JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 1142/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně K. p. K. a.s., zastoupené advokátkou, proti žalovanému K. V., zastoupenému advokátem, o zaplacení 87 090 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 4 C 342/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. května 2006, č.j. 25 Co 445/2005-102, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 467,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í:

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. května 2006, č.j. 25 Co 445/2005-102, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 1. července 2005, č.j. 4 C 342/2004-80, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 87 090 Kč s úroky z prodlení ve výši specifikované ve výroku I. tohoto rozsudku, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).

V dovolání zpochybněná právní otázka platnosti kupní smlouvy o dodávce nápojů uzavřená mezi účastníky s účinností od 14. 8. 1997, nebyla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem. V posuzovaném případě byla smlouva uzavřena ve smyslu 261 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) mezi podnikateli a při vzniku tohoto závazkového vztahu bylo s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že se týká jejich podnikatelské činnosti. Odvolací soud správně dovodil, že není právně významné, pokud účastníci smlouvy nesprávně užili označení „občanský zákoník“, ale citovali ustanovení § 409 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., a považoval za rozhodující zjištění, že se v daném případě jednalo o závazkový vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Měl-li tedy podle § 261 odst. 1 obch. zák. závazkový vztah účastníků založený předmětnou kupní smlouvou obchodní charakter, podléhá režimu obchodního zákoníku. Nesprávné označení „občanský zákoník“ nemohlo způsobit absolutní neplatnost smlouvy pro její neurčitost a nesrozumitelnost, jak se dovolatel nesprávné domnívá.

V rozporu s hmotným právem nebyla odvolacím soudem řešena ani otázka legitimace Ing. Fenclové, zaměstnankyně žalobkyně, k podpisu posuzované kupní smlouvy, jestliže oba soudy vyšly ze skutkového zjištění o pověření Ing. F. ze dne 13. 2. 1997 k uzavření veškerých smluv za žalobkyni a dovodily, že se v dané věci jednalo o zákonné zmocnění této zaměstnankyně k podpisu smlouvy podle § 15 obch. zák., ve znění ke dni uzavření smlouvy, podle něhož, kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Byť bylo zákonné zmocnění uvedené zaměstnankyně soudem prvního stupně nesprávně označeno jako plná moc, správně soud prvního stupně odkázal na speciální právní úpravu zastoupení obsaženou v ustanovení § 13 až 16 obch. zák., upravující jednání podnikatele. Odvolací soud sice nesprávně uvedl odkaz na § 15 odst. 1 obch. zák., který v rozhodné době, ke dni uzavření předmětné smlouvy, neexistoval, neboť byl do právní úpravy obchodního zákoníku vložen až 1. ledna 2001 zákonem č. 370/2000 Sb., stejně jako odst. 2, jež upravil překročení zmocnění zástupce podnikatele, zakotvené do té doby pouze v právní úpravě občanského zákoníku, avšak citoval tehdy platné ustanovení § 15 obch. zák. a správně dovodil, že Ing. F., jako zaměstnankyně žalobkyně, byla v souvislosti se svou funkcí (zástupkyně obchodního náměstka a posléze obchodní náměstkyně) oprávněna uzavírat obchodní smlouvy, což vyplývalo i z prohlášení statutárních zástupců žalobkyně.

Namítá-li dovolatel, že soudy nedostatečným způsobem nereagovaly na námitku „ohledně umístění reklamních panelů žalobkyně na a v provozovně žalovaného“, ve skutečnosti namítá nesprávné hodnocení důkazů a neúplnost dokazování v dané věci, jež nemohou být předmětem dovolacího přezkumu. Ten se otevírá zásadně jen posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu, nikoliv jiným otázkám, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění. Skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že skutkový závěr soudu vycházel z neúplného dokazování a že řízení je tak postiženo vadou, ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívající v neúplnosti nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu.

Protože dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Bylo-li dovolání žalovaného odmítnuto, žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 4 392,50 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 4 467,50 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 19. července 2007

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Vydáno: 19. July 2007