. srpna 2008

JUDr. Ing. Jan H u š e k, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 29. August 2008