JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 1185/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce M. spol. s r. o., se sídlem v , zast. JUDr. H. H., advokátkou, se sídlem AK v proti žalované H. m. P., se sídlem v , zast. JUDr. S. Z., advokátkou, se sídlem AK v , o zaplacení částky 9,286.575,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 125/2003-88, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2006, č. j. 13 Co 430/2005-120, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 9. 2005, č. j. 13 C 125/2003-88, vyslovil, že základ nároku žalobce na náhradu škody vzniklé znemožněním uspořádat výstavu v roce 2001 je opodstatněn a dále rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 2. 2006, č. j. 13 Co 430/2005-120 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že základ věci, o němž rozhodl soud prvního stupně, se týkal roku 2001 a jsou jím všechny otázky vyplývající z uplatněného nároku (náhrady škody) s výjimkou okolností, které se týkají výše tohoto nároku.

V podrobnostech odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že dne 11. 7. 2000 uzavřeli V. P. a žalobce (pod) nájemní smlouvu jako podnikatelské subjekty a jednalo se tedy o obchodní závazkový vztah (§ 261 odst. 1 obch. zák.), na nějž v případě náhrady škody dopadalo ust. § 373 a násl. obch. zák. Odpovědnost za škodu je v obchodních vztazích odpovědností objektivní, není proto rozhodující, zda podnikatel, který porušil svůj závazek, porušení zavinil.

Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že právní předchůdce žalovaného porušil čl. bod podnájemní smlouvy z 11. 7. 2000, v němž se zavázal, že nebude akceptovat žádné jiné výstavy s obdobným zaměřením jako měla výstava C., a to tři měsíce před zahájením a jeden měsíc po skončení této výstavy a tato výstava se měla konat ve dnech 13. až 16. 9. 2001, neboť v těchto dnech umožnil konání jiné výstavy, a to firmě I., spol. s r. o. Zaměření výstavy bylo soudem prvního stupně řádně zjištěno a je patrné z potvrzené z přílohy č. k podnájemní smlouvě, kde byla uvedena nomenklatura mezinárodní výstava šperků a hodinek.

Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku konstatoval, že žalobce měl živnostenský list, jehož předmětem činnosti bylo výstavnictví, vystavený dne 16. 9. 1999 a tento předmět činnosti byl zapsán v obchodním rejstříku až v roce 2003. Podle odvolacího soudu nebyl „nedostatek živnostenského oprávnění k podnikání“, který žalovaný použil jako důvod k odstoupení od předmětné smlouvy ze dne 11. 7. 2000 v přípisu ze dne 4. 4. 2001 „zákonným důvodem pro odstoupení od smlouvy“ ani důvodem uvedeným ve smlouvě v jejím čl. VIII.

Podle odvolacího soudu bylo vyloučeno i použití ust. § 9 odst. 3 zák. č. 116/1990 Sb., neboť v něm je upravena jen výpověď smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené na dobu určitou.

Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že odstoupení právního předchůdce žalovaného od předmětné smlouvy je pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.) neplatným právním úkonem. Proto se nic nezměnilo na vztahu založeném smlouvou ze dne 11. 7. 2000 o konání výstavy C. Pokud právní předchůdce žalovaného dne 18. 10. 2000 uzavřel dodatek č. ke smlouvě o spolupráci mezi V. P. a I., spol. s r. o., ze dne 4. 7. 1998 o termínu výstav na V. v P. 7, H., v roce 2001, podle něhož se měl ve dnech 13. a 16. 9. 2001 uskutečnit veletrh H. – K. – P., porušil tím čl. (pod) nájemní smlouvy ze dne 11. 7. 2000, v němž se zavázal, že nebude v určitém období akceptovat jiné výstavy s obdobným zaměřením jako akce C. Uvedené ujednání odvolací soud dále nepokládal za vzdání se práv předem, ale o běžný a ust. § 494 obč. zák. a § 1 odst. 2 obch. zák. dovolený obsah právního vztahu.

Odvolací soud proto uzavřel, že porušením uvedené povinnosti vznikla žalobci škoda zmenšením jeho majetku a ušlým ziskem, za níž žalovaný odpovídá. Liberační důvody dle ust. § 374 obch. zák. žalovaný netvrdil a ani v řízení nevyšly najevo. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud základ nároku žalobce na náhradu škody vzniklé znemožněním uspořádat výstavu C. shledal opodstatněným. Taktéž odvolací soud shledal, že soud prvního stupně správně posoudil otázku promlčení uplatněného nároku. S ohledem na uvedené proto odvolací soud rozhodl tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Dovoláním ze dne 14. 6. 2006 napadl žalovaný shora uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) a dovolací důvody spatřuje v tom, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. V dovolání žalovaný dále uvedl, že jej odůvodní ve lhůtě pro podání dovolání.

V podání ze dne 27. 6. 2006, podaným osobně dne 3. 7. 2006 u soudu prvního stupně, žalovaný dovolání odůvodnil.

V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívá v tom, že nebyly provedeny důkazy přílohami k podnájemní smlouvě C., přičemž příloha obsahující nomenklaturu je pro posouzení věci podstatná, ale byly provedeny jen důkazy přílohami ke smlouvě C., přestože bylo rozhodnuto o nároku za rok 2001. Dále podle dovolatele ze záhlaví rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, že se jedná o rozsudek mezitímní a současně i částečný, neboť bylo rozhodnuto o základu nároku za rok 2001 a nikoliv za rok 2000 a navíc pro vydání takového rozsudku nebyly dány důvody.

Dovolatel dále v dovolání uvedl, že soudy nesprávně vyložily čl. bod podnájemní smlouvy ze dne 11. 7. 2000, v němž bylo dohodnuto, že „V. se zavazuje, že nebude akceptovat žádné jiné výstavy s obdobným zaměřením jako má akce C., a to 3 měsíce před zahájením a jeden měsíc po skončení výstavy C.“ a je toho názoru, že tento závazek je neplatný, neboť jde o vzdání se práva do budoucna ve smyslu ust. § 574 odst. 2 obč. zák. (pokud by tento závazek byl platný, tak právní předchůdce žalovaného žádný závazek neporušil, neboť skutečnost, že se „akce konala, nedokládá, že by s ní žalovaný souhlasil a že by ji umožnil“).

Dovolatel dále v dovolání poukázal na to, že před konáním výstavy C. došlo ze strany žalovaného k řádnému ukončení předmětné podnájemní smlouvy. Taktéž poukázal na to, že předmětem podnikání žalobce je dle živnostenského listu ze dne 16. 9. 1999 výstavnictví a tento předmět podnikání byl do obchodního rejstříku zapsán teprve dne 14. 3. 2003. V roce 2001 proto žalobce příslušné živnostenské oprávnění neměl a právní předchůdce žalovaného proto odstoupil od předmětné podnájemní smlouvy. Pokud měl žalobce za to, že podnájemní smlouva byla zrušena protiprávně, měl podat žalobu na určení, že vztah z této smlouvy existuje, což neučinil a vzhledem k tomu se na vzniklé škodě sám podílel a soudy případné spoluzavinění vůbec neposuzovaly. Dovolatel se v této souvislosti neztotožňuje se závěrem soudů, že ukončení předmětné smlouvy z důvodu nedostatku živnostenského oprávnění zákon ani smlouva neumožňovala. Je toho názoru, že bylo možné použít analogicky zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor a jeho ust. § 9 odst. 3.

Dovolatel dále v dovolání namítal, že nebyly v řízení zohledněny spory z nekalé soutěže, které souvisely s výstavou C. vedené žalobcem se společností I. P. spol. s r. o., které byly po jejich dohodě ukončeny a žalovaný z toho dovozuje, že žalobce respektoval veletrh společnosti I. P. spol. s r. o., a proto se následně nemůže domáhat náhrady škody na žalovaném.

Dovolatel dále v dovolání uvedl, že odvolací soud nehodnotil závěry z usnesení R. H. m. P. č. z 13. 2. 2001, jehož přílohou byl i dodatek č. 21 ze dne 15. 2. 2001 k nájemní smlouvě č., jímž I. P., spol. s r. o., přistoupila k této smlouvě jako další pronajímatel a původní smlouva se nahradila novým textem. I. P. spol. s r. o., která se stala vlastníkem některých nemovitostí v areálu výstaviště, která nabyla od správce konkursní podstaty, měla právo jako člen dohlížitelského výboru spolurozhodovat o způsobu využití areálu výstaviště a doporučovat nájemci, V. P., využití areálu pro akce, jejichž uspořádání bude v zájmu pronajímatelů. Předmětná smlouva byla uzavřena na dobu určitou a skončila okamžikem účinnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi pronajímatelem I. a II. (I. P. spol. s r. o.). Podle odvolatele bylo v té době zřejmé, že I. P., spol. s r. o., se stane v nejbližší době nájemcem celého areálu a v době, kdy se měla konat výstava C., již pronajímatelem areálu nebylo V. P.,, ale I. P., spol. s r. o., a z tohoto důvodu byla posouzena odpovědnost V. P. nesprávně.

Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, popř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.

V podání ze dne 21. 8. 2006 se k dovolání vyjádřil žalobce. Ve vyjádření zejména uvedl, že žalovaný nedoložil, že by napadené rozhodnutí mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam, popř. že by odvolací soud řešil některou z právních otázek v rozporu s hmotným právem.

Žalobce dále uvedl, že žalovaný sám navrhl ve vyjádření k žalobě ze dne 19. 12. 2003, aby soud prvního stupně rozhodl mezitímním rozsudkem o základu věci a teprve poté o výši nároku. Pokud žalovaný v dovolání dále namítá, že nebyly provedeny důkazy přílohami k podnájemní smlouvě ohledně výstavy C. obsahující zaměření výstavy, jde o námitku směřující proti nesprávnosti skutkového zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a tento dovolací důvod není způsobilý založit přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalobce je dále toho názoru, že odvolací soud se vypořádal se všemi námitkami žalovaného a věc posoudil správně. Vzhledem k uvedenému pokládá dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, a přiznal žalobci náklady tohoto řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas (včetně doplnění dovolání), obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.

Poté se dovolací soud zabýval tím, zda je v posuzované věci, kdy odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (mezitímní rozsudek), dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatel v dovolání odkázal.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.

Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacímu soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li se v něm právní otázka v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nejsou jimi naopak důvody, jimiž lze vytýkat nesprávnosti skutkových zjištění či jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je podle ust. § 242 odst. 3 o. s. ř., s výjimkou určitých vad řízení, vázán uplatněným dovolacím důvodem a pro úsudek, zda rozhodnutí dovolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní pouze otázky, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel nejprve namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Tento dovolací důvod ve stručnosti vymezuje tak, že nebyl proveden důkaz přílohou č. k podnájemní smlouvě ze dne 11. 7. 2000 pro zajištění výstavních prostor pro výstavu C., že v záhlaví rozsudku soudu prvního stupně není uvedeno, že se jedná o mezitímní a částečný rozsudek, že pro jeho vydání nebyly důvody a že odvolací soud nehodnotil závěry z usnesení R. H. m. P. č. .ze dne 13. 2. 2001, včetně dodatku č. k nájemní smlouvě č. Z tohoto obsahového vymezení je zřejmé, že tím dovolatel napadá nesprávnosti ve skutkových zjištěních, popř. jiné vady řízení. Shora bylo již uvedeno, že tyto nedostatky nejsou způsobilým dovolacím důvodem, na jejichž základě by dovolací soud mohl dospět k závěru, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolatel dále v dovolání namítl, že soudy nesprávně vyložily text ujednání obsažený v čl. bod podnájemní smlouvy ze dne 11. 7. 2000 a je toho názoru, že toto ujednání je neplatné pro rozpor s ust. § 574 odst. 2 obč. zák.

V čl. bodě podnájemní smlouvy si strany dohodly, že „V. se zavazuje, že nebude akceptovat žádné jiné výstavy s obdobným zaměřením jako má akce C., a to 3 měsíce před zahájením a jeden měsíc po skončení výstavy C.“

Podle ust. § 574 odst. 2 obč. zák. dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout, je neplatná.

Z platného závazku je dlužník podle ust. § 494 obč. zák. povinen něco dát, konat, něčeho se zdržet nebo něco strpět a věřitel je oprávněn to od něj požadovat.

Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že toto ujednání je platné a neznamená, že se žalovaný předem vzdal svých práv, je tento závěr správný, neboť jde o ujednání, jehož podstatou je povinnost žalovaného zdržet se po určitou dobu sjednaného jednání, což je obvykle povinnému kompenzováno odpovídající úplatou. Tento závěr odvolacího soudu tak není v rozporu s hmotným právem a nemůže tak založit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

V dovolání dovolatel dále namítl, že před konáním výstavy C. došlo k odstoupení od podnájemní smlouvy ze dne 11. 7. 2000 z toho důvodu, že žalobce neměl živnostenské oprávnění k podnikání v oboru výstavnictví.

Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobce byl podle živnostenského listu z 16. 9. 1999 mj. oprávněn k podnikání v oboru výstavnictví. Tento předmět činnosti byl žalobci v obchodním rejstříku zapsán dne 14. 2. 2003. Žalovaný dopisem ze dne 4. 4. 2001 žalobci sdělil, že odstupuje od podnájemní smlouvy ze dne 11. 7. 2000 z toho důvodu, že žalobce nemá živnostenské oprávnění pro podnikání v oboru výstavnictví.

Odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že důvod uvedený v odstoupení od smlouvy není důvodem, jenž by zákon předvídal jako možnost odstoupení od smlouvy a ani předmětná smlouva neobsahovala ujednání, umožňující odstoupit od smlouvy z tohoto důvodu. V této souvislosti dovolací soud odkazuje i na ust. § 3a odst. 1 obch. zák., podle něhož povaha nebo platnost právního úkonu není dotčena tím, že určité osobě je zakázáno podnikat nebo nemá oprávnění k podnikání; tím není dotčen § 49a obč. zák. Navíc je zřejmé, že žalobce patřičné živnostenské oprávnění v době uzavření předmětné podnájemní smlouvy měl, tuto činnost však neměl zapsánu v obchodním rejstříku.

Odvolací soud dále dovodil, že žalovaný se stanovenými účinky dopisem ze dne 4. 4. 2001 neodstoupil od předmětné podnájemní smlouvy a pokud žalovaný uzavřel dne 18. 10. 2000 s I. P. spol. s r. o., dodatek č. o termínu výstavy dne 13. a 16. 9. 2001 a tato výstava se stejným zaměřením byla realizována, porušil tím čl. bod podnájemní smlouvy ze dne 11. 7. 2000. Tento závěr odvolacího soudu je taktéž správný a v souladu s hmotným právem. Proto ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud na základě uvedeného proto podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. října 2008

JUDr. Ing. Jan Hušek

předseda senátu

Vydáno: 30. October 2008