JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 1143/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany, zast. Vojenským úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany, proti žalovanému V. K., zast. advokátkou, o 150.204,90 Kč, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 197/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. března 2006, č. j. 5 Co 291/2006-138, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.131,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. března 2006, č. j. 5 Co 291/2006-138, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 1. 12. 2005, č. j. 7 C 197/2005-94, jímž tento soud zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 150.204,90 Kč, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho právní zástupkyně náhradu nákladů řízení; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soudem prvního stupně byl správně a úplně zjištěn skutkový stav, a proto vyšel z jím učiněných skutkových zjištění. Žalobkyně prostřednictvím Vojenského útvaru v S. prováděla telefonický průzkum trhu za účelem zadání oprav automobilové techniky tohoto útvary s tím, že výběr zhotovitele oprav probíhal na základě listin „Průzkum trhu na zabezpečení opravy“ č. j. 1059/2003-4325, 1059/2003-4325 a 1059/2003-4325. Tyto listiny nelze pokládat dle odvolacího soudu za návrh na uzavření smlouvy, jenž by po případné akceptaci žalovaným zakládal smluvní vztah, neboť v nich byl pouze obecně a nekonkrétně vymezen rozsah požadovaných oprav. Takto byly osloveny jednotlivé firmy, z nichž byla vybrán žalovaný, který nabídl za požadované opravy nejnižší cenu. Poté došlo dle soudů obou stupňů k uzavření tří ústních smluv o dílo mezi žalobkyní a žalovaným, jejichž předmětem bylo provedení oprav automobilové techniky, Z listin „Průzkum trhu na zabezpečení opravy“ č. j. 1059/2003-4325, 1059/2003-4325 a 1059/2003-4325, soudy obou stupňů zjistily, že žalovaný nabídl za provedení oprav těchto automobilů cenu 250.000,- Kč u opravy první uvedené skupiny vozů, resp. 180.000,- Kč u druhé uvedené skupiny a částku 232.000,- Kč u skupiny třetí. Po provedení oprav žalovaný postupně vyúčtoval fakturami celkem částky 355.857,90 Kč, 183.841,80 Kč a 272.505,20 Kč, které mu žalobkyně uhradila. Ze shodných výpovědí svědků, zejména zaměstnanců žalobkyně, bylo zjištěno, že rozsah oprav jednotlivých vozidel byl oproti jejich obecnému vymezení v „Průzkumu trhu na zabezpečení opravy“ v průběhu oprav konkretizován, neboť se při započetí a v jejich průběhu objevovaly potřeby dalších oprav, jejichž rozsah byl v průběhu prací stejně jako navýšení ceny díla ústně odsouhlasen. Faktury vystavené žalovaným odpovídaly faktickému rozsahu provedených oprav a protože žalobkyně neuvedla, které práce, jež dle jejího názoru nebyly provedeny a nesprávně zaplaceny, přičemž se vrácení této částky žalobkyně domáhá (150.204,90 Kč), odvolací soud ve shodě s názorem soudu prvního stupně uzavřel, že smluvní strany splnily řádně své povinnosti plynoucí z ústně uzavřených smluv o opravě shora uvedené techniky dle § 536 a násl. obch. zák., neboť zhotovitel provedl opravu výše uvedené techniky ve sjednaném rozsahu, a žalobkyně jako objednatel zaplatila tomu odpovídající cenu.

Odvolací soud z výše uvedených důvodů rozhodl tak, jak uvedeno shora.

Dovoláním ze dne 29. 6. 2006 napadla žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb, občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a své dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu uvedenému v ust. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť se domnívá, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále důvodu uvedenému v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že věc byla nesprávně právně posouzena.

V odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že vadu řízení spatřuje v tom, „že obsah napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (…) si v jednotlivých částech odůvodnění protiřečí“, neboť z něj na jedné straně vyplývá, že obsah ústně uzavřených smluv již nelze zjistit, a na druhé straně konstatuje, že rozsah oprav a jejich cena byl oproti jejich vymezení v „Průzkumu trhu na zabezpečení opravy“ rozšiřován. Za vadu řízení, „již považuje žalobkyně za otázku zásadního právního významu“, označila dovolatelka to, zda mohou účastníci řízení učinit nesporným, že byla uzavřena smlouva, aniž by specifikovali, jaký byl obsah této smlouvy, zvláště když žalobkyně nikdy v řízení netvrdila, že by s žalovaným smlouvu na opravu vojenské techniky uzavřela. Uzavření smlouvy není podle dovolatelky otázkou skutkovou, nýbrž právní. Za otázku zásadního právního významu dovolatelka označila rovněž to, „zda při nemožnosti zjistit obsah (…) smlouvy o dílo a způsobu jejího plnění může soud využít myšlenkovou konstrukci ‘takto tomu bylo zpravidla, bylo tomu tedy stejně i v daném konkrétním případě‘, jak to odvolací soud učinil v odůvodnění napadeného rozhodnutí“ a otázku, zda okolnost, že žalobkyně uhradila žalovanému jím vystavené faktury, je důkazem právního důvodu jejich vystavení a oprávněnosti výše fakturovaných částek. Žalobkyně s poukazem na ust. § 495 obč. zák. zastává názor, že zaplacení faktur nemůže zakládat právní důvod fakturovaných částek.

Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V podání ze dne 10. 8. 2006 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve svém vyjádření zejména uvedl, že žalobkyně brojí zejména proti skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů a že dovolatelkou položené otázky nemají zásadní právní význam. Závěrem proto žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně odmítl a zavázal ji k náhradě nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, za dovolatelku ve smyslu ust. § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. jedná JUDr. J. R., zaměstnanec Vojenského úřadu pro právní zastupování Ministerstva obrany, tedy osoba s právnickým vzděláním, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

V posuzované věci není dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.

Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Přípustnost dovolání je tedy podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.

Dovolací soud je podle ust. § 242 odst. 3 o.s.ř. - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, a pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jsou relevantní jen otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil popř. aplikoval.

Pokud dovolatelka v dovolání uplatnila námitku vady řízení spočívající v tom, „že obsah napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (…) si v jednotlivých částech odůvodnění protiřečí“, neboť z něj vyplývá, že obsah ústně uzavřených smluv již nelze zjistit, a na druhé straně konstatuje, že rozsah oprav a jejich cena byl oproti jejich vymezení v „Průzkumu trhu na zabezpečení opravy“ rozšiřován, je třeba uvést, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží jen v případě, že dovolání je již přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. teprve zvažována, nemůže být námitka vady řízení pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní, a proto k ní Nejvyšší soud České republiky přihlédnout nemohl, i kdyby touto vadou bylo řízení skutečně postiženo.

Dovolací soud se dále zabýval tím, zda přípustnost dovolání nezakládají zbývající, dovolatelkou uplatněné, námitky.

Za otázku zásadního právního významu označila dovolatelka to, zda mohou účastníci řízení učinit nesporným, že byla uzavřena smlouva, aniž by specifikovali, jaký byl obsah této smlouvy, zvláště když žalobkyně nikdy v řízení netvrdila, že by s žalovaným smlouvu na opravu vojenské techniky uzavřela.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Závěr soudů obou stupňů, zda v souzené věci byly uzavřeny smlouvy o dílo, je především právním posouzením věci.

Pokud dovolatelka v dovolání namítla, že nikdy v řízení netvrdila, že by s žalovaným smlouvu na opravu vojenské techniky uzavřela, je na místě odkázat na vyjádření žalobkyně během jednání před soudem prvního stupně ze dne 2. 11. 2005, kdy uvedla, „že žalobce nemá k dispozici písemné smlouvy o dílo, které by mohl soudu předložit, za této situace tvrdí, že tedy byly smlouvy uzavírány ústně“ a že „žalobce tvrdí, že smlouvy byly uzavírány v ústní podobě s tím, že žalobce v té době zatupoval velitel Vojenského útvaru S. podplukovník J. K. s tím, že je osobně uzavíral se žalovaným“ (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 2. 11. 2005, č. l. 82). V řízení bylo tedy zjištěno, že mezi žalobkyní a žalovaným byly uzavřeny smlouvy o dílo, jejichž předmětem bylo provedení oprav. Rozpor dále panoval o rozsahu oprav, jež byly předmětem těchto smluv a rovněž o tom, jaká byla dohodnuta smluvní cena za provedení těchto oprav. Žalobkyně dovozuje, že rozsah opravářských prací a cena za ně byly stanoveny v listinách „Průzkum trhu na zabezpečení opravy“ č. j. 1059/2003-4325, 1059/2003-4325 a č. j. 1059/2003-4325. Žalovaný naopak postavil svou obranu na tom, že po převzetí vozidel došlo po dohodě s příslušnými pracovníky žalobkyně k vícepracem a s tím souvisejícím navýšením ceny díla, kterou uvedl v jím vystavených fakturách. V souzené věci je zřejmé, že listiny „Průzkum trhu na zabezpečení opravy“ č. j. 1059/2003-4325, 1059/2003-4325 a č. j. 1059/2003-4325, měly za úkol pouze zjistit okruh zájemců a jejich cen za obecně vymezený okruh prací stanovený žalobkyní.

Dle § 49b tehdy platného zákona č. 199/1994 Sb, o zadávání veřejných zakázek (dále jen „ZVZ“) mohl zadavatel rozhodnout o přímém zadání veřejné zakázky. Dle ust. § 2 písm. a) ZVZ se veřejnou zakázkou rozumí úplatná smlouva uzavřená mezi zadavatelem a vybraným uchazečem, jejímž předmětem jsou dodávky, provedení prací nebo poskytování služeb. Dle ust. § 68 ZVZ musí mít veškeré úkony zadavatelů a uchazečů učiněné podle tohoto zákona, s výjimkou postupu podle § 49a a 49b, písemnou formu.

Dospěly-li soudy obou stupňů k závěru, že na základě výše uvedených „Průzkumů trhu na zabezpečení opravy“ byl pro žalobkyni nalezen toliko nejvhodnější subjekt pro provedení oprav jejích vozidel a následně v souladu s § 49b ZVZ žalobkyně rozhodla o přímém zadání veřejné zakázky žalovanému a v posuzovaném případě byla uzavřena úplatná smlouva o provedení díla, která nemusela mít písemnou formu (a ani obchodní zákoník ji u smluv o dílo nepožaduje), je tento názor soudů v souladu s hmotným právem. Pokud po provedení oprav žalovaný vyúčtoval prostřednictvím vystavených faktur jím provedené práce, které, jak plyne z vyjádření samotné žalobkyně, její zaměstnanec, „náčelník služby poručík K. Š. potvrdil, že práce provedené a vyúčtované fakturou jsou fakticky hotové“ (viz protokol o jednání ze dne 2. 11,. 2005, č. l. 83), přičemž nikdo nevznesl v době kontrol faktur a ani v době předání díla žádné připomínky, co se týče rozsahu provedených prací a ceny za zhotovení díla, a tvrdila-li žalobkyně, že rozsah prací a cena za zhotovení díla dohodnutý v ústně uzavřených smlouvách byl jiný, aniž by prokázala něco jiného, nelze mít právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné a v rozporu s hmotným právem, a proto dovolací soud neshledal dovolání žalobkyně ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.

Dovolatelka dále za otázku zásadního právního významu označila okolnost, zda úhrada žalovaným vystavených faktur je důkazem právního důvodu jejich vystavení a oprávněnosti výše fakturovaných částek, a je toho názoru, že zaplacení faktur nemůže zakládat právní důvod fakturovaných částek.

Z uvedeného je zřejmé, že tato dovolatelkou vymezená otázka není zásadního právního významu, neboť na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a právním důvodem požadavku na zaplacení ceny oprav jsou ústně uzavřené smlouvy o dílo.

Dovoláním dovolatelka napadla i výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení je svojí povahou usnesením, a to i tehdy, je-li obsaženo v rozsudku, v němž je rozhodnuto ve věci samé.

V ust. § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. jsou uvedena usnesení, proti nimž je dovolání přípustné; možnost podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zde obsažena není, proto dovolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné.

Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že výše uvedené námitky dovolatelky nemohou založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., tak, že dovolatelka, která po procesní stránce zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit žalovanému k rukám jeho advokátky částku 8.131,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bodu 5 ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 16 odst. 2, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. 8. 2006), a dále náhradu hotových výdajů ve výši 1 x 75,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006) a 19% DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř., ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. září 2007

JUDr. Ing. Jan H u š e k

předseda senátu

Vydáno: 26. September 2007